Minulý pátek u snídaně se Viki zkoumavě zadíval na sestru a zeptal se: „Proč má Bibi tak červenej obličej?“

Měla. A taky byla unavená a začala si stěžovat, že jí není dobře. A měla teplotu.

Omlouváme ze školy, jedeme k doktorce. Ta na ni v podstatě ve dveřích koukla a pronesla: „No tak to bude ta pátá nemoc. Ať je týden doma ze školy, na kontrolu nemusíte chodit, to nemívá komplikace.“

„Ehh… No ale ona má v úterý a ve středu přijímačky!“

„To jí napíšu omluvenku a bude muset na náhradní termín.“

„A kdyby jí už bylo dobře?“

„No musela by být bez vyrážky.“

Vypotácím se z ordinace jako praštěná kladivem. Doma zjistíme, že většinou se dětem do 2-4 dní uleví, opadne i vyrážka a koneckonců už při propuknutí příznaků infekční není. Ruším víkendovou únikovku a všechen zábavný program, který jsme měli připravený na relaxaci před ostrými cermatími testy. Bude se odpočívat a kurýrovat. Bez obrazovek, respektive jen s minimem obrazovek, aby si neusmažila mozek.

V úterý ráno má mírnou teplotu, ale vyrážka opadla a zdá se připravená. Házím do ní pro jistotu Paralen a L s V nás vezou autem na školu č. 3, kde má B první termín. L se snaží B psychicky naladit na to, že tenhle první pokus je vlastně jenom nanečisto a nemusí se s ním stresovat. „Jo,“ snaží se pomoct Viki, „to zejtra to bude důležitý a musíš to napsat správně!“ Seřvem ho, ať ségru nestresuje a proboha mlčí. Tečou mu slzy a nechápe, co je špatně, když řekl úplně to samé, co my.

Cestou je klasicky zácpa, vyskakujeme z auta a dojdeme na Trojku pěšky. Máme rezervu: zkouška začíná 8:30 a chtěli jsme tam být v 8:00, což zhruba jsme, protože nevěříme, že tolik dětí zvládnou vpustit během čtvrt hodiny a věříme, že otevřou dřív. Houbičky. Všichni tam tvrdneme do čtvrt. Bibče za chvíli přichází spolužačka a od tý doby je v chillu.

Čekáme na nádvoří gymplu, kam jsem šest let chodila. (Šest let znamená komplet: šla jsem ze šestky na šestiletej, vypadá to, že šestky jsou u mě důležitý.) Mixuje se ve mně spousta pocitů. Je to první škola, kam jsme šly s B. na Den otevřených dveří. Potkaly jsme se tam s mojí bývalou třídní, která tam ještě pořád učí (jako jedna z mála z tehdejšího sboru a vlastně jediná, kdo učil přímo mě). B nadšená. Jenže z našeho výběru je nejdál a nejhůř dopravně dostupná. B mi později řekla, že tam chce hlavně kvůli mně. Byla jsem v pohodě a šťastná, že je upřímná, a dali jsme ji na poslední místo. Všechno vypadalo v pohodě. Dokud z ní týden před přijímačkami nevylezlo, že je jí Trojka asi nejsympatičtější a že by tam šla nejradši. Ona to v tu chvíli pustila z hlavy a já se samozřejmě od té doby nervuju a stresuju, že jsme to měli poskládat jinak. Systém pevného pořadí škol má určitě spoustu výhod, ale taky hromadu nevýhod.

Ve čtvrt děti pustí do školy, já jedu domů. Celé dopoledne nestojím za nic a nervuju se za dítě. V poledne čekáme s mužem oba před školou, on mezitím počítá už uveřejněné příklady z dnešní cermatí matiky. 😉 Prochází moje bývalá třídní, která dohlížela na zkoušky u dětí od písmene S. Klade mi na srdce, ať jí dám vědět, jestli se tam dcera dostala. Děti vycházejí postupně, většina s kamennými obličeji. B vyleze asi až po čtvrt hodině se spolužačkou, vysmátá jak lečo. „To bylo lehký!“ hlásí radostně. Doma L prochází její test z matiky (vzala si sešit se zadáním, kam si zaznamenávala všechny výsledky před přepsáním do záznamového archu) a nachází jedinou (a ještě vyloženě numerickou/nepozornostní) chybu. Padá nám brada. Čeština není tak brilantní (je vidět, že došly síly), ale i ta vypadá slušně.

Ve středu anabázi opakujeme na škole č. 1. Ta už má od osmi otevřeno, loučíme se, odcházím. Tamní zkoušku dělá zase s jinou spolužačkou. V poledne pro ni zase jedeme oba, tentokrát vypadá čeština o pár bodíků lepší. Jak v příštích dnech probublávají odhady bodů ostatních dětí, všechny mají o hodně míň. Tak snad? Zatím ale nedokážeme odhadnout, která případně škola, protože první dvě měly školní část a tam výsledky vůbec netušíme.

Emoce jsou neskutečný. Úleva, že nenasekala hromadu zbytečných chyb jako v některých zkušebních textech. Hrdost, že jsem jí u spousty věcí (hlavně řazení textu) pomohla najít princip a fungovat. Nejistota, jestli jsme neměli školy vybírat jinak. Nervozita a úžas: fakt se to děje? Je možný, že od září – snad – budeme mít středoškolačku? A jasně, strach: nespočítali jsme to nějak úplně blbě? Nezapomněla se podepsat nebo něco? 😀

Nastal zasloužený odpočinek, takže pro B cca 20 hodin denně na mobilu (což zas postupně omezujeme, ale za ten zápřah si to zaslouží). L se jí ptal, na jakou školu by teda chtěla nejvíc. Odpověděla, že na tu, kde bude chodit aspoň jedna kamarádka. Což vychází nejpravděpodobněji na tu první. Tak snad.

…je, jak známo, 42.

Ode dneška vím i znění otázky.

Může vám to připadat až příliš jednoduché. Můžete protestovat, můžete proti tomu vést spory, ale to je tak jediné, co s tím můžete dělat.

„Kolik je Quanti let?“

…vyvítekam. Každý ho má.

Mívala jsem ráda Twitter, dávno již tomu, než se z něj stalo X. Byli tam zajímaví lidi a aktuální zprávy mnohem dřív než v médiích.

Teď je tam žumpa. Tisíce lidí s názorem, který neváhají projevovat velmi sebejistě a sprostě.

Sebejistota, arogance a vulgarita v jednom mě irituje už od prvopočátků objevování se Zemana v médiích. Ale teprve když jste něčeho přímým svědkem, uvědomíte si, jak jsou názory, založené na papouškování pár zpráv/obrázků/videí, strašně toxické a nestojí za nic víc než ona zmíněná díra.

Včera měla B zkoušky nanečisto a L jel s kolegou na kolo. Zbyli jsme na sebe s V sami a rozhodli se projít po centru, konkrétně dojít od Zatlanky k Rudolfinu, kde měla být vystavena nová Maserati. A co čert nechtěl, zvolili jsme cestu přes most Legií.

Tam auta a příslušníci zásahovky, členové antikonfliktního týmu a na mostě protestující proti Pochodu pro život, který měl původně jít touto trasou. Viki fascinován: opravdovej zásah opravdový zásahovky.

Chvíli jsme stáli u mosteckých věží, pak nás slušně požádali, že se máme stáhnout za most, což jsme udělali. Šli jsme si stoupnout na Malostranské nábřeží směrem ke Kampě, odkud jsme viděli na most. Excitovaný Vikouš mi nedovolil odejít aspoň dvacet minut.

Neviděla jsem, co se přesně dělo na mostě. Ale vím, že video na twitteru pražských hasičů bylo zkreslené.

V jednu chvíli prostě přijeli hasiči. Nikdo nevěděl proč. Když demonstranti tvrdí, že si mysleli, že je možná budou chtít rozhánět, věřím jim. My si to mysleli taky. Takhle ráz na ráz člověk prostě hned neví, jaké pravomoci které složky IZS mají.

Během pár vteřin jim i nám došlo, že to není zásah, že prostě chtějí projet. Demonstranti se začali rozestupovat. A v tu chvíli nastoupili policajti – opravdu to celé netrvalo víc než pár desítek sekund – a poslali hasiče zpět.

Že někdo tleskal – znova, to mohlo mít několik důvodů. Úleva, že to nebyl zásah proti nim. Spokojenost, že se to rychle vyřešilo a akutní zásah nebude mít velké zpoždění.

Přes most viseli lidi na lanech. Beru, nebyla to povolená a ohlášená demonstrace (což mi přijde špatně), neměli na to právo. Ale policie o tom věděla a měla o tom podle mě dát vědět hasičům. Že je na mostě překážka. To se stane, obávám se, i z prozaičtějších důvodů.

Druhá věc. I kdyby tam ti lidi na lanech neviseli a zbytek se okamžitě rozestoupil, stejně by měli hasiči problém projet. Ústí mostu bylo zablokované policisty a jejich auty. Hasiči by měli minimálně velký problém prokličkovat a možná by bylo potřeba čekat, až se policejní vozy odsunou. Zase: v davu protestujících, přihlížejících a policistů akce minimálně na několik minut, možná desítek minut. Hasiči o tom měli být zpravení z dispečinku a vůbec se to nepokoušet projet.

Ovšem osazenstvo X má jasno: kdokoli blokuje IZS, je kretén (a horší věci).

Ostatně, mají jasno i ve spoustě dalších věcí. Každodenních problémů, morálních dilemat, mezilidských i pracovních vztahů.

Mám jich plné zuby. Protože život není jednoduchý a přímočarý. Nikdy nebyl a nikdy nebude.

Jen mě děsí, že je jich tolik.