Porodní víkend 2.

Lvíček mi nevěřil, že po dvou hodinách s miminkem na porodním sále trvalo minule ještě skoro stejně tak dlouho, než nám Brigitku přivezli. Tentokrát to bylo podobně, ale nakonec přijel, spinkající, umytý a oblečený chlapeček. Voněl úplně jinak, než malá Bibi – myslela jsem, že všechna (moje) miminka budou mít tu vůni stejnou! Briguška voněla tak úplně omamně, jako nějakým parfémem; Viktorek voní mnohem decentněji, „pánsky“, s takovým až chlapským dozvukem. Taky se narodil s mnohem kratšími vlásky a má kratší a světlejší řasy (u B. jsem vážně ráda, že zdědila po L. dlouhé černé). Ale taky má na čelíčku vírek ve vlasech 🙂

Lvíček se ještě pokochal potomkem a odjel – nakoupit mi nějaké zásoby a nafukovací kruh, což se v Mělníku o víkendu ukázalo jako nemožná mise, takže po porodu sedím na nafukovacím polštářku za krk 🙂 Nástřih jsem minule cítila jen lehce a sedět jsem mohla hned – tentokrát jsem velmi rychle začala s kojením vleže, protože vsedě by to byla zbytečná komplikace.

Když odjel L., dala jsem se do řeči se spolubydlící, s kterou jsme si předtím stihly říct jenom to, že jejímu chlapečkovi (pořád skoro poloviční proti mému cvalíkovi) je už měsíc. První, co řekla teď dopoledne, bylo „zastavujou mi laktaci a mně z toho příšerně bolej kozy“. Načež následoval porodní příběh od toho, jak jí nevěřili, že jde v 32. týdnu s kontrakcema, přes lakomé sestřičky (prej Nutrilon je drahej, co je mně do toho, když má hlad!), primářku, co jí vyhrožuje blbým a tlustým dítětem, když nebude kojit – o čemž tvrdila, že dítěti prostě nestačí a ji vyčerpává – až po hnusné jídlo a protivnou uklízečku, která tříská dveřma. V návštěvních hodinách za ní přišel přítel, pokud jsem vyrozuměla, nikoli otec dítěte (“je podobnej mně, hlavně aby se to ještě neobrátilo a nepodobal se ex“) a začal si stěžovat na televizní program, pracovní směny a jak to bude hrozný, až je pustí domů a dítě bude v noci řvát.

Po obědě se uvolnil nadstandard. Považuju za velké obluzení poporodnímy hormony, že jsem hodně zvažovala, jestli ho mám vzít, a dokonce jsem pro poradu – ve snaze šetřit a nebýt na obtíž – volala chudákovi L. (a samozřejmě ho vzbudila). V neděli ráno přišla uklízečka: „Nebyla jste včera na jedničce? To jste zdrhla od tamtý, žejo! S ní nikdo nevydrží! A jaká je to bordelářka!“ Na nadstandardu jsem měla svatý klid, což jsem ocenila hlavně v noci. Po porodu mi totiž nešlo usnout, spát se mi začalo chtít až večer, což ale Viktorek naopak považoval za nejlepší dobu k tomu se probrat a plakat. Jak jsem ještě neměla vyzkoušené, co na něj platí, až do dvou jsem kolabovala při nošení, vožení vozíčku atd., až jsme spolu usnuli nějak při kojení v posteli. Dneska si myslím, že jsem ještě neměla moc mlíka a on se chtěl jednoduše nabaštit.

Mimochodem, mlíko. Posledně nebylo. Asi dva dny jsem strávila mučením s odsávačkou a dokrmováním apatické Brigule stříkačkou po prstě. Tentokrát nevím, jestli mělo větší vliv, že jsem druhorodička a mlezivo se mi – na rozdíl od minule – objevilo už před porodem, Viktorkovo odhodlání dostat gáblík, železný sací reflex a celkově robustnější stavba, anebo preventivně nasazená homeopatika. Možná jedno k druhému, ale na první prohlídce den po propuštění mi zvážili, že během toho jednoho dne zvládl přibrat 130 gramů!

Ale to předbíhám. Zatím mám neděli, jsem aspoň pár hodin vyspalá (o víkendu naštěstí nechodí ani sestry, ani úklid atd. dřív než v půl osmé) a zvykám si na manipulaci a vůbec zacházení s novorozencem. Proti dvanáctikilové Briketě je neuvěřitelně lehoučký, ale nedrží hlavičku, vyžaduje mnohem větší pozornost, aby při přebalování nebo kvůli špatně naaranžované plínce všechno nep(r)očural, a hlavně, což mě po už celkem pokročilé komunikaci s dvouleťačkou tak nějak zklamalo, neumí odpovědět na dotazy, jestli má hlad nebo ho bolí bříško, a to ani zamručením nebo gestem 😀 ale už i na to jsem si docela zvykla 😉

To první sžívání a pocity byly jiné než s Bibi. Přiznám se, že poprvé jsem byla v euforii. Stala jsem se rodičem, jsem máma, tohle je moje s láskou očekávaná holčička a moje biologické hodiny můžou konečně dotikat 🙂 zároveň obrovská změna v životě, fascinace tím, že jsme přivedli na svět nového človíčka, prostě lavina pocitů. Lvíček to měl podobně, prostě něco úplně nového a naše – přiznáme – vytoužená holčička. Oba jsme se napoprvé trochu báli, že bychom to s klukem neuměli. To až ty následující dva roky nás naučily, že Brigule je větší dryáčnice než lecjaký kluk 😀

Tentokrát bylo všechno mnohem subtilnější. Viktorek se nám od začátku hrozně líbil a bylo jasné, že je prostě náš. Od začátku jsem k němu cítila něhu – maličké, bezbranné miminko, moje, musím se o něj postarat. Láska ale vzrůstala postupně, spíš jako hladina přílivu, než tsunami s B. A klidnější je s naším chlapečkem snad úplně všechno. I pláč – buď jsme jako druhorodiče otrlejší, nebo byla Brigule fakt drama queen už od narození, přesněji tedy od rozkojení, ale vnímáme ho mnohem míň srdceryvně, spíš jako „jo, něco bych potřeboval, ale počkám, až budete moct“ spíš než „když okamžitě nedostanu najíst, zemřu“.

Klid byl stěžejní pocit mého druhého dne v porodnici, tedy neděle. Lvíček měl po obědě vzít tchyni s Bibinkou k prarodičům do Roudnice a pak přijet za mnou s Viktorkem, strávit s námi odpoledne a přivézt mi notebook a pár dalších drobností. Celou sobotu jsem jela na mobilu, jehož baterka vydrží tak dvě hodiny, a s sebou jsem měla tak mizernou nabíječku, že se mobil při používání vybíjel i připojený, a navíc tak krátkou, že nedosáhla ze zásuvky až do postele. Ještě že jsem si radši vzala druhou baterku, ale i tak to byl opruz… No a kolem druhé zvoní telefon, Lvíček, já natěšená, že už je na cestě… a místo toho „píchnul jsem kolo, musím volat asistenci a nevím, kdy dorazím“.

Nakonec přijel až kolem páté, po odtažení do servisu a na provizorní gumě, sotva na půl hodinky. Bylo mi to líto, samozřejmě, ale zrovna v tu neděli jsem byla v takovým zenovým stavu, že mě to nesložilo, jako by se v jiné konstelaci šestinedělí možná stalo. Byla jsem hlavně ráda, že je v pořádku, že jsem ho aspoň na chvíli mohla vidět… a brala jsem to, že to prostě tak je. Kdyby mi tak tenhle přístup vydržel… 😀

Porodní víkend 1.

Varování: obsahuje explicitní popis porodu 😀

Před týdnem to všechno začalo. Ve čtvrtek večer jsem dokoupila poslední drobnosti v drogerii a stavila se na poslední kontrole – nález beze změn, ale my byli rozhodnutí už přes víkend pidižvíka vyhnat. Spíš formálně jsem se tak objednala na poradnu do Mělníka… na dnešek 😉 doufám, že si mě tam škrtli.

V pátek jsem ještě vyluxovala, vytřela (ještě v létě by mě nenapadlo, že budu uklízet až do porodu – na jednu stranu jsem si užila fakt hromadu zdravotních problémů a komplikací, ale v kondici jsem byla asi v zásadě větší než napoprvé) a finálně zabalila tašku, s výjimkou věcí jako zubní kartáček. Po uložení Brigule jsem uklidila kuchyň, z restů mi tak zůstal jen zapapírovaný stůl, pustili jsme si s L. aktuální díl TBBT… a udělali si hezký večer, jak zní obvyklá eufemistická doporučení. Spát jsme šli o půlnoci, tedy tak o hodinu později než normálně, ale popravdě jsem myslela, že se ještě jakž takž vyspíme 🙂

Ve tři hodiny jsem se probudila – nic neobvyklého, 2-3 hodiny po usnutí jsem se vždycky budila na WC, ale tentokrát jsem cítila vlhkost mezi nohama a bylo mi jasné, že to je ono. Cestou na WC jsem uslyšela kňourat Briguli, tak jsem se u ní zastavila, vkleče ji uklidňovala a doufala, že nezaplavím koberec 😀 Bibi usnula, já si odskočila a pak už přišla první vychrstnutá dávka čiré plodovky. Šla jsem se osprchovat, na internetu se ujistila, dokdy je potřeba být v porodnici, trochu se uklidnila a šla probudit Lvíčka. „Tři hodiny spánku musí stačit každému,“ zívnul a šel volat rodičům.

Večer předtím jsme si s tchány volali a domluvili se, že až to přijde, tchyně sedne na taxík a přijede hlídat B. Taky jsem stihla Bibince vysvětlit, že maminka bude muset pro miminko do nemocnice a pár dní tam zůstane, ale brzo se vrátí a Bibi zatím bude s tátou a babičkou. Tchánovci (nakonec tchyni přivezl tchán zotavující se ze zápalu plic) dorazili, my stáli nachystaní u dveří, já se zapnutým Contraction timerem… Celkem pravidelné půlminutové kontrakce po třech minutách moc neuklidňovaly, ale ještě nebyly křížové. Plus já nacpaný ručník do kalhot, protože jsem pořád prosakovala. Ale cesta utíkala a kontrakce se na poslední míli oslazenou staženými závorami kvůli nějakému absurdnímu průjezdu posunovacího stroje zhoršily, ale ještě jsem necítila tlak na konečník, tak jsem už věřila, že dojedeme 😀
image

A dojeli jsme. Po příjezdu jsem se vyhrnula z auta rovnou koleny na štěrk v jedné výživné kontrakci, pak se zvedla a na příjem. Bylo přesně pět ráno… Před odjezdem jsem volala a PA mi řekla, že mají poslední místo na oddělení, což stále platilo – nadstandard nebyl, takže po monitoru mě odvedli na standardní pokoj. Monitor byl strašný, první čtvrthodina ještě šla, ale pak začaly kontrakce bolestivě vystřelovat do kříže a nedalo se vydržet vleže. Přijímací procedura skončila vyšetřením konstatujícím, že jsem na dva prsty.

Na pokoj jsem přišla, nestihla se spolubydlící ani představit a mazala do sprchy, která jsem věděla, že mi aspoň trošku uleví. No… možná první kontrakci. U druhé nebo třetí přišel tak strašný tlak na spodek, že jsem myslela… vlastně ani nevím co, jen že se to nedá vydržet, začala jsem tmavorudě krvácet a volat o pomoc. Byla jsem strašně ráda, že tam Lvíček byl a dovedl doktorku, která zkonstatovala, že krev je z branky a že se to stává, a když jsem se osušila a došla na vyšetřovnu, zjistila, že lem je zašlý a jdeme na sál. Během asi deseti minut, není divu, že to bolelo jak kráva… Teda původně jsem tam měla jet na křesle a považovala za docela velkou nespravedlnost, že mě donutili to ujít.

Vylezla jsem na křeslo a pak bylo nějak všechno na levačku, pozice, do které mě štelovali, mi připadala nepřirozená a nepohodlná, tlačit mi nešlo, dítě mělo velkou hlavu, takže mě nakonec zase museli střihnout – a střihlo se sice (mám pocit) v kontrakci, ale do ticha, takže na rozdíl od prvního nástřihu, kterého jsem si ani nevšimla, teď já ani Lvíček na ten chroustavý zvuk asi do smrti nezapomeneme. Ale naštěstí to trvalo jen pár minut a dítě bylo venku, trochu fialové, jak jsme se dohadovaly během toho tlačení, děsně velké a skutečně chlapeček. Nedali mi ho na břicho hned, až po zvážení, což nevím proč (nějak se řešila placenta, tak možná proto), ale celou dobu jsem na něj viděla a taky jsem nebyla ta úzkostlivá prvorodička, takže mi to nepřišlo jako nejdůležitější věc na světě – věděla jsem, že ho dostanu brzo, a taky jo. Lvíček si ho podepsal a choval, když mě šili (taky super být předmětem ukazování, jak vypadají vaginální varixy), Viktorek se hezky přisál, nechali nás s ním samotné… a já byla nejšťastnější na světě, že to mám za sebou, že jsme to oba přežili a ŽE TO BYLO NAPOSLED, CO JSEM RODILA.

Protože tohle potřetí už fakt ne.

Od včerejška jsme doma

Chtěla bych toho děsně moc napsat. O porodu. Jak je Viktorek skoro po všech stránkách úplně jiný miminko než byla Brigitka. Co na něj Bibi říkala a jak na sebe reagují. Ale netuším, jestli se k tomu dostanu, zatím, jak si zvykáme, já ještě unavená, Viki ještě bez režimu… je to frmol. Tak jenom pár postřehů:

– odjížděla jsem rodit v zimě a je jaro!
– jak se cítím bez břicha euforicky, strašně přeceňuju svoji fyzickou kondici a když jsem po dnešní první prohlídce u pediatra zkoušela ještě uklízet, málem jsem se složila
– Viktorek spal s námi v posteli, neboť nesnáší přenášení. Asi v pět ráno připochodovala Brigule a usnula s námi. A ráno jsem se při tom pohledu na postel plnou dětí cítila strašně spokojeně.

Jsme kompletní.

Fotopřehled 2015/8

Poslední kontrola. Poslední dny Bibi jako jedináčka. A Mělník.

IMG_20150216_073145.jpgIMG_20150217_092835.jpgIMG_20150217_142102.jpgIMG_20150218_220040.jpgIMG_20150219_085515.jpgIMG_20150219_085535.jpgIMG_20150219_141640.jpgIMG_20150219_150906.jpgIMG_20150219_150915.jpgIMG_20150219_161235.jpgIMG_20150219_172520.jpgIMG_20150219_172614.jpgIMG_20150219_172618.jpgIMG_20150219_174403.jpgIMG_20150219_190236.jpgIMG_20150220_084248.jpgIMG_20150220_093702.jpgIMG_20150220_171557.jpgIMG_20150220_203522.jpgIMG_20150221_044931.jpgIMG_20150221_070955.jpgIMG_20150221_071527.jpgIMG_20150221_105443.jpgIMG_20150221_142543.jpgIMG_20150222_110346.jpgIMG_20150222_161142.jpg

(PS: V pátek jsme byli ještě všichni večer na hřišti. Brigulína mě komandovala, že si mám sednout vedle ní na houpačku a houpat se… ale o tom jsem psát nechtěla. Když jsme dorazili na prázdné hřiště, Bibinka zklamaně vydechla „nejsou děti!“ Evidentně jí přece jenom nějaká sociální interakce chybí… tak mám hned lepší pocit z toho, že jí jedno přivezu domů :D)

Brioche bouclette pro lemry

Musím se k něčemu přiznat: nikdy jsem nedokázala číst foodblogy. Vždycky jsem podlehla nadšení, našla nebo si nechala doporučit pár desítek českých i zahraničních stránek, nastrkala si je do čtečky… a stejně, jako po pár letech vyhazuju nadšeně zakoupené balíčky pohanky, polenty a červené čočky, jsem je po pár měsících s haldou nepřečtených příspěvků mazala. Nejspíš potřebuju autory nějak blíž znát, protože poslední dobou pravidelně a nadšeně čtu jídelní blogy dva: Pradobroty a Kublanku.

Podle Marcely z Pradobrot celkem často a většinou s velkým úspěchem peču. Zato Kublanku jsem zatím sledovala hlavně pasivně, ať už blog nebo (mnohem déle) instagram: baví mě krásné obrázky a fantazíruju nad úžasnými jídly, jejichž příprava je pro mě ovšem asi tak dostupná, jako kdyby DIY návod na výrobu dřevěné poličky zmiňoval jako první krok „nařežte si vlastní prkna a vykovejte hřebíky“. Všechno from scratch a popsané sice zvládnutelně, ale tak, že by mi příprava jednoho jídla zabrala dva celé dny. Ale jednu věc jsem chtěla zkusit hned, jak jsem ji uviděla – brioche bouclette. Něco mezi prázdnými buchtami a přednaporcovanou vánočkou. Ale zase – vykrajovat kolečka, válet kytičky…? Takže tady je postup pro lemry jako já 😉

12 gramů čerstvého droždí rozdrobíme do 140 ml vlažného mléka se dvěma lžícemi krupicového cukru a počkáme, až se začne tvořit pěna. Do Boženky navážíme 350 gramů hladké mouky, půl lžičky soli, lžičku vanilkového cukru, 80 gramů změklého másla, dva žloutky a přilejeme kvásek. Necháme elektřinu prohníst, pak těsto necháme přibližně zdvojnásobit objem a vymažeme si máslem dortovou formu. Já měla jen asi čtyřiadvaceticentimetrovou, takže to do ní nedokynulo, příště možná nějakou jinou.

A teď. Vyválíme placku, ano, ale vykrajovat kolečka a motat z nich po třech kytičky? Ain’t nobody got time for that, takže si nakrájíme placku na pásy, z nich nařežeme obdélníčky a srolujeme je do formy 🙂 odtrhávat to půjde taky a dá to tak pětkrát míň práce 😀 Necháme hodinu vykynout, pomažeme dvěma lžícemi másla rozpuštěnými s lžičkou (sladkofil dodává radši dvěma nebo i víc) tmavého cukru a pečeme v troubě na 180 °C asi 25 minut. Před podáváním pocukrujeme nebo pomažeme marmeládou, medem, nutelou… přiznám se, že by mi v tom bývaly strašně chutnaly rozinky, tak to příště zkusím asi s nimi. I když to už fakt budou mini odtrhávací vánočky 😉

image

image

Blééé

„Už mě asi obtěžujou kalhoty přes břicho,“ napsala mi v jedné takové bolestínské těhotenské konverzaci kamarádka s termínem měsíc po mně. „Mě už asi obtěžuje úplně všechno,“ zněla moje odpověď. Zítra mám týden do termínu. Sotva se kutálím a břicho mě bolí (nebo tvrdne) při sezení na zemi, vstávání i ohýbání. Od začátku týdne jsem nebyla s Brigulí venku, což mě mrzelo jenom v pondělí – od včera je hnusná mlha a inverze a Bibina má navíc rýmu, tak aspoň nemám výčitky. Spolu s rýmou jí asi roste poslední pětka a má afty, což nejspíš všechno do nějaké míry souvisí, protože poslední dobou měla vždycky tohle všechno najednou. Tím pádem je ovšem protivná jak noc a dneska jsem už měla obavu, že jedna z nás den nepřežije. (Aby to v tom všem stěžování nezapadlo: B. začíná trousit věty v první osobě, typu „budu si hrát v pokojíčku“. Měla bych jí taky věnovat blogpost, ale zčásti se k tomu nemůžu dostat a zčásti je to lenost i psát.)

Motorek trpělivě čeká a my ho sobecky pořád žádáme o odklad – nejdřív to bylo „vydrž aspoň do středy do večera“, teď bude L. muset proti původním předpokladům nejspíš místo homeofficu v pátek do práce, tak je z toho „do víkendu“ a když jsem slyšela „ještě týden“, už mi začínala vřít krev. Ona má věc totiž ještě jednu stránku, vybuchlo nám porodní hlídání pro Bibinu, protože nejdřív tchán a teď i tchyně lehli s kašlem, čtyřicítkami a u tchána posléze diagnostikovaným zápalem plic (takže tchyně nejspíš dtto). Takže buď mě L. poveze do Mělníka s batoletem na zadní sedačce, vykopne mě v porodnici a zase pojede starat se o B., nebo si zavolám sanitku do Krče a nechám je oba žít… bude to ještě veselé. Ale je mi to nějak jedno. Žádná možnost pro mě není dramaticky špatná, pokud na konci zůstaneme oba dva (potažmo všichni čtyři) naživu a v přiměřené fyzické kondici.

Ale nebaví mě ty poslední týdny ani ty komplikace. Jojojo. (A samozřejmě se taky trochu bojím, jak se tu s novorozenětem srovnáme… ale to holt nějak muset jít bude :))

PS: Video z minulého spotu jsem rozposílala mailem babičkám – po jistém váhání i mojí mámě, abych jí udělala radost. Druhý den mi přišla SMSka – čímž jsem zjistila, že jsem při posledním reinstalu telefonu zapomněla na kruciální aplikaci Blacklist – od otce, jak jsem krutá, že mu bráním ve styku s vnoučaty, a že se za mě bude modlit (nikdy žádné náboženské sklony neprojevil), aby mě za to Bůh nepotrestal. Ó jistě. Bůh mě bezpochyby navždy zatratí za to, že jsem se rozhodla zabránit sociálním experimentům na svých dětech ze strany jednoho z největších manipulátorů téhle republiky. (A maminu přerazím.)

Fotopřehled 2015/7

Dneska stručně, všechno podstatné je asi v komentářích u fotek. Asi už se mi fakt blíží porod, protože mi jdou všichni na nervy. Pátek a sobota byly super, zvlášť sobotní dopoledne s rodinným „výletem“ do Ikey, ale dnešek odpoledne je prostě na zabití a vyvrcholilo to hysterákem Brigulíny, že nechce stříhat nehty, načež jsme ji asi půl hodiny přemlouvali a skončilo to tak, že jsem ji ve snaze to co nejvíc urychlit stříhla do krve. Mám všeho po krk, v bytě je bordel a příští tři dny je L. v Berouně a tchán, který přes den pracuje z celé rodiny nejblíž, má nejspíš zápal plic. Asi potřebuju tohle.

IMG_20150210_101938.jpgIMG_20150210_110330.jpgIMG_20150210_110331.jpgIMG_20150210_180539.jpgIMG_20150210_195756.jpgIMG_20150210_204505.jpgIMG_20150210_213035.jpgIMG_20150211_080809.jpgIMG_20150211_124041.jpgIMG_20150211_124604.jpgIMG_20150211_141842.jpgIMG_20150211_143456.jpgIMG_20150211_180721.jpgIMG_20150211_180931.jpgIMG_20150211_181007.jpgIMG_20150212_072936.jpgIMG_20150212_073936.jpgIMG_20150212_103016.jpgIMG_20150212_173748.jpgIMG_20150212_180840.jpgIMG_20150212_180913.jpgIMG_20150213_125213.jpgIMG_20150213_130953.jpgIMG_20150213_133003.jpgIMG_20150213_162926.jpgIMG_20150214_074327.jpgIMG_20150214_074408.jpgIMG_20150214_075110.jpgIMG_20150214_080123.jpgIMG_20150214_084803.jpgIMG_20150214_090433.jpgIMG_20150214_090519.jpgIMG_20150214_095345.jpgIMG_20150214_095652.jpgIMG_20150214_095700.jpgIMG_20150214_095813.jpgIMG_20150214_095935.jpgIMG_20150214_100300.jpgIMG_20150214_100527.jpgIMG_20150214_100720.jpgIMG_20150214_102028.jpgIMG_20150214_102621.jpgIMG_20150214_103126.jpgIMG_20150214_103218.jpgIMG_20150214_103227.jpgIMG_20150214_103302.jpgIMG_20150214_103309.jpgIMG_20150214_103306.jpgIMG_20150214_103745.jpgIMG_20150214_104136.jpgIMG_20150214_104317.jpgIMG_20150214_110038.jpgIMG_20150214_113442.jpgIMG_20150214_115718.jpgIMG_20150214_123705.jpgIMG_20150214_131621.jpgIMG_20150214_154540.jpgIMG_20150214_154557.jpgIMG_20150214_195920.jpgIMG_20150214_195945.jpgIMG_20150215_105618.jpgIMG_20150215_110736.jpgIMG_20150215_124249.jpgIMG_20150215_124317.jpgIMG_20150215_141208.jpgIMG_20150215_164002.jpgIMG_20150215_172755.jpg

Bonus: Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček…

Skeče valentýnské

Valentýna zvlášť neslavíme, ale většinou jdeme na večeři, případně si něco dobrého uděláme doma (na zítřek plánuju panenku ve slanině a americké brambory) a otevřeme víno. Lvíček mi kupovává kytičku, přičemž to vždycky zaobalí do nějakého „obstarávání“ a když přijede, nenápadně ji vybaluje v předsíni. To mu ovšem tentokrát zhatila pidižvína, když se přihrnula přivítat tátu a spustila „jé, todle kytička!“

Druhé faux pas se povedlo, když jí L. vysvětlil, že je to dáreček pro maminku. „Chceš taky dáreček?“ zaprosila holčička a Lvíčka, v souladu s Černou hodinkou u Spejblů (kazeta, která u nás jede v poslední době aspoň třikrát denně dokola), polil nach. „Měl jsem jí koupit aspoň Kindervajíčko,“ postesknul si… takže to vypadá, že od příštího roku u nás bude Valentýn vysloveně rodinným svátkem 😀

Donošeno II.

Dneska jsem 38+0 (podle ultrazvuku to bude v neděli, ale já stejně nějak víc věřím tomu původnímu termínu). Nález „stejně pokročilý“ jako minule – to mě doktor už tak vypsychoval, že jsem jela domů s pocitem, že porodím možná ještě ten večer, a pořád se pozorovala: čípek zkrácený, prostupný pro prst, hlavička nízko, prostě nález, s kterým mě minule odbyli, že taky můžu klidně přenášet. Ale holt jsem byla prvorodička (a i tak to bylo nakonec dost rychlý)… a to už nejsem. Jistá nervozita je asi pochopitelná 😀

Zítra se jedem registrovat na Mělník. Jsem zvědavá, jaké bude vrátit se „na místo činu“. Jestli tam někoho poznám. Jestli tam stihnu dojet na porod, jestli na mě vyjde nadstandard, jestli to bude podobné jako minule, nebo úplně jiné… a hlavně, kdy to přijde? Vtipný je, že do 18. února by byl Motorek Vodnář a podle čínských znamení Kůň, od 19. Ryby a Koza. Ke všem našim znamením by teoreticky mnohem víc šla ta první kombinace, ale k Motorkově dosavadní nátuře mi sedí spíš ta druhá. Navíc minimálně já a L. jsme dost netypičtí Beran a Lev, já tomu nepřikládám nějakou důležitost… ale stejně jsem zvědavá 😉

Příští kontrolu u svého gynekologa mám mít za týden, tedy 19. února a 39+0. Sestřička se nejdřív děsila, že už mě tam nevecpe, tak jsem jí slíbila, že zkusím porodit. Challenge vidím tak 50/50…