Neuhlídaná

Může se to stát každému. Na pár vteřin se otočíte, odejdete z pokoje a dítě, v poloze do té doby bezpečné, ale rozšiřující svoje pohybové možnosti každým dnem, to využije k tréninku. Dutá rána a vy už víte, co se stalo. Chvíli úplná prázdnota, jen sbíráte ječící neštěstíčko ze země, snažíte se utišit srdcervoucí pláč a ohmatáváte bouli.

Malá je chvíli celá bez sebe, pak se pomalu uklidní a za pár minut už se směje. Končetiny používá, zorničky se zužují a rozšiřují stejnoměrně, ale stejně: better safe than sorry, takže telefonát a zběžná prohlídka u dětské a pak chirurgie Motol. Najezdím se výtahem jako už dlouho ne – do prvního, pak do přízemí do kartotéky, zase první, třetí, snížené přízemí, naštěstí ale nikde nečekáme, což mě překvapuje. Rentgenová paní je celá nervózní, malé děti evidentně nejsou jejími oblíbenými objekty, Lvíček ale v těžké protiradiační zástěře bravurně zvládá Brigitku udržet nehybně.

Ta je vůbec zlatá: celé dopoledne protivná, ale jen jsme vyjeli, celá bez sebe radostí, že vidí nová místa, zažívá nové věci a poznává nové lidi. Ani na sonu s bříškem celým od studícího gelu, sondu tlačenou hluboko, neprotestuje, jenom… „Ona na mě čůrá?“ diví se doktorka a bere to sportovně: „Aspoň vidíme, že moč je krásně čirá.“ Prořekne se, že ještě nebyla na obědě (je kolem druhé) a nás sem kartotéka vnutila jako akutní případ „pádu z výšky“. Nestěžuje si, spíš se té „výšce“ zasmějem, ale jako poděkování a částečnou kompenzaci vylosuju v batohu malé balení Rafaelo. „A nepotřebujete to spíš vy na obalení nervů?“ ptá se, ale přijme; já na jídlo nemám myšlenky. (Kdybych měla, v čekárně u sona je automat na hotovky a u vchodu dokonce výrobník popcornu, takže motolské chodby voní jako multikino.)

Chirurgické kolečko tedy cajk (mladá medička na úvodním vyšetření mi připomněla Moniskku a Brigule se na ni v jednom kuse smála), všichni milí a až nečekaně rychlí. Bottleneck nastal na neurologii, ale asi po dvou hodinách čekání, z čehož hodinu zabrala domluva s rodinou ruské holčičky, si může Brigitka pohrát s kladívky a tentokrát kontrolovaně se proletět střemhlav. Nejhorší je, že i před okolními ordinacemi se čeká podobně dlouho i déle, a nevím, jestli víc litovat rodiče bezhlavých dvouleťáků, nebo několikadenního novorozence s hematomem. Sama jsem musela nakrmit studeným mlíkem a to jsem ještě byla ráda, že nekojím výhradně. Na výstupním papíru máme zvýšený dozor a noční buzení, v sedačce už trochu znavenou, ale s výletem viditelně spokojenou princeznu. Skoro by ji člověk podezíral, že si to zinscenovala.

Doma jím k večeři zbytky původně plánovaného oběda a sedím, nebo ležím, protože ze všech těch vyplavených stresových hormonů mě bolí svaly, jak kdybych ty čtyři hodiny strávila v posilce a ne v nemocnici. Červen je asi nějaký extra rizikový měsíc úrazů, nebo to prostě máme v rodině – dvakrát za svoji adolescenci jsem musela na motolskou dětskou pohotovost a vždycky to bylo v červnu. Vřele doufám, abych tam teď co nejdelší dobu nemusela…

Mateřský poznatek č. 11

Poznámka

Myslím si o sobě, že jsem si uchovala velkou část z dětské schopnosti radovat se z maličkostí, ale marná sláva – takovou upřímnou radost z točícího se větráku projevit nedokážu 🙂

Hejt na vedra v paneláku/novostavbě

Nedávný tropy ve mně vzbudily dávno nepoznaný emoce – úmorný vedra jsem totiž nezažila ani nepamatuju a takhle vysoký teploty snad ještě vůbec nikdy. V baráku, kterej je sice novostavba, ale má prosklený stěny všech dvou pokojů vedoucí směrem na západ, to byla fakt lahůdka.

Aspoň takovejch šest let jsem se nemusela vypořádávat s tak kravsky vysokejma teplotama zavřená v rozpáleným bytě – naposled asi v létě 2007, když jsem psala diplomku. Od tý doby jsem pracovala buď v klimatizovanejch, nebo aspoň v dobře vychladitelnejch prostorách, a poslední dvě léta v Irsku nemusím vůbec ani zmiňovat. Sedumatřicítky v červnu na mě tím pádem dolehly s nečekanou intenzitou.

Největší sviňárna je, že mám sice na dohled luxusně klimatizovaný nákupní centrum s restauracema, kavárnama a všemožnou další zábavou, ale nemůžu tam dojít, protože cesta nekrytá po většinu trasy žádnejma stromama ani budovama trvá 10-15 minut a nedokážu tam s miminem strávit celej den (už kvůli přípravě jídla). Pokud bych tam šla ráno, ještě za relativního chládku, usmažím se při cestě domů, kam se budu muset vydat nejpozdějc v poledne. A kdykoli mezi desátou a šestou je vyjít ven na dýl než minutu prostě smrtící.

Mimino se tím pádem nudí, protože musí bejt doma, je mu vedro, s čímž se toho nedá moc udělat, a blbě se mu kvůli tomu vedru spí, takže je z toho všeho dohromady zpruzelý a divoký. Každej den jsem žhavila Alladina a doufala, že to druhej den bude lepší. A ono hovno, až do čtvrtka to bylo pořád horší a horší! Doteď nevím, jak jsem to vlastně přežila.

A to, že o čtyři dny pozdějc je z 37 stupňů 17, to je zas námět na úplně jinej počasí-related hejt.
24. 6. 2013 

 

Blogopauza

Tři týdny žádný příspěvek a ve čtečce 60 nepřečtených blogpostů od kolegů bloggerů… nějak mám zrovna období, kdy mě blogy moc nebaví. Minulý týden jsem zmírala vedrem a teď zase zmírám nízkým tlakem z deště, který mě doslova přimačkává k zemi. Něco píšu, to zas ne že ne, ale nebyly to věci na blog – teď už asi můžu přiznat, že mi v poslední době lezla na nervy spousta věcí a v kombinaci s pročítáním http://www.1000vecicomeserou.cz/ jsem došla k jejich ventilování ve formě hejtů. Zkoušela jsem je posílat hlavnímu hejtaři, s kterým se z historickejch důvodů máme na fb, a doufala jsem víceméně buď ve slušné, nebo méně slušné poslání někam, ale přišlo to, co všichni tak nesnášíme u odpovědí na inzeráty – žádná reakce. No dobře, chytrému napověz, tak jsem se rozhodla založit si vlastní nasrávací rubriku a začít to tam příležitostně sypat.

Hodně poslední dobou čtu, naposledy Hvězdy nám nepřály od Johna Greena a Ocean at the End of the Lane od Neila Gaimana, a rozečteno nebo „ve frontě“ mám další haldu knížek. Jednotlivými recenzemi to tu zahlcovat nebudu, většinou jsou jen tak na 1-2 odstavce, ale koho zajímají, může mě sledovat na Goodreads. To je mimochodem první počin, který mi zpopularizoval čtenářské deníky 🙂

Lvíček má teď v práci docela záběr, tak si přes víkendy čistíme hlavu v přírodě – před dvěma týdny to byla lánská obora, tuhle sobotu Křivoklát. Někam přijedem, pocouráme, pofotíme a zas jedem domů, když to nezvládnu zblognout, o nic zásadního nejspíš nepřicházíte, ale možná se hecnu a ještě to dám při probírání fotek někdy dohromady (v tý oboře je fakt krásně!). Když je počasí vachrlatý nebo jsme líný jezdit daleko, brouzdáme Hvězdou (kam většinou vytáhnem vozit tchány) nebo Šárkou. Procházek po Zličíně jedinou trasou máme už celkem plný zuby 🙂

Dlouho jsem nic nepekla, ale koupila jsem si v IKEA dortovou formu, tak snad NĚKDY upeču Lvíčkův vysněný cheesecake 🙂 Jo a málem bych zapomněla – pondělí bylo svatojánské a to znamená přesně půl roku do Vánoc (a bohužel taky půl roku zkracování dní, ale za sebe musím říct, že nevidím jako nic extra pozitivního ani světlo v deset večer, ani ve čtyři, když mě zrovna Brigitka zalarmuje). Jdu sepisovat seznam dárků 🙂

Brigitka – 6. měsíc

Dnes má naše mládě půl roku, a to přesně – jak na datum, tak na den v týdnu. Středa pátého a bum, šestadvacet týdnů od porodu… Strašně ten půlrok utekl a neumím si představit, jestli to takhle bude ubíhat už pořád – nějakých dvanáct takových bleskových půlroků (plus pár drobných) a madam půjde do školy! Zatím si neumíme ani představit, jaké to bude, až se začne navážno projevovat – ne, že teď by si nedokázala prosadit svou. A taky je ukecaná. Samé grrrr, ejuuu, hrhrhrhr, ehuuu a podobné projevy.

Jak se má Brigitka:

Přesedlala do sporťáku. Zatím je samozřejmě napolohovaný úplně do lehu, ale i tak z něj mnohem víc vidí a zdá se spokojenější. V motorice příliš nepokročila: mistrně ovládá přetočení na bok, na břicho taky umí, ale většinou nevidí důvod. Vzepře se na dlaních, ale poloha na bříšku ji pořád nebaví nějak závratně dlouho. A neleze. Jelikož se svaly i vším ostatním je viditelně všechno v pořádku, užívám si relativní stacionárnost (na zádech i na břiše se celkem s přehledem otáčí „kolem středu“). Příkrmy přijala celkem ochotně, ale z postupu „začněte jednou až dvěma lžičkami, druhý den o pár lžiček více a za několik týdnů dítě nahradí zeleninou celou mléčnou dávku“ se u nás stalo „podle nálady sním dvě lžičky až půl skleničky příkrmu, ale víc ani ťuk“. Začínala jsem s poledním jídlem, ale postupem času dala dost jednoznačně najevo, že se chce zeleninou nafutrovat před spaním, tak ji nechávám na večer – bohužel poslední dobou ani to moc nefunguje, asi jí fakt už rostou ty zuby (slintání, všehookusování, vtahování rtů a další projevy se stále zintenzivňují) a nechce tolik jíst, což se bohužel odráží na kvalitě spánku. Ale co nadělám.

Jak se máme my:

Bylo líp. Zimně-deštivě-povodňový přelom května a června na náladě ani víkendových zážitcích nepřidal, já nemám moc co nosit, protože s berulí se neodvážím něco si zkoušet a víkendy si/nám zas nechci kazit v nákupáku… a Lvíček má dost stresu v práci, jak se ostatně dá u startupu krátce před spuštěním předpokládat. Docela dost čtu (trilogie Rudá jako rubín, recenzovaná Než jsem tě poznala a další). A stýská se nám občas po Irsku, hlavně když xtý den za sebou jdem tu samou jedinou procházkovou trasu po Zličíně. (Včera jsme ji dali obráceně a byli jsme z toho úplně odvaření!)

Jak koexistujeme:

Musíme začít přemýšlet o zabezpečení domácnosti – zatím se jen otáčí, ale je čím dál nenechavější a když jsem jí nechala hrazdičku vedle poličky s cédéčky, dorotovala k nim, začala v nich kramařit a vytáhla si neomylně Rybovku. Vánocofilka po mamince, dělá mi radost!

Koupili jsme si na ni lepší foťák. Dnešní fotky jsou ještě částečně z toho starého a tedy kolísají kvalitou, ale máme z něj vážně radost. Je to asi snobárna, ale tak nějak máme pocit, že si prostě zaslouží svoje první krůčky (obrazně a časem snad i doslova) mít zachycené nějak kvalitně a ne nějakým šumítkem – bezzrcadlovka od Sony ideálně naplňuje kompromis mezi kvalitou a skladností.

Poslední dobou má Brigitka ráda divočinu, takže s ní divočíme. „Lítáme“, zvedáme, bafáme, prostě blbnem. Jeden by řekl, že bude vyvádět, když se jí něco hodí přes obličej, ale opak je pravdou – miluje to. Zkrátka čím větší virvál, tím líp.

A teď už obligátní fotodokumentace:

Modelka (z nového foťáku)

Frajerka v džísce (ale nemá ji ráda, je to prej tvrdý)

Letadýlko (ze starého foťáku)

Ehm… museli jsme sundat kolotoč

Schovávaná

…a juk!

Velká holka se sušenkou, kostkou ke Dni dětí a zvířátkových dupačkách od Puffin