Nečekaná svatba (25. týden)

Totiž, pozvánka na tu svatbu nám doma ležela už několik měsíců. Ale za prvé byla jen pro Lvíčka (od jeho kolegy z práce), za druhé jsme ještě neměli mít auto a za třetí jsme měli mít děti – jenže o děti se přihlásila babička, auto Lvíčkovi ze servisu vrátili už před víkendem a vzhledem k tomu, že spousta svatebních hostů onemocněla, nebyl problém „plus one“. Byla příšerná zima a bylo to asi hodinu cesty, takže Lvíček jako řidič nemohl pít, ale nepršelo, se ženichem a nevěstou jsme si dali panáka kofoly a většinu svatby prokecali s kamarádem, kterého známe asi patnáct let a L ho natáhl k nim do firmy, takže za mě velmi pozitivní. Cestou domů jsme se stavili v novém tuchoměřickém outletu a musím teda říct, že mě tam nic extra nezaujalo (kromě Hamleys 😀 ), ale obchodů je tam zatím jako not na buben, tak se to třeba ještě rozjede. Prostředí každopádně hezký (podle L obšlehnutý Dubai Mall 🙂 ).

Mno. Viki si snad konečně začíná zvykat na nové bydlení, kéž to vydrží. A Bríga přestane kašlat, když Lvíčkovi zítra začíná dovolená 🙂

Fotky zde. (Timestampy jsou nějak úplně rozhozené, je tam asi o šest hodin víc, vůbec nevím proč – na nejnovějších fotkách už to nemám, tak jsem se rozhodla neřešit.)

Žofín a Petřín (24. týden)

Jsme bez auta. Náš samochod si dává relax v servisu, kde mu dávají do kupy blatník (půjde vyklepat, yay!) a okolní součástky. Čekal nás první víkend, kdy jsme neměli k dispozici auto, takže jsme naplánovali aktivity v centru Prahy dostupné MHD. Hlavně v sobotu byly děti nadšené a docela dost toho i ušly (Národní divadlo > Žofín > Quadrio > Františkánská zahrada > Staromák > metro Národní), hlavně ve Františkánské zahradě se jim líbilo moc; a nám taky, jen jsme tam zrovna schytali polední vedro. Vláček na Žofíně dobrý, ale je to malinký, no a místní hřiště… v obecných měřítkách asi dobrý, ale nemůžu z hlavy vyhnat (a na internetu najít někde vyfocené) to krásné kamenné, co tam bylo, když jsem byla školačka na přelomu 80. a 90. let a chodili jsme tam skoro denně s družinou. A „dietní“ zmrzlina v Crème de la Crème mě nenadchla až tak moc, jak jsem si slibovala. Nicméně celkově výlet moc fajn.

Neděle byla trochu slabší, všechno nám ujíždělo, cesta na Petřín se protáhla, a navíc jsme ještě nebyli úplně fit a hlavně Lvíček se trochu přetáhl. A děti zlobily (asi toho měly taky moc, já se zkoušela zasazovat, že si popojedeme třeba jen do Centrálního parku na hřiště, ale byla jsem přehlasovaná… příště si budu stát na svým 😀 ). Ovšem – lanovka super, káva v Café Lounge super (to fakt stojí za těch pár kroků zacházky!) a taky jedno nečekané setkání s kamarády z dob, kdy jsem ještě ani neznala Lvíčka. Po piknikovém obědě (obě děti si dvakrát kously řízku a řekly, že už nechtějí – příště se vykašlu na to, abych jim je v deset večer smažila! 🙂 ) vzal Lvíček Vikiho na rozhlednu (takový náš rodinný iniciační rituál, obě děti tam vystoupaly léto po svých třetích narozeninách) a já Brígu do bludiště. Kozule pak usnula cestou domů v tramvaji…

24. týden zde

Obyčejná lidská slušnost

Nechápu, proč si na tom jako národ tak lpíme. Že se udělala po válce sviňárna – dokážu to pochopit, ta doba byla zjitřená a potřeba pomstít se Němcům bez rozlišování zjevně velká. Ale myslela bych, že po víc než sedmdesáti letech budou naši čelní představitelé schopní uznat, že to bylo špatně. Plošně odsunout velkou část obyvatelstva, která se provinila jen příslušností ke špatné národnosti a jejíž příslušníci dost možná ani skutky hitlerovského Německa nepodporovali a neschvalovali. Protože Angela Merkel má podle mě naprostou pravdu. Aspoň mně to optikou oněch 70+ let poté přijde na stejné úrovni, jako šmahem odsoudit a zlikvidovat všechny Slovany, Židy nebo třeba muslimy. Oh, wait…

Shodou okolností jsem zrovna dočetla Jako zabít ptáčka a vidím tam mnohem víc paralel vztahu maycombského okresu k černochům se vztahem Čechů k Němcům, než by se mi líbilo. Všichni teoreticky vědí, že jsou si lidé různých ras a národností rovni, ale stejně – pokud běloch obviní černocha (a to i z něčeho, co černoch fyzicky nebyl schopen spáchat), je zkrátka černoch vinen, protože oni už takoví jsou. Podle obdobné logiky jsou zřejmě všichni Němci zodpovědní za válku, a to i kdyby nebyli. Ráda bych připomněla, že to je myšlení Jihu v polovině třicátých let minulého století. Neměli bychom být už přece jenom trochu dál?

Zmrzlinový ráj pro hubnoucí?

Už je to nějaký čas, co jsem se dozvěděla, že Crème de la Crème na Starém Městě má v nabídce stévií slazené, nízkotučné, prostě „dietní“ zmrzliny. A jako ostřílená hlídačka váhy jsem si umínila, že to bych měla někdy ochutnat. O víkendu se mi naskytla příležitost, když jsme byli bez auta v centru (Žofín a Františkánská zahrada), odkud to bylo kousek. Z nabízených příchutí jsem si nejdřív vybrala pistácii, ale pak jsem to změnila na slaný arašíd… a popravdě, moc nadšená jsem nebyla. Malá porce zmrzliny, pro kterou mi byla obsluha vzadu (že prý ty „zdravé“ chce málokdo), byla sice prvních pár lžiček výborná, ale působila dost přeslazeně a měla jsem problém ji dojíst. (Stejnou nesnáz měly u svých klasických sladkých zmrzlin děti, ale ty jsou holt zvyklé na nanukové Eskymo nebo točenou Opočenskou, takže nechci tvrdit, že to byla vina od pohledu nešizené místní čokoládové.)

Kopeček za 45 korun mi nepřipadá v samotném centru nijak předražený, ale bohužel mě neoslnil natolik, abych tam za ním plánovala ještě někdy zajet. Spíš, když budu mít chuť na dietní zmrzlinu, si zase zamrazím do nanukových formiček tvaroh s ovocem… 🙂

Čtenářský trojboj

Ohledně čtecích návyků se liším od většiny populace. Jednak mám radši ebooky než papírové knížky, a jednak mi nedělá problémy číst víc knížek najednou. Popravdě řečeno, většinou nevydržím nečíst víc knížek najednou. Obvykle to ale znamená, že čtu jednu papírovou a jednu na Kindlu, nebo mám k jedné beletristické knížce rozečtené dvě populárně naučné, případně se nemůžu rozhodnout, do které knížky se začtu, ale po první desetině se přikloním k jedné a tu dočtu. Tentokrát jsem se ale rozhodla číst tři knížky na Kindlu opravdu paralelně. 12 procent, 22 procent, 29 procent, pak 40, 50… vždycky jsem jednu dorovnala a otevřela další. Byla to jedna dámská limonáda (Tři dámy na zhubnutí; tenhle žánr je tak trochu moje guilty pleasure – ale i tam jsou obrovské rozdíly v kvalitě a Lucy Diamond patří určitě k těm lepším autorkám), jeden současný, trochu „srdceryvný“ román (ale v tom nejlepším smyslu – Medvědín) a knížka o výchově, konkrétně Líný rodič. Ten z nich byl nejslabší a musím říct, že kdybych byla líná si to přečíst, o nic bych bývala nepřišla 😀 Jinak mi ale vyhovovalo moct si odpočinout od emocionální náročnosti Medvědína u vztahových veletočů tří Birminghamanek a to zase příležitostně shodit fejetonovým omíláním „proč byste měli děti nechat žít“ na sto a jeden způsob (ještě, že je ta knížka aspoň krátká).

Když jsem dočetla, připadala jsem si hrozně dobře – vůbec se mi to v hlavě nemotalo, bylo to, jako bych střídala dejme tomu Přátele, Ordinaci v růžové zahradě a Toulavou kameru. Ale z nějakého důvodu jsem pak docela dlouhou dobu chtěla číst zas jen jednu knížku najednou… 🙂

Volejte sláva a tři dny se radujte (16.-23. týden)

Už jsem v to ani nedoufala, ale je to tady. Fotky za poslední dva měsíce a stydím se, ale stěhování mi dalo fakt zabrat 😀

Ve stručnosti o dětech: Bríga se naučila číst a psát. Dřív psala písmenka, jen když jsme jí je jedno po druhém nadiktovali (a občas ukázali), teď už smolí sama a ptá se jen tak na jedno z deseti. Jasně, sem tam jedno, dvě nebo tři písmenka úplně vypadnou, ale jede si to sama. A v podobném čase (zhruba před týdnem) mě překvapila, když si přepísmenkovala ceduli K-a-d-e-ř-n-i-c-t-v-í a pak řekla „kadeřnictví“. Teď louská, na co přijde. Do školy jde až za rok a co s ní do té doby budeme dělat, to fakt nevím.

Viki se ještě furt úplně nevzpamatoval ze stěhování. Mívá záseky, někdy mi nadává, kouše mi do oblečení, uráží se (výborný, když se to stane na začátku cesty ze školky a on si sedne na bobek a trucuje, zatímco B chce co nejrychleji domů), někdy hodinu řve, že chce to či ono… snad už se to ale pomaličku trochu uklidňuje, doufám. Zase mu musím přiznat, že se báječně rozuklízel. Bríga dokáže z uklizeného pokojíčku během hodiny udělat spoušť a pak fňuká, že potřebuje s uklízením pomoct. Vikiho poprosím, ať si uklidí, a jako samozřejmě nerovná hračky do poliček do zákrytu, ale na svůj věk umí velice solidně dát vše tam, kam patří, a pak jde pomáhat Bibince. Teď jsem jim koupila nové ponožky a po ujištění, že už na sušáku uschly, si je sundal a uklidil do svého šuplíku s ponožkami. Zaplaťpámbu, že aspoň jedno dítě má tyhle geny po Lvíčkovi! 😀

No a já rozhazuju sítě ohledně hledání práce. Uvidíme.

A teď ta slíbená alba.

16. týden

17. týden

18. týden

19. týden

20. týden

21. týden

22. týden

23. týden (jako jediné má titulky, snad časem doplním i starší)

(uff, a „až odejde tohle léto“, jak se poeticky vyjadřuje Viki, přejdu na alba po měsících…)

Tak trochu jiná dovolená

Po pomalu dvou měsících kašlání a klempírování se Lvíčkovi v úterý přihoršilo a dostal konečně antibiotika. Na otázku, jestli chce neschopenku, váhal jen chvilku. Kdyby to bývalo bylo v dubnu, věřím, že by řekl ne a pytlíkoval to s homeofficem a/nebo pár dny dovolené jako kdykoli předtím. Ale teď mu blesklo hlavou akorát, že by si konečně mohl pořádně odpočinout, a řekl jo. Takže první neschopenka v životě, asi čtvery prášky, spousta vody, spánku, jídla a hádajících se dětí, které byly včera a dnes doma, protože školka je kvůli školce v přírodě zavřená. Dnes si Brígu odvezla tchyně a já začínám vážně revidovat svoje prázdninové plány, protože především Vikouš ještě nejspíš nepřekousnul to stěhování. Navenek jo, jen přiznává, že se mu stýská „po Tadoviký“, ale každodenní život s ním je boj. Vrátil se na emocionální úroveň dvouleťáka. Zasekává se. Tvrdí zjevné nesmysly a vzteká se, když mu je neodkývem. Neposlouchá a snaží se vynutit si to a ono, hodina žádná míra – to mi nedávno řval kvůli tomu, že chtěl druhý nanuk (a já mu mile a s pochopením vysvětlila, proč ho nedostane, kdy ho může dostat a co může dostat místo toho), jindy zas hodinu a půl vydržel opakovat, že chce televizi. Nepovolím, ale mám nervy v kýblu. A když už náhodou neřve, tak říká věci, jako že chce abych umnela (rozuměj umřela) nebo že chce, abysme neměli žádný byt, žádnou pračku, žádnou kuchyň, žádný bazén na terase, nechce se už nikdy koupat… Při poslední cestě ze školky se seknul a odmítal hnout jen proto, že chtěl ostříhat od tatínka a já mu jen řekla, že určitě, jen že si nejsem jistá, že to bude moct být dneska, protože mu není dobře. Cesta domů se protáhla z deseti minut asi na tři čtvrtě hodiny a ještě byla klika, že B byla zrovna extrémně hodná a kooperativní, protože občas se takhle seknou oba a to je konec. K těm plánům – chtěla jsem, aby v létě chodily do školky jen tři dny v týdnu, protože je to moje poslední léto doma. Že budeme jezdit na výlety, chodit na hřiště… A po posledních třech dnech, kdy třeba včera jsem je musela venčit na střídačku každého dvakrát, protože nebyli schopní se domluvit (opět především V), tak mám chuť je tam vrazit nonstop, případně si doma nechat jenom B. Je mi jasné, že toho Viki má plný brejle. Ale já popravdě už taky.

Odštěpný závod

Přibude tady v historii pár příspěvků – zpětně je sem nakopíruju z blogu, který jsem si založila na doméně https://brunclikova.cz/, a do budoucna je budu duplikovat. Důvod je jednoduchý, začínám shánět práci, chci do životopisu a motivačních dopisů házet odkaz na blog a nechci, aby to byl tenhle 🙂 Takže by teoreticky mohlo přibývat příspěvků, které nesouvisejí s dětmi 😀

(Fotky budou, snad už brzo.)

Sofinka s Toníkem

K svátku jsem dostala lahvičku s kávovým koncentrátem Sofee. Propagoval to i Honza Koubek ve svých vlozích, takže je to zaručeně jedna z pravých kávových hipsteřin, a nechutná to vůbec špatně – vzhledem k nákupu dárku s dostatečnou rezervou byl už jen pár dní před koncem trvanlivosti, takže jsem Sofču asi týden konzumovala ve všech podobách, aby se nezkazila. Protože to by byla škoda 🙂

Chutí (asi logicky) připomíná filtrovanou kávu, která není mojí nejoblíbenější – jsem trapná milovnice espressa a filtry a další „louhovací“ způsoby jsou na mě moc kyselé a vodové. Musím ale prohlásit, že trochu naředěná horkou vodou a chrstnutá do napěněného mléka si nezadá s cappuccinem z espressa. Ovšem ze všeho nejraději jsem ji pila studenou s tonikem – v aktuálních vedrech si na osvěžení (a zároveň nakopnutí) nedokážu představit nic lepšího. Až bude nějaká příležitost (třeba cestování bez kávovaru), Sofinka se určitě zase bude hodit…

Měnová reforma

Šedesát pět let. Asi byste řekli, že na takovou událost nemůžu mít žádnou osobnější vzpomínku, ale mám. Samozřejmě zprostředkovaně od mámy a babičky.

Když jsem byla malá, babička mi to vyprávěla. A já to vytěsnila, zbyla mi z toho jen historka, jak se jí po reformě hrnula jedna známá zaplatit za šaty, za které jí tenkrát dlužila; nově samozřejmě pakatel. Ale ta zásadní část byla, že babička s dědou si ze svých dělnických platů (děda instalatér a tak nějak obecně řemeslník, babička kuchařka a švadlena) našetřili na baráček. Jejich sen, vlastní domek, tehdy snad ve Velimi (bydleli od dětství i tehdy v různých vesničkách u Kouřimi). Mojí mamince bylo tenkrát jen o kousek víc než teď mojí dceři. A pak reforma. Jediným škrtem pera o tenhle sen přišli; možná to ještě nevěděli, ale už nadobro.

Kdyby si ho bývali mohli pořídit, věřím, že by děda neměl takovou motivaci vzít práci v ČKD a nastěhovat se do jednoho z bytů, které na sídlišti Rybníčky na přelomu 50. a 60. let pro své zaměstnance postavila. Moje (tou dobou dvanáctiletá) maminka by nevystudovala v Praze gymnázium a pak ekonomku, nezačala by tu pracovat a nejspíš by nikdy nepotkala mého otce a tím pádem bych se vůbec nenarodila. (Tady se vždycky odstřelím úvahami – kdyby mě měla s někým jiným, je možné, že bych to byla pořád „já“, jen trochu fyzicky odlišná, nebo je to, čemu říkáme duše, čistě výsledek střetu genů a vlivu prostředí? Ale to už odbočuji.)

Takže, když na to myslím a když mi o tom maminka vypráví, je mi jich na jednu stranu líto. Fakt hodně líto, ale pak mi dojde, že přesně kvůli téhle komunistické sviňárně jsem – nepřímo – na světě. A za to asi člověk těžko může být nevděčnej 🙂

Tyhle „historické lekce“ mě čím dál víc učí, že (téměř) žádná událost není sama o sobě ani pozitivní, ani negativní. Je to prostě událost, a od ní se pak odvíjí další život. Klidně pozitivněji, než by býval bez ní. Nebo taky ne, ale těžko to můžeme posoudit. Je dost těžké se tomuhle poddat: ze všech přečtených knih a odkoukaných seriálů máme tendenci chtít, aby všechno „dopadlo dobře“. Jenže život postrádá literární dramatizaci. Většinou.  V mém životě už se taky stalo pěkných pár kotrmelců, nad kterými ještě o mnoho let později přemýšlím, proč k nim vlastně došlo a jak by to bývalo mohlo být jinak. Ne, nemyslím, že se ty špatné nebo kontroverzní věci dějí vyloženě „schválně“, aby nás otestovaly, případně zavedly tam, kam se „máme dostat“. Bez debaty z nás ale pomáhají dělat právě ty osobnosti, kterými v přítomnosti jsme. A teprve až na konci života se můžeme ohlédnout a zrekapitulovat, jaká to celé byla jízda…