Ano, nejstěžejnější novinkou tohoto týdne bylo, že konečně nasněžilo a začalo mrznout. Ironicky, žádná z předpovědí „koncem tohohle týdne začne mrznout“ se od Nového roku nevyplnila, takže když konečně vyšla zpráva „do středy bude teplo, pak začnou mrazy“, nasněžilo samozřejmě už v noci na úterý 🙂 Proti mému očekávání se sníh dokonce udržel, takže si užívám toho pochybného privilegia denně vytírat předsíň od okapaného sněhu z bot a koleček. Ale jsem aspoň ráda za celý ten listopad, prosinec a tři týdny ledna, kdy jsem to dělat nemusela. Loňskou prudu se sněhem z kočárku jsem si zapamatovala jako snad jedinou vážnou nevýhodu zimního mimina.

Ve čtvrtek jsme dostali poslední vánoční dárky – jsem ráda, že se to stihlo dřív než měsíc od Štědrého dne, konkrétně 23. ledna 😉

Páteční večer byl ve znamení rozlučky – kamarád, svatební svědek a Lvíčkův kolega odjíždí na rok pracovat do Dubaje. Šli jsme do té samé Husy, kde jsme byli se Štěpánem, a nějak to tentokrát bylo mnohem horší – servírka si nás moc nevšímala a zapadlejší část stolu čekala na objednávku potom, co dopili, snad čtvrt hodiny. Horší byla ale taky moje perspektiva, protože zatímco minule jsem se lízla dvěma nefiltrovanými pivy a nacpala tatarákem a hamburgerem, tentokrát jsem popíjela mattonku a na zahnání hladu po brzké domácí večeři jsem si dala po deváté zelný salát s mrkví. (Dieta sux.) Společnost každopádně moc příjemná, tak snad zase někdy.

V sobotních mrazech jsme vyrazili na výlet do Roudnice a dobře jsme udělali – ven by se stejně jít nedalo a aspoň jsme prtě zabavili cizím bytem, kramařicím šuplíkem a pejskem, Sami jsme si zašli na ovocný punč, což by byla paráda, kdyby venku člověku během dvou minut nepromrzaly nohy až ke kostem.

V Roudnici vždycky nakupuju v Lidlu. Je to paradox, že chodím téměř výhradně do Lidlu asi sedmdesát kilometrů od domova, ale je pro mě tak nějak nejdostupnější 😉 Tentokrát bylo mým hlavním cílem zásobit se kávovými pady, na kterých jsem si už vybudovala závislost a v náročnějších dnech, kterých je poslední dobou většina, dávám dvě kafe denně. Pohodlí padů je tak obrovské, proti mytí páky a linky posypané kafem, že jsem jim úplně propadla a mleté si už dělám většinou jen o víkendu, kdy mi nikdo nevisí na noze. No, takže stojíme takhle s nákupem u jediné otevřené pokladny a za námi je se dvěma flaškami aviváže (?!) týpek „sere mě celý svět a nehodlám se s tím tajit“ – všimla jsem si ho právě díky nějaké strašně zpruzené hlášce o frontě. Dohodnem se s Lvíčkem, že platit bude on, jelikož si chce deflorovat novou platebku pro bezkontaktní placení, takže se prohodíme a já jdu dopředu, abych nakládala nákup do tašky. Během čekání se směrem k L. polohlasně raduju nad úlovkem tří balení padů slovy zhruba „to jsem šťastná, že mám kafíčka“. Venku mi L. prozradí: „Slyšelas, co říkal ten za náma?“ Neslyšela, protože prudič si mumlal nenávistné poznámky sice skoro nonstop, ale téměř nehlasně. Lvíček, který k němu stál blíž, mi prozradil: „Říkal: ‚Jdi do prdele s kafíčkama!'“ 😀

Ohledně těch náročnějších dnů: dítě se začalo vztekat. Běsní kvůli všemu, co mu vezmu, protože nechci, aby si s tím hrálo (můj mobil, rozmotaná zubní nit, teploměr, otevřený zvýrazňovač, porcelánový hrnek…). Pevně doufám, že je nevrlá z prořezávání několika zubů najednou, ale hlodá ve mně obava, že tak jednoduché to přece jenom nebude.

Jaká převratná změna proti minulému týdnu – Briguš by nejradši snědla sedláka se senem, fůru s jetelem a dědečka s babičkou, potažmo velký lipánek k snídani/svačině, vrchovatou misku masozeleniny k obědu, jeden a půl banánu odpoledne a velkou misku kaše večer. To všechno po očkování, po kterým jsou normální děti spavý a bez chuti k jídlu 😀

V úterý jsem tu měla kamarádku s devítiměsíční holčičkou. Bylo to dost zajímavý (hlídat holky, aby si navzájem knížkama a hračkama nepovyrážely oči a zuby), celkově fajn a ráda bych si to zas někdy zopakovala, ale… nemůžu si pomoct, nemám potřebu někoho vidět třeba každý den. Vždycky koukám na dvojice, někdy i trojice matek s kočárky, které tu potkávám na sídlišti, a vůbec nic mi to neříká. (Možná o tom někdy vyrobím celý blog, o mateřských fenoménech, které mě naprosto míjejí…)

Povedlo se mi spálit korkovou podložku pod hrnce. Odložila jsem si na ni rozehřátý plech a než jsem rozprostřela hranolky, spokojeně jsem na ni zapomněla. Mrcha se přilepila k plechu a propašovala se do trouby, kde za chvíli začala šíleně smrdět a já nechápavě koukala do trouby, co se tam kde vylilo nebo přilepilo. Na řešení záhady jsem přišla až ve chvíli, kdy jsem vyndala plech a našla doutnající korkovou ohořeninku na mřížce pod ním. Sami to nezkoušejte. Větrala jsem to půl dne.

Bojuju s dietou. Nejdřív jsem měla pocit, že bude stačit omezit sladké, tučné apod., ale nestačí, tak se zkouším vracet k režimu, s kterým jsem shodila na svatbu. „Dáme si večer víno?“ zaslintal Lvíček při pohledu do lednice, ale já už svoji porci „příloh“, kam se alkohol započítává, vyčerpala, tak jsem ho musela zklamat. „To už nebudeš ani chlastat?“ opáčil otráveně… nobody said it was gonna be easy!

Dnes jsme si konečně asi po měsíci udělali odpoledne pro sebe, odložili dítě u babičky a využili blízkosti Hradu k jarní procházce 😀 museli jsme prubnout nový Sbux na Hradčanském a já, neúnavný ochutnávač novinek, se po dlouhém přemýšlení rozhodla pro Cinnamon Dolce Latte. Z nízkotučného mléka. „Budete na to chtít šlehačku?“ usmála se na mě baristka a já zaváhala, což ji motivovalo k argumentaci: „Je to s ní strašně dobrý!“ „Vy mě zničíte, já hubnu!“ zaštkala jsem, na což reagovala pohotovým „tak ale máte to z nízkotučnýho, to se vám vyruší!“ Přidal se další barista: „A pak budete muset šlapat ty schody zas nahoru… to se spálí…“ tak jsem podlehla a souhlasila. Ani jsem na sebe nedokázala být moc naštvaná, protože byli všichni tak strašně milí a dostala jsem ke jménu smajlíka 😀

Procházka nás neskutečně nabila. Ono se to nezdá, ale je nebe a dudy procházet se za kočárem, kde máte neustále na očích spící mrně, musíte vybírat trasy bez obrubníků a tak dále, a mít dvě hodiny fakt jen sami pro sebe. Na Hradě to navíc máme fakt rádi a mě konkrétně tam zavalily vzpomínky na to, jak jsem tam funěla s břichem v listopadu 2012 jen pár týdnů před porodem 🙂

PS: Štěpán si stěžuje, že o něm málo píšu. Asi se budem muset přestěhovat zpátky do Dublinu (a ráda bych řekla, že o tom vůbec nikdy, ani na vteřinu, ani v nepravděpodobných scénářích nepřemýšlím. Ale dvakrát do jedné řeky nevkročíš, a navíc s pidižvíkem…)

Brigule zase dělá problémy s jídlem. Mě osobně to asi netrápí tak jako babičky, vím, že na mlíku neumře a že část z toho jsou možná zuby, část prostě kapric: čokoládový oplatky by jedla kdykoliv kdekoliv. Za včerejšek tak nesnědla doslova nic kromě tří lžiček oběda: ani pribiňák, ani kaši, nic jsme do ni nenacpali, až jsem jí večer namazala chleba a toho po kouskách zdlábla půl obřího krajíce – kdykoli předtím odmítala víc než dva tři kousíčky. (Zaplácnutá chlebem pak spala od osmi do pěti, což je jeden z novodobých rekordů: jak nejí, tak se budí poslední dobou zase i dvakrát za noc na mlíko.) Někdy nechce vůbec nic pevného a všechno jí musím mixovat, včera zas byl den, kdy odmítala cokoli po lžičkách. Nenadělám, dneska v deset už v sobě měla téměř celého obřího lipánka a kus mandarinky.

Druhý a poslední odstavec o Briguli, tentokrát stran her. Začíná si hrát nejen s něčím, ale na něco: poskakuje s figurkami zvířátek a říká si u toho „ťap ťap“. Když jsem to viděla poprvé, úplně mě to dostalo. Bohužel se fantazie projevuje i záškodničtějším způsobem: teď nás „krmila“ lžičkou z prázdné misky, tak se Lvíček rozhodl, že by ho mohla nakrmit reálně. Už když jsem viděla, jak jí dává do misky polomáčenku, jsem očekávala fiasko, ale výsledek nás doslova odboural: na pokyn „nakrm tátu“ vzala sušenku z mističky, donesla ji tátovi k puse, dala mu ji olíznout, ucukla a snědla ji sama. Je tohle možný?!

Cvičím břicho, už celý týden. Mám ze sebe dobrý pocit, ale fyzicky si připadám, jako by mě do toho břicha kopnul kůň 🙂 asi to fakt funguje. Z ostatních mých předsevzetí zatím moc není, i když: nejmíň tři večery v týdnu jsem měla uklizenou kuchyň a likviduju resty, našla jsem si na Řepích galanterii a o psaní a budoucí práci, ehm, intenzivně přemýšlím 😀

Vybírali jsme kuchyň. Zlákala nás akce u Hanáka 25 + 5 % na objednávky půl roku dopředu, tak jsme se tam rozjeli a bylo to jako všechno hezké, ale když nám kuchyňová paní řekla, že tam před námi byl člověk se stejnou kuchyní, moc se nerozjel a vypadá to tak na 150 000, trochu jsme znejistěli. Doma jsme prošli darovaný katalog spotřebičů, spočítali si, že ty nejlevnější by nás vyšly na šedesát tisíc (polovina maximálního rozpočtu)… a na podnět kamarádů koukli na net, kde jsme zjistili, že v normálním prodeji stojí všechny zhruba polovinu. Totéž dřez a další doplňky, takže zítra tam voláme a omluvíme se, že tak bohatí přece jenom zas nejsme.

Trochu už nás štve, že se nedá v zimě nic moc dělat, s pidižvíkem ještě míň než dřív, protože odpadají klasické indoorové aktivity typu kina, výstav a muzeí. Tak aspoň chodíme křížem krážem po Zličíně nebo do Řep a zpátky. Budem zdraví.