Skeče těhotenské

A ještě jedna várka skečů, ono jak jsme pořád doma a pořád spolu, je to na ně docela plodné prostředí.

Zmínila jsem se Lvíčkovi, že mi asi začala odcházet hlenová zátka. Nechal si vysvětlit, co to znamená, a o pár hodin později mě překvapil reakcí na moje stížnosti na bolest břicha: „To asi souvisí s tím, jak se odšpuntováváš.“ 😀

Jak už jsem asi psala, L. si s břichem povídá. A včera jsem ho měla natolik hranaté, že se neudržel a prohlásil k němu: „Čau lavóre!“ Dneska jsem si vzpomněla, jak mi kdysi ještě ve starém panelákovém bytě ve Strašnicích řekl, že mám tvar vany, a vytáhla to na něj s poznámkou „když mám tvar vany, tak se není co divit, že budu mít dítě lavór!“ 😀

No, a to je asi na nějakou dobu všechno, on mě ten humor přejde, až budu rodit (už takhle tu celý den skučím, že mi tvrdne nebo mě bolí břicho…)

Skeče předadventní

Devátý měsíc je pro mě náročný. Nedokážu, nebo spíš nechci se na nic dlouho soustředit. Půl roku jsem si syslila e-knížky, až na ně budu mít klid, a když mám, nemám chuť rozečítat nic delšího než dvoustránkový článek v časopise. Seriály jsem omezila na dvacetiminutové sitcomy a i ty jsou na mě kolikrát moc dlouhé. A sepisovat něco delšího, no to už vůbec, i když naše říjnová minidovolená na Malé Skále by si minimálně jeden blogpost zasloužila. Ale jsou tu skeče. Skoro vždycky. Až jednou nebudou, to teprv bude špatné 🙂

Poslední týden byl ve znamení pečení cukroví; taky už máme zpracovaná všechna těsta, jen chybí ozdobit perníčky. V průběhu výroby jsme se domlouvali na něčem s formičkami a já zašumlovala a pojmenovala je „foumičky“ – ve stylu Kaiserova a Lábusova „Vudi“. „Foumičky, to jsou pěnové formičky,“ dodal novotvaru praktické využití L.

„Rozmaž si bradu,“ žádal mě Lvíček o rozetření zbytku krému na bradě.
„Funkce Blur?“ neodolala jsem nahrávce.
„Funkce Blair Witch,“ vrátila se mi smeč.

„Ty jsi kamambér,“ konstatovala jsem (já vím, že nelogicky, ale prostě si občas říkáme nesmysly, které nás napadnou při pohledu na běžné součásti okolního světa) při přípravě snídaně.
„To je nějakej speciální medvídek?“ potěšil se L.

„People killing, people dying, tra la la la la la la,“ zpívala jsem si v dobrém rozmaru odposlechnutý song z rádia, aniž bych uvažovala o významu. Lvíček reagoval trochu překvapeným smíchem: „To zní, jako když z toho máš radost!“

V minulých týdnech jsme taky uvažovali o nákupu vlastního bytu – buď panelákového k rekonstrukci, nebo naopak novostavby; poslední kandidát byl byt v developerském projektu v Horních Měcholupech. Nakonec jsme ho nevzali, protože v sousedství se nachází nejen frekventovaná Hornoměcholupská, ale taky rozlehlé nákladové nádraží a překladiště nákladních kontejnerů z vlaků na kamiony (a v budoucnu možná taky odbočka z dálnice), byť oddělené vznikajícím protihlukovým valem. Trošku nám z toho hrabalo – kdybychom si řekli, že to vydržíme, měli bychom krásný nový byt na dopravně slušně dostupném a dobře vybaveném místě, a to za hodně dobré peníze. Ráda bych dodala, že poslední dobou spím hojně obložená polštářky. Jednou po příchodu do postele jsem zjistila, že si Lvíček postavil mezi svojí a mojí půlkou postele z polštářků… protihlukový val 😀

(O tom, že nám hrabe, svědčí i fakt, že jsem původně napsala „protihlukový bar“…)

Už to nebude nedonošeně

…neboli podařilo se nám překonat hranici 38+0. Takže zákonem schválnosti počítám s přenášením, ale jsem ráda, že mi mimino neseberou jen kvůli věkovému limitu.

Jinak v zásadě nepočítám s ničím. Nejzazší termín přenášení vychází na 21. prosince, což by mohlo znamenat i Vánoce v porodnici, kdyby došlo na císaře. Císařem dneska končí mezi 20 a 25 procenty těhotenství, takže realisticky počítám, že i mě se klidně může týkat. Nemám žádnou vizi megapřirozeného porodu a i když mám načteno, vlastně si neumím doopravdy představit, co mě vlastně čeká – je to jako číst si o jízdě na lyžích v létě, bez sněhu, svahu a lyží 🙂 Nemám ani porodní plán, přišlo mi to zbytečné; chtěla bych vlastně jenom dvě věci – aby se mnou o všem mluvili a aby miminko neodnášeli, pokud to samozřejmě nebude nutné ze zdravotních důvodů. Oboje mi z prohlídky přišlo nadějné.

Porod, nebo spíš fakt, že dítě musí nějakým způsobem opustit moje tělo, si ještě jakžtakž představit dovedu. Co mi připadá naprosto nereálné, je kojení. Vlastně i samotná idea, že mi něco poteče z prsou, je pro mě srovnatelná s tím, kdyby mi někdo řekl, že mi bude z uší prýštit med nebo z vlasů bude sypat mouka… možná i iluzornější 🙂 Z toho vyplývá, že ani na kojení se neupínám, i když z mnoha praktických (i finančních :D) důvodů by mě potěšilo, kdyby to fungovalo.

Mám trochu strach, ale v zásadě hlavně z toho, abychom stihli dojet. Zase – možná si na tuhle paranoiu trpce vzpomenu po čtyřiadvacetihodinovém nebo delším porodu, ale předem člověk prostě neví nic 🙂 snažím se na to moc nemyslet, spíš dořešuju praktické věci jako dobalování, dozařizování Vánoc a běžnou agendu v domácnosti. Jinak je mi fajn. Je to trošku jako čekání na Ježíška, co může přijít kterýkoli den z celého následujícího měsíce… 🙂

Předvánočně

Co ta Quanti zas blbne, říkáte si určitě. Ti, kdo mě znají víc, vědí, že jsem schopná se Vánocemi zabývat už od léta, ale tentokrát mě opravdu tlačí čas a vědomí, že na zorganizování Vánoc můžu mít už klidně jenom pár dní a pak budou úplně jiné starosti. Takže jsem včera poprvé pekla, dárky mi zbývá obstarat poslední dva (ne pro muže a budou nejspíš přes net) a vzhledem k tomu, že Jirka pro mě už všechno má, můžu si tu dovolit uveřejnit svůj alternativní dopis Ježíškovi neboli věci, které by mi udělaly radost, ale od nikoho je nečekám. Nebo jinak, kdybych byla takový ten forever alone guy, zabalím si je pod stromeček sama 🙂

  1. Některý z pickwickovských dárkových balíčků
  2. Letos mají fakt pěkné, popravdě bych nevěděla, jestli si vybrat se skleněným hrnkem, nebo konvičku / vysoký hrníček s lístky.

  3. Nějakou kosmetickou sadičku z M&S
  4. Nebo obecně půl vánočního sortimentu z M&S, třeba krabičku čokolády s kuličkovou hrou ve víčku 😀 z té kosmetiky mě nejvíc uchvátila sada voňavých krémů na ruce. Asi babičkovatím.

  5. Cédéčko
  6. Asi nového Robbieho Williamse nebo Muse. No jo, jsem konzumní.

  7. Termohrnek
  8. Buď Keepcup (ale tam si furt nejsem jistá tím povrchovým materiálem), nebo něco pěkného a la Starbucks. Bývala bych si o něj napsala doopravdy nebo si ho rovnou koupila, ale nemám ho kam nosit. Ale od Ježíška, to se člověk přece nemůže zlobit!

  9. Poukázku na focení
  10. To se sice neslučuje s konceptem Forever alone, ale přišlo mi to na mysl jako další věc, s kterou si nejsem úplně jistá a dárek ex machina by to za mě vyřešil 🙂 Hlavně poslední dobou jsou slevomaty plné poukázek do fotoateliérů, a jakkoli to někomu může připadat kýčovité, mít na památku nějaké profi fotky s miminkem by se mi asi líbilo 🙂

Už takhle se ale obávám, že nejsem dost hodná ani na existující Ježíšky – posledních pár dní jsem protivná, nervózní, pořád unavená, tvrdne mi břicho a furt se pozoruju. Věci jako včerejší pečení kokosek, Love Actually nebo takovéhle dvacetiminutové zamyšlení nad něčím příjemným mi pomáhají udržovat se v jakžtakž snesitelné náladě… 🙂

Edit: v knihkupectví jsem neodolala třetí povídkové knížce o Vánocích z cyklu Česká povídka a koupila si ji s tím, že si ji pod ten stromeček zabalím. Popravdě, ono fakt není tak špatné vědět o jedné konkrétní věci, na kterou se můžete s určitostí a adresně těšit 🙂

Hudební historie pro prcka

V jedné knížce jsem se dočetla mezi jinými tipy pro nastávající matky, že bych si měla poznamenat, co jsme tak jako v období narození potomka poslouchali. Takže sem dávám výcuc z toho, co aktuálně hrajou v rádiích a co se nám líbí, s vědomím, že až/jestli to někdy uvidí, budou to naprosto strašlivý oldies:

Plži, mlži a hlži

Asi už jste z těch všech skečů pochopili, že si s Lvíčkem libujeme ve slovních přestřelkách a hrách. Takhle jsem před časem zauvažovala, že by se třídy měkkýšů měly správně jmenovat plži, mlži a hlži – hlavonožci do toho paradigmatu přece vůbec nezapadají! No a když jsem někdy začátkem týdne (kdo si na to má vzpomenout vždycky v pondělí?) otáčela kalendář, nachomýtl se k tomu Lvíček, padl mu zrak na jmenné kalendárium a nahlas přečetl: „Otmar“. „A Mahulena,“ prohlásila jsem bezmyšlenkovitě, protože mají svátek po sobě. „To ne, to byl Radúz a Mahulena,“ oponoval a když jsme si vyjasnili, že jsem nemyslela, že by tvořili dvojici, jen to, že sousedí v kalendáři, vytvořil pro změnu geografickou asociací alternativní jméno „Radbuz“. „Radbuz, Úhlav, Úslav a Mž,“ rozvinula jsem řadu „plzeňských říčních mužů“ a dohromady jsme to završili „Mž, to je něco jako hlž…“ 🙂

Osmý měsíc

Přestává to být sranda, jdeme do finiše 🙂 Registrační porodopis jedu sepisovat zítra, postýlku s příslušenstvím jsme kupovali v pondělí a včera přišla zásilka oblečků od Puffin (ještě jednou moc děkuju), takže už zbývá v zásadě jenom pár drobností (a aby dorazila objednaná autosedačka). V rámci hesla „vždy připraven“ počítám s tím, že to může nastat prakticky kdykoli, takže do konce týdne chci dokoupit lékárensko-drogerijní věci a sbalit si tašku. Ufufuf.

Jak se mám já:

Jsem už fakt velká. Konečně vypadám těhotně i v „maskovací“ bundě z M&S a dnes mě dokonce v metru pustil sednout důchodce 😀 Taky mě zalívají hormony, takže si připadám jak v permanentním PMS, kdy se buď dojímám při pohledu na složenou postýlku, nebo jsem na všechno načertěná. Špatně se mi spí, musela jsem si pořídit kojicí polštář a s jeho pomocí jsou ty noci lepší, ale pořád těžce nesu spánek na levém boku – občas se k ránu provinile převalím na pravý a to je pak hodinka tak slastného spánku… 🙂 (Pokud by někoho zajímalo, proč na tom pravém nespím furt – když jsem na něm spala, měla jsem dítě orotované zády napravo, medicínskou hantýrkou PPHL II., zatímco po pár nocích na levém se mi otočilo do „nejsprávnějšího“ PPHL vlevo. Mají potvůrky nějaký gravitační senzor 🙂 Levá poloha by měla znamenat zjednodušeně řečeno méně komplikovaný porod, tak si holt odříkám pohodlí – ono to koneckonců není zdaleka naposled.)

Jak se má miminko:

Těsně, evidentně. Nehýbe se tolik jako dřív, prostě už se má problém vejít. Občas se ale protáhne tak, že přesně vím, kde má nožičky 🙂 Žertem mu vyhrožuju, že mu je pořádně zlochtám, až se narodí. Taky už má většinu výbavičky, tak by mělo být spokojené, jen ho přemlouvám, ať vydrží uvnitř aspoň do doby, než dorazí objednaná autosedačka, abychom ho měli čím odvézt 😀 Občas škytá, většinou když se najím, a jestli jsem psala, že není nadšené z jízdy autem, tak metro nesnáší ještě o něco víc. Jediný vhodný způsob přepravy je prý ten pěší…

Jak koexistujeme:

Z předchozího vyplývá, že je to čím dál náročnější. Jsou sice pořád situace, kdy nevím o tom, že mám v břiše dítě… ale je jich pořád míň 🙂 už proto, že břicho je už nejvíc vyčnívající část mého těla. Věřím tomu, že ten měsíc bude tak akorát. Jen pořád nevěřím, že cca za měsíc – plus mínus dva týdny nebo samozřejmě teoreticky kdykoli – budu mít doma svoje vlastní miminko, budu ho mít na starost a tak všechno. Je to míň šílená představa než třeba před půl rokem, ale pořád je to vcelku nepředstavitelné. (Nicméně nebojíme se toho a vzhlížíme k tomu pozitivně – asi proto, že nevíme, co nás čeká :D)