Uvažuju, že bych Bibině zkusila k narozeninám upéct variaci dortu od Janiny. Ptám se Lvíčka, jestli ho mám nechat „v původním znění“, nebo např. zaměnit broskve za mandarinky a korpus udělat kakaový, aby jí víc chutnal. „To máš jedno, stejně to nebude jíst,“ zní odpověď.
Pohrávám si s myšlenkou zapíchnout dvě svíčky do laskonky.
Chtěla jsem se tu dneska rozepsat, ale budu naopak stručná, protože ťukám na mobilu a z počítače budu nejspíš přidávat jen později odkaz na fotky. Vadí mi totiž sedět u počítače, mám nejspíš zánět povrchových žil. Je zvláštní, jak strašně mizerně beru všechny tělesné nefunkčnosti s výjimkou běžných nachlazení – vzpomínám si, že dost podobně se mnou zamávala zatvrdlina při kojení, kterou ne a ne rozmasírovat. Tentokrát mám na omak teplou, trochu zarudlou a bolestivou bulku v levém lýtku, stahuju si ho obinadlem, leduju, mažu liotonem, vyvyšuju a doufám, že to vydrží, nebo se aspoň nezhorší do čtvrtka, kdy má Lvíček dovolenou, já glukózový test (blé) a zbytek dne si tak můžu „dovolit“ obíhat doktory. Dobrá zpráva ale je, že už jsem oficiálně ve třetím trimestru. Nějak mám tohohle těhotenství – Motorku, no offense, za to nemůžeš – tentokrát plné zuby. Ještě pár dnů zpátky jsem přemýšlela, jestli bych to v budoucnu za optimálních finančních, bytových aj. podmínek náhodou nezvládla ještě potřetí, teď už mám jasno: bude bohatě stačit dvakrát, díky.
Bibina spí už přes týden ve svém pokoji. Pocity máme smíšené: první tři noci tam stačilo jednou v noci zajít a uklidnit, když se probudila; ke konci týdne se naučila vylézat a když vyleze, znamená to, že se probere, a když se probere, znamená to obligátní dvě hodiny bez kyslíku… tedy beze spánku. Rušit experiment ale nebudeme, večery ve vlastní ložnici jsou příjemné a dvě dětské postele se tam stejně nevejdou. Pořád doufám, že se konečně vrátí ke stavu z nějakých tří čtyř měsíců, kdy prospala celou noc. Jednou to přijít musí!
Fotky tady a já jdu zas mazat, ledovat a vyvyšovat… chjo.
PS: svatomartinský bylo letos fakt pěkně hnusný a bylo nám z něj blbě.
Brigule oblejzá knihovnu. „Ne!“ voláme preventivně, aby ji nenapadlo zase vykrámovávat moje kuchařky. To ji samozřejmě neodradí a začne vyndavat knížky z poliček. „Ne!“ zvyšujem hlas. „Necháš toho!“ Ale sedíme zrovna s kafem a ani jednomu se nechce zvedat se z gauče.
„Nemáme nějakej hrách?“ ptá se Lvíček začtený do časopisu a já nejdřív myslím, že chce zkoušet nějaké recepty. „To nemáme,“ odvětím. „Škoda. Já že bych ho moh’ házet na stěnu,“ opáčí lakonicky.
Období vzdoru zuří na plný pecky. Skoro celý týden s pidižvínou nebylo k vydržení, hysteráky a ječení kvůli blbostem, zlobení, šprajcování se… klasika. Vím, že si tím musí projít, neberu si to (většinou) osobně, mám trpělivost… ale je to úmorný, otravný a vyhlídka, že se to se sourozencem ještě zhorší, není vůbec nic veselého. No co už.
V pondělí jsme jeli hromadně k zubařce. Ta nejdřív sundavala L. zubní kámen, což pidižvína sledovala z mojí náruče. Pak se zubařka podívala do pusy jí, jen na doopravdy letmou kontrolu zrakem bez nástrojů, ale i to ji stačilo rozeřvat; uklidnili jsme ji a do křesla jsem zasedla já. Potom, co mi doktorka zkontrolovala prvních pár zubů, propadla Brigule záchvatu zoufalství, kontrola musela být ukončena v rekordním tempu a příštích asi pět minut jsem ji musela uklidňovat, než ze sebe plačtivě vyrazila „všecko dobý!“ Co si myslela, že mi dělá, a proč jí to nevadilo u L., to jsme nepochopili.
Jako kompenzaci příkoří u zubaře jí Lvíček zaplatil v DBK, kde jsme parkovali, jednu jízdu na autíčku. Nemám to vyfocené, ani jsem u toho nebyla, protože jsem se šla mrknout, co mají v Costě za vánoční speciály (a dokonce jsem si vydržela ani nic nedat, protože jsem nechtěla, aby na mě čekali moc dlouho). Prý se jí to líbilo (aby ne!).
„Ty se mi budeš smát, ale já už se tak strašně těším na sobotní husu,“ prohlásila jsem. „Ty se mi budeš smát, ale zrovna jsem na to myslel,“ opáčil Lvíček.
Potěšil mě úterní pohled z okna – naproti našemu vchodu se na okraji pusté parcely, kterou korzují jen bezďáci na svých trasách kontejnery-sběrna, shromáždilo několik pánů s plachtami papíru. Onu tu ten Kaufland možná vážně bude! Byla jsem na nákupu a na poště, Bibina cestou usnula a já si v klidu mohla vybrat na poště vánoční pohledy a o něco později v trafice pár časopisů… a padla jsem do pohody, jako už dlouho ne. Lvíček (v pondělí a v úterý mívá homeoffice) se mě po návratu zeptal: „Tys měla cestou kafe?“ Ne, jenom po měsíci nesnesitelně protivný manželky jsem byla schopná KONEČNĚ přepnout do nějaký normální nálady. Doma jsem si asi po třech měsících dokázala sednout do ušáku k časopisu – už jsem zapomněla, jaký to může být relax, ještě před týdnem ve mně regály s tiskem vyvolávaly fyzickou nevolnost.
Středa a čtvrtek si byly podobné, celý den jsem zápasila se vzteklým dítětem a večer jsme byli vyřizovat nějaké papírování k hypotékám (jeden den banka, druhý legalizace podpisu). Ve čtvrtek mi asi v půl deváté zvoní telefon a na displeji jméno spolužáka z gymplu, s kterým jsem naposled byla na kafi před odjezdem do Irska a od té doby s ním nemluvila, protože zrovna jemu se ozvat s „hej, čekám dítě“ mi přišlo úplně mimo mísu. Vyšlo najevo, že zůstal sám v hospodě a do odjezdu autobusu daleko, tak si na mě vzpomněl. V tu chvíli přiběhla Brigule a začala po mně něco chtít: „Slyším tam nějaký dítě?“ zeptal se překvapeně. „No mám skoro dvouletou dceru,“ musela jsem přiznat a dalších pět minut jsme rekapitulovali, kdo ze spolužáků má nebo nemá děti. Příští rok máme patnáct let od maturity, tak ono je to hlavně u holek už docela na hraně…
Pár minut potom, co si šel L. ve čtvrtek lehnout (já si ještě čistila zuby a chystala se do sprchy), se z ložnice ozvala rána a strašný řev. Bibina se na postýlce nejspíš mlela tak urputně, že zvládla přehodit nohy přes zábranu a přistála nosem a pusou na zemi. Prokousla si ret a utišit ji dalo asi půl hodiny chování a chlácholení. Samozřejmě jsme si vysloužili tchynino lamentování, že měla být ještě ve vysoké postýlce – no strašně ráda bych ji odtamtud dvakrát denně tahala a ještě trnula, kdy si po probuzení bude chtít vylézt sama a natluče si pádem z metru a půl místo půl metru. Více šprušlových postýlek pro aktivní děti, to je cesta!
V noci z pátku na sobotu jsme pekli husu. Naše nová trouba je mnohem inteligentnější než ta v pronájmu na Zličíně, která měla po nějakých pěti hodinách automatickou stopku – u téhle to záleží na teplotě a pod sto stupňů zvládá běžet bez vypnutí asi dvanáct hodin, což nám bohatě stačilo. Povedlo se červené zelí i mikrovlnkové hrnečkové knedlíky (trochu z nouze ctnost, protože mi došly hrnce), zato lokše byly propadák – nejdřív se mi nepodařilo rozvařit brambory a potom placky rozválet na adekvátně tenko, takže z toho vzešly centimetr tlusté, špatně propečené modely měsíční krajiny s nerozvařenými cucky brambor a L. zdvořile prohlásil, že bez toho se teda obejde. Vždycky, když mám pocit, že snad trochu umím vařit, mě nějaká takováhle kratochvíle vrátí zpátky na zem 😉
Bohužel právě při sobotním obědě vyvrcholila krize s Bibininým vzdorem, Lvíčkovi při krmení husí polívkou bouchly nervy tak, jak jsem ho ještě v souvislosti s Brigulí nezažila… ale vyspala se naštěstí do trochu lepší nálady a odpoledne už byla snesitelná, v neděli dokonce prakticky hodná, což byla po celém týdnu obrovská úleva. Já měla na neděli v plánu nákupy a kafe na Chodově, celkem jsem v nákupním centru strávila šest hodin, ale stálo to za to – ke svému naprostému překvapení jsem pořídila všechno na sebe, co jsem potřebovala (tři trička, protože většina stávajících už mi končí v polovině břicha, jeden svetr z podobného důvodu, dvoje tepláky na doma a (pod)zimní boty, které jsem pro změnu neměla žádné (dvě poslední zimy jsem odchodila v trekovkách, ale tentokrát už na šněrování fakt nebudu mít náladu). Zakončeno hodinou a půl drbárny s Haničkou a Adélkou/lynny u vánočních speciálů v Costě a dokonce i odvozem domů od L., který se vracel s Bibinou od babičky. Čtyři tisíce padly, ale jinak win 🙂
„Ovečku!“ chtěla pidižvína bavit při krmení. „Ovečka bééé!“ udělá vždycky Lvíček a Bibina otevře pusu na lžíci. Po vystřídání klasického repertoáru zvířátek pronesla Briguš se šelmovským pohledem: „Ževička!“ L. byl ale na naschvály připravený a zareagoval „želv želv želv!“ Potom byl konec s veškerou normální zvířenou a „ževička – želv želv želv“ se opakovala ještě asi dvacetkrát…
O víkendu mě už finálně dožrala Evropa 2 a náhodně jsem přeladila na Kiss 98. Hodně mile mě překvapil minimem keců a reklam a hrozně příjemným hudebním mixem, což byl střední proud, ale rozprostřený od devadesátek až k současným hitům. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat ve všední den, ale nějak tak bych si představovala fajn hudební podkres.
Jo a v sobotu jsme odstěhovali Briguli do pokojíčku. Obě noci jsem tam zatím byla jednou, napoprvé stačilo chvíli sedět a držet za ruku, napodruhé byly nějaké bolesti břicha a zapotřebí mlíčko, ale vždycky se nechala uspat a ráno nás přivolalo halekání až kolem půl osmé. Nadějný začátek (a i přes to přerušení a nutnost jít do vedlejší místnosti MNOHEM kvalitnější spánek pro všechny).
Fotky klasicky v albu.
Popravdě: nevěřím tomu. Přece nemohlo uplynout čtvrtstoletí od události, kterou už sama pamatuju! Pořád si připadám maximálně na těch pětadvacet, jestli ne na míň, takže mi to připadá absurdní… ale asi to tak bude. Bylo mi sedm a půl a s babičkou jsem šla ten pátek domů ze školy místy, kde jen o pár hodin později došlo ke střetu demonstrantů s těžkooděnci – moje základka totiž byla ve Vojtěšské a domů jsem jezdila metrem z Národní třidy. I kvůli tomu je pro mě to místo dodneška tak trochu „speciální“. Vzpomínám na ty první roky, kdy jsem procházela podchodem od tehdejších hudebních nástrojů ke křižovatce s Mikulandskou, kam byla instalována pamětní deska s prstovými „véčky“ – vždycky byla obsypaná svíčkami a zalepená voskem. Měla jsem tu dobu strašně ráda, převrat pro mě přišel tak akorát – dřív, než jsem si začala uvědomovat absurditu vládnoucího režimu jedné strany, ale tak, abych si ještě pamatovala atmosféru posledních let socialismu.
Chystáme se zítra i s Lvíčkem a Bibi na Národní a k piazzetě Národního divadla, kde by měl probíhat program Festivalu svobody „Díky, že můžem“. Jestli se tam nedostanete, můžete aspoň zkusit listopadový test. Já měla skóre 10/17, na to, kolik mi tenkrát bylo, to myslím docela ujde… 😉
K tomuhle zamyšlení mě přivedla Kulida a její článek o tom, co jí mateřství dalo a co vzalo. Četla jsem ho a padala mi brada. A nechápala jsem. Je to s dvojčaty fakt o tolik větší pecka, nebo záleží na přístupu?
Bibině budou dva roky. Nejsem nijak zvlášť sebevědomá matka a na každou akci typu „cesta tři čtvrtě hodiny MHD“ jsem se musela několik týdnů obrňovat a připravovat, a byla jsem pak taky hrdá, že jsem to zvládla. Zvykla jsem si, že se nemůžu jen tak sebrat a někam si vyrazit, ale vlastně jsem na to byla zvyklá už předtím. Minimálně za ten rok a čtvrt v Irsku, kdy znamenala každá výprava do centra zdlouhavé lovení v jízdních řádech, půlhodinový pěškobus nebo taxíka, a sejít se s někým v Praze obnášelo tam nejdřív doletět. V zásadě nemám pocit, že jsem o něco přišla. Jako jasně, uvítala bych o něco častější kafe s kamarádkama, ale… Máme prarodiče ochotné pohlídat, ale v kině jsme naposledy byli začátkem léta a od poslední hospody to nebude o moc kratší doba. Já prostě stejně vždycky nejradši trávila večery doma.
Jasně. Občas se mi dítě věší na nohy, řve, schválně zlobí. Občas už mi pěkně leze krkem číst po pětisté Ospalou hrošici Otylku s patřičným zvukovým doprovodem a když mi u leporela při každém nadechnutí nebo otočení stránky skočí do řeči netrpělivým „chceš číst“, mám chuť ji vykrákat za vlasy. Po večerech bych většinou dala přednost filmu z dlooouhé fronty toho, co by mě zajímalo a ještě jsem neviděla, než dvoustému opakování všech sedmi dílů Bílé paní na hlídání. Ale vesměs je mi s ní fajn. Najím se víceméně, kdy chci, odskočit na záchod už si taky docela dlouho můžu, když potřebuju, a neumím si vůbec představit, že by tu s námi už nebyla. Místy se těším na to, až trochu povyroste (a druhé dítě taky), bude chodit do školky a já budu mít přece jenom i nějaké jiné roviny realizace. Ale pak se zas ráda vrátím do reality, kdy je tu se mnou a já s ní doma, protože vím, že takhle maličká, sladká, roztomilá už nikdy víc nebude.
Taky na ni nejsem hrdá. Jsem za ni vděčná, jsem šťastná, jak je šikovná, hezká, hodná a úžasná (když chce), ale nic z toho nepovažuju za svoji zásluhu, stejně jako nepovažuju za svoje selhání, když zlobí nebo neumí na nočník. Snažím se ji naučit, že za dárky se děkuje, po příchodu zvenku se myjou ruce a lidi se nekoušou, ale ve většině věcí následuju princip žít a nechat žít.
Vím, že s miminem zase o drtivou většinu té nabyté „osobní svobody“ na nějakou dobu přijdu. Nedokážu posoudit, jak budu mluvit potom, ale i když byla Brigča maličká a já se nevyspala, nenajedla ani nevyčurala podle potřeby, stejně jsem to vždycky brala jako nutné zlo a dočasný průvodní jev – snažila jsem se jen přežít den a aby další den bylo líp (jíst míň nadýmavě, spát když ona spí…). Nikdy mi nepřipadalo, že jsem přišla o svůj život. Jasně, změnil se, ale s tím jsem počítala a i když jsem si to nedovedla představit, zas tak fatálně mě to nepřekvapilo. Spíš mi to, jestli můžu subjektivně posoudit, zase trochu pomohlo dozrát. A i když jsme některé večery na nervy úplně všichni, celkově si připadám spokojeně – je to úplně jiná a přitom úplně přirozená dimenze života. (Ale nemůžu popřít, že jsem sakra ráda za jednočetná těhotenství ;))
Lvíček má, jak je jeho dobrým zvykem, zase pondělní homeoffice, takže když se nedostanu k počítači v neděli, už se k němu nedostanu… ale dělám, co můžu!
Jsem, nepřekvapivě, čím dál těhotnější. (Zřejmě) přebytek testosteronu se projevuje tím, že jsem pořád podrážděná a samonasírací. Samotnou mě to štve, ale nedokážu s tím nic dělat, je to jak protahovaný stav PMS a na ten mi zabíralo jen významné množství červeného vína a ultimátně až začátek krvácení, což by teď nebylo úplně žádoucí. Cca obden mám epizody, kdy nemůžu dýchat, což se střídá s tvrdnutím břicha anebo ve čtvrtek dokonce s nehorázností, kdy mi bylo celý den špatně po vypitém kafi. Třetí trimestr má začít až za dva týdny, ale připadám si jako už hluboko v něm.
Apropó, kafe: v pondělí Lvíček zakoupil v Lidlu pressovač. Za čtrnáct stovek. Každý aspoň trochu pravověrný kafový hipster se nad lacinými pákovými přístroji zhluboka ošklíbne, ale kamenujte mě, mně prostě sebelepší kafe z frenchpressu nebo dripperu nechutná a k přístrojům na kapsle mám přístup „neurazí, nenadchne“ – levné espresso je pro mě jen o jeden stupínek pod drahým pákovým espressem, pak dlouho nic, následuje kafe z automatického pressovače, z kapslí, z nádražního automatu, instant a pak teprve french press, dripper a turek 🙂 jsem prostě spokojená, za ty peníze určitě.
Ve středu přijela máma na první návštěvu. Ptala se, co má přivézt, a tentokrát jsem výjimečně měla tip. „Brigitka má pár sešitů – krajinek s nálepkama, ale ty samolepky z toho už několikrát přelepila, strhala a sežmoulala, takže si do toho nemá co lepit. V knihkupectvích mají knížky se samolepkama, jsou to prostě jenom štosy samolepek, je jich třeba tisíc, tak aby si měla co lepit.“ Načež se mi máma druhý den přes poledne, kdy Bibina spí a já mám vypnuté zvonění, snaží dovolat, následně pošle SMS, jestli se to jmenuje samolepková knížka (jak mám vědět, jak to kdo nazve?) a pak přiveze tři sešity pro děti určitě minimálně předškolního, spíš mladšího školního věku – spíš atlasy zvířátek, kam si dítě dolepuje do obrysů na papírových stránkách. Neměla jsem to srdce nijak komentovat. Jak jsem později zjistila, každý stál stovku (máma zásadně neodlepuje etikety) a mně je líto to předhodit Bibině na zdestruování, tak nevím, jestli to mám další tři roky schovávat ve skříni, nebo co. Koupila jsem z frustrace aspoň za dvanáct korun jakousi Katku s aršíkem nalepovacích sněhuláků a zabydleli jsme jimi s Bibinkou lesní cestu pro bagry 😉
Když jsem začala nastěhovávat knihovničky, jako jedny z prvních knížek jsem vybalila Harryho Pottera. Dostala jsem z toho chuť na re-reading, nakonec jsem se do něj opravdu pustila a po čtyřech týdnech ve čtvrtek dočetla sedmý díl. Konec jsem už od Snapeových vzpomínek probrečela, aspoň má člověk nějakou omluvu těhotenstvím… 😀
O víkendu jsme DOVYBALILI POSLEDNÍ KRABICI a dětský pokojíček je teď už opravdu jenom dětský. Příští víkend máme v plánu přestěhovat postýlku. Se vstáváním by snad neměl být problém, Bibina je zvyklá se z odpoledního spánku probudit v prázdné ložnici a bez breku si otevřít dveře a přijít za námi, ovšem to usínání… jsem na nás zvědavá.
Troufám si říct, že jsme si v Měcholupech už docela zvykli (byla jsem už i zaregistrovat Bibinu u nového pediatra), ale stejně tak si troufám říct, že se nám tady prostě nelíbí. Tak snad se to ještě nějak poddá.
Vyděsilo mě uvědomění, že už je vlastně druhý týden v listopadu a já bych měla začít urychleně řešit Vánoce, jestli chci mít do adventu splněno, protože v prosinci je to vražda ze všech možných hledisek. Problém je, že nemám fantazii. Mám vymyšleno tak třetinu dárků a koupený ani jeden. Aspoň se ale dostávám do nálady – listopad je pro mě nejvánočnější měsíc, kdy je ještě čas a prostor poslouchat koledy, číst vánoční časopisy a koukat na Love Actually. Tu u mě mimochodem Bibina skoro celou odkoukala a když jsem si druhý den pouštěla soundtrack, u All I Want For Christmas mě překvapila vzpomínkou „hojčička tanyny, hojčička zpíjá!“ Hudební paměť tedy rozhodně nemá po mně, já si podle nápěvu obvykle nevzpomenu ani na to, jestli znám tu kterou melodii z rádia, z večerníčku nebo z auta prodávajícího zmrzlinu.
O víkendu se nedělo nic zajímavého, v sobotu byli L. a B. venku (bylo krásně) a já dovybalovala, v neděli jsme jeli na oběd k tchánovcům. Cestou domů se mě L. zeptal, jestli máme vodu. Já mu podala láhev od Fanty (tu jsem si kupovala spolu s bagetou, když jsem jela na kontrolu na gyndu ve čtvrtek přes oběd), Lvíček se napil, polil, zakuckal a konstatoval: „To ti fakt vyšlo, podat mi otevřenou láhev, když asi rok pijeme výhradně z Rajce. Kvalitní prank.“ Míváme veselo 😉
Fotoalbum zde, tentokrát nějak stručnější…
V úterý si tak ležíme v posteli, Bibina je zrovna svolná trochu vnímat moje břicho a bavit se o miminku, tak využívám situace a ptám se: „A jak se bude jmenovat miminko? Jonášek? Líbí se ti?“ „Líbí Nášek,“ přisvědčí Brigule. „A co Mikulášek?“ kuju železo, dokud je schopné udržet pozornost. „Líbí Kulášek,“ souhlasí – hm, to je trochu jako gulášek, nic extra teda, tak popojedem: „A co Viktorek?“ Bibinka se rozzáří: „Motorek, líbí Motorek!!“
…tohle všechno se nám nashromáždilo do minulého cca týdne a já sama zírám, jak to strašně letí, že už tu jsme skoro měsíc (a tenhle říjen byl jeden z nejnáročnějších měsíců v mým životě vůbec), že už jsem vlastně v šestým měsíci a ani jsem si toho nevšimla… že… že…
S břichem nějak koexistujeme. Doufám, že jsem mu nedala nadměrně zabrat s tím stěhováním. Musí něco vydržet 🙂 Obecně se zatím mele o hodně míň než Brigule. To mi dává naději, že bude klidnější 😀 Občas mám v noci náběh na křeče, ale co beru hořčík, nikdy to nedojde do hořkého konce 😉 Sem tam mi tvrdne břicho, třeba dneska, ale není to častěji než tak jednou za týden až dva. Jen křečák je čím dál strašidelnější a ceny operací, na které jsem se koukala na netu, teda taky… uvidíme, jak to bude vypadat, až porodím.
Bibina je – už je únavné to opakovat – čím dál ukecanější. Umí už bezvadně doplňovat svoje oblíbené básničky, na což jsme přišli jednou mimochodem, když chtěla číst a my seděli u večeře. „Čti si sama!“ odbyli jsme ji, načež si jednu knížku „přečetla“ nějakou svoji hatmatilkou (už u toho jsme se zakuckávali smíchy) a u druhé už místy problesklo „paničku“ „koťata“ „zima je“ nebo „dědečku dědečku ožíšek“, načež skončila triumfálním „táta na houby!“ Tak od té doby čteme kooperativně.
„Todle mámy židle!“ ukazuje Bibina. „Jo, to je mámy židle, a tohle je Bibinky židle. Máš nejhezčí, i s podnožkou!“ odpovídá L. a Brigule asociační metodou reaguje: „Chceš ponožky…!“
Už zcela vědomě používá časy, vedle přítomného oznamování „Bibika pije míčko!“ nebo „ovečka papá tavičku“ se jednak umí politovat, že „nó, zakopla“ nebo po odchodu návštěvy oznámit „todle byua babička!“ a když dohraje jedna písnička z oblíbeného CD, utěšuje se, že „eště bude cedečko“.
A tak celkově už je z ní v podstatě malej člověk. Dneska se dívala na pohádku, pak sama usoudila, že už je unavená, přišla ke mně s tabletem, řekla „děkuju“ a zamířila do postele 🙂 Akorát miminko v bříšku ji pořád nějak zvlášť nebere. Tak snad aspoň nebude zklamaná z přílišných očekávání 😀
Pondělí jsme chtěli věnovat dozařizování některých věcí do domácnosti, takže jsme po obědě odvezli Briguli k prarodičům a objeli nedaleký Hornbach a Ikeu. Ještě předtím jsme ale zamířili na opačnou stranu, zaparkovali na Pohořelci a užili si naši oblíbenou podzimní procházku Hradem (jako správní hipsteři jsme k tomu v hradním Starbucksu přidali poslední letošní Pumpkin Spice Latte).
IKEA byla plná vánoční výzdoby. Moji dlouhodobí čtenáři už můj vztah k Vánocům znají, letos mě to místo dychtivého očekávání ale spíš zaskočilo, protože při tom všem frmolu kolem stěhování nebyl vůbec čas na tyhle věci myslet. Jindy nedočkavě stepuju začátkem října kolem trafik, abych ukořistila první vánoční časopisy, letos… no, letos byly poněkud jiné starosti a při pohledu na řádku krabic u stěny dětského pokoje, i když se naštěstí pořád zmenšuje, nemám nějak náladu kupovat cokoli jiného než jídlo a nutnou drogerii. A tu výbavu do domácnosti. Bohužel jsem zapomněla magnetickou lištu na nože, která má tak zatraceně malé a kompaktní balení, u pokladny až po zaplacení a ne před ním – v opačném případě bychom nepřišli o tři stovky. L. mě utěšoval, že ji stejně nechtěl, ale to mohl ksakru říct rovnou a ne mě ještě upozorňovat, že jsem si ji nenapsala na nákupní seznam, mohlo to být levnější.
Vůbec, s tím vyhověním… když jsme si zase odváželi Briguli Strahovským tunelem domů, zase jsem načala problém jmen. Večer předtím totiž L. oslovil moje břicho jménem svého favorita a ve mně se všechno otřáslo odporem, i když – paradoxně – jsem tohle jméno původně navrhla já. Tak jsem prcka ponoukla: „Koukej si už nějaký vybrat, ať vím, jak tě mám oslovovat!“ a pokračovala k L., že to neříkám finálně, ale v poslední době že se mi nejvíc líbí Xxx. Vtom jsem ucítila takovou vlnu pozitivních emocí, že mi málem vytryskly slzy, prckovi se to evidentně hodně zamlouvalo – a L. teda, že dobře. Radost jsem měla ale jenom jeden den, protože ten další večer, když jsem si všimla, že se sám tomu oslovení vyhýbá, mi přiznal, že mu to prostě nejde přes pusu. Tak jsme zase tam, kde jsme byli 🙂 (Pokročila jsem ale v přístupu – dřív jsem nervovala, že nenajdeme vůbec žádné aspoň trochu slušné jméno, dneska mám pocit, že pěkných je spousta, jde jen o to vybrat to nejlepší, takže… jsem klidnější :))
V úterý jsem na počest státního svátku upekla králíka, ale jinak dost mizernej den, na všechny na nás možná něco lezlo a všichni jsme byli na všechny ostatní protivní, Brigule zlobila… v podstatě myslím, že se nám všem ulevilo, že podzimní miniprázdniny skončily.
Bibina vymyslela trojpusu – dáváme si pusu všichni dohromady. Taky začala místo pahů říkat pohádku a místo paní panenka, zase nám nějak podezřele roste…
Čtvrtek byl hrozně mizernej den. Vrátily se úzkosti, hnusná věc, která se mi občas objevuje od začátku těhotenství. Kombinace hormonálně-minerální nerovnováhy, nějakého déledobějšího stresu a aktuální náročnější, i když nijak závažné situace, jako třeba jak udržet na nákupu nespící Briguli v kočárku, vyústí v záchvat paniky, kdy se mi špatně dýchá a mám pocit, že omdlím. Navíc na to v zásadě nic nepomáhá, ani objektivně si říkat, že to bude v pořádku, ani čokoláda, ani to někomu říct… jen prodýchávat a čekat. Bibina se ten den pro jistotu rozhodla bojkotovat spánek, takže jsem neměla ani tu hodinku na oražení, a usnula ve čtvrt na šest v jídelní židličce. Ble.
Páteční Halloween už byl veselejší – uvařila jsem dýňovou polévku, upekla strašidelné sušenky, zapálili jsme dýňáka (tedy jenom svíčku uvnitř :D) a před spaním zkoukli další naprosto příšernou epizodu TBBT… a z nějakého mně naprosto nepochopitelného důvodu, když jsem se v sobotu vzbudila, bylo všechno naprosto v pohodě. Jeli jsme za L. prarodiči do Roudnice nad Labem, což nás samo o sobě docela často rozhodí – Brigule buď spí, kdy nemá, nebo nespí a v autě zlobí, prarodiče mají divné poznámky, případně nadnášejí kontroverzní témata… ale tentokrát bylo všechno v pohodě, počasí super, farmářské trhy, kde jsme se zastavili, příjemný zážitek, dokonce jsme si urvali asi dvacet minut sami v cukrárně. Ale v tom to přesně nebylo. Prostě najednou, s koncem Halloweenu, jako by něco přeskočilo a konečně jsme byli V POHODĚ. Po třech týdnech. Uff. Už byly dlouhý 🙂
Baví mě, jak rodina odhaduje, co se nám narodí. Děda tipuje kluka, kvůli Lvíčkovým plánům co nejdřív sehnat větší byt, aby mělo každé dítě svůj pokoj. Babička mu oponovala mým tvrzením, že bude složitý vymyslet „aby se tam OBĚ vešly“ (myslela jsem samozřejmě obě děti, ale řekla jsem to takovouhle mírně zavádějící formou tak trochu schválně ;)). Mimochodem, Lvíček je aktuálně ve stavu, že místo většího bytu by za pár let chtěl barák. Moje lítost, že jsem přišla o dům po babičce, tím kulminovala – až do včerejšího večera, kdy jsme chvíli brouzdali po pozemcích a stránkách RD Rýmařov. Pár typizovaných domků se mi tam hodně líbilo, i když jsem dřív byla celkem dost velký odpůrce, a když myslím na nás a barák, už to nejsou Popovice, ale novostavba, která je celá jenom naše. KONEČNĚ 🙂
Dneska jsem se zbavila drtivé většiny krabic, zbyla jen jedna s dokumenty (částečně Lvíčkovy, ty si bude muset někdy protřídit) a jeden box s pelmelem (léky, drogerie, drobnosti), který bych měla poměrně rozumně zvládnout zpracovat do konce týdne. Řvala bych radostí, kdybych si u toho celodenního ohýbání neoddělala bederku, ale i tak: úleva obrovská.
(Možná bych taky měla zmínit, že mi napsal otec. Asi pět odstavců vychloubání, jaký byl skvělý rodič, a že si mám srovnat se svým svědomím, pokud nenechám Brigitku se s ním vídat. Nic nemám se svým svědomím srovnaný líp.)
Fotky tradičně v samostatné galerii.