Je to tak – můj malej chlapíček byl v pátek poprvé ve školce. Já byla jako na trní, on to dal úplně suverénně, samozřejmě hodně pomohlo, že tam měl Brígu. I když si prý hráli každý jinde, což je údajně dobře. Jako chápu, že B bude ráda, že nemá živý ocásek, ale já v tom na pozadí slyším „dlabou na sebe“ 🙂 V úterý repete, snad to bude ok i dál.

Ohromně mě to osvobodilo. Ani nešlo o ty volné čtyři hodiny, jako o ten pocit, že na mně není už úplně závislý. (Mám radost, že to může jít postupně a že nejsem jako v některých jiných zemích postavená před realitu „pokud tě nebude živit manžel, mazej do práce a dítě do jeslí“.) Můžeme mít oba trochu víc „vlastního života“. A já už nebudu muset být máma na 24/7/365. Když to píšu, zní mi to strašně macešsky. Strašně kacířsky. Miluju svoje děti a jsem hrozně ráda, že jsem s nimi mohla být – s Bibi dva a tři čtvrtě roku, než začala dvakrát týdně s dopoledni v miniškolce, potažmo tři a čtvrt, než šla na „fulltime“, s Vikim doteď a s radostí ještě (téměř) libovolnou dobu, než bude připravený na víc. Ale ten tlak toho, že je to POŘÁD, už byl po těch skoro 4,5 letech obrovský. A v dnešní době, kdy jsme měly před dětmi práci, koníčky a společenský život, se nikdo nemůže divit, když se k tomu chce žena-matka aspoň v nějaké míře vrátit.

Ale na veselejší notu: třeba naplňování koníčků jde čím dál líp i s dětmi. Čtení, byť trochu jiného žánru, než bych si už teď vybrala sama – některé dětské knížky ale fakt stojí za to i v dospělosti! Se čtením „dospěláckých“ jsem se ale teda zasekla. Sinuhet stěží v půlce, a není to tím, že by se četl špatně! S knížkou „o lidech, co mají ocas“, jak ji občas okukuje Bíba, tedy Ódinovým dítětem, jsem se dostala do dvou třetin. Od Vánoc. Holt papír. A ještě tristnější stav má výborná knížka o reklamě, kterou jsem dostala od Lvíčka, jenomže to je 1) papír, 2) odborná literatura, 3) anglicky a 4) skoro sto let stará. Je to hutné a čtení vyžaduje soustředění a čas. Mám – zatím – málo obojího, protože trvá stav „když děti spí odpoledne, usnou večer až mezi devátou a desátou“. Uvidíme, jak s tím zacvičí letní čas. A kromě čtení: dnes jsme byli v minizoo (Zájezd). BEZ KOČÁRKU!!!!! A byl to opravdový rodinný výlet, který jsme si užili vážně všichni, ne ještě loňské „vyrazíme na nějakou atrakci pro děti, kde je vypustíme a budeme dozorovat“. To je taky ohromně nakopávající a už mám v plánu asi deset dalších podobných výletů 😉

Už od narozenin mám v hlavě podrobnější článek o Vikiho mluvení a taky rozvoji hry, ale pořád se k tomu ne a ne dostat a pořád přibývají novinky 🙂 super je, že i se svojí minimální slovní zásobou ho hrozně baví a dokáže realizovat hry „na něco“ – například hrdelním „uááá“ dělá tygra a my musíme utíkat (nebo mě zahází do polštářů, řve, já se musím „bát“ a on pak dělá, že tygra odehnal, odhrabe mě a volá „mami“ :D), nebo si stoupne za noční stolek jako za pult a dělá prodavače zmrzliny a dortíků.

Bibi rozhodně nechci upozaďovat. Je mazlivá, tulivá, hodně jsme se za poslední dobu sžily. Highlight týdne určitě byl, že se naučila Ř. Myslím taky, že se s bráchou za ty tři týdny nemoci hodně naladila na stejnou notu a jsou to o dost větší parťáci, i když bitkaří taky pořád hodně. Ve čtvrtek, když jsem ji vyzvedávala, se na Viktorka sběhla podívat půlka školky, protože se všem chlubila, že v pátek tam s ní bude i její malej bráška 🙂 je hodná, i když občas i docela dost zkouší, co si může dovolit – začíná s takovým drobným lhaním, mlžením a podváděním (velmi častá věta, když ji zahlédneme, slyšíme nebo si logicky odvodíme, že dělá něco, co nemá: „ty jsi to viděl…??“). Ale tím si, hádám, musí projít taky každé dítě… snažíme se jí vysvětlit, že když řekne pravdu, dá se ledacos dělat, ale podvody jsou fakt špatný. Snad to už vcelku chápe.

Fotky za první jarní týden tady.

„To je můj vtip!“ brblá mi přes rameno Lvíček, ale nedá se nic dělat. Doba je zlá a nápady se krást musí 🙂 jinak bych neměla ani text, ani název, a to uznáte, že se publikují blogy špatně.

Děti už jsou jakžtakž zdravé, snad jim to vydrží aspoň takhle. Nás dospělé ještě po dvou týdnech bolí dutiny a tak využíváváme už druhou láhev Sinupretu, který Lvíček překřtil na Sinuheta. Ale tohle pobolívání je čajíček proti šíleným bolestem všech hlavových kostí ještě před týdnem, takže už jen tak pro formu žasneme, jaký je tenhle rýmozánět urputný, nicméně fungovat už můžeme. Zaplaťpámbu.

Budu na vás příštích několik měsíců asi trochu protivná, zvlášť jestli mi budete strkat pod nos fotky a vyprávění o jídle 🙂 hubnu. Už vidím první výsledky a mám z nich hroznou radost, zase se začínám podobat té holce, kterou jsem byla po svatbě a v Irsku. No a teď už je zas pomalu čas jít spát.

Viki by měl v pátek, pokud bude zdravý, jít poprvé na zkoušku na dopoledne do školky. Jestli to klapne, možná budu zase psát i častěji… 🙂

Fotky za jedenáctý týden zde.

Hlava, ramena, kolena, palce… zpívám si poslední dva týdny pořád dokola. Dny mi splývají, pokud se nevyskytne nějaké rozptýlení ze schématu snídaně – kvadrilion léků oběma dětem – vodovky nebo jiná kreativita – oběd – více či méně úspěšné pokusy obě nebo jedno z dětí uspat – pohádky, pohádky, pohádky – večeře – druhý kvadrilion léků – pád do postele. Třeba večerní cesta na pohotovost s Bibi a jejím bolavým uchem ve středu. Průběh tedy naprosto překonal moje nejoptimističtější úvahy, za půl hodiny bylo hotovo i s vyzvednutím kapek do nosu a do uší v lékárně. Akorát jsem v areálu asi při nastupování ztratila skoro novou láhev na vodu za čtyři kila, což nepotěšilo. Ale kdyby to měla být daň za zdravý uši, asi to kousnu. Vikiho hlídala babička – a mimochodem, o tomhle víkendu u ní poprvé spal. Sám a zvládnul to naprosto suverénně, i když prý byl rád, že má svého obřího pandu na přitulení 😉 Bylo zvláštní ho tu nemít. Na jednu stranu mi chyběl, ale na druhou – prokristapána, s jedním čtyřletým dítětem je to TAKOVÁ pohoda 😀 nemusíme večer sklízet ze stolku skleničky od vína ani zubní nit, aby to nevymotal, můžeme si zahrát člověče, nezlob se, aniž by nám někdo kradl figurky. Jenom piškvorky, tedy Connect 4, moc nezafungovaly – když jsem Bibi zastavila její řadu tří červených koleček svým žlutým, začala řvát, že to nejde, a vydloubala ho z mřížky prstem 😀 ta hranice od šesti let má asi opodstatnění.

K sirupu na kašel dvakrát denně pro oba, večernímu Fenistilu, očním kapkám (no, kapky, „suspenze“ a konzistence spíš mastičky) pro Vikoho a Nasivinu podle potřeby se tedy od středečního večera přidalo ještě čtyřikrát denně martyrium protestující Briguli odsát, protože sama ten humus maskovaný za rýmičku vysmrkat ještě nedokáže, nakapat dvakrát dvě hnusné nosní kapky a mastné ušní. Naštěstí cca v neděli už ji ta rýma přešla, zatímco my ostatní členové rodiny smrkáme 50 odstínů žlutozelené ještě dnes. Včera kontrola na místním ORL, ale o tom vám napíšu zase až příště – musím si přece materiál šetřit. Dnes uschopněna pediatrou, ale s doporučením školky až příští týden, což jsme stejně plánovali. Tak doufejme že do víkendu nechytí další moribundus…

Torza fotoalb: Devátý a desátý týden

„Je jaro?“ ptá se Bibi, kdykoli venku vysvitne sluníčko a trochu se oteplí. „Ještě ne,“ odpovídáme jí, „ale je hezký zimní den.“

Hezké zimní dny vyšly minulý týden naštěstí hlavně na víkend. Hlavně sobota, kdy jsme byli na prvním velkém letošním výletě do přírody. V neděli to bylo už trochu slabší – Viki se probudil s kašlem a rezolutně se odmítl nasnídat, což je klíčová podmínka k tomu, aby mohl někam jet, jinak zvrací. Mně se během ranních výprav udělalo na omdlení, Lvíček a Bibi byli ok, takže původní plán „všichni do zoo“ se přetavil v plán „táta s dcerou do zoo a máma s batoletem stonat“.

Neděle tak byla poslední krásný zimní den, který si B užila na výletě, protože po návratu začala s teplotama a šílenou rýmou, ke které se přidružil Vikoušův kašel. O tom tedy budu psát až v dalším postu, to jen na vysvětlenou, proč je tenhle opět tak pozdě.

Fotky tady.