Koleda byla symbolická: pár čokoládových vajíček a pomlázka od Vietnamců, kterou do večera dokázala Brigule rozebrat na prvočinitele. Odpoledne dorazili tchánovci na hlídání a přišli z pískoviště s dítětem s prokousnutým rtem. Jako jo, může se to stát každému, ale když před odchodem saň z košíku kočárku vykrámovala a vysypala pikslu sušenek, zatímco tchyně stála nad ní a rovnala deku do přesného obdélníku, začala jsem si pro sebe její žebříček priorit lehce zpochybňovat.

V úterý přivezl Lvíček tyčový vysavač a naše kvalita života se rázem subjektivně zvedla o sto procent! Není nad to, projet po úklidu hraček podlahu vysavačem a nemuset tahat z komory ten na kolečkách. (Příjemný bonus je, že luxování Lvíčka baví, takže se o to málem perem :))

Načnula jsem karamelovou kávu… a chutná mi tak strašně moc, jak mi snad ještě nikdy (minimálně po velmi dlouhou dobu) nic instantního nechutnalo. Měla jsem za celý týden jen dvě pressa – jindy minimálně jedno denně. Karamel rulez, nová závislost.

Když už jsme u závislostí, tahle písnička mě teď baví 🙂

Ve středu se konal Den knih bez DPH, který jsem si mazaně vybrala k vyčerpání své pětistovkové poukázky na Kosmas. (Na mně ti e-knihkupci fakt nevydělají ani floka…) Jedenadvacetiprocentní sleva se už docela pozná, takže jsem si místo tří knížek mohla do košíku hodit čtyři. No dobře, pět a nevěděla jsem, kterou vyhodit, tak jsem si domluvila, že knížky přebývajících 231 korun budu mít jako k svátku 😀 (Je to docela směska, ale pokud by to někoho zajímalo – geekromán, Haklovy povídky, chick-lit, detektivka a příběh z Osvětimi. U té jsem váhala nejvíc a rozečetla ji nejdřív, tak snad dobrý :))

Taky mi přišly meče od Puffin. Neprozřetelně jsem se zmínila, že je chci, bývala jsem myslela, že třeba dostanu tip, kde je koupit, ale to by nebyla Puff… 🙂 díky!

U pidižvíny nastala řada zásadních změn. Naučila se říkat ne. Poměrně pozdě možná, ale dost se to hodí – místo, aby hodila podanou křupku na zem, se stačí zeptat verbálně, zavrtí hlavou a zařve NE 😀 taky se naučila mimo jiných slov „buji“ (něco mezi „bolí“ a „bojí“, užitečné pro odhalování zdrojů nepohody) a hlavně asi po pěti nebo šesti měsících skončil každovečerní maraton Chaloupky na vršku. To prej už je pro mrňata, tak sjížídíme denně dvě ze tří Toy Story Toons – Small Fry ji z nějakého důvodu nebaví, zato Hawaiian Vacation a Partysaurus Rex může i třikrát dokola.

Došlo mi, že jsem úplně přestala kupovat a číst noviny a časopisy. Nějak čtu radši knížky…

Ve čtvrtek měl Lvíček svátek, tak jsem mu upekla beránka, když už jsem ho nestihla na svátky. Na sociálních sítích mi poradili, že prý by byl drak stylovější, ale kde sebrat formičku na draka? Google nepomohl, kromě těchhle malých 😉

Taky jsem počítala, že mu dám lístky na Top Gear Live – sice jakoby k svátku, ale měl by je až k narozeninám (zas takoví magnáti nejsme…). Nakonec jsem se rozhodla, že je nekoupím, ale vybereme je spolu radši sami. Měl radost (i jen z nápadu), tak jsme je vybrali, zarezervovali… a než je stihnul na terminálu Sazky koupit a vyzvednout, pročetli jsme si pár recenzí, koukli na YouTube na pár záznamů z předchozích lokací a došli k názoru, že tohle si asi i odpustíme. Sice Top Gear milujem a vidět ty tři magory naživo byla příležitost, která se nebude moc často opakovat, ale z toho, co jsme viděli, jsme získali dojem, že tahle show do haly zkrátka moc převést nejde. V podstatě vždycky vzali nějakým způsobem vtipná nebo zajímavá vozidla (třeba uříznuté půlky aut) a závodili s nimi dokola. Jako ok, nápad vtipný tak na půl minuty a ne se deset minut dívat, jak se podivná vozítka honí dokolečka. Tak jsme ušetřili tři a půl tisíce 🙂

Ze středy na čtvrtek spala Brigit po velmi dlouhé době celou noc ve svojí postýlce, zato ze čtvrtka na pátek se postavilo a dožadovalo se přesunu k nám do postele čtyřicetistupňové topné tělísko. Nurofen to spravil, ráno už byla ok, ale co mě dostalo – na dávkování léků jsem si už vypracovala grif, zasunout stříkačku pod jazyk, část obsahu vymáčknout a zavřít pusu, aby to nevyprskla. Tentokrát nebylo potřeba: Briguška po vložení nurofenové stříkačky do pusy obsah iniciativně vycucla sama. Až mě to dojalo 🙂

L. jí o víkendu z legrace řekl Břigitka a to ř mě přivedlo na oslovení Žibřidka. Mně to přijde jako fór, ale Lvíček to úplně nesnáší a vždycky na mě syčí: „Neříkej jí tak!“ 😀

V sobotu na mě dolehla nějaká viróza, tak jel L. s B. k rodičům a v neděli jsme se jen tak poflakovali na hřišti u restaurace Šárka – nic moc zápisuhodného, kromě toho, že malinovka prostě k létu patří a pískoviště budou zřejmě ještě dlouhou dobu nejúspěšnějším cílem našich výprav 🙂

A příští dva víkendy budou čtyřdenní! Ale má pršet a pršet, takže nejspíš příležitost prozkoumat dětské koutky a herny v okolí…

Uplynulý velikonoční týden byl hodně nabitý. Váhala jsem nad několika variantami titulku, hodilo by se mi do něj shánění golfek, Brigulí twitter účet nebo babiččiny mazance, ale už od pátečního večera bylo v zásadě jasné, že se do něj musí dostat naše burgery z Blackdog Cantiny. Ale popořadě.

Lvíček měl od čtvrtka dovolenou, vlastně takové velikonoční prázdniny, a ve čtvrtek jsme byli všichni u zubařky. Samozřejmě byla zase bouračka na Jižní spojce a tak jsme přijeli pozdě, Brigulína byla rozespalá a zaražená a otevřela trochu pusu, teprve když jsme ji zlechtali. Byla ale pochválená a obdržela kartáček s princeznou, kterou otitulovala „paní“. Cokoli v sukních je „paní“. Nám dvěma byl naštěstí jen obroušen zubní kámen a za čtvrt hodiny jsme byli z ordinace venku. „Asi bysme si neměli dávat to kafe, aby nám to neobarvilo tu odhalenou sklovinu teď,“ přemítali jsme asi tři vteřiny zodpovědně, „ale dáme si ho!“ Zodpovědnost nám poslední dobou nějak moc nejde 🙂 Takže já javorové a Lvíček oříškové latte plus čtvrtinová sleva za platbu bezkontaktní kartou, docela fajn; i když se to zas vykompenzovalo tím, že se mě servírka zapomněla zeptat na zákaznickou kartu, gr. Docela by se mi líbilo, kdyby za pár let byly místo všech těch přiblblých kartiček aplikace v mobilu a člověk by pokaždé pípnul jedním NFCčkem. (Bojovníci za soukromí teď zešedivěli hrůzou :))

Už delší dobu se mi honilo hlavou, že bych pro hlášky a zážitky spojené s Brigulí založila speciální twitter účet, protože tak 3/4 mých followerů tyhle věci počítám vůbec nezajímají. Tak jsem se na to jednou vrhla, zaregistrovala si @pidizvina a vybrala pět lidí do sledovaných… a pak mi skončilo časové okno, čehož využila jedna z obětí k všímavému tvítu. Každopádně mě to zatím baví (víc, než to někde syslit a pak tím tady jednou týdně zahltit přehled ;))

Vybírám golfky. A nevím. Je to zjevně ještě komplikovanější než výběr kočárku a na rozdíl od toho nejsme chytřejší ani po (dvojí) návštěvě Malvíka. Mým favoritem byly Peg Perego Pliko s velkým a dobře přístupným nákupním košíkem, rozumně dlouhým sedákem, polohováním do lehu a nastavitelnými rukojeťmi, ale na místě jsme zjistili, že i v té nejvyšší pozici jsou pro Lvíčka nepohodlné a L. s B. o víkendu jezdívají na dlouhé spací procházky. Tudíž by jimi nešel úplně nahradit sporťák a na to, aby se používaly jen na cesty z pískoviště, jsou za skoro šest tisíc přece jen docela drahé. Teď dumám, jestli je pořídit z druhé ruky, anebo vzít nějaké úplně jednoduché, levné a co nejlehčí jen na tyhle pískovišťové výpravy, když se cestou domů zabejčí. Aby se to nepletlo, ještě máme od kamarádů nabídku na velmi mírně použitou Inglesinu Zippy (hodně typově podobná tomu Pliku, za cenu podobnou ojetým Plikům) a asi se na ni pojedeme podívat; a v neposlední řadě se poslední dobou čím dál častěji stává, že si do kočárku odmítá sednout úplně z principu, takže milé golfky by nám taky mohly  (Bezdětným a těm s odrostlejšími dětmi se omlouvám za dvě, čtením tohoto odstavce promrhané, minuty života.)

V noci z pátku na sobotu se nám zase naskytla možnost nočního hlídání, tak jsme ji využili a jeli ještě opožděně oslavit moje narozeniny do proslavené berounské hamburgrárny. Ano, trochu se stydím za to, že to vyšlo zrovna na Velký pátek, ale určitě nelituju. V Blackdog Cantině měli zrovna fiestu – Mexico Latino Night, spolu se speciální nabídkou burgeru Žárlivá manželka. S habaneros. Lvíček nejdřív tabuli nevěnoval pozornost, ale po zmínce o habaneros ožil: „To si dám!“ Trochu ho totiž bolelo v krku a to v posledních letech rád vyhání pálivým jídlem.

Předkrm jsme se rozhodli vynechat a začali zázvorovým čajem (i o mě se chladnější počasí trochu pokoušelo). Já už z domova měla vybraného Opilého manžela a až po objednávce nám došlo, jak to jde dobře dohromady 😀 Manžel ale řídil, takže opíjení se nekonalo, a stran žárlivosti… nějak nebylo na koho. Rozhodně ne na ten burger, protože jsem si do něj ze zvědavosti jednou kousla a myslela jsem, že mi upadne pusa. Lvíček si liboval, že neví o tom, že ho kdy bolelo v krku 😉 Servírka nám spolu s burgery podala i informaci, že pokud L. burger sní, dostane sombrero. Zvládnul ho (což nechápu :)) a i když se pak objevila upřesňující nutnost objednání alkoholického koktejlu, pestrobarevné sombrero si už vzít nenechal (stran Cuby Libre jsem se obětovala já ;)).

Zkonfiskováno na pořízení profilovky

Uzavřeli jsme kopečkem zmrzliny a sečteno, podtrženo, perfektní večer završený Lvíčkovým řízením domů v sombreru. Ještě (nebo škoda?), že jsme nepotkali žádnou hlídku.

V sobotu jsme si vyzvedli dítě a po obědě a několikahodinovém rozvažování programu jsme se nakonec rozhodli pro hřiště v Centrálním parku na Stodůlkách. Je opravdu super, mraky atrakcí pro všechny od nejmenších po puberťáky, a tak obrovské, že by se vyplatilo mít tam v létě aspoň o víkendech nějaký pojízdný stánek s občerstvením a pár toi-toiek. To jsou ale asi jediné výhrady, které bych k němu mohla mít – možná tam někdy zkusíme popojet i samy metrem.

Na mazance jsem zvládla zadělat v neděli dopoledne a pořád mám pocit, že v tom receptu něco nesedí (ani jsem nedala všechno mléko a stejně musela dosypávat mouku), ale stejně byly skvělé. Už zbývá jen stěží zítra na snídani 🙂

V neděli jsme byli u prarodičů na jejich rekreačním pozemku v Lázních Mšené. Musím říct, že jde o ideální lokalitu pro střelené batole: pozemek bez vody, elektřiny a s WC v podobě budky z neohoblovaných prken s kýblem. Na jeho jednom konci je ničím nechráněný potok, vhodný pro malé objevitele, zbytek je oplocený zasázeným vrbovým proutím pro snadnou průleznost. Stínu, který na hlavním pozemku vrhá pouze karavan, je dost ve vysoké trávě u potoka, stejně jako klíšťat. Dostupnost téměř ideální, přes padesát minut rozmlácenou R7 s pidižvínou, která nemá ráda cestování. Myslím, že tam budeme častými hosty.

Dostala jsem ještě jeden opožděný dárek k narozeninám, náramek s korálky. Jen bych ho – tradičně – potřebovala o něco menší, ale jinak se mi fakt líbí, asi si pořídím totéž i na krk. Třeba budu mít časem i na pravou Pandoru 😉

Ve Mšeném jsme se byli projít v lázeňském areálu a natrhala jsem si pampelišky na pampeliškový med. Vařila jsem je ještě večer, stejně jako drahocenná bílá vajíčka, která jsem obarvila na oranžovo a opatřila obtisky. Lvíček mě pochválil, že takhle obarvená vypadají skoro stejně jako hnědá přírodní… příště se na to můžu taky vykašlat 😀

Med je hotový, ale nevím, jestli se povedl, protože jsem ho ještě nestačila ochutnat. Pidižvíně rostou spodní trojky, nejí, zlobí a není s ní řeč. Snad nějak přežiju příští týden 🙂

Ve středu přijela máma s kyticí růžových karafiátů popřát mi k pátečním narozeninám, ve čtvrtek kamarádka z Irska na návštěvu. Shodou okolností (v Berouně byla na celý den hlášená výluka elektřiny) Lvíček pracoval z domova, tak jsme si mohli popovídat všichni tři, bylo to moc fajn. Zase se nám nějak stýská – a asi jsem identifikovala důvod. Není to, jak navrhoval Lvíček, že jsme byli sami bez dítěte a mohli si užívat; byl to spíš pocit, jako bychom si tím životem jinde připadali tak trochu exoticky, nebo řekněme světácky 🙂 Jo, zas nás trochu chytají toulavé boty, ale jednak v tuhle chvíli ani není kam, jednak se člověk bojí, jestli by to pidižvík zvládnul. Uvidíme, jestli má něco přijít, tak to přijde, před těma třemi lety jsme to vůbec neměli v plánu 😉

V pátek jsme jeli k tchánovcům – jako každý měsíc přijel objednaný kadeřník, tak jsem se šla nechat ostříhat a tchyně přišla s nápadem, že Aleš ostříhá i Briguli. Té se ale vůbec nelíbil, ječela a držela se mě jako klíště, jen ho zahlédla – a to jsme se před ní motivačně nechaly ostříhat já i tchyně. Bylo jasné, že to neklapne, tak jsme ji zase odvezli… a na nedělním obědě se nechala slyšet, že u toho příště nesmí být přehnaně ochranářský tatínek. Wtf – neumím si představit, že by se k ní v takovém stavu vůbec někdo přiblížil s nůžkama (ono je pekelně těžké ji stříhat, i když je jen s námi a v relativním klidu). Poslední dobou mi připadá trochu nesoudná.

Pokud už zmiňuju tchánovce a WTF, nemůžu nenapsat o tom, jak mi v ten pátek přáli k narozeninám. Dostala jsem kytici voňavých frézií a obálku, v které jsem tušila klasický a vděčný poukaz na kosmetiku. Otevřela jsem ji… a vytáhla dárkový poukaz na taneční kurz, v pátek od 18:30! Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a běželo mi hlavou „what the hell“ „to se zbláznili“ „co je to popadlo“ „a to jako sama, nebo s L.“ (nevěděla jsem popravdě, která varianta by byla horší) „jak se z toho vylhat“ „jestli to půjde vrátit“ a tchyně se pohihňávala a ptala se „blbý, jo?“ Nakonec se ukázalo, že to byl vtip, a dostala jsem „pravou“ obálku. Moc jsem se teda nebavila, ale musím uznat, že zvnějšku to asi mělo svoje kouzlo 😀

Po návratu jsme uložili hydřičku a šli slavit moje kulaté, 0x20 narozeniny. Dárky jsem dostala – už v únoru po Lvíčkově návratu z americké služebky nový Kindle Paperwhite a v pátek ráno k němu dárkovou poukázku do Kosmasu. Popravdě jsem asi nemohla být spokojenější (no, možná leda za ty šálky na cappuccino, ale ty si teda vyberu sama ;)) a začíná být větší problém, KDY číst než CO. Během dne mi taky přišel mailem dárek od Puffin, „nová“ Jojo Moyes. Děkuju moc! 🙂

Cestou z práce mi navíc L. přivezl krásně barevnou kytici alstroemerií (název jsem slyšela poprvé), musím přiznat, že to byla vítaná změna proti obligátním růžím (ne, že těch bych si nevážila!). Takže večer byl ve znamení TBBT a šampaňského J. P. Secondé s jahodami.

Nemůžu si pomoct, mně prostě pravý šampaňský nechutná 🙂 takže jsme dopili jednu skleničku a ze zbytku si udělali Mimózu s pomerančovým džusem 😉

V sobotu jsem dopoledne vyrazila na nákupy a  přišla jsem napakovaná čtyřmi tričky veselých jarních barev z Camaieu (měli dokonce akci dvě za 250, takže čtyři za pětikilo, to se vyplatí :)), kalhotami, svetříkem a cihlově hnědočervenými tříčtvrťáky, které jsem tam prostě NEMOHLA nechat, i když jsem ze začátku neměla ponětí, s čím je budu kombinovat. Zjistila jsem ale, že všechna ta nová trička k nim jdou docela pěkně 🙂

Odpoledne jsme zase zkusili chuchelskou minizoo a tentokrát byla Briguš vzhůru! Nicméně zvířátka jí byla totálně šumafuk, mnohem větší úspěch sklidilo hřiště na zpáteční cestě. Aspoň vím, že zatím nemá cenu utrácet za výlet do velké ZOO a že ta otrávenost v prosinci nebyla daná jen tím, že se špatně vyspala.

Na zpáteční cestě jsme se stavili v IKEA, koupili jí stoličku Mammut a plyšovou kočku („mňaaaau“, zní od té doby celým bytem), hrnek s náústkem (ten si hned zamilovala a když ho otočí dnem vzhůru, aspoň není úplná potopa) a silikonové lžičky (L. je zpochybňoval, že jsou malé, ale na kaši je ta kratší velikostně úplně akorát a mám lepší pocit, že jí neotloukám zuby kovem). Kromě toho jsem šla ještě pro tuhle osušku, ale ve vedlejším regálu Bríga spatřila jednu s medvědíma ušima, udělala „mňa“ (=méďa) a bylo rozhodnuto 😀 (mně se ta proužkovaná stejně nelíbila). A pro sebe nějaká ta drobná radost (čti blbost) do kuchyně, nový skleněný pekáček, k němu rovnou dvě zapékací misky a taky váza na narozeninový přetlak květin 😉 je to paradox, celý rok vázu nepotřebuju, ale k narozeninám většinou dostanu kytice tři, takže jedna jde do vázy, druhá bydlí ve džbánu na limonádu a třetí se stěhuje do obyčejné vysoké sklenice. Jenže ve vázách mě IKEA – aspoň tedy ta zličínská, katalog je mnohem slibnější – zklamala: buď byly moc široké, nebo moc úzké, eventuelně moc nízké… anebo moc drahé. Nakonec jsem vzala z nouze tuhle a byla překvapená, že se do ní vešlo všech pět frézií 🙂

No a v noci na dnešek se „povedlo“, že byla Bríga zase dvě hodiny vzhůru a pak vyspávala do čtvrt na devět. Takže jsme stihli jenom dojet k tchánovcům na slavnostní oběd (přálo se Lvíčkově babičce k narozeninám – má je o dva dny dřív než já), jít s Brigulí do Hvězdy – usnula za druhým rohem – a zbytek dne tak nějak proodpočívat. Lvíček je poslední dobou z práce už nějak vyždímaný; naštěstí má na Velikonoce dovolenou, takže příští týden ho čeká jenom třídenní… 🙂

Od změny času jsme si slibovali, že budem chodit později spát. Chodíme, ale později, než by se mi líbilo – nepamatuju, kdy jsem se dostala do postele před půl jedenáctou, a ráda bych to zas posunula k desáté, protože jsem ráno nějak pokaždé vyoraná. Ani úplně nemyslím, že je to délkou spánku jako takovou, spíš že mě Brigule budí (v noci i ráno) v blbých fázích spánkového cyklu.

Bylinky mi vyklíčily! Vypadá to docela creepy; tenké, třaslavé zelené šlahounky vzpínající se z kelímků. K velikému Lvíčkovu smutku nevzešla akorát máta (a meduňky jsou asi jen tři stonečky, ale to mi žíly netrhá), tak prostě asi naklušu do Intersparu a pořídím už vzrostlou, jako vždycky. Oregáno, tymián, bazalka, saturejka, majoránka a petrželka ale raší jak vzteklé 🙂

Ve čtvrtek jsem se odhodlala jet s pidižvínou MHD. Vy všichni, pro které je to denní chleba, se mi budete smát, ale já se bála, že ji to bude nudit a začne mi tam kvílet, kroutit se, chtít ven… a nebyla moc ani motivace/příležitost, tak jsem se do toho nehrnula. Tady na Zličíně je sice všechno daleko, ale zase v té docházkové vzdálenosti máte vcelku všechno potřebné. Tentokrát byl ale svolán nyxí sraz matek s dětmi do Dejvic, a to je pro mě téměř ideální lokalita: dostupná přímým autobusem (těsně, ale přece jen) v rámci půlhodinové lhůty čtyřiadvacetikorunového lístku. Nevěřila bych, že to řeknu, ale bylo to super 😀 s místními matkami na hřištích se většinou vesele ignoruju, v herně se bavím s jednou dvěma (ono to stejně moc nejde, když dítě pořád někde páchá škody), tam se nás většina znala aspoň z netu a panovala nadmíru příjemná atmosféra, dokonce s domácími sušenkami 🙂 Brigulína cestou tam hypnotizovala spolucestující a cestou zpátky vytuhla už na Vypichu, takže win.

V noci na sobotu jsme si ji zas brali do postele a jak všichni usínáme, najednou na Lvíčka přišlo kýchání. Opravdu hodně tlumeně třikrát kýchnul, myslel si, že už Briguška spí, a po vteřině ticha se ozvalo jásavé: „Haf! Haf! Haf!“ Zbořili jsme se smíchy 😀

Musím zase začít psát tyhle přehledy průběžně, nejpozději v tu neděli. Teď jsem koukala na ten minulý a v pátek jsem zmiňovala akorát kino, zatímco celý den předtím byl totální WTF. Nejdřív se stalo mně, že jsem šla na nákup bez peněženky a zjistila to až v nákupáku (takže jsem odešla bez něj, protože vracet se pro peněženku by znamenalo skoro tři čtvrtě hodiny); potom mi při podlévání praskl pekáč na kuře. Lvíček měl taky dvě příhody: nemohl se dostat z kanclu, protože byly zamčené dveře z chodby na schodiště. To se občas stává, ale po žádosti o klíč jim majitel (nebo správce nebo whatever) budovy řekl, že když se to stane, ať jedou výtahem. No, a zrovna v pátek byl výtah rozbitý… A když tankoval, nevypla pojistka na hadici a tak mu vytekly asi dva litry nafty na zem. Tak jsme přivezli pidižvínu k babičce, L. si sedne na postel v obýváku a posteli praskne rošt 😀 ale ještě to nebylo všechno, abych vyrovnala skóre, nějak se mi při vybalování věcí pro Briguli podařilo vysypat jí všechno mlíko. (Převážené v zavřené krabičce a ještě v pytlíku! Nechápu.) Tak jsem ještě musela pro mlíko do Billy a pak nás konečně čekal ten večer v kině… docela jsme se děsili, co bude dál, ale nakonec bylo 2+2+1+1 konečné skóre.

V sobotu bylo Brigče šestnáct měsíců a od toho roku už zase hrozně vyrostla. Je to plíživější, ale o to znatelnější; třeba množství „smysluplné činnosti“. Objevila za dvířky v lince koš a samozřejmě ji nadchnul – ale zatímco jsem měla strach, že z něj bude vytahovat odpadky nebo naopak vyhazovat hračky, ona (zatím) fakt vyhazuje jenom odpadky. Najde papírek na zemi, sebere ho a běží si otevřít koš. Neberu to jako trvalý stav, nejspíš ještě objeví kouzlo vytáčení rodičů vyhazováním klíčů, mobilů, propisek… ale fascinuje mě, že je schopná obsáhnout myšlenkový koncept smetí.

Taky se rozjedla, myslím že trochu proti své vůli, ale už jí fyzicky přestává UM stačit. (Konečně!) Po fázi „nesním nic, co nedostanu do ruky“ se tak nechá čas od času nakrmit i kaší nebo polévkou ze lžíce. Nejvíc ale aktuálně frčí pečené kuře a hroznové víno, zato pečivo vezme sotva do pusy. Asi se dala na paleo 😉

V sobotu jsme byli konečně ukázat malou příbuzným – dědečkova sestra s manželem a manželka babiččina bratra, bohužel už zesnulého – a dědečkovi s babičkou (mým) na hřbitov. Byla to dost depresivní návštěva, všem žijícím už je přes osmdesát, špatně se hýbají, mluví zmateně a čiší z nich takový ten pocit, že už by tu vlastně ani neměli být. Jezdívala jsem tam ráda, zavzpomínat na babičku a dědu a ostatní příbuzné z maminčiny strany, ale tohle mě nějak zkříslo.

Abych nekončila tak depresivně: cestou zpátky jsme se zastavili u „naší“ novostavby podívat se, jak pokračují práce. Pořád mám fajn pocit, když tam přijedem. Je to sídliště, je to u frekventované ulice, kolem které je navíc asi deset autobazarů, překladišť a sběrných surovin, ale tak nějak se tam cítím(e) příjemně. Snad nám to vydrží i po dokončení a nastěhování 🙂