Zrovna když jsme přestali čekat (41. týden)

Babí léto! Překvapilo, ale příjemně. Užili jsme si naprosto boží sobotu v Průhonicích a neděli v zahradách Pražského hradu. Viki byl na Hradě poprvé a „velký had“ ho oslnil, kromě staveb a zahrad nejvíc vojáci 😀 Daní byl oba dny oběd v mekáči (protože když je člověk ve městě a hledá, co budou oba určitě jíst…), ale vzhledem k tomu, že teď asi dlouho nebude příležitost, to skousnu 🙂

Fotky zde.

Slaměná vyzvedávačka ze školky (40. týden)

Minulý týden byl nabitý. Po víkendu B trochu pokašlávala, ale v pondělí bylo první plavání a nechtěli jsme, aby o něj přišla, tak jsme ji tam poslali, smíření s tím že lehne. Nevím, jestli jsem si to trochu i nepřála – L letěl v úterý na konferenci do Budapešti a přede mnou bylo trojí vyzvedávání a dvojí odvod do školky bez auta (což, ne že bych si ho nemohla půjčit, ale pořádně jsem neřídila šest let, auto má půl roku a naše parkovací místo vyžaduje hodně hodinářské manévrování, tak jsem nesebrala odvahu). Nicméně pidižvína se zázračně držela a tak jsme si to odchodili celé. Byl to záhul. Cesta tam cca čtyřicet minut, cesta domů dvojnásobek. Ve čtvrtek jsme obě cesty zmokli a tak jsme pak s kašlající B pojali víkend dost relaxačně, sobota doma a neděle popřát pradědečkovi k narozeninám. Druhé plavání tak přeskočila, ale kupodivu se zvetila do té míry, že od úterka už zas chodí… a zase kašle, tož uvidíme. Ale změnily se u ní dvě zásadní věci: 1) od prázdnin se školky nemůže dočkat a nikdy se jí nechce domů, 2) nechce koukat na televizi!!! Sama si téměř neříká, a i když potřebuju něco dělat a aktivně nabídnu, slyším samý „to je nuda“ „až za chvíli“ atd. Od trpaslice, jejíž jedno z prvních slov bylo „pahů“ neboli pohádku (večerníček), je to velký nezvyk.

Fotky zde.

Dva víkendy za sebou (39. týden)

Minulý týden byl netypický. Dva, potažmo tři dny ve školce, pak víkend s dětma (čtvrtek pohádková prohlídka v Mníšku – pro Vikiho premiéra a zvládnul ji vcelku se ctí!, pátek zoo Zájezd) a pak ještě jeden, bonusový, o samotě 🙂 celých třicet jedna hodin opravdové dovolené, ehm. Lvíček dostal od rodičů k narozeninám poukaz pro dva na jednu noc v lázeňském resortu na pomezí Středočeského a Ústeckého kraje včetně zajištění hlídání. Bylo to poprvé za poslední tři roky, co jsme byli někde přes noc – naposledy to bylo, když jsem byla ještě neveřejně těhotná s V. A stejně jako tenkrát, i teď jsme zvládli nacpat do jednoho a půl dne tolik akcí, že nám to zpětně připadá nejmíň jako týden 😀

V sobotu v deset odjezd. Cestou do Liťáku na oběd rozhledna Hořidla. Oběd v Dobré baště (nomen omen!) a pak ho jít vyběhat na Radobýl. Zastavit se na vinobraní v Třebívlicích pro burčák, odjet hodit kufr na pokoj a stihnout ještě západ slunce na Řípu. A pak už na večeři do Steakgrillu v Račiněvsi, sprchu a zachumlaní pod peřinou na vysokých postelích pro špatně pohyblivé lázeňské hosty vylemtat litr burčáku 😉 Ve čtvrt na jedenáct jsme přestávali vidět, tak jsme zalehli a spali jak šípkové Růženky do čtvrt na osm 🙂

Snídaně nebyla špatná, i když díky věcem jako česneková pomazánka nebo šunková pěna měla taky nádech retra 🙂 asi nejvíc mě zaskočily rezervované stoly pro klienty s holemi, které měly po straně zacvakávací držáčky na tyhle pomůcky v chůzi. Člověku to (spolu s vysokými postelemi, madly v koupelně a společenským programem zahrnující taneční a filmové večery) připomnělo, že tu není na žádné bezduché rekreaci. Heja heja!

Nedělní předpověď nebyla moc slibná a po včerejšku jsme byli ještě pořád dost ztahaní a uchození. Padl návrh jet se obléct do Německa, ale naštěstí mi došlo, že v neděli bychom si tam asi moc nezanakupovali… Nakonec Lvíček nadhodil, jestli nechci do Lokte, co jsem o něm před pár dny zas básnila. No tak jo! Hodinu a tři čtvrtě (s menší zajížďkou, protože vesnice, přes kterou nás posílala navigace, byla zablokovaná nedělními trhy – vážně?!), většinu cesty v dešti, jsme nabírali síly sezením v autě a po příjezdu se odměnili kafem a dortem v Galerie Cafe. Následovala individuální prohlídka. Loket je tak obří, že ho museli nacpat expozicí o mučení, výstavou porcelánu, historických zbraní atd. atd. a člověk by tam musel být celý den, aby si všechno prohlédnul a pročetl. Tak jsme to jen zběžně prolítli a trvalo nám to asi hodinu a půl 😀

Najít místo na oběd ve Varech se ukázalo jako větší oříšek, než bych myslela, ale nakonec jsme měli štěstí s Becherplatzem a já si tam aspoň mohla projít obchody se suvenýry. Jednou bych tam chtěla i na prohlídku, ale to ideálně až si seženeme ve Varech ubytování, abychom mohli degustovat oba 🙂 Po obědě procházka po kolonádě, ochutnávání všech pramenů (krom toho třináctého…), nákup suvenýrů, kafe na cestu domů a odjezd. Uf!

Fotky za 39. týden tady. Dokonce i s popiskama! 🙂

Skeč plnicí

Ráno, mumraj před odchodem do školky. Přiběhnu do koupelny s odsávačkou nudlí, kterou potřebuju vypláchnout. (Jestli vás napadá, že jsem jedna z matek, které ráno hicující dítě zbaví všech inkriminujících sekretů, nalejou ho nurofenem a nechají na něm a na školce, ať si nějak poradí, tak nejsem! Ale s příchodem podzimu se oba potřebují tak dvakrát denně vysmrkat, a Vikouš to ještě holt tolik neumí, tak ho nechci trápit ucpaným nosem.) Umyvadlo ale zabírá Lvíček s bohulibou, leč dost pomalou činností – dolíváním náhradní náplně do pumpičky na mýdlo.

„Nemusí to bejt plný!“ stepuju nad ním, aby to urychlil.

„Ale nemusí to bejt ani prázdný,“ opáčí filozoficky můj muž a v klidu doleje náplň.