Už několik týdnů básním o tom, jak se Viki rozpovídal. Ale pořád zkrátka nevycházím z údivu, že tohle ještě před čtvrt rokem nemluvné batole, jehož 90 % slovníku bylo pro okolí nesrozumitelné, najednou mluví v logických a s trochou snahy objektivně pochopitelných větách. V sobotu ho zaujala Odvážná Vaiana, na kterou se koukala Bibi (protože dostala k svátku lego s Vaianou a Mauím), a v jednu chvíli jsem ho z koupelny zaslechla křičet „Vajáno, poď na loď!“ 😀 Jinak se ve slovníku ustálilo „já ti“ a „já neti“ a o tom, co chce nebo nechce, se dozvídáme několikrát denně velmi výmluvně. Nejradši ale komentuje „tatínkovi modlý Lenolt Menak“ a další vlastnosti řečeného automobilu. S přehledem časuje („auto pípalo!“) a bez větších potíží zvládá i přechylování („já ne hloupej, Bibi hloupá!“). Rád se pochválí („Já nelobim! Já neplakám!“) a při připomínání čurání suverénně tvrdí „budu lídat“.

Bibi měla svátek. My dvouhodinové hlídání, tak jsme vyrazili do centra na nákupy, ale L nepořídil nic a já „jen“ bundu z HMka (nemám na zimu nic a chtěla jsem kabát, ale aspoň v celkem pěkné bundě za litr nezmrznu a hledat můžu dál). Van Graf ale zase zklamal, snad nikdy jsem si tam nic nekoupila. Po návratu jsme se sešli s prarodiči na pískovišti a pokradmu refreshovali volební výsledky. Na tu bídu dopadly ještě naštěstí docela rozumně.

Fotky zde.

PS: A za dva měsíce už bude po Vánocích!

Babí léto! Překvapilo, ale příjemně. Užili jsme si naprosto boží sobotu v Průhonicích a neděli v zahradách Pražského hradu. Viki byl na Hradě poprvé a „velký had“ ho oslnil, kromě staveb a zahrad nejvíc vojáci 😀 Daní byl oba dny oběd v mekáči (protože když je člověk ve městě a hledá, co budou oba určitě jíst…), ale vzhledem k tomu, že teď asi dlouho nebude příležitost, to skousnu 🙂

Fotky zde.

Minulý týden byl nabitý. Po víkendu B trochu pokašlávala, ale v pondělí bylo první plavání a nechtěli jsme, aby o něj přišla, tak jsme ji tam poslali, smíření s tím že lehne. Nevím, jestli jsem si to trochu i nepřála – L letěl v úterý na konferenci do Budapešti a přede mnou bylo trojí vyzvedávání a dvojí odvod do školky bez auta (což, ne že bych si ho nemohla půjčit, ale pořádně jsem neřídila šest let, auto má půl roku a naše parkovací místo vyžaduje hodně hodinářské manévrování, tak jsem nesebrala odvahu). Nicméně pidižvína se zázračně držela a tak jsme si to odchodili celé. Byl to záhul. Cesta tam cca čtyřicet minut, cesta domů dvojnásobek. Ve čtvrtek jsme obě cesty zmokli a tak jsme pak s kašlající B pojali víkend dost relaxačně, sobota doma a neděle popřát pradědečkovi k narozeninám. Druhé plavání tak přeskočila, ale kupodivu se zvetila do té míry, že od úterka už zas chodí… a zase kašle, tož uvidíme. Ale změnily se u ní dvě zásadní věci: 1) od prázdnin se školky nemůže dočkat a nikdy se jí nechce domů, 2) nechce koukat na televizi!!! Sama si téměř neříká, a i když potřebuju něco dělat a aktivně nabídnu, slyším samý „to je nuda“ „až za chvíli“ atd. Od trpaslice, jejíž jedno z prvních slov bylo „pahů“ neboli pohádku (večerníček), je to velký nezvyk.

Fotky zde.

Minulý týden byl netypický. Dva, potažmo tři dny ve školce, pak víkend s dětma (čtvrtek pohádková prohlídka v Mníšku – pro Vikiho premiéra a zvládnul ji vcelku se ctí!, pátek zoo Zájezd) a pak ještě jeden, bonusový, o samotě 🙂 celých třicet jedna hodin opravdové dovolené, ehm. Lvíček dostal od rodičů k narozeninám poukaz pro dva na jednu noc v lázeňském resortu na pomezí Středočeského a Ústeckého kraje včetně zajištění hlídání. Bylo to poprvé za poslední tři roky, co jsme byli někde přes noc – naposledy to bylo, když jsem byla ještě neveřejně těhotná s V. A stejně jako tenkrát, i teď jsme zvládli nacpat do jednoho a půl dne tolik akcí, že nám to zpětně připadá nejmíň jako týden 😀

V sobotu v deset odjezd. Cestou do Liťáku na oběd rozhledna Hořidla. Oběd v Dobré baště (nomen omen!) a pak ho jít vyběhat na Radobýl. Zastavit se na vinobraní v Třebívlicích pro burčák, odjet hodit kufr na pokoj a stihnout ještě západ slunce na Řípu. A pak už na večeři do Steakgrillu v Račiněvsi, sprchu a zachumlaní pod peřinou na vysokých postelích pro špatně pohyblivé lázeňské hosty vylemtat litr burčáku 😉 Ve čtvrt na jedenáct jsme přestávali vidět, tak jsme zalehli a spali jak šípkové Růženky do čtvrt na osm 🙂

Snídaně nebyla špatná, i když díky věcem jako česneková pomazánka nebo šunková pěna měla taky nádech retra 🙂 asi nejvíc mě zaskočily rezervované stoly pro klienty s holemi, které měly po straně zacvakávací držáčky na tyhle pomůcky v chůzi. Člověku to (spolu s vysokými postelemi, madly v koupelně a společenským programem zahrnující taneční a filmové večery) připomnělo, že tu není na žádné bezduché rekreaci. Heja heja!

Nedělní předpověď nebyla moc slibná a po včerejšku jsme byli ještě pořád dost ztahaní a uchození. Padl návrh jet se obléct do Německa, ale naštěstí mi došlo, že v neděli bychom si tam asi moc nezanakupovali… Nakonec Lvíček nadhodil, jestli nechci do Lokte, co jsem o něm před pár dny zas básnila. No tak jo! Hodinu a tři čtvrtě (s menší zajížďkou, protože vesnice, přes kterou nás posílala navigace, byla zablokovaná nedělními trhy – vážně?!), většinu cesty v dešti, jsme nabírali síly sezením v autě a po příjezdu se odměnili kafem a dortem v Galerie Cafe. Následovala individuální prohlídka. Loket je tak obří, že ho museli nacpat expozicí o mučení, výstavou porcelánu, historických zbraní atd. atd. a člověk by tam musel být celý den, aby si všechno prohlédnul a pročetl. Tak jsme to jen zběžně prolítli a trvalo nám to asi hodinu a půl 😀

Najít místo na oběd ve Varech se ukázalo jako větší oříšek, než bych myslela, ale nakonec jsme měli štěstí s Becherplatzem a já si tam aspoň mohla projít obchody se suvenýry. Jednou bych tam chtěla i na prohlídku, ale to ideálně až si seženeme ve Varech ubytování, abychom mohli degustovat oba 🙂 Po obědě procházka po kolonádě, ochutnávání všech pramenů (krom toho třináctého…), nákup suvenýrů, kafe na cestu domů a odjezd. Uf!

Fotky za 39. týden tady. Dokonce i s popiskama! 🙂