Šestatřicátej

„A ten hořčík bych už pomalu vysazoval,“ odtušil gynekolog na včerejší poradně. Jo. Včera jsem byla podle menstruace 36+0, podle ultrazvuku budu v neděli. Tak jo, no. Asi se to fakt blíží. Musím se dokopat uvařit si aspoň jednou denně maliník, zalít a vypít lněné semínko (nebo ho nadrtit do jogurtu) a, hm, možná se trochu pověnovat masáži hráze. Vidím to tak, že ten maliník možná dám, lněné semínko tak jednou za tři dny a hráz nula 😀 Na jednu stranu – měsíc vypadá jako spousta času, na druhou stranu to jsou jen čtyři mizerné týdny! Plus mínus dva! Měla bych pomalu končit s nákupy, žehlením a balením – najít oddací list a tak podobně. Minule se ten poslední měsíc dost vlekl, ale mám podezření, že tentokrát uteče bleskově. Naštěstí už finišuju. Jen nákup v lékárně, pár drobností z lékárny, co včera v DMku neměli, a kvůli mojí marnivosti ještě tmavomodrou čepičku, aby Motorkovi ladila ke slavnostnímu outfitu z tmavomodré bundičky a manšestráčků.

Na gynekologii podlehli mým psím očím a s plánem jet rodit do Mělníka mě nechali chodit ještě na poradny k nim. S Bibi jsem neměla problém na prohlídky od toho 36. týdne dojíždět, ale teď s pracujícím Lvíčkem a dvouletým dítětem nejsem vyhlídkou na každotýdenní půldenní výlet úplně nadšená 🙂 Všude píšou, že jak má dítě čím dál míň místa, že se míň hýbe. Motorek je tedy výjimka potvrzující pravidlo, tenhle týden se mele víc než za celý dosavadní život, naučil se žďuchat mě do močáku a dokonce se otočil zády napravo, stejně jako jeho ségra, což mě extra nenadchlo – na druhou stranu u Bibiny to nevadilo a měla jsem podezření, že rotovala opačně (jinak nevím, jak by to stihla tak rychle a hladce), tak třeba to tady bude stejně a mám tyhle procesy prostě zrcadlově obrácený 😀

Začínám se trochu bát. I když už mám jeden porod za sebou, pořád mám pocit, že „vím, že nic nevím“, snad jen kromě mechanismu tlačení, který jsem si snad jakžtakž stihla zapamatovat (není to zas tak jednoduchý grif). Co když to bude moc rychlé a já nestihnu dojet? Co když to naopak bude trvat celý den a já se na tu poslední fázi moc vysílím? Co když budou nějaké komplikace? Neměla bych na to myslet, asi musím přestat číst porodní diskuse. Musím jen věřit, že to bude OK.

Dost mi tvrdne břicho, špatně dýchám, přidalo se rozvolňování kyčlí. Naštěstí už víceméně můžu chodit, což je přímo extatický pocit – při tlačení kočárku nebo delších trasách se mi ale pořád ozývá bederka a levé esíčko, to už ale beru jako přežitelnou těhotenskou potíž. Ze země se mi zvedá sice blbě, ale tam si nejsem jístá, jestli „ještě“ nebo „už“. A odírám si břicho dveřma a přivírám do různých skříněk – prostě jsem už došla do fáze, kdy těhotná ví, že přišlápnuté hrábě ji dozajista netrefí do nosu.

S pobavením pak vzpomínám na pět šest posledních týdnů před prvním porodem, kdy jsem nedělala nic, úklid nechala na Lvíčkovi a na obouvání si musela sedat na kuchyňskou židli. Pravda, teď jsem si pořídila boty se zipem, ale když je potřeba zavázat je pidižvíkovi, tak se holt ohnu… na subjektivní cimprlení není prostor. Akorát se musím přiznat, že každý týden buržoustsky objednávám iTesco, protože do obchodu si sama pořád moc netroufám a L. tím nechci zbytečně zdržovat.

Jsem ostříhaná. Asi naposled před porodem. Dneska k nám přijel kadeřník (máme od tchyně kontakt na chlapa, co jezdí domů – oboje je trochu netypické, ale většinou jsme s L. oba spokojeni). Jako většina kadeřnic je hrozně ukecanej, tak se hned ptal, jestli už máme pro malou nějakou školku (když ho totiž viděla, vrhla se Lvíčkovi na klín a zakryla si oči – jinak má návštěvy povětšinou ráda, ale Aleš je dost robustní chlap). Že by jí kontakt s dětma prospěl, a že prej až se narodí mimino, že to ji hned seženem. No… sice jsem původně počítala se scénářem, že začne chodit do školky ještě před porodem, ale nesehnali jsme žádnou školku v dosahu s rozumným režimem a mně začalo postupem času připadat, že je na to fakt ještě malá. Navíc tu jsou ty nezanedbatelné argumenty s nošením školkových bacilů k miminu, s ranním vypravováním… tak jsem školkové pokusy odsunula na podzim, až bude malýmu cca půl roku a začne škodit 🙂 Já vím, že nejspíš nebudou spát zároveň… a pořád to pro mě není argument. Snad se tu nějak všichni sžijeme. B. dneska začala sama od sebe říkat „těšíš se na miminko“, tak se tu kojím nadějí 😉

„Prosím tě, už poroď,“ řekl mi zrovna Lvíček po příchodu z WC. „Aby sis zapamatovala spláchnout, to snad po tobě nechci tak moc…“

Fotopřehled 2015/4

O něco zajímavější týden než minule, hlavně proto, že už můžu aspoň trochu chodit. V úterý jsem došla s kočárkem nejen na hřiště, ale dokonce i do Žabky 😀 Prima byla hlavně neděle, výlet do jihoměstské „přírody“ a kafe. Bibině jsem řekla, že jdu na kávičku s kámoškama (výraz, který zná z některých animáků), takže mě po příchodu přivítala a dychtivě se zeptala, kde jsou kámošky. Když jsem jí vysvětlila, že jsem s nima byla sama a že nepřijdou, úsměv jí pohasl, jako bych jí hodila hračky do kanálu…

IMG_20150119_092546.jpgIMG_20150119_092720.jpgIMG_20150119_094831.jpgIMG_20150119_182704.jpgIMG_20150120_130148.jpgIMG_20150120_132945.jpgIMG_20150120_133056.jpgIMG_20150120_133203.jpgIMG_20150120_133539.jpgIMG_20150120_135555.jpgIMG_20150120_140946.jpgIMG_20150121_161613.jpgIMG_20150121_161701.jpgIMG_20150121_184806.jpgIMG_20150122_071723.jpgIMG_20150122_162235.jpgIMG_20150122_164217.jpgIMG_20150122_164635.jpgIMG_20150123_125716.jpgIMG_20150124_130347.jpgIMG_20150125_094719.jpgIMG_20150125_100439.jpgIMG_20150125_100517.jpgIMG_20150125_100522.jpgIMG_20150125_100625.jpgIMG_20150125_101816.jpgIMG_20150125_102653.jpgIMG_20150125_103651.jpgIMG_20150125_103806.jpgIMG_20150125_103903.jpgIMG_20150125_140613.jpgIMG_20150125_141319.jpgIMG_20150125_142542.jpgIMG_20150125_150329.jpgIMG_20150125_153739.jpgIMG_20150125_154209.jpgIMG_20150125_224656.jpg

Poslední měsíc přede mnou

Ještě ne oficiálně. Oficiálně je to pět týdnů a dobře vím, že to může být klidně i sedm – ale dostala jsem se do módu, kterému jsem posledně říkala „velryba“ a který prostě spojuju s devátým měsícem. Nemůžu dýchat, ani vsedě, ani vestoje. Místo chůze se kutálím bez ohledu na aktuální stav zad (týden po masáži už skoro v normálu!) a s výjimkou nejbližších mi jdou skoro všichni lidi strašně na nervy.
A hnízdím. Už mám vyprané dětské oblečení, chystám se dokonce žehlit a v týdnu obstarat nákupy v drogerii a lékárně. Tašku do porodnice mám napůl sbalenou. Uff.

Fotky 2015/3

Fotowidget se nám povedlo nainstalovat, dohodnout se, jak bude fungovat, a dokonce ho i zprovoznit. A musím říct, že se mi líbí. Po rozkliknutí fotky uvidíte popisek, nebo si můžete rovnou otevřít celé album „postaru“ na Google+.

IMG_20150113_105432.jpgIMG_20150114_105620.jpgIMG_20150115_222508.jpgIMG_20150116_081809.jpgIMG_20150117_080413.jpgIMG_20150117_084920.jpgIMG_20150117_190133.jpgIMG_20150117_193816.jpgIMG_20150117_200152.jpgIMG_20150117_200409.jpgIMG_20150117_205105.jpgIMG_20150117_232046.jpg

Brain, brain, go away (mateřský blog)

Brigule si oblíbila anglické dětské písničky a sjíždí je na youtube do omrzení. „Cože? Brain, brain, go away?“ zaposlouchala jsem se do jedné, až mě Lvíček opravil, že to je rain. Ale posuďte sami – já tam na začátku toho slova nějakou okluzivu slyším.

Možná si to tam jenom projektuju, protože už i mě dostihuje pregnancy brain. Nejlépe to doložím asi skutečností, že tuto větu jsem původně napsala ve formě „prorože už i mě dostihule pregnanci brain“. A to, že tu předchozí jsem formulovala asi pět minut. A taky, že teď už si vůbec nevzpomínám, jaká vlastně měla být pointa tohoto příspěvku.

Asi všeobecný progres v mém těhotenství. Nedosáhla jsem žádného významného milníku, pokud za milník nepovažujete 42 dní zbývajících do oficiálního termínu (podle ultrazvuku), podle čehož jsem reverse engineeringem odvodila, že jsem 34+0 (z termínu podle MS 34+3). S L. jsme přidali do sloupečku vpravo widget s odpočtem. A widget na fotky už mám taky, akorát že o víkendu se pořád něco dělo, takže fotoblog bude asi až zítra.

Včera jsme nechali dítě u babičky a jeli nakoupit jednak knihovnu do dětského pokoje a druhou skříň na oblečení pro Motorka, protože do jedné se oba nevejdou, jednak nové oblečení pro Bibinu, která skokově roste. V sobotu jsme měli k obědu kuře (bez prsou, které jsem vypreparovala na jiné jídlo) a my dva s L. jsme z něj měli kůži, nádivku a oblízli pár kostiček. Naše nežravé dítě spucovalo, nekecám, celé kuře a zazdila to dvěma Kinder Pinguí. A nepoblila se! Ulovili jsme šest bodýček (na zimu snad budou stačit) a pár dalších kousků oblečení v 98, ale už nám nezbyl čas na kafe dílem proto, že dopravní komunikace u obou zličínských nákupáků byly zoufale ucpané, dílem proto, že když už jsme se konečně doplazili od Avionu k Metropoli, byli jsme zase limitovaní mým šnečím tempem pohybu indoor. Naplno jsem si uvědomovala, jak se musí cítit ty babičky, vedle kterých kráčí vnuk a jelikož je slušně vychován, přizpůsobuje se bez komentářů jejich tempu, ale na každém jeho svalu a nervu je znát, že by sám býval kráčel minimálně třikrát rychleji a cítí se být uvězněn v čase a prostoru. Dala jsem si tak zabrat a během následující půlhodiny, kterou jsem proseděla v autě, se všechno tak rozleželo, že jsem se k tchánům do prvního patra sunula visíc za zábradlí a fňukajíc. (Vždycky jsem si myslela, že o anatomii vím relativně dost, ale až do minulého měsíce pro mě esíčka byly akorát docela dobré sušenky.)

Na masáži jsem byla ve čtvrtek. Dokonce si troufnu říct, že mi ulevila, kromě namasírování a mobilizace jsem dostala cviky na doma, provedla mi i reflexní masáž a záda zatejpovala. Večer jsem seděla jak pravítko. Ještě v pátek jsem si na gauč musela dávat Špalíček pohádek, protože jsem nevydržela sedět na měkkém. Už mám období, kdy se zvednu nebo otočím na posteli bez pocitu, že mě někdo střelil do zad, ale esíčka pořád bolí, míň nebo víc. Vygooglila jsem, že je to normální, jak se rozvolňují vazy (v minulém těhotenství mě z tohohle důvodu bolely kyčle). Taky jsem vygooglila něčí zkušenosti, kdy dotyčnou musel v těhotenství každé ráno zvedat přítel na posteli a oblékat jí spodní prádlo. Z tohohle pohledu jsem na tom parádně, nakonec se zvednu vždycky. („No nakonec jo, protože musim!“ „Tak co si stěžuješ? Jsou lidi, co nevstanou!“) Tchyně se ptala, jak to s B. doma zvládám. Popravdě jsem odpověděla, že doma dobře, akorát venku je to mizerný a tím pádem moc ven nechodíme, na což jsem dostala kázání, že by ven chodit měla! No… už předtím, než mě tohle chytlo, jsem s ní nebyla venku úplně každý den, protože mě zmáhalo to neustálé postávání s břichem, a bylo víceméně v plánu, že ty poslední dva měsíce toho s ní venku moc nepochodím. Ještě jsem byla ráda, že to vyšlo na ty nejhnusnější dva měsíce v roce, ale zřejmě jsem ji nepřesvědčila. Nádavkem mě oblažila pochybnostmi, jak to budu se dvěma malými dětmi zvládat. Na některých návštěvách se člověk vyloženě psychicky občerství.

(V pátek se mi po týdenním braní železa vrátila úzkost, a když jsem se ji pokoušela rozehnat svým countdownem do porodu, došlo mi, že jsem možná tak hormonálně rozhozená, že taky můžu návazně spadnout do poporodní deprese. Awesome.)

Dneska odpoledne jsem při úklidu skříně objevila kojicí podprsenky a dostala záchvat hnízdění, až mě to vyděsilo: v rámci motta „UŽ JSEM DÁVNO MĚLA MÍT SBALENO DO PORODNICE“ jsem vyndala tašku a sbalila si to málo, co tu mám od minule – podprsenky, kojicí košile a polštářky, které se mi hodily na spoustu věcí od poporodního cvičení přes polohování při kojení až po zarážky na novorozence v nemocniční posteli. Je vtipné, že minule jsem měla dva červené, které se následně po vyprání sežmolkovaly a byly vyhozeny, a na druhou příležitost v úložném prostoru čekaly dva modré…

Přivezla jsem si od tchánů vakuové pytle s miminčím oblečením a příslušenstvím, což chci příští týden vytřídit, vyprat a ujasnit si, co všechno bude Motorek potřebovat dokoupit. Lvíček, který dostal k Vánocům knihu Opravdový gentleman, už si vzal za své, že ho bude odmalička stylově oblékat, takže se poohlédnem po nějakých pěkných miminčích košilích a svetřících 😉 Plus nějakou bundičku, a to by mělo do fusaku na březnové návštěvy pediatrie stačit… Zatím jsme mu aspoň koupili první dvě věci: osušku a natahovací hrací ovečku v Ikea. Ale až si domů přinesu první bodýčko s traktorem, bude to teprve všechno doopravdy! 😉

Já zas po opadnutí největších bolestí zad začala vnímat bolestivé tvrdnutí hlavně horní části břicha, pár nových strií, hemoroidy… ale už to beru s klidem. Po připočtení čtrnácti dní k aktuálnímu termínu je jasné, že víc než 56 dní už těhotná nebudu!

PS: Sny na dnešek: zjištění, že pohlaví se neurčuje podle toho, co je mezi nohama, ale toho, jestli má nenarozený plod výstupky na zubech(!) dovnitř nebo ven. Zjišťujeme, že dovnitř, a že tedy přece jenom čekáme holčičku. Porodím a jsem s dítětem hned doma. Náš byt je plný příbuzných, kteří se všude pletou. Uvědomuju si, že po porodu nekrvácím, najednou ze mě začnou téct očistky a běžím do koupelny, kde ovšem zavazí nějaká babička. Všem vynadám a vyhodím je. Najednou si uvědomuju, že ještě něco potřebuju zařídit, a běžím ven. Před Starbucksem potkám známou – Haničku – a vysvětluju jí, že bych si s ní ráda sedla na kafe, ale měla bych jít nakojit hladové dítě a beztak by ta káva musela být bez kofeinu. Působí, že je jí to jedno (asi spěchala do práce, došlo mi ex post). Doběhnu domů, kde se mezitím L. s rodiči snaží dítě (už je to zase chlapeček) krmit z lahve. Chci ho nakojit, ale zjistím, že je kompletně zubaté a mám strach, že mě pokouše.

Přestaňte mě číst, dokud je čas.

Widget jsme nestihli (2. týden)

…takže fotky tentokrát opět odkazem z blogu, snad už naposled 🙂 Tenhle víkend – kdybych nebyla za Golema – byl nebývale super. Dítě bylo hodný a všichni jsme si strašně užívali, že jsme spolu, až jsem z toho měla slzy na krajíčku. Dneska pidižvice vstávala v devět ráno (po bdění od půl páté do sedmi) a kolem druhé ještě L. usnula v kočárku a zařezávala až do pěti. Nemohli jsme ji probudit a brzo bylo jasné proč – vstala zase o pěkný kus větší a viditelně rozumově vyspělejší; třeba když L. řekl, že potřebuje utřít stůl, šla a podala mu hadr i „pís pís“ (=rozprašovač s čisticím prostředkem). Kdy ovšem usne, to netušíme.

A já se lokalizací bolesti a intenzivním googlením (akorát „blokáda zadku“ jsem radši hledala v anonymním okně) dobrala toho, že můj problém je nejspíš blokace SI skřížení, tedy spojení páteře a kyčlí. Všechny cviky, které jsem na to našla, cítím přesně v tom místě, kde mě to bolí, a trochu mi ulevují – tak se budu snažit cvičit a uvidím. Lékárnice mi na to samozřejmě odmítla prodat byť jen koňskou mast…

To se dalo čekat

Poznámka

Na gyndě mi včera řekli, že mi v těhotenství na záda nikdo nesáhne a nikdo nic nedá. Takže budu sedět, pohazovat si kostičkou a čekat, jestli se to zlepší… 😀

Brigule 25 měsíců + šestý a sedmý měsíc

Jojo. V prosinci jsem se na všechny  rekapitulace vykašlala, bo nebyl čas; ta holka mě za to jednou (právem) sežere. A ne, že by nebylo o čem psát. Roste. Rozšiřuje si slovní zásobu i gramatiku, tvoří čím dál složitější věty, umí být strašně hodná, pěkně poťouchlá i zuřivě zlobivá. Většinou aspoň jednou denně (obvykle po zahledění se na můj obří pupek) prohlásí „Bibika žbíšku mimiko“ a nechá si po stopadesáté vysvětlit, že Bibinka nemá v bříšku miminko, že jenom maminka.

Nepochopitelně začíná vyrůstat z 92, hlavně overálků – vždycky začíná nohama-, což mě trápí, protože F&F nemá overaly velikosti 98. (Asi se počítá, že tou dobou už budou všechny děti odplínovaný. Chm.) 86 jí vydržela o nějakého čtvrt roku víc, než jsou orientační intervaly, takže jsem myslela, že 92 bude mít nejmíň do dvou a půl. Naivní.

Trochu jí dorostly vlasy, a potom, co jsem jí před Vánoci ostříhala ofinu, konečně vypadá jako holčička (nebo jako pážátko ;)), a ne jako oškubané kuře nebo nakrátko ostříhaný kluk. Rádi jí říkáme, že je nejkrásnější a nejúžasnější holčička na světě, a vzhledem k Motorkovi v tom ani nebudeme muset přestat 😀

Období vzteku s ní cloumá dál, ale abych jí nekřivdila, musím říct, že nejvíc běsní, hází věcmi, řve atd. zpravidla jen ve dnech, kdy jí rostou poslední pětky. (Kojím se nadějí, že to stihne do mého porodu, protože kombo zuby+žárlivost si radši ani představovat nechci.)

Všechno si pamatuje. Posledně (k narozeninám, tj. před měsícem) jí moje máma dala pastelky. Včera vítala babičku pomalu ve dveřích s heslem „pastelky“ na rtech. Když tu byl tchán, zase na něj vybalila „chceš kokodýla, žabičku, pána!“ – což byly hračky z kindervajíček, které jí děda přivezl posledně, taky cca měsíc až dva zpátky. Na Štědrý den jsme byli u tchánů na obědě a rozkoukala tam Příšerky, s.r.o. – před poslední asi půlhodinou jsme museli odjet. Když jsme tam jeli sedmadvacátého znova, začala si v autě lebedit, že jede na „sašáčky“ 😀 od těch Vánoc u nás mimochodem jedou Příšerky pořád dokola. Všechno je Vazovský, Saly, Jendl nebo Pan Vatanůs – musíme je kreslit, modelovat z modelíny, Brigitka je konzumuje v podobě jednotlivých soust polévky nebo dílků mandarinky. Spapej Vazovskýho! Občas nám taky říká „Majku!“  nebo „nejlepší kámoši“. (Máme podezření, že z Příšerek je i hláška „baculatá roztomilá“, což o sobě v poslední době prohlašuje, byť to první není pravda ani zdaleka.)

Zaregistrovala, že mi L. říká Janičko, a zkouší to napodobovat. Sice ji opravujeme, že ona má říkat maminko a Janičko mi říká jenom táta, ale k něčemu se přiznám… nikdy jsem ke svému jménu neměla extra vřelý vztah. Když jsem se seznámila s Lvíčkem a ten přišel s vlastními variantami, vzala jsem ho na milost – od něj to znělo fakt hezky. Ale od nikoho nezní „Janičko“ tak úchvatně, jako od mojí dcery. Najednou mám pocit, že mám nejkrásnější jméno na světě 😀

Ohledně tchánovců – když tam jedeme, vždycky tvrdí, že jede „za babičkou za kočičkou“, přičemž kočička je černá lidožravá bestie, kterou k ní pro jistotu nikdo nenechá ani přiblížit – nicméně je to kočička, a tedy hit. Děda je většinou až na třetím místě – dneska se po něm ale ptala, tak jí povídám, že děda je v práci. „Babičká?“ zajímala se. „Taky v práci.“ Chvilku se zamyslela a ujistila se: „Kočička taky v páci?“

Miluju její zacházení s jazykem. Některé půvabné zkomoleniny už z jejího slovníku zmizely, zevezec už je jezevec, kokojí k(r)okodýl, zeviny správně těstoviny (i když někdy spíš totstoviny, asi v kontaminaci s toustíčkem) a avantgardní „spavec“ bylo nahrazeno mainstreamovým „zavžeme“. Pořád ale zbývá spousta skvělých novotvarů: zeňuláček (sněhuláček), tepotel (teploměr), mecinínka (medicínka), madidinka (mandarinka). Zdvojování a ztrojování prostřední slabiky v trojslabičných slovech je na denním pořádku (Motorek je, když se na to zeptáme, „Motototojek“). Ještě lepší je ohýbání sloves: ráda tvoří infinitivy podle třetí osoby jednotného nebo množného čísla, takže vznikají konstrukce jako „můžeme jedet“ nebo „chceš umejout“. Dneska mě konsternovala pochlubením „hezky pomožela Bibi!“ (Pomáhá vůbec ráda, když se jí to hodí do krámu. V prosinci prodělával L. nějakou vitamínovou kúru a B. asistovala u braní pilulek – bylo to „kolečko, kolečko a bonbonek“.)

Neskutečně mě štve jednou věcí – když něco prohlásí a vzápětí si to rozmyslí, především ohledně jídla, tj. „banánek, banánek“, já ho oloupu a „ne“. Dost jí za to nadáváme, vysvětlujem… ale dělá to pořád. Na poli odplínkování pořád ani světýlko na konci tunelu – občas tvrdí, že chce čurat „na prkýnko“, ale nikdy nic nevykoná a v občasném hlášení už hotové potřeby si často plete velkou, malou a obvykle nenahlásí vůbec. Jí trochu líp, pokud jí zrovna nerostou zuby a nejsme někde na návštěvě nebo návštěva u nás. A chození bez kočárku je pořád mizérie – pokud má motorku, je to tak 50/50, že hezky pojede nebo že se vrátí na koníčka; bez motorky tak 10:90. A to by bylo k pětadvacetiměsíční Briguli asi zhruba všechno. Hodím sem ještě nějakou fotodokumentaci, když už jsou jinak všechny fotky na plusku…

Zeňuláček

Modelína (tady je hrozně podobná mně v dětství, tedy až na ten outfit :D)

„Mamiko! Mamiko! Mamiko! …Janičkooo?“

„Chceš taky do košíčku?“

Nakonec jedno pištidlo ze včerejška

Co se mě týče, musela jsem přestat používat deodorant do podpaží i parfémovaný toaletní papír (don’t ask). Zimní bundu už nezapnu a modlím se v mírnou zimu, protože se mi prostě moc nechce nosit těhotenskou podzimní s tlustým svetrem. Jedny těhtotenské kalhoty ze dvou se mi prodřely a já přemýšlím, jestli si nějaké půjčit, koupit tady v dětském bazaru anebo to zkusit nějak překlepat (už jsem taky párkrát měla v životě období jen jedněch nositelných kalhot). Nové si kupovat nechci. Ještě na začátku těhotenství jsem vnitřně nevylučovala, že kdyby všechno šlo krásně hladce, že možná časem, ještě jednou… Druhý trimestr mě z toho dost drsně probral (a popravdě blogy a jiné internetové zápisky trojdětných známých taky). S vděčností sleduju měnící se datum v kalendáři, které s rozhodností ukrajuje den po dni z maximální možné doby, po kterou v životě ještě budu těhotná. Některé ženy se bojí porodu a teprve závěrečné velrybí období je přivede k postoji „však to nějak přežiju, cokoliv lepší než tohle“. Ze mě tedy vleklé druhotrimestrální úzkosti, bolavé nohy vyzdobené fešáckou křečovou pavučinkou, nutnost každodenního poledního šlofíka, nespavá dvouročka lezoucí mi po břiše a další denní radosti vygumovaly nostalgický pocit „přece by to nemuselo být naposled“ a spolehlivě ho nahradily vizí „jestli nepřijde nějaké fatální selhání antikoncepce, JE TO NAPOSLED – ZAPLAŤPÁMBU!“

Jinak ale, jak už jsem psala, jsem se v posledních týdnech konečně srovnala psychicky. (Motorek je navíc fakt hodňoučkej a klidnej, pevně doufám, že mu to vydrží.) Téměř současně mi ale reálně došlo, že tu za dva měsíce budu mít na starost DVĚ DĚTI a co s tím proboha budu dělat, vždyť to bude už skoro jako školka! 😀 Utěšuje mě ale, že mimino kromě kojení a možná nošení a nahřívání bříška toho zas tak moc vyžadovat nebude, prvních pár týdnů bude doma Lvíček, v létě budu Bibinu tu a tam udávat na minidovolené prarodičům a na podzim, až se Motorek začne plazit a vyžadovat víc pozornosti, pro ni zkusím najít školku. Tak snad si to moc nemaluju… ale nějak to holt dopadnout musí. Ujasnili jsme si s Lvíčkem, že ten první rok budeme asi dost vyhození z normálu, nevyspalí, nebudeme mít na sebe čas a budeme na sebe hnusní, a slíbili si, že se za ten první rok nerozvedem, protože za krize bude moct únava. Jenže řeč se mluví a na realitu se stejně teoreticky nepřipravíme 🙂

PS: Dostala jsem čočku, že se nedokumentuju. On na to není moc prostor, protože když si stoupnu k zrcadlu (kde stejně není světlo a fotky stojí za houby), okamžitě přijde okukovat Bibina. Tak jsem se schválně vyfotila, Nějaký 33. týden.

Chromák

V pondělí jsem cestou do Stejkárny uklouzla na ledovce. Jen tak lehce, ani jsem neměla pocit, že bych se měla něčeho bát, skončila jsem z malé výšky na jednom koleni, tak trochu jako při curlingu.

Ve středu jsem cítila, že mě při chůzi setsakra začíná bolet bederka, tak jsem se to pokusila rozchodit zdravotní procházkou do Alberta. Moc to nepomohlo.

V pátek jsme jeli vláčkem na finančák a po každém zastavení (i minutovém stání ve výtahu) jsem měla strašný problém uvést nohy do chodu. Potom už to šlo, ale po chvíli odpočinku jsem si vždycky připadala jako zarezlý robot.

V sobotu mi Lvíček promasíroval bederku. No bederku – problém byl mnohem níž, až us kostrče, a sama jsem cítila, že je na jednu stranu pěkně hnutá a bloknutá. Od té doby jedu 1-2x denně teplou vanu nebo sprchu, 1x denně masáž a nesčetněkrát nahřátou ovci.

Včera jsem záda šetřila, vstávala opravdu jen minimálně (protože už jsem si vyzkoušela, že „rozchození“ nepomáhá) a připadalo mi, že už se to lepší – dokázala jsem vstát z postele nebo gauče bez „zareznutí“ a zásadní bolesti. Tak jsem se rozhodla pro lehký trénink cestou na hřiště a do Alberta (zmíněných deset minut normální chůzí).

Cesta na hřiště – normálně cca pět minut – mi s golfkami trvala minut dvacet a když jsem tam dorazila, musela jsem si přiznat, že dál už nedojdu, ani šnečím tempem. Je dost mizerný pocit, když víte, že si nedojdete ani na ten nákup. Netěším se na stáří.

Bibina naštěstí byla hodná a dala se odvézt tam i zpět bez protestů a vystupování (na cestu zpět dostala rohlík od Vietnamce v sousedství hříště), i když rychlost chůze připomínala spíš vytahování svépomocí v kýbli na laně do hor.

Paradoxně mi lidi dneska říkali, že vypadám spokojeně. A paradoxně jsem. Za prvé bolest zad upozadí tu tisíc a jednu těhotenskou bolístku, od žil přes kyčle po tvrdnutí břicha. A za druhé bolest fyzická, která aspoň přejde, když nemusím vstávat, je mnohem snesitelnější než trimestr úzkostí a dalších psychických potíží. Konečně se naplno těším na Motorka, představuju si, jaký bude, a připadá mi čím dál víc super, že to bude chlapeček. A ta kostrč se snad někdy spravit musí…

Nový rok – nový blog

Neděste se, už se zase nestěhuju, jen jsem s novým rokem přehodnotila koncept týdenních shrnutí. V zásadě jsem zjistila, že to nejdůležitější mám stejně většinou na fotce a moje popisky na pluskových albech už kolikrát dosahují rozměrů blogu, plus mi pár lidí řeklo, že ty popisky k fotkám čtou stejně nejradši… tak jsem se rozhodla. Pluskové galerie trochu rozšířím (hlavně stran popisků) a týdenní přehled (zaplaťpámbu za ty dary) zruším. A blognu buď jednou za čas pelmel věcí, které nemám zdokumentované, nebo naopak nějaké zásadnější jednoudálosti. Tak, jak ostatně cítím, že by se to dělat mělo, jen mi v tom moje dokumentační mánie bránila. Odkazy budou asi v nějakém bočním okýnku, to ještě pořeším. Za tenhle týden tedy naposled bilanční blog s odkazem hned na dvě galerie: do Silvestra a od Novèho roku.

(Stejně si neumím představit, že bych dávala týdenní přehledy s miminem…)