Bráno kalendářně, mám přesně čtyři měsíce do vypočítaného termínu porodu (uf). Vstoupila jsem do šestého měsíce a chtěla jsem si nějak zrekapitulovat ten uplynulý pátý. Dlužno říct, že „na měsíce“ moc nehraju, mám v mobilu aplikaci, která za mě hlídá týdny, kdyby se náhodou ptali u doktora – ale okolí se holt ptá, jaký měsíc… tak se kapánek přizpůsobím.
Jak se mám já:
Začala jsem nosit těhotenské džíny, protože i když jsem si před časem koupila o dvě čísla větší (normálního střihu), začaly mi vsedě tlačit na břicho a to člověka moc nebaví. Už mám docela bump (nepřišla jsem na adekvátní, ne hnusný a ne zdrobnělý ekvivalent v češtině), ale kabát ještě dopnu. Naštěstí, protože irské léto obnáší teploty 13-20 stupňů a bez bundy můžu vyrazit jen v době toho největšího vedra.
Bez nočního vstávání na WC se už nějakou dobu neobejdu, poslední dobou dokonce začíná frekvence 2-3x za noc – asi trénink. V souboji o prostor s močákem zkrátka prcek jasně vyhrává 😀 Taky jsem byla už přece jen o něco míň aktivní než ve třetím a čtvrtém měsíci, jednak se musím držet v dosahu toalet a jednak se rostoucí „náklad“ už přece jenom pronese. Ale procházky a kratší výlety dáváme pořád.
Jak se má miminko:
Na velkém ultrazvuku ve 20. týdnu jsme se dozvěděli, že všechno vypadá dobře, a že i když nedokážou odhalit naprosto všechno, „if it was my baby, I would be happy“. Dostali jsme tři snímky – má krásný profil a vypadá spokojeně 😉
Začalo kopat. Docela s vervou, můžu už asi směle říct, že je hodně živé – po kom to má, netuším 🙂 Už na prvním ultrazvuku se doktorka skoro lekla – „it’s moving A LOT“ – a hodně se hýbe pořád (i když „hodně“ je asi relativní, srovnání nemám). Nejaktivnější je, když si večer lehnu, asi se mu nezamlouvá ta náhlá stacionární poloha vleže; když se ráno probudí dřív, než já vstanu, taky mě šťouchá, ať se koukám zvednout. A taky jsem už párkrát dostala ránu u jídla uprostřed sousta, ale dovolím si předpokládat, že to s konzumovanou potravinou nesouviselo.
Jak koexistujeme:
Pořád ještě si většinu dne explicitně neuvědomuju, že jsem těhotná. Jasně, několikrát za den se mrňous připomene a několikrát za den si taky vzpomenu při řešení souvisejících záležitostí, jako objednávání k doktorovi, narolovávání pružné části kalhot přes břicho při oblékání nebo myšlenka na to, že Vánoce budou letos asi o něco pestřejší než obvykle. Taky si denně s prckem povídám a při diskusích s mužem se oba dovoláváme jeho názoru 😉 Většinu času jsem ale pořád nastavená na režim „já“ místo „my“. Budu to interpretovat tak, že jsem úplně nepropadla hormonům a pregnancy brain (i když vzpomenout si na některá slova je pořád těžší a těžší…) a ne tak, že jsem sobec, co si těhotenství ani nezaslouží 🙂
Svoje miminko strašně miluju, doufám, že se má dobře, a mám o něj strach, když se děje něco neobvyklého. Taky mám strach, abych pro něj byla dost dobrá máma a abychom se měli všichni rádi. Jenom mi nezaměstnává mozek 24 hodin denně.
Zatím 🙂
