Naše. Nová. Čtyřpokojová.

Před týdnem jsme byli na předpřejímce (shodou okolností v poslední den, kdy byl Viki zdravý a ve školce).

Můj dojatý pohled na selfíčkách připomíná svatební fotky 😀 snad nám tam bude dobře.

No a v úterý ráno jsem ještě čekala, že půjde Viki do školky a já dojedu tu komoru… holt když chceš rozesmát pánaboha, něco si naplánuj 🙂 ale zase je to něco, co mi nebrání v běžném provozu, a děti nebyly nemocné snad od srpna. Nicméně samozřejmě mi to trochu narušuje předadventní finiš a aby toho nebylo málo, o víkendu jsme pochcípávali všichni a já ještě dnes cítím klasický zimní „povlak“ na průduškách, kdy mi připadá, jako by mi na hrudníku seděl pes. No jak jsem psala o té listopadové depce.

Na druhou stranu – zase se mi hlavou začínají honit různé nápady a plány, a taky naděje, že jsem snad porody nepřišla o všechny mozkové buňky, kterými jsem dřív disponovala 🙂 když se mi podaří něco uvést do praxe, poreferuju.

Fotky tady.

Ale Štědrý den je už za čtyři týdny. (Pokud vám nejde do hlavy, jak to, že tedy není první adventní neděle, tak je to proto, že čtyři neděle se počítají před Božím Hodem.) Nevycházím z údivu. Nějak byl pořád říjen…

Měla jsem v plánu, že tohle bude týdenní post. Že jak jsem byla celý týden i celý víkend doma, mám minimum fotek, nahraju je, opopiskuju, napíšu blog, pak budu hodinku brouzdat po posledních Black Friday nákupech (co si budeme povídat, hlavně pro sebe, většinu dárků už mám pod střechou), jenže to by nesměla vyeskalovat nuda a pruda doma držených, nevybouřených a přitom po obědě nevyspalých dětí. S Brígou jsme se strašně pohádali deset minut před jejich plánovaným ukládáním (proklínám timing). Takže jsem nám musela udělat svařák, čtvrt hodiny prezidentské debaty a pak přišla, asi po hodině uraženého spánku, a ještě další půlhodinu jsme si všechno vyříkávali, a najednou je deset…

Nesnáším nemoce. Asi nikdo je nemá rád, ale my na ně nejsme po dlouhém jaru, létu a podzimu téměř bez virů už skoro vůbec zvyklí. Teda hlavně děti na ně nejsou zvyklí a když jsou doma delší dobu než dva dny, bez školky a/nebo výletů a návštěv, je to zkouška. O to víc mě ten večer štve, že jsem celý víkend víceméně zvládala s nadhledem řešit žabomyší sourozenecké půtky, odstiňovat je i před hněvem nachcípaného a tedy podstatně méně než obvykle tolerantního Lvíčka, vymýšlet alternativní řešení umíněných problémů a la „uééé, já nechci péct perníček, já chci muffinky“ když je zaděláno na perník – ok, beruško, můžu udělat perník do muffinkových košíčků, udělá ti to radost? -takhle já se s nimi crcám a blbejch deset minut.

Ale tak nakonec snad dobrý, jen teda ty fotky budou zase tak ve středu a kuchyň jsem si představovala uklizenější…

Mám to asi každý rok. Nihilistické, vyčerpané období na konci listopadu. Dopadá na mě počasí, tma, všemožné nabídky obchodníků (ať už mám, nebo nemám zařízené všechny dárky), kromě Vánoc se blíží i Bibinčiny narozeniny. Je ošklivo, je stres, je slabo, jak se o celou rodinu pokoušejí různé viry a nemoce.

Letos je to stejné jako jindy, ale přitom tak nějak jiné. Nemůžu rozklíčovat, v čem, ale doufám, že to brzo přejde. Trochu doufám v advent, světýlka, setkávání a kafe s perníkovým sirupem. (Naděje umírá poslední, ne?)

Fotky tady.

V sobotu jsme se hecli a vyrazili s dětmi do Plzně. Plán byl návštěva Lvíčkovy babičky, Martinské trhy na náměstí, oběd v Potrefené huse a Techmania. Pak jsme dostali strach, že to všechno nedáme, tak jsme se shodli na programu babička-oběd-trhy a domů, nicméně babička to vyřešila za nás, takže i když jsme přijeli ohlášeně na půl desátou, oběd pro nás měla nachystaný (ty babičky! :)), takže jsme se mohli přesunout rovnou na trhy.

Ty byly pěkné, ale byla zima, lehce pršelo a ohlašovaný Martin na bílém koni s družinou nikde. Tak jsme děti vzali na plzeňský kolotoč („máma taky jet!“ domáhal se Viki a jako doprovod dítěte do tří let jsem mohla… takže jsem si po pěti letech zajezdila na klasickém kolotoči s koníky ;)) a když jsme odcházeli, Martin přijížděl. Bibi se ho bála, ale Viki si s ním a se mnou zapózoval 🙂

Zpátky do auta a B prohlásila, že ještě chce do Techmanie, tak jsme jeli. B si i docela prošla expozici, V si zakroutil pár knoflíky a volanty a zapadl do Malé vědy, kde se vydržel dvě hodiny rochnit v pěnových kostičkách. Pak ho vzal Lvíček na tobogán a to se mu líbilo teda taky moc, příště tam vyrazíme na celý den a za mě klidně ještě tuhle zimu. Na dálnici kafe v Costa Express a spokojenost byla na všech stranách, teda až na jednu věc: babička měla pro děti dárky. Pro Vikiho natahovací bagr, co jezdí a svítí. Potud dobré. Ale Bríga… Bríga dostala panenku.

Z měkčeného plastu a s pletenými oblečky.

Po tchánovi!!!!! (A vy víte, že normálně vykřičníky nenadužívám.) Takže skoro šedesát let starou. Nasmrádlou takovým tím pachem starého, vlhkého kamenného baráku, kterému se u Lvíčka v rodině říká pokradmu „pakovina“ podle chalupy v Nové Pace. Lvíček hned po příjezdu obětavě panenku celou vymyl/vypral sanytolem a protismradovým sprejem, který jsme pořídili, když nám děti poblily auto 🙂 Po dvou dnech, kdy o ni děti přestaly jevit zájem, jsem ji nenápadně schovala a obávám se, že se ztratí při stěhování. Při stěhování se toho asi ztratí hodně…

Fotky zde.

Dodělávám byt. Už mi zbývá jen pár polic v komoře – vesměs papírnický bordel, hračky a pár pozůstatků ze zbytku domácnosti. Chci to mít za sebou, ať mám zbytek roku klid na přípravu Vánoc (všeho druhu – dárky, výzdoba, naklízení i jídlo), pochůzky, péči o sebe atd. a myslela jsem, že to zvládnu do konce týdne, ale ráno mě přepadla nějaká rýmička, únava a zimnice, takže jsem radši zalezla do postele, nahrála fotky a napsala blog. Ať z toho vyplyne aspoň něco užitečného 🙂

Všechny zásadní věci máte asi v popiskách k fotkám. Halloween (pekli jsme sušenky vlastně, ty tam moc vidět nejsou – recept odsud – na mimibazar se dostávám výhradně přes google, ale kromě polívky z česnekových chipsů se tam najdou recepty fakt dobré), v sobotu Krčský les+Chodov a děti ve Hvězdě na programu Duše a dušičky, kde střídavě soutěžily a spaly v kočárku, ano, i ta téměř pětiletá 😀

Mám poslední dobou nějak depku, jak už jsou velké. Hlavně Bríga. Viki dorostl do toho skvělého předškoláckého věku a B z něj už pomalu vyrůstá. Občas mám pocit, že kvůli druhému miminu jsem si ji mezi těmi 2 a 4 lety strašně málo užila, a je mi to líto. Budu se snažit pochytat veškeré zbytky předškolní roztomilosti, co jí ještě zbývaj 🙂