Nad nulou. Na výlety, procházky a vyzvedávání pěšky ze školky. Minulý týden byl docela akční, jak dává tušit pomalu dvojnásobná velikost galerie než v týdnech, kdy byly tři pod nulou a veškeré vzrušení bylo zajet si po školce autem do Tesca pro časopisy a večer si pustit pohádku. Víc asi nechám mluvit obrázky, co se tu po skoro týden trvajícím skluzu budu vykecávat, pozítří už abych tvořila nový post 🙂
Dokumentace zde a kéž už by to vydrželo!
Je to tady. Milník, k jehož přežití s Brigulínou mi – nezapomenu – gratulovala Tajfunka v prosinci 2014 na instagramu a já musela přiznat, že mi za necelé tři měsíce začne druhé kolo. A začalo.
Druhé mateřství mi přineslo spoustu nečekaného. To první… samozřejmě, byla jsem ze všeho překvapená, vyjukaná a taky často vyčerpaná. Ale vesměs naplňovalo moje předběžné představy – okatá a (po překonání mléčné krize) vesměs veselá holčička, motoricky tak akorát v normě, brzy začala žvatlat i mluvit. Teoreticky mi bylo jasné, že napodruhé může být všechno úplně jinak, ale v zásadě jsem si to představovala víceméně tak, že místo modrooké hnědovlásky budeme mít zelenookou blondýnku, která bude jíst rozinky, místo žluté bude preferovat fialovou a místo kočiček třeba zajíčky 😀
Už když se k nám Viki na ultrazvuku otočil čelem, tušila jsem, že všechno bude úplně jinak. Místo sestřičky pro Bibinku přijde mladší brácha. Kombinace, na kterou si všechny moje kamarádky vždycky stěžovaly a které jsem se vždycky trochu děsila. A taky to byla první lekce, kterou jsem od něj dostala. Postupem těch dvou let jsem se naučila překonat několik měsíců řevu mimina, kterému nic nechybělo, jen nenávidělo být miminem. Pochopila jsem i to, že když dvouleťák nemluví, není to nutně handicap – s Brigulí jsem se v tomhle věku domluvila na přibližně stejné úrovni, protože i když si o něco dokázala říct slovně a ne hekáním a ukazováním (v 90 % lze stejně odvodit z kontextu, co kde zrovna viděli nebo slyšeli), stejně když to dostala, kolikrát odmítla, že to vlastně nechce atd… opravdová domluva s ní začala být až tak kolem těch 2,5.
Taky mě vyškolil v toleranci k zálibám – protože zatímco holkám se klučičí hračky tolerujou (a už jako dítě jsem toho zhusta využívala), když si chlapeček hraje s kočárky, korálky, nádobíčkem a panenkami, pořád to na spoustu lidí působí divně. Na mě dřív taky, ale teď začínám chápat – sakra, proč vlastně? Jakým právem si holky nárokují růžovou, panenky a ozdobičky? Netlačí tatínkové kočárky, nenosí chlapi řetízky a jiné šperky?
A objevila jsem s ním zákoutí mateřské lásky, kam mám pocit, že s holčičkou prostě nelze dojít. Je tam to jiskření vztahu s opačným pohlavím. Významné pohledy, mírné flirtování. Holčičku lze mít ráda jako malou kopii nebo jakousi odnož sebe sama, což je samozřejmě moc. Jako příslušníci stejného „živočišného druhu“, kamarádku, parťačku. Je to moc fajn, to rozhodně nebudu popírat a jsem pořád moc ráda, že svoji holčičku mám. Ale chlapečka lze mít ráda jako odnož vašeho partnera. A teď si vybavte ty návaly citů, co ve vás minimálně ze začátku probouzel 🙂 oddanost, pocit, že jste v jeho očích jediná a nejlepší, a když se usmál, nebylo skoro nic, co byste pro něj neudělala. Vzbudila jste někdy tyhle pocity sama v sobě, i když se máte třeba hodně ráda? Asi ne, co 😉 a zhruba takový rozdíl je mít dceru a mít syna. Ten cit je v obou případech silný, hluboký a krásný, ale v některých aspektech je prostě jiný. (Určitě tam bude hrát roli i osobnost konkrétního dítěte, ale to bych musela mít víc dětí jednoho pohlaví, abych mohla srovnávat, a to už fakt neplánuju…)
Jinak Viki – poslední dobou je čím dál větší zlatíčko. Slovní zásobu má asi dvacet slov včetně citoslovcí zvuků zvířat, ale čím dál víc je aktivně používá a rozmlouvá se. Naučil se dokonce pátý pád, takže na fotkách nás nazve „mama, tata“, ale volá roztomile „mami“ a „tatooo“. Sám sobě říká Vivi, ale velmi často taky „já“. Mysleli jsme, že je to jen situačně odposlouchané ze situací, kdy Bríga řve, že někde bude první, ale už i ukáže na sebe „já“ a na B. „Bibi“ a zjevně ví, co to opravdu znamená. A když jsme byli ve čtvrtek kupovat boty, hlásil Lvíčkovi při vyzvedávání „Vivi bobo“ (=Viki boty). Asi dokonce první věta, nebo co 😉
Strašně rád zpívá (vždycky na jednu slabiku) a trsá. Včera si s Lvíčkem pouštěli nějakou náhodnou hudbu a nejvíc ho roztancoval Rob Zombie 😀 Sem tam už ho zaujme i nějaká pohádka, vydrží občas 10-20 minut Anděla páně, Zootropolis a nejnovější objev jsou animované vláčky Chuggington, kterých je ale na ivysílání vždycky jenom jeden díl :/
Je hrozný paličák, ale když má dobrý den, je s ním pohádka a idylka vyjít… a když nemá, dokážu strávit jen vypravováním a oblékáním ven tři čtvrtě hodiny. Něco mu ale vymluvit, když si to vezme do hlavy, to dá fušku.
Jsem moc zvědavá, jak to s ním bude dál. Všechno nejlepší, Viki 🙂
„S jakýma jsi spinkala plyšáčkama?“ ptá se u snídaně konverzačně L. Bibi si večer vybrala panenku, anděla a koníka, všechny jí koupila tchyně v nějakém takovém tom manufakturním dárkovém obchůdku, šité z normální látky.
„No oni to vlastně nejsou plyšáci… To jsou šiťáci,“ přemýšlím nahlas.
Bez kafe bych radši nic po ránu říkat neměla 🙂
Únor je skoro v půlce. Druhý únorový týden moc zajímavostí nepobral – naše klasické volné pondělí jsme s Bibi šly jen na Vikoušovu uspávací procházku k rybníku krmit kačeny, v úterý jsem si vyzvedla vyhraný DM box a v sobotu odvezl Lvíček Bibi na výstavu Hurvínka, kam šla s babičkou a zůstala u prarodičů až do nedělního oběda. Pak ji přivezli, zůstali u Vikiho a my s ní jeli do kina na Zpívej. Během poslední půlhodiny málem usnula, všelijak se tam kroutila, Lvíček přiznal, že ho to moc nebavilo, a já se tak moc nedivím – neměl se tam z kým ztotožnit, vlastně všichni hrdinové jsou tak či onak naprostí zoufalci. Bibince se líbila chameleonice, které vypadávalo oko, což v autě zmínila asi čtyřikrát. Mně se líbila Meena, Ash, Johnny, ale především – což nepřekvapí – prasnice Rosita. A vlivem PMS jsem i u tohohle animáku měla párkrát na krajíčku, i když určitě není prvoplánově dojemný. Achjo.
Ještě dvě poznámky o knížkách. Za prvé, máma mi z vyřazované domácí knihovny přivezla pro děti asi patnáct starých i nových a já jsem z nich regulérně naměkko a šťastná. I Viki, když přišel Lvíček domů, mu na knížky šťastně ukazoval a volal „babi!“ A asi protože s jídlem roste chuť… nebo nevím… jsem rovnou objednala dvě další. Jednu pro Vikiho k narozeninám. A druhou pro Bíbu, jednak protože si oblíbila zrovna tu nejzhůvěřilejší „novou“ knížku, výbor tří Andersenových pohádek ilustrovaný naprosto k zblití (říkám já, takže žádný grafický expert, spíš naopak – ale tohle uráží i mě), a jednak protože nový Čtyřlístek se bude věnovat Noci s Andersenem a už teď se ptá na Sněhovou královnu, nahého císaře, cínového vojáčka a další a další na ilustračním obrázku. Uvidíme.
A druhá zajímavá knižní věc je, že jsem minulý týden snad poprvé od narození dětí měla rozečtené tři papírové knížky a ani jednu v Kindlu. (Ale zároveň se pořád knížek zbavuju – zrovna v pátek si jedna paní odnesla asi dvacet kuchařek a s beletrií se chystám do pouliční knihovny!)
Přišel únor. Měsíc, který jsem nikdy neměla ráda, dokud se mi před dvěma lety nenarodil Viki a neumožnil mi tak na něm najít aspoň něco pozitivního 😉 V únoru už melu z rezerv. Prosinec zabírají Vánoce, v lednu se jede jakž takž samospádem, ale v únoru docházejí síly a přitom to jaro ne a ne přijít.
Já tedy popravdě jedu v módu „Velikonoce“ už od poslední novoroční petardy. Minula jsem se povoláním, protože se svým naladěním jsem měla bez diskusí pracovat v nějakém ženském papírovém časopise – od konce prázdnin mám v hlavě Vánoce a od ledna zase Velikonoce, vůbec by mi nevadilo shánět v srpnu recepty na cukroví a na Nový rok předpěstovávat kočičky.
Aktuálně předpěstovávám akorát řeřichu a pár nějakých bacilů – od hor jsem se ještě necítila úplně zdravá a Lvíček to má stejně. Viki včera lehnul s rýmou, u Bíby to čekám zítra a že mě začíná bolet v krku, to by mi až tak nevadilo, jako spíš to divné sípání/chrčení, co cítím občas mezi výdechem a nádechem na plicích a připomíná mi to šustění autíček na setrvačník, která jsem měla jako socialistické škvrně. Nicméně na únor to není nic zas tak výstředního – to je prostě měsíc nemocí, sezení doma a kvílení „já už bych chtěla, aby bylo jaro a léto!“
Lvíček si koupil auto.
Já si koupila nový notebook.
Nějak si člověk radost dělat musí 🙂