…chodí po třech

Už o tom psal loni Lobo a znáte to určitě všichni: když se vám stanou dvě nepříjemné události za sebou, začnete vyhlížet třetí.

Měla jsem noc. Noc ze středy na čtvrtek, kdy jsem se, nic zlého netuše, uvolila spát u Brígy.

Abych uvedla problém trochu zeširoka: toho času osmiletá dcera je poměrně slušná spáčka. Vstávávala kolem tři čtvrtě na sedm, ale s covidem se naučila spát do sedmi až půl osmé. A už od nějakých tří, čtyř let se v noci téměř nebudí. Přijde v průměru tak maximálně jednou za měsíc. Její šestiletý bratr je opačný typ: usíná pozdě (kolem desáté), vstává pozdě (ideálně po osmé) a na prstech jedné ruky bych spočítala, kolikrát od začátku roku naopak nepřišel (někdy do podzimu byla situace trochu růžovější a celou noc prospal, tuším, zhruba jednou týdně). Takže když se chceme vyspat, střídáme se. L by se na jiné matraci než v ložnici nevyspal, takže zůstává a nakýbluje si k sobě jedno nebo druhé dítě. Já spím u toho zbylého v pokojíčku, na hlavní matraci (protože je pohodlnější), dítě na vysunuté spodní posteli. Dítě B spí obvykle celou noc v klidu, dítě V se většinou v průběhu noci nasockuje ke mně na horní postel, protože mu na té spodní (která je bez žbrlení) spadne polštář. Když zůstanu spát v ložnici, Vikouš přijde, téměř se železnou pravidelností mezi druhou a čtvrtou. Pokud ho jen uspím a zas odejdu, obvykle přijde ještě jednou kolem šesté a pak už nikdo z nás dospělých neusne. Takže se v polovině noci stěhuju i s peřinami na spodní postel, kterou si už večer obvykle preventivně vysunu.

Spát u Brígy je pro mě tudíž jako dovolená.

Většinou.

V noci ze středy na čtvrtek mě po třetí hodině vzbudila, že se jí svlíkla noční ponožka a nemůže ji najít. Rozsvítila jsem lampičku, ponožku našla, zhasla a předpokládala, že budeme spát dál. Následovala jedenapůlhodinová seance hlášek zhruba následujícího znění prokládaná mým nesrozumitelným chrčením:

„Já nemůžu usnout.“
„A co si mám představovat?“
„Můžeš mi dát ruku?“
„Můžu se přitulit?“
„Můžeš ke mně zůstat otočená?“
„Já furt nemůžu usnout.“
„Co to znamená 4:15?“

Nebyla jsem druhý den tedy úplně svěží, a nedodalo mi ani zjištění, že náústek od hydrovaku, který jsem půjčovala Vikimu na hraní (bůhvíproč) na hasiče, během asi dvou nebo tří dnů, kdy jsem ho nevypláchla, pokryla urputná černá plíseň vzdorující odstranění dezinfekcí, kartáčkem i jinými metodami, které mě napadly. Napadla mě taky lázeň v roztoku tablet na čištění zubních protéz, který používám na čištění vaků během sezóny. Instrukce na obalu hovořily o rozpuštění ve skleničce, rozpustila jsem tedy ve skleničce a když se za pár desítek minut lázně nic nestalo, přemístila jsem náústek do jiné nádoby, kde jsem ho zalila octem se sodou. Sklenička s lehce namodralou tekutinou zůstala stát na lince.

Zkušené matky už tuší: jako v seriálu Vteřiny před katastrofou jsem později periferním viděním zahlédla zpomaleně a rozfázovaně, jak se náš chlapeček-řimbaba v návalu žízně vrhá k lince, popadne skleničku a pije. Bůhvíproč, když v 95 % případů velí služebnictvu „vodu“ (abych byla spravedlivá, teď už většinou „prosím, vodu“) a ve zbylých 5 % potměšile vyprázdní moji domácí lahev. Zařvala jsem na něj; většinu z prvního loku si leknutím vyflusnul na tričko, ale připustil, že něco spolknout mohl.

Můj první telefonát toxikologické poradně probíhal v celkem přátelském duchu až na závěr, kdy mě milá lékařka uklidnila, že přípravek neleptá, může jen dráždit, a že má syn preventivně vypít sklenici mléka.

Viktor nepije mléko.

Následující dvě hodiny probíhaly ve duchu chrabrých oznámení „napil jsem se mlíka!“ o zhruba mililitrových porcích. Ze sklenice ubyla tak půlcentimetrová vrstva. Potom jsem usoudila, že teď už to nezneutralizuje lautr nic a zbytek si nalila do kafe.

Vikouš nicméně neslinil, nestěžoval si na pálení v puse ani bolest žaludku, tak jsem rekapitulovala: mučivá noc, zničený ventilek a toxikologická linka, to by byly tři. Jenže ventilek nakonec vyčistila noční koupel v Savu (děkuji L.) a třetí bonbónek měl ještě přijít při mém telefonátu do servisu pračky. Rozbila se nám totiž jistá malá součástka, která provoz komplikuje, ale přímo mu nebrání. Paní na lince chtěla sériové číslo, které je za dvířky. Pračka zrovna prala. Přiznávám, že jsem byla z toho nevyspání trochu mimo, ale taky jsem si vždycky myslela (a moje předchozí pračky mi to potvrzovaly), že když je v pračce voda, zámek dveří se po pauznutí programu prostě neuvolní a musí se nejdřív odčerpat, vyždímat nebo zkrátka nějak dostat ven.

Moje současná pračka si to zřejmě nemyslela, a tak se na mě po pauznutí a otevření dvířek za účelem zjištění sériového čísla vyřinuly krásným pěnopádem asi dva litry pěny.

Reklamační paní jsem trochu konsternovaně řekla, že jí zavolám později, ona opáčila, že jí údaje mohu poslat mailem, a já šla vytírat pěnu.

U několika blogerů (především tedy blogerek) jsem během posledních pár měsíců střídavého lockdownu a skorolockdownu zaregistrovala stížnosti, že nemají o čem psát, neb se jim v domácí karanténě nic neděje.

Vážení přátelé, nevíte, co si přejete!

Rychle, dobře a levně

Nebo jako v tom vtipu se socialistickým zdravotnictvím: nemůže být zároveň odborné, dostupné a bezplatné.

Loni na jaře se mi paradoxně úzkosti razantně zlepšily. Byla to sice nová a dost strašidelná situace, ale po počátečním šoku bylo vlastně všechno v pohodě. Roušky, ruce, rozestupy jsme praktikovali, byli jsme doma, užili jsme se a online výuka se taky zaběhla.

Loni na jaře jsem neměla skoro žádné zakázky. Dílem kvůli covidu, dílem odpadaly už předtím, mezi prosincem a únorem 19/20. Když jsem se chystala napřít síly do hledání nových, přišel březen a pochopení, že žádné nové zakázky na trhu jednak nebudou, jednak já na ně nebudu mít čas.

Jaro bylo odepsané. V létě byly prázdniny a musela jsem se starat o děti. Na podzim jsem začala shánět, ale sotva jsem se rozkoukala, přišla druhá vlna. Začátkem roku se začaly objevovat nabídky. Já jsem na ně začala odpovídat. („První a druhé třídy už nikdy nezavřeme.“) A než jsem se nadála, zahučela jsem do třetího uzavření škol s hromadou práce. Úzkosti, že něco nestihnu, mě pronásledují celé dny (hlavně když jsou tenhle týden prázdniny – už jenom dva a půl dne, jupí! – a navíc začala „distanční výuka“ ve školce).

Takže zjišťuju, že o lockdownu nejde všechno. Ono teda nikdy, ale o lockdownu zvlášť. Buď budu pracovat a děti budou zároveň čučet na obrazovky a dělat z bytu kůlničku na dříví (nikdy nepochopím, jak to zvládnou najednou – a obvykle ještě s dvaceti požadavky za minutu). Nebo se budu snažit udržet domácnost mimo dosah krys a švábů, prát a vařit a chodit s dětmi ven… a práci budu dohánět po ránech, po večerech nebo v nějaké jiné časové dimenzi. A to mám pořád míň práce než standardní fulltime. Každý pár, který dává doma s dětmi dva plné úvazky, obdivuju… anebo se rovnou zeptám, kde kupujete ty drogy?