Hlavně mi neusni!

Jak už jsem nakousla minule, spací situace u nás v posledních měsících eskalovala. Zatímco poslední roky vykazovaly aspoň mírně stoupající tendenci, od zimy to fakt stálo za houby a vyspala jsem se jen, když si babička vzala děti na noc, což vzhledem k epidemiologické situaci nebylo ani nepamatuju. Dřív se dokonce stávalo, že když jsem se nedokázala probrat, Viki strašící u mé postele to otočil a uspal se sám. No, určitě se to stalo aspoň jednou. Pak tam stepoval tak dlouho, dokud jsem nevstala, nebo se nacpal do postele mezi nás, z čehož pak bolel hřbet všechny dospělé zúčastněné. Většinou jsem se ale snažila vstávat a zmizet po anglicku už při zavrznutí dveří, aby se nevzbudil alespoň L. Protože to je další věc: když je donucen se probudit, trvá mu většinou dost dlouho usnout.

V noci ze soboty 27. na neděli 28. března přišla jedna taková noc, kdy jsem nebyla schopná se zvednout.

Ano, v té noci ze soboty na neděli, která je z definice o hodinu kratší. A kdy jsem potřebovala, aby rodina vstala v osm (tedy původního času v sedm, což u nás v lockdownu nevstával tou dobou už nikdo) a kolem deváté se vypakovali z domova, protože od půl desáté mám až do května každou neděli Akademii.

Vikouše, nahlížejícího mi pátravě do pootevřených očí, se ujal Lvíček. Vysvětlil mu, že maminka je unavená a má si jít lehnout a usnout sám. Mně zakázal se vzlykajícím chlapečkem odejít, že jednou se to konečně naučit musí. A já věděla, že má pravdu. (A taky se mi tentokrát fakt strašně nechtělo, i když jsem během noci zakolísala ještě několikrát.)

Aspoň jsem se sebrala a šla ho uložit, pomazlit se a dát mu pusu. Souhlasil, že bude u sebe a pokusí se usnout, když necháme otevřené oboje dveře. „Ale neusni mi! Hlavně mi neusni!“ volal plačky a mně se chtělo částečně smát a částečně brečet. Zbytek noci jsem prožila adrenalinově: nervózně jsem poslouchala převracející se dítě a modlila se, aby usnul a už nechodil. Nebyla jsem vyslyšena: přišel několikrát, celkem snad sedmkrát, a já ho vždycky šeptem utěšovala a posílala si lehnout, protože jsem potřebovala, aby se L vyspal a mohl druhý den řídit. K ránu, při poslední návštěvě, se L naštval, seřval Vikouše nepublikovatelnými slovy a nakonec jsme všichni jakž takž usnuli. Já si dala budík na hodinu před školou a ostatní nechala dospat. Graf stresu z chytrých hodinek, který mám většinu nocí hluboce, klidově modrý, se ráno ježil odstíny oranžové… a Viki, který vstal první, se mi vrhnul do náruče a omlouval se, že chodil.

Rozhodli jsme se popadnout příležitost za pačesy a uzavřít smlouvu: za třicet nocí v kuse bez toho, aby přišel, dostane velkou krabici Krotitelů duchů z Playmobilu. Kvalita spaní se nám všem zvýšila extrémně: přišel asi jen třikrát, ale když to má nějaký medicínský důvod nebo zase sám odejde, řadu mu nepřerušujeme, jen se ta noc nepočítá. To samé, když o víkendu chtějí děti spát s některým z nás. Probudí se skoro každou noc, ale většinou se zvládá jen převalovat, občas si pro sebe trochu brblá. Ale nenechá nás usnout na vavřínech. Minulý týden si povzdechl, že ho otravuje nechodit. A za pár dnů se nechal slyšet, že se těší, až bude mít tu krotitelskou stanici.

„Jak to?“

„No že budu moct zase začít chodit!“

Vyrostou?

Když byly batolata, toužila jsem po tom, aby byly větší. A teď?

Ani za nic bych se nevrátila zpátky do doby, kdy bylo Bibi pod 4 a Vikimu pod 2. Tohle období jsem přes všechny snahy „koukej si to užít, bude se ti stýskat“ vygumovala a pořád cítím paniku, když někde potkám maminku se dvěma dětmi mladšími 4 let. Pak už to celkem ušlo a poslední dobou je to super. Jenže to „super“, ohraničené na jedné straně batoletem, je ohraničené na druhé straně puberťákem.

Koukáme s Lvíčkem na Breeders. Dokonce jsme si kvůli tomu neplánovaně prodloužili zkušební předplatné HBO GO. První řada byla super, ke spoustě věcí se šlo vztáhnout. Od druhé řady jsem čekala, že se bude odehrávat třeba o rok, dva později. Ale bum! Je to šest let a ze sedmiletého chlapečka a čtyřleté holčičky jsou (pre)puberťáci. Hážou ksichty a mizí do pokojů s tablety a telefony.

Nejsem na to připravená. A pak si člověk přečte u Rosy článek se sugestivním dovětkem: „A umíte si představit, že vaše děti jednou vyrostou?“

Popravdě, snažím se vidět na každém věku to lepší. Nesmutním po dobách, kdy jim bylo třeba 4-5, i když byli třeskutě roztomilí. Pořád mají super hlášky, víc toho ujdou na túrách a jdou s nimi hrát složitější deskovky. Ale nevím, jestli jsem připravená na pubertu. Uáááh.

Tak snad mám k dobru ještě aspoň tak ty 2-3 roky…