Halloween si rozvracet nedáme

Asi je to smutný, že mi oslavy převzatých svátků vycházejí aktivněji než některých tradičních nebo českých státních, ale na svoji obranu musím uvést, že existuje mnohem víc návodů a nápadů, kterými se můžu inspirovat. V případě Halloweenu mi byl asi největší inspirací Google a jeho sváteční menu – od té doby (2011) vždycky dělám doma těstoviny s očními bulvami a párkové mumie.

Fajn recept na eyeball pasta tady, párkové mumie jsou jednoduché – zamotáte párky do tenkých proužků listového těsta, aby koukaly konce, a upečete v troubě. Až budou děti větší, chtěla bych páchat takové kravinky jako oranžovou nealko bowli s plovoucíma ledovýma rukama nebo muffiny ozdobené želatinovými červíky 🙂 Do té doby mám aspoň halloweenská vykrajovátka na cukroví. Letos začala podobné motivy prodávat i Tescoma! V úterý pak L. a B. vyřezávali dýňáka a dneska jsem z odřezků udělala dýňovou polévku – inspirace tady, ale bez brambor, kmínu a sojovky, dýně bylo od oka (stejně jako mléka a smetany) a muškátového oříšku tak na trojí přejetí struhadla – obávám se, že „nastrouháme jeden muškátový ořišek“ je formulace skoro žalovatelná 🙂

Včera jsem Lvíčkovi zmínila, že chci s Brigitkou udělat halloweenské sušenky. Zkroušeně se na mě podíval – asi dva týdny před stěhováním jsme pekli kachnu a shodli se, že něco tak tučného a náročného na trávení si dopřejem nejdřív na Vánoce – a zažadonil „a upečeme si svatomartinskou husu? Přišel jsem na to, jak obejít pojistku u trouby!“ 😀

Tahle stránka podzimu mě baví…

PS: bux.cz má super halloweenskou soutěž, nevydržela jsem čekat do zítřka 😉

Telegraficky 43. týden

L. měl v pondělí dovolenou a o prodlouženém víkendu jsme se snažili dohnat vybalování a další resty, tak na blog nebyl moc prostor… teď píšu, když B. spí, protože jsem si hnula s krkem a když se hýbu, je mi blbě od žaludku, takže nemůžu u/vyklízet. A místo, abych odpočívala, mě hryže svědomí, že jsem dopustila, aby mi bylo blbě, a mrhám tak časem. Už aby to ksakru bylo za mnou

Jsme zapsaní do katastru. Hurá.

B. začíná být občas schopná (a ochotná) uklízet hračky a knížky.

L. odvezl pressovač, co přepaloval kafe i po záruční opravě, do práce, kde ho „opravili“ prolitím litrem octa. Počítají s tím, že až ten vyžraný vnitřek zrezne, kafovač odejde úplně, ale zatím funguje. Závidím.

Jsou dva měsíce do Vánoc a tak začíná být společensky únosné pouštět si koledy. Bohužel nemám ani pomyšlení na vymýšlení dárků, dokonce si nedokážu ani koupit vánoční časopis, obávám se, že to souvisí se zbylou řádkou krabic v dětském pokoji.

V sobotu měli Lvíčkův babička a děda společnou oslavu pětasedmdesátin v nějakém salonku v místní restauraci. B. byla na začátku asi půl hodiny celá vyděšená a běsná ze shromáždění patnácti vesměs neznámých dospělých, vrátili jsme se úplně napuštění kouřem, i když v salonku samotném nikdo nekouřil, a jídlo nám donesli za hodinu a půl od objednání, cca ve tři odpoledne, kdy už se nám dělalo hlady špatně. Ale babička a děda se bavili, což bylo hlavní.

Příbuzní se snažili vyzvídat, od nenápadného ‚jestli mám větší chuť na sladké nebo na slané/kyselé‘ po dotazy, v jakých barvách má být deka pro miminko. Neřekli jsme. Ať mají překvápko.

V neděli přišla na návštěvu Hanička se slunečnicí, lahví bílého a omalovánkami pro Brigitku. Ta bohužel „Ahoj Kaničko“ začala provolávat až druhý den ráno. Jak vidno, na kabeláži jsme neštřili. Haničce moc děkujem za návštěvu a milou společnost.

Pár fotek ze sobotní oslavy (přišly mi mailem, takže pro mě bylo jednodušší vložit je napřímo):

Sekt je nealko!

Brigitčina první kytka

Bude z ní jednou dobrý photobomber…

Zbytek fotek tradičně v samostatném albu.

Sváteční skluz

Dnes se slaví Den vzniku samostatného československého státu. Zase jsem měla velkolepé plány na oslavy a zase mi neklaply – především proto, že připadl na úterý, a když si Lvíček bral v pondělí dovolenou, jde o čtvrtý den prodlouženého víkendu. A to je problém. Ono se nestihne nic pořádně naplánovat, naopak do toho posledního dne nějak přetečou nevyřízené věci ze všech předchozích a taky už jsme všichni ze všeho unavení. Takže až nějaký příští rok připadne tenhle svátek na den mezi středou a sobotou, ráda bych:

Ale byli jsme se včera podívat na Hradě a dnes byl sváteční oběd (králík se špenátem a bramborovým knedlíkem), což taky nebylo úplně špatné 🙂 A v rámci přesunu ke globalizovanějším svátkům Lvíček s Bibinkou vydlabali na páteční Halloween dýni… 😉

Myslela jsem, že si tady zvyknem rychlejc (42. týden)

Bydlíme tu přes týden a ještě pořád jsme se nějak neaklimatizovali. Racionálně pobíráme, že tu bydlíme a bydlet budeme dalších minimálně několik let (ať už proto, že by byla změna hrozně náročná administrativně, nebo proto, že těhotná nebo s dítětem pod jeden rok se prostě stěhovat odmítám, pokud to nebude otázka života a smrti). Reálně mám ale pořád pocit, že stačí vyjít z baráku a za chvíli jsem na Řepích, nebo že na víkendový nákup je v pohodě jet do zličínského Tesca. Když jsme sem jezdili jenom na čumendu nebo úklid, vždycky se nám tady hrozně líbilo, připadali jsme si „jako doma“… a po přestěhování najednou ten pocit záhadně úplně zmizel. Hlavně v neděli a v pondělí jsem byla slušně vypsychovaná, musela jsem si naordinovat nějaký klidový režim, vitamíny a relaxaci (což se s plným dětským pokojem krabic nedělá zrovna ideálně), abych se zvládla vůbec dát nějak dohromady. Nerada to přiznávám, ale stěhování přes Prahu bylo náročnější než stěhování – taky v těhotenství – z Irska zpátky do Čech, a to jsme ještě asi dva týdny bydleli po příbuzných mimo Prahu a hledali na internetu pronájmy.

Je tu hezky. Spousta zeleně, málo silnic, takže se dá pidižvína i vypustit z kočárku, autobus na rozdíl od Zličína staví před barákem… jenomže je to spíš iluze, protože někam se s ním dostat je taky na tři přestupy a minimálně půl až tři čtvrtě hodiny (a to počítám jen tímhle směrem od centra). Když jsem šla ve čtvrtek nakupovat, měla jsem trochu šok ze skladby zákazníků Alberta na Veroňáku, hromada lidí s umaštěnými vlasy v roztrhaných teplákách, bezďáci, co si svoje drobný za vrácený láhve směňujou u pultu za dvě nožičky levných párků… Zličín byl sice plný Rusáků, ale v tomhle směru do značný míry tak trochu antighetto, protože kdo neměl auto, ten si tam v zásadě neškrtnul, což provedlo aspoň minimální profiltrování 🙂

Ale žijem, no. Ve středu jsem – v rámci terapie jídlem – upekla naše oblíbené Double chocolat muffins; musím dát recept, ať ho pořád nelovím v hlubinách počítače nebo internetu, během dvou dnů jsme se o ně servali všichni včetně Bibiny 🙂 bohužel tyhle věci pomáhají jenom krátkodobě. Dopili jsme s Lvíčkem víno, které jsem mu dala k narozeninám, a i když jsme si ho šetřili, asi za tři nebo čtyři dny bylo nenávratně fuč. „Tys mi zkazila život,“ přivítal mě takhle L. při návratu z jednoho z večerních uspávání, když si nalil sklenici „obyčejného“ vína a nedokázal se smířit s chutí najednou o několik řádů jinde 🙂 (Já samozřejmě dostala zase záchvat paniky, i když mi bylo jasné, že to nemyslí vážně. Stěhuňk se na mně vážně podepsal mnohem víc, než bych předpokládala.)

V pátek velký genetický ultrazvuk a strašlivá doprava, takže na gynekologii dorazíme až deset minut po čase objednání, naštěstí doktor se zasekl taky. Jdem všichni i s Bibinou, tu ovšem „mimiko“ na ultrazvuku přestane brzo bavit a upne pozornost na dvě fotky nad stolem – kočku a květ ibišku, nebo čeho. Střídavě pořvává „KYTIČKAAA“ a „kočička MŇAAAAU“ na celou ordinaci a ignoruje naše pšššt, takže proti svojí vůli otřásám břichem. Doktor nejdřív okomentuje stav páteře, pár orgánů atd. a závěrečnou fázi měření provádí úplně mlčky. Brigitka si všimne, že si přinesl hrnek s čajem, volá „mámy čajík“ a dožaduje se ho. Zase se natřásám a vysvětluju, že až doma. Po návratu příšerně zlobí, kousne mě do ramene, vyžádá si vodu, nabere ji do pusy a vzápětí vyplivne mně na tričko, a usne až 15:30. Vůbec téměř přestala usínat u mlíka, v poledne ji tak v poměru 3:1 musím většinou vzít někam kočárem, po večerní flašce zhasnu a chvíli spolu ležíme potmě v posteli (to je zas příjemné, pokud to trvá nějakou rozumnou dobu).

V sobotu jsme využili nádherného počasí a vypadli do Průhonic, kde zrovna probíhal jakýsi Čajomír trek. Byli jsme nejdřív trochu zděšení, ale když jsme sešli z hlavní trasy, stánků bylo minimum, návštěvníci se taky rozptýlili a my si v krásné podzimní přírodě a s cappuccinem z Taroucafé úžasně vyčistili hlavu. Jediná vada na kráse super dne byla, že nás odpoledne na čerstvém vzduchu strašlivě unavilo, takže místo hezkého večera jsem zuby nehty uklidila kuchyň a pak úplně odpadla. Mrzelo mě to, zvlášť když jsem už v neděli ráno zjistila, že druhý víkendový den bude úplně na levačku. Brigule od rána zlobila (Lvíčkovi na dopolední procházce vlezla do kašny, naštěstí měla holínky…), já měla náladu nanic, po obědě návštěva u tchánů, ale ani ta to nijak nevylepšila. Tchyně byla se svými rodiči na víkend ve Vídni a my jsme konsternovaně poslouchali historky typu „děda si šel koupit štrůdl, zaplatil pět euro a dostal třícentimetrový čtvereček plus poukaz na štrůdlovou šou, na kterou jsme ale nestíhali zůstat“ nebo „děda hodil 50 centů do turniketu na WC, ale propadnul mu jím nějaký kluk, co tam blbnul, takže turniket přeskakoval a cizí turisti mu tleskali“. No… hodně jsem si oddechla, když byl konečně večer.

Fotky zase externě.

Žigulík nebude

Vlastně jsme od začátku počítali spíš s tím, že budeme mít s největší pravděpodobností druhou holčičku, a ta představa nám vyhovovala. Holky by měly dohromady pokojíček, budou jen dva a čtvrt roku od sebe, takže by si spolu mohly být schopné hrát, mladší podědí všechny šatičky a růžové overálky, co se jich po příbuzenstvu nasbíralo 😉 Lvíčkovi kolegové v práci mají dohromady snad šest dcer (včetně Brigule) a jednoho syna, u mých kamarádů je to prakticky všude půl napůl, takže jsme i tak nějak předpokládali, že ajťáci prostě mají víc holek 😉 Někdy kolem šestnáctého, sedmnáctého týdne jsme si sedli nad jména a na holčičím se shodli hned.

„Mně se docela líbí Lada,“ povídá Lvíček (a nebyla to úplně náhoda, v rámci nezávazného uvažování jsem se o tom jméně už před nějakým časem zmiňovala). „U mě taky vyhrála,“ přiznám se já, protože mě baví ta symbolika: Brigule počatá v Irsku má jméno s keltským původem, Laděnka počatá v Čechách by měla jméno slovanské, navíc oboje bohyně, oboje bez diakritiky a oboje rozumně nefrekventované a přitom ne výstřední. „Tak super, bude to Laduška, Laděnka, a když bude zlobit, budeme jí říkat Žigulík,“ dohodli jsme se.

„Pohlaví vás zajímá?“ zašmrdlala mi doktorka minulý čtvrtek, dva dny před stěhováním, sondou po břiše. Přisvědčili jsme a sledovali změnu obrazu na monitoru, „no je to krásně vidět,“ konstatovala a měla pravdu – stín na inkriminovaném místě byl jednoznačný. „Chlapeček,“ zformulovala jsem to. A necítila jsem v tu chvíli žádnou negativní emoci, jen překvapení. (Přestože jsem to už nějakou dobu v podstatě tušila, jen si to nepřipouštěla :D) Až později přišlo sebehrabání: shodne se Brigule s bráchou? (Ne, že by byla nějaká záruka, že se shodne se ségrou, ale vycházela jsem z toho, že většina mých kamarádek vždycky nadávala na mladší bráchy.) Neměla jsem se „víc snažit“ o holčičku? Lvíček nechápal, proč to řeším, já si to potřebovala v sobě nějak zpracovat – a zároveň mě ty myšlenky samozřejmě vůči Juniorovi hrozně mrzely a doufala jsem, že k němu moc neproniknou. Měla jsem ho ráda od začátku, ale potřebovala jsem zjistit, co mě na představě mimina a batolete s pindíkem tak děsí. Holčička byla malá já, kluk bude malej L., taky dobrý, ne? Copak mám nějaký problémy s chlapama obecně?

Asi po třech dnech přežvykování mi to došlo a trvalo mi to tak dlouho, protože ze všech ostatních oblastí už jsem to dokázala vytěsnit. U mini-me zvládnu záchvaty vzteku, sobeckost a egoismus pididětem vlastní. U kluka mi ten přirozený dětský narcismus evokuje člověka, který mi tyhle vlastnosti, především u mužů, navždycky extrémně znechutil (pročež mě taky irituje jak současný, tak bývalý prezident).

No sakra, přece si nenechám od otce ovlivňovat vztah k vlastním dětem? naštvala jsem se… a strach během několika úlevných minut zmizel. Od té doby ho vystřídal pocit, že to bude nejspíš náročný, ale nakonec v pohodě 🙂 prcek bude prostě můj, bude náš a bude s ním sranda. Jako s Brigulí.

Jenom najít to jméno… to je u kluků prostě mnohem těžší 😀 nepovažuju za vyloučené, že se nakonec rozhodneme teprve až bude na světě, je to diametrální rozdíl proti Briguli, u které jsme na to přišli ještě před ultrazvukem. Přitom já mám pořád pocit, že to jméno mám na jazyku, něco jako když se snažíte vzpomenout si na odpověď v písemce s pocitem „ale sakra, to jsem přece musela vědět!“ No… a někdy je to pravda a někdy si to jenom namlouváte 😉 Tak snad to přijde…

Určování pohlaví

Když jsem čekala Brigitku, bylo pro mě pohlaví vedlejší. Z legrace jsem mrkla na čínský kalendář pohlaví podle početí, aniž bych mu přikládala jakoukoli věrohodnost. Podle něj jsem měla čekat holčičku. Zpětně jsem si teď počítala výsledek podle teorie mladší krve, taky vycházela holčička, a podle doktora Jonáše chlapeček.

Teď mi to bylo vlastně taky jedno. Druhá holčička by měla tu výhodu, že by mohla dědit oblečení a mohly by s Bibinou delší dobu sdílet pokoj. Na druhou stranu by bylo těžké se udržet, aby nedědila úplně všechno, a taky jsem byla zvyklá o Brigušce přemýšlet jako o nejlepší holčičce na světě – a to už by teď nešlo. Chlapeček by zase vyrovnal „síly“ v rodině, daly by se mu pořizovat přece jenom techničtější hračky a poznala bych ten specifický vztah matka-syn, který popisují mámy chlapečků. Downside? Co když si nebudu vědět s klukem rady? Do holky se vžiju, do kluka hůř. A všechny moje kamarádky, které měly mladší bráchy, na ně svorně nadávali, jak jsou protivní a otravní (což podle L. tvrdili i jeho spolužáci o starších ségrách).

Nuže, co z toho vyvodíte, když víte, že tentokrát vychází holčička podle čínského kalendáře, krve, Jonáše i věštění kyvadlem, zato Lvíček břichu už od početí přes moje námitky soustavně říkal Junior (a tvrdil, že to je neutrální označení)?

PS: posledně jsme měli jasné jméno pro holčičku, u chlapečka se shodli na třech finalistech a v zásadě i na favoritovi. Tentokrát bylo jasné jméno pro holčičku, pro kluka naprostá marnost…

22 měsíců… and counting

Původně jsem tenhle příspěvek chtěla napsat k Brigitčiným 22 měsícům, tj. na 5. října, ale s termínem stěhování 11… to fakt nešlo. Připadá mi ale, že se za poslední měsíc (a půl) hodně změnila a dospěla, tak jsem se rozhodla zařadit mimořádný speciál do klasické čtvrtletní frekvence 😉

Především oba oceňujeme, že se Brigitka začala hodně mazlit a pusinkovat. Jestli je to přirozený vývoj, nebo podvědomá reakce na sourozence v břiše, to nevíme, ale je nám to skoro jedno 😀 je to fajn a užíváme si to, co můžem. Strašně roste a já čím dál jasněji vidím, že to nebude tak dlouho trvat, pět, sedm, možná osm let maximálně, a nějaký pusinkování a přelejzání rodičům do postele už bude leda vrcholně trapný 🙂

Ohledně přelejzání. Přelejzá skoro každou noc, i když většinou až kolem čtvrté, a obvykle i sama usne – jsem zvědavá, jak to bude, až se přestěhuje do vlastního pokojíčku, ale nemůžu nic dělat: do pidiložničky se čtyři holt nevejdeme. Leda bychom udělali z dětského pokoje Lvíčkovu ložnici a já si zabrala s dětmi tu naši, achjo 🙂 Na jednu stranu je fajn, když se v klidu přitulí a usne, na druhou stranu je i dost takových nocí, kdy je L. odtlačen úplně na kraj postele Bibininýma nohama zaraženýma v krku, nebo nocí, kdy se mezi tou druhou a čtvrtou probudí do bděla a začne komentovat: „Táta spiká!“ hlasitostí megafonu. Po jedné takové, když ráno vyspávala, začal L. oplácet „Bibinka spinká!“ opakoval jí u hlavy tak dlouho, až se začala mlít a ještě se zavřenýma očima a s úsměvem zařvala „Bibika spiká!!“ 😀

„Bibika něco“ je vůbec oblíbený výrok, nejradši mám samolibé „Bibika zíf“, když si rozespalá zívne. Mluví o sobě buď ve třetí, nebo ve druhé osobě – podle toho, jak o ní mluvíme my, občas to kombinuje i v jedné větě: „Bibika spala, si zakopla!!“ Nejobvyklejší je „chceš“ – „Chceš sm-kat!“ „Chceš, pustíme jádio“ nebo když po přestěhování objevila na prohlídce bytu (během dopoledne) umyté hračky do vany: „Hačky!! Chceš… taky koupat?“ Pobavila taky, když se natahovala po krabicích s hračkami a sténala „chceš… sudat…“ „Ale co?“ „Chceš… sudat hačky,“ tomu se říká specifikace 😀 Poslední dobou navíc, když něco chce, už rovnou přidává „odsouhlasení“: „chceš xxx, jo, tak jo!“ 😀

Ví, když něco nesmí. Většinou to doprovází napomenutím, které v podobných případech z naší strany přijde – „pusť prst“ aj. Nejvíc nás dostala, když visela na dvířkách od trouby, uzamčených dětskou pojistkou, a vztekala se „pusť toooo“. Umí opakovat čím dál větší kousky z říkanek, typu „paci paci pacičky, botičky“ a čas od času vysolí nějakou náhodnou sekvenci slov typu „nos, obočí, krk“ z oblíbené hry na rozeznávání částí obličeje. Lvíček jí jednou sekundoval při skákání z nočního stolku do polštářů a odstartovával slovy „raz, dva, tři, hop!“ Když ho to přestalo bavit a Bibina chtěla pořád skákat, „odstartovala“ si sama: „či, či, pet, hop!“

Miluje žlutou. Nadšeně haleká, když vidí něco žlutého, ale její mánie došla tak daleko, že odmítá uznat všechny ostatní barvy – v knížce, kde se ukazuje „červené rajče“ „zelené jablíčko“ atd. tvrdohlavě označuje všechen ovozel za „žutý“. „Žutá šveska, žutá mkvička!“ … barvoslepá není, mezi rozházenými pastelkami vždycky neomylně popadne právě tu žlutou 😉

Naučit ji něco nepopulárního, to je nevděčná činnost. Nočník zatím nula (ale musím přiznat, že kolem stěhování jsme na něj absolutně kašlali), výhledově plánuju pořídit nějakou lepší redukci na WC a zkoušet ji učit rovnou tam, protože jednak se k nočníku netoužím už moc ohýbat, jednak se mi prostě nočníky eklujou a v podstatě mi ani až tak moc nevadilo, že je ignoruje. Uklízení hraček bývá podobná mluva do dubu, ale tam se občas zablýskne na časy: dneska poslušně uklízela přečtenou pohádkovou knížku, když si přinesla novou! Mám z ní radost, z kedlubny…

Kulový blesk (41. týden)

(Update: fotky tady.)

Od minulého pondělka mi to připadá jako rok. Pondělka, kdy jsem měla sbalenou jen cca půlku bytu a jela – podruhé a naposledy – za Hankou na Luka. Když jsem tam byla někdy začátkem léta, byla ještě těhotná, tentokrát už měla skoro tříměsíčního Jiříka, který celou návštěvu prospal a my s Bibinou vystřídaly dvě hřiště, skoro jsem ji nemohla dostat domů. Zase jedno naposled.

V úterý jsem myslela, že se skočím (letos poprvé a zároveň naposled) podívat do mateřského centra. Jenomže pidižvína se probudila na první pohled úplně hotová, dlouho se nám nestalo, že by ráno jen ležela a nechala se hladit, a půl hodiny před odchodem se jí spustila rýma a vylítla teplota na 37,3, tak jsme zůstaly doma. Jenže stejně bychom tam skoro nikoho neznaly, děti, s kterýma si Bibina na jaře hrála, už chodí na hlídání bez rodičů od dvou let… nojono. „Hlavně abysme to taky nechytli, to by se na stěhování fakt nehodilo…“ „No jestli jsi to chtěl přivolat, tak jsi na nejlepší cestě…“

Ve čtvrtek nastoupil Lvíček na dovolenou, odvezl Bibinu k prarodičům a my začali natvrdo balit. Mě cestou přemohla ta Brigitčina „rýmička“, což byla ve skutečnosti úplně pekelná rýma, kdy jsem myslela, že mi odpadnou dutiny od čela až po dásně… a druhý den to chytil Lvíček. V pátek jsme si po obědě šli naposled projít jedinou procházkovou trasu, která na Zličíně existuje (na Řepy), mě přemohly hormony, únava a stres a půl cesty jsem bulila, že Brigitku bereme z místa, kde prožila celý dosavadní život, a jak to všichni zvládnem v novým a se dvěma dětma. Ten den jsme měli optimistické plány, že dobalíme během dopoledne, pak do dvou… končili jsme ve čtvrt na jedenáct. Sobota ráno, prázdnej byt, poslední snídaně atd., další emocionální kolotoče, pak přesun se stěhováky za zády a začátek reverzního procesu, vybalování a zpoužitelňování bytu. Skončili jsme – úmyslně – v devět a spali od půl jedenácté asi do půl osmé, dalo nám to zabrat.

V neděli dopoledne nám tchánovci přivezli Bibinu, ta nás potěšila, že se jí tu hned líbilo, jen ještě není úplně fit, z rýmy a kašle se ještě nejspíš bude pár dní hrabat, takže nás žádná velká tour de hřiště brzo nečeká – a že by jich tu mělo být dost. Líbí se nám tady, ale dovybalování s prckovou ještě bude náročný, zvlášť když nechci najet na předstěhovací režim „odložíme u pohádky“ (jinak by se to nestihlo). Fotky snad během dneška, nějakej rozumnější režim možná za týden, za dva…

Jučička

„Ahoj, zamáváš nám?“ ptám se povzbudivě se sondou na břiše človíčka na obrazovce. „Tu ruku si spíš cucá,“ usoudí doktorka, ale než to stihne doříct, prcek si vyndá pracičku z pusy a ukázkově s ní zavlní. O hai there, tak přece jenom nebudeš grumpy cat, jako to působilo na prvních dvou ultrazvucích…

image

Policie! Pojď ven ty hajzle! (40. týden)

Načínáme poslední týden na Zličíně. Takže samozřejmě týden a den, kdy měla být první hernička dětí do dvou let, je dítě od šesti s brekem vzhůru (to jsme si ještě mysleli, že ji bolí břicho), celé ráno se smutným výrazem proleží a když mám pocit, že se vzamatovala, půl hodiny před odchodem jí začne téct kontinuální nudle a teploměr ukáže 37,3. No tak se nerozloučíme.

Minulý týden byl nabitý. Balení, samé balení, prakticky žijeme v krabicích a balit s malým dítětem nebývá úplně extra produktivní činnost, takže jsme všichni ve stresu, Lvíček, že se nezabalíme, já, že jsou na mě tlaky, a Bibina roste jak dříví v lese, protože většinu času, kdy si řekne o „páhů“, dostane tablet s mým pocitem ulehčení, že budu mít chvíli klidu na pakování. Už jenom mizerný čtyři dny! V úterý jsem něco neopatrně položila do prskajícího oleje a ke všemu stresu a hádkám se přidala ještě roztomilá popáleninka. Ještěže máme v domácí lékárničce antipopáleninové náplasti od doby, co se něco podobného stalo Lvíčkovi, ale na ploše asi pěti čtverečních centimetrů a šel z toho až do šoku. Zápěstí mě přestalo pálit za chvíli, ale náladu posádky to pochopitelně moc nepozvedlo.

Spotřebitelské okénko – Ledové kaštany mají speciál Vlašské ořechy, který jsem v pidikonzumu u pošty zahlídla, když jsem nám kupovala zmrzlinu, a musela ho pochopitelně hned mít. Karamelizované ořechy jsou docela dobrý nápad, ale celé je to hrozně sladké a originálním Kaštanům na hony vzdálené, takže za mě stačilo jednou. Víc mě překvapilo, když jsem uviděla v trafice dva téměř stejné časopisy – Chuť a styl se slučuje s Gurmánem, takovýhle krok jsem asi ještě nezažila.

Ve čtvrtek jsem podnikla výpravu na Anděl, do antikvariátu a původně taky zrušit účet do ING. Jenže L. mi nevrátil občanku, kterou si asi před dvěma týdny půjčil k projednávání hypotéky. Já věděla, proč ji nechci dávat z ruky… a výstava fotek MF DNES už byla taky dva týdny pasé. Tak jsem aspoň zrealizovala menší nákup, umlčela Brigulínu rohlíkem a jako kompenzaci s ní zašla na hřiště Sacré Coeur. Předtím jsem si bláhově zašla pro kafe do Costy, takže realizace vyhlížela takhle.

Sobota byla nabitá. Dopoledne byla zima, tak jsme spíš z nouze jeli pro nějaké zbylé potřeby do domácnosti do Ikey – ale ukázalo se, že pro Bibinu je to nejlepší indoor zábava ever. Suverénně prolejzala otvory mezi „pokojíčky“ a krotit jsme ji museli, jen když lezla v botech do vystavených postýlek. Nadchlo ji i halloweenské oddělení, kde vykřikovala „dýňák!“ (vliv večerníčku o Bílé paní, který začal skoro po roce zase frčet). Mě teda taky, než jsem vystřízlivěla a všimla si, že jde jenom o pár ubrousků a balicích papírů s netopýřím a dýňovým vzorem a jinak nashromážděné černé a oranžové random věci z celé Ikey 😉

Dojeli jsme domů a já se chtěla dát do vaření, když vtom zaslechnu z ulice strašlivé zakvílení pneumatik. Nějakej frajírek se zase předvádí, pomyslím si, ale po pár sekundách začne řev: „pojď ven!“ a další zdálky nesrozumitelné věci huláká x maníků přes sebe, a když doběhnu k oknu, vidím auto zablokované na parkovacím místě a okolo něj houf policajtů ze zásahovky, co samopalem vytloukají okýnka a vytahují řidiče se spolujezdcem ven, kde je (jenom v tričkách) vleže spoutávají. Samozřejmě půlka Metropole v oknech a na balkónech, až začal jeden zakuklenec řvát „netoč to, nefoť to a koukej zalízt!“. Musela jsem jít vařit, ale Lvíček tvrdil, že při prohlídce auta vyndali spoustu pytlíčků nejspíš s drogami. No, zajímavý zásah.

Brigulína přes poledne neusnula (a to jsme jí dali mlíko ještě před tímhle furóre), takže jsme se narychlo sbalili a vyrazili do Lán, plán – projít se v oboře, dokud bude spát, a pak na hřiště u rybníka, které jsme si našli na netu. Napadlo mě vzít foťák, ale zavrhla jsem to – na co, podesáté fotit nazpaměť procouranou oboru? Ale pak jsem litovala.

Lvíček si po mnoha letech zahoubařil a přinesli jsme tašku hub, z nichž třetina byla červavých a třetinu jsme po zralé úvaze jako spíš nejedlé (velmi těžké na zažívání) bedly červenající odepsali. Zbylo asi čtvrt plechu babek, tak máme možná na jednu bramboračku – já určitě nejsem ten, kdo by minimální výtěžnosti litoval, a L. byl aspoň ve svých mykofilských touhách uspokojen 😀

Na hřiště jsme dorazili zdárně, ale nepočítali jsme s tím, že zrovna bude pouť, kam jsme se tím pádem museli nutně jít podívat. Lvíček byl přesvědčený, že Brigitka musí aspoň na malý kolotoč – já měla obavy, že tam nevydrží, ale Briguš po naložení do autíčka dělala, jako by se v něm narodila, a po skončení jízdy odmítala vylézt 🙂 A my s L. byli úplně dojatí, protože naše malá holčička úplně sama na kolotoči, to už je přece úplně velký dítě, co?

Pak chvíle na hřišti, ale začínala být zima, takže přesun na svačinu do cukrárny Panenka v Tuchlovicích. Našla jsem si ji na netu a nevěděla moc, co čekat, ale realita překonala ty nejlepší představy! Tedy až na pár drobností, jako že u výběru zmrzliny na nás strašně spěchali, zato když jsme si šli sednout ke stolečku, čekali jsme na obsluhu snad pět minut, nebo fakt, že na obrovském (protože bezbariérovém) WC nemohli na jednu naprosto prázdnou stěnu dát sklápěcí přebalovací pult. Jinak ale Bibi, když viděla stolečky, prohlásila, že chce „na gauč“ (na lavici – that’s my girl!) a když se tam se zmrzlinou rozvalila, vydechla „todle je fajn!“. Když pak konečně donesli dvě cappuccina, Lvíčkovi sachr a mně harlekýn, nadšeně zařičela „todle heeezký!“, až myslím, že se obsluha trochu zděsila 😀 Ale bylo to fakt heeezký a hlavně dobrý. Jak se vyjádřil L., „po dlouhý době kafe, který se nemusí sladit!“ a sachr byl naprosto luxusní, harlekýn ve srovnání s ním trošku suchý, ale zas s dobrou pařížskou šlehačkou, a Bibina se mohla vyřádit v dětském koutku, kde na děti, co se jí pokusily zabrat dračí polštář, hulákala „to je moje kokojíl“.

No a pak domů. Nabitá sobota, proti tomu neděle byla ve znamení pečení kachny a pak výjezdu do Měcholup, kde jsme ještě uklízeli kuchyň a Bíbí vzala tchyně ven. Když přijely, mělo dítě v golfkách úplně ledové ruce do půlky předloktí a studená i chodidla, přičemž tchyně, jindy a v jiných věcech přeúzkostlivá, mi přesvědčovala, že má ty ruce teplý, potažmo že jsou studený jen od toho, že držela flašku. No, večer začalo dítě pokašlávat, druhý den kašlat a dneska začala ta rýma i s teplotou. Já to nechci s ničím spojovat ani nic vyčítat, ale prostě nechápu ten denial, kromě vysvětlení, že má po přechodu termoregulaci hozenou za polární kruh 🙂

Příští blog čekejte bůhví kdy. Nejen totiž, že musíme tady do soboty všechno sbalit, ani po přestěhování mě nějaké extra vydechnutí nečeká, protože nebude kde ty stěhovací krabice skladovat, jen v B. pokojíčku, který ale bude potřeba co nejdřív uvolnit, aby v něm mohla začít spát, A ZÁROVEŇ chceme všechno, co se vybaluje, pečlivě umýt, s rozmyslem uložit a ideálně ještě zvážit, jestli se to ještě nemůže vyhodit 😀 Chcípnu.

Jelikož už se odmítám nahrávat s fotkami na wordpress, kde se nahrajou v úplně nesmyslném pořadí a mizerně se pak s nimi i pracuje, odteď fotky odkazem (sorry)…