Design:blok

Když jsme si zařizovali současný byt, říkali jsme si, že to chceme udělat pořádně, protože to bude „nafurt“. A když ne nafurt, tak aspoň na nějakých patnáct, dvacet let. A tak jsme si najali designérku. Známou, dokonce televizní tvář, jejíž realizace se nám s Lvíčkem líbily. A jsem moc ráda, že jsme to udělali… a už to nikdy nemusíme zkoušet znova.

Nechci teď psát o dvojnásobně přešvihnutém rozpočtu a nedodržování termínů. Dokonce ani o tom, že přes výslovný požadavek co nejsnazší údržby nám bez jediné připomínky například schválila výběr světlé kuchyňské pracovní desky, kterou od nastěhování denně proklínám. Tím hlavním zklamáním byly „designové“ prvky interiéru.

Idea je jasná: čistý, jednoduchý interiér s dominantními designovými doplňky, drahými jak prase. První příklad: odkládací stolek. Fakt krásný. Ale dvě věci jsme zjistili po pár dnech používání – za prvé se neuvěřitelně rychle zapatlá a zapráší, za druhé se neuvěřitelně snadno odře. Jeden by si řekl, že věc s vymakaným designem bude mít vymakanou i tu užitnou stránku.

Nemá. A ještě markantnější to bylo u čtecí lampičky na zeď. Za tu jsem se zdráhala dávat dvanáct tisíc už od začátku, ale Lvíček se do ní zamiloval. Po nastěhování jsme objevili, že se víceméně nedá polohovat, což je u lampičky na čtení trochu hloupé, ale budiž. Po pár měsících se ale začala odchlipovat od zdi. Zjistili jsme, že na její výšku (a tudíž páku, jakou vykonávala) byla připevněná neúměrně krátkými hmoždinkami. Nepodařilo se nám zjistit, jestli to je vada v návrhu lampy (příliš úzké otvory, kam by se možná větší hmoždinky nevešly), nebo chyba montáže, protože (designérkou zajištěný) elektrikář, který ji přidělával, mi nezvedá telefony a neodpovídá na SMS. (Její smluvní truhlář, od kterého jsem nedávno potřebovala opravit nějaké drobnosti, pro jistotu ukončil činnost a prodal všechno vybavení.) Po prozkoumání situace vzal Lvíček štípačky, kabel ucvaknul, zeď zasádroval a lampičku za dvanáct tisíc postavil k popelnicím.

Ať mi ještě někdy někdo povídá o designových kouscích, které dají tvář celému interiéru!

Celá olepená babím létem (39. týden)

Neboli podzim kalendářní a pro nás nabitý týden. Obula jsem se do toho hned v pondělí, kdy jsem vyrazila v 8:30 ze dveří bytu a úderem desáté jsem už byla doma, protože mi cestou přišla smska od kurýra, že dorazí 10-12, a mezitím jsem stihla dojít na poštu, vynést golfky a pidižvínu do ne-nízkopodlažního autobusu (pravda, s dopomocí), vystoupit z něj (dtto), dojet metrem na farmářské trhy na Hůrku pro švestky, utratit poslední dvě kila za zeleninu (s výjimkou švestek, které neměli) a zase na metro a od metra domů. Kurýr mi přivezl reklamaci od Martinusu a s ní dokonce dvě nové záložky – Martinus má z mnoha důvodů (o kterých jsem se chtěla rozepsat a asi to už nikdy nezrealizuju) pořád daleko k tomu, aby se z něj stal můj love brand, ale těma záložkama… no, je to snaha dobrým směrem 😉

V úterý nastal podzim a já vůbec nevím, jak se/nás oblíkat. Ráno to je kolikrát na zimní bundu, odpoledne na krátký rukáv… na palici. Stěhování se začíná reálně blížit, řešíme mraky věcí s bytem, balení, úklid… a do toho mně pořád v hlavě hlodá výběr jména. Uprostřed týdne jsem to před Lvíčkem nanesla. „Jména? No jo, to já nějak úplně vytěsnil… popravdě jsem v poslední době vytěsnil i to, že jsi těhotná,“ povídal upřímně… a já se mu nemohla divit, sama to dost často vytěsním taky 😀

Balila jsem stolní hry a padla na mě nostalgie. Budeme mít ještě někdy možnost a chuť „promrhat“ hodinu večerního času u Jamba nebo Osadníků z Katanu? Aktuálně jsme rádi, když po uložení dítěte zvládneme dvacetiminutový sitcom a osobní hygienu… A když už jsme u sitcomů: začala seriálová sezóna. Jak dlouhá byla letní pauza, jsem si uvědomila díky tomu, že místo uloz.to mám v našeptávači adresního řádku blog upsice a addic7ed už z něj dokonce zmizelo úplně.

Víkend jsme trávili převážně na bytě, v sobotu jsme uklízeli a cestou domů se stavili na Grébovce (to už nikdy neudělám, zoufale to tam zmasovělo a míň než půl hodiny se na burčák mohlo čekat snad jen v ty dvě, kdy zahajovali) a v neděli jsme se rozhodli vzít tam Brigitku na návštěvu. Cestou jsme jí vysvětlili, že jedeme do nového bytu a bude tam mít svůj pokojíček, takže posledních deset minut provolávala „pokojíček! pokojíček!“ a po příchodu neomylně zamířila přímo do něj. Moc se jí líbil, zvlášť když jsme jí tam vybalili nová autíčka, jenom při pohledu na lustr se nás držela a kňučela „neboj“. Ale snad i na něj si zvykne 🙂 Po obědě jsme vyjeli do hostivařského lesoparku, dojeli do Lidlu, koupili sobě i pidižvíně nanuka a udělali Lidlu bordel v uživatelském průzkumu, když jsme (pravdivě) uvedli, že jsme z Prahy 5, ale do supermarketu jsme došli pěšky 😀

Nevíme, jestli po nastěhování nevystřízlivíme, ale nový byt se nám líbí čím dál víc. Je krásně útulný, nadstandardy jsme si hodně vymazlili a za okny máme barevné koruny javorů… tak snad se nám tam bude bydlet dobře.

PS: Vím, že jsou fotky zpřeházené a některé dvakrát, to proto, že se mi napoprvé nahrála jenom polovina a já nemám absolutně nervy je v tom kreténském obrázkovém editoru wordpressu mazat po jedné, protože jinak to nejde…

 

Před nastěhováním (fotogalerie)

Na popisky jsem líná, takže jen orientačně – chodba – komora – kuchyň – obývák – WC – koupelna – dětský pokoj – ložnice.

Máme byt

Minulé pondělí jsme si vyzvedli dopis z katastru o zahájení řízení. Taky jsme jeli nás přejímku bytu a dostali jsme klíče. Poprvé v životě jsem spolumajitel nemovitosti a mám klíče od vlastního bytu. Hustý.

Od hlavního vchodu je klíč, ne čip. Nezvyk.

Výtah je Otis a ne Schindler. Nezvyk. (Hlavně na hlášení à la metro „dveře se zavírají.)

Schránky vypadají dost titěrně. No budiž.

Schodiště jsou uzoučká, ale taky budiž

Klíče od bytu jsou Fabky se psem. Ty jsem neviděla pomalu dvacet let!

Řemeslníci nám zapomněli  namontovat zrcadlo do koupelny. Když jsme na to upozornili, přinesli ho, přivrtali… a pak se nenápadně zdejchli. Asi za deset minut jsme si všimli, že přitom u zrcadla uštípli roh… „To víte, musím pracovat s materiálem, kterej je,“ povzdychl si s očima v sloup jeden ze stavbyvedoucích, který nám byt předával, a šel zařizovat výměnu. Z hodiny přejímky byly nakonec hodiny dvě, ale kromě pár podobných drobností jsme byli nadšení. Pokoje jsou mrňavé a pro dvě školní děti tam místo nebude, ale to budeme řešit, až to bude aktuální. Jinak se nám tam ale pokaždé, když přijedeme, strašně líbí. Snad nám to vydrží.

Obýváček

Zvenku +  ohrádka na popelnice