Včera jsme měli první společný opušťák od porodu Vikouše. Nechali jsme obě děti na tři hodiny spolu doma, kde je hlídali děda s babičkou. Viki je zrovna v období separační úzkosti, takže když mě uviděl a nemohl hned ke mně do náruče, rozplakal se, a celý zbytek večera (asi dvacet minut) se mě držel jak klíště.

Dneska ráno si s ním Lvíček hrál v posteli, já za nimi přišla a chtěla si ho vzít, načež L. dělal, jako když mi ho dává, a na poslední chvíli si ho strhnul zády zpátky na sebe. Tomu se to pochopitelně moc nelíbilo, začal kvičet, ale pak se uklidnil, zase šel ke mně a L. to zase zopakoval. To už se mi nelíbilo, měla jsem po včerejšku pocit, aby se nebál, že mu zase chci zmizet… takže příště už ho Lvíček u mě nechal. Vikuláš se vteřinu tulil, pak se zvednul do kleku, otočil na L. a nadzvednul ruce k uchopení v podpaží, jako by říkal „tak co bude?“

A my jsme mu to fňukání oba sežrali!

Poslouchám ruch z dětského pokoje. „On mi to sní!“ hysterčí pidižvína, že jí Vikouš krade Duplo.
„To nemůže sníst,“ chlácholí ji Lvíček, „ale můžeš jít za maminkou a poprosit ji, aby si ho odnesla.“
„Maminko odnes si ho!“
„Chybí ti tam to prosím a musíš jít za maminkou.“
Bibina přijde.
„Maminko, Viktojek chce za tebou. Odnes si ho, prosím!“

Je to tak, náš chlapák je na světě už stejně dlouho, jako se pekl uvnitř. A že už je to pořádný kus, k devíti měsícům se zaokrouhlil na devět kilo a pořádně naducané tváře, vykrmené břicho a macatá stehýnka 🙂 Devět měsíců je pro mě podobný milník jako předtím tři a šest – ve třech přestal neustále řvát, v šesti se přerodil v trochu aktivní a interagující miminko, a teď se s ním začíná dát už reálně hrát a užít legrace. Chápe třeba hru na bafání a moc se jí směje, dokonce se snaží „bafat“ i sám (viz fotka). Myslela jsem, že má ukázkovou separační úzkost, ale dneska, když byla Bibina u babičky a Lvíček se mu asi hodinu věnoval, tak ke mně na kojení vůbec nechtěl, držel se ho jako klíště a samý „tata“. Chápe i NE a občas dokonce poslechne, což mě uvádí do transu především po Briguli, která smysl tohoto jednoduchého pokynu nepochopila v podstatě doteď.

Jeho povahu nedokážu zatím dost dobře definovat. V zásadě je takový, že pokud je nakrmen, napojen, přebalen, není mu bráněno ve volném pohybu a kolem se pohybují aspoň 2-3 další lidi, je to spokojené miminko, co si dokáže hrát v klidu samo, ale tyhle podmínky nastávají relativně málokdy 🙂 Je to ale strašlivý bordelář, jednak je schopen za minutu rozházet bednu hraček, jednak vše opatlává jídlem. To je totiž taky novinka – nejen, že krmení v židličce a mixovaná strava je pro lůzry, ale nově teď umí ukusovat z většího kusu jídla, což znamená, že i když dostane do pusy polévkovou těstovinu, musí ji z té pusy vyndat a ukusovat v ruce. Nemusím asi líčit, jak vypadá domácnost (zvlášť, když jsme teď byli týden nemocní).

Každopádně je čím dál víc „svůj“ a my ho všichni máme čím dál radši. Nedokážu si nějak představit, že bych byla třeba teprve těhotná. Zato si velmi dobře dovedu představit, jak šíleně by Bibina v takovém případě žárlila 🙂

A Bibina (zjistili jsme, že v nepřestupných letech mají děti narozeniny stejný den v týdnu!) bude mít za čtrnáct dní rovné tři roky. Asi budu brečet… 🙂