Začíná se blížit magická hranice roku a půl, kdy se podle mých zkušeností z mimina začne vylupovat člověk. A budoucí člověk Viktor je pěkná podšívka. Jak jsem si tu libovala lomeno stěžovala, že ho nezajímá televize, tak to už je minulost. Většinou už si nemůžu pustit nějaké svoje věci, jako třeba zprávy, aniž by řičel, že chce YouTube. Momentálně se ségrou oba ujíždějí na videích plastelínového Spidermana, Elsy a spol. Je na ně takový krasosmutný pohled, zabořené v křesílkách, hypnotizující bednu… Ale zabavujeme je teď převážně venku a čučení je až za odměnu po večeři.

Před pár dny se naučil jezdit po klouzačce. Hezky sám úplně seshora, kam si i sám vyleze, jen na první příčku žebříku mu pomáhám.

A začíná mluvit! Jedno z prvních slov, která po nás opakuje a které mu rozumíme, je „uampa“ na adresu stropních svítidel.

Taky se ale dokáže pěkně vztekat. Obávám se, že už nám pomalu začíná vzdor. S oblibou zdrhá nebo jinak škodí a směje se na celé kolo, protože dobře ví, že nemá. Jeho nejvíc otravná vlastnost je nechat si volně odpadnout hlavu, když si chce lehnout – už máme oba modřiny.

Vyřadila jsem první část oblečků 86.

Posledně jsem tady Vikiho dost očernila, ale pravda je, že i když dokáže být hodně náročné batole, umí být taky zlatíčko. Navíc poslední dobou zase poskočil ve vývoji a je najednou hrozně „velký“ a na svoje poměry rozumný. Třeba když si dřív Lvíček zapomněl na nočním stolku budík, hned se po něm koblih vrhnul, začal mačkat všechny čudlíky a řval jako probodnutej, když mu byl odebrán, odnesen a umístěn na vysokou poličku do skříně. Asi před týdnem zase budík ukořistil… a došel ke skříni a natahoval se s ním k poličce, kam ho dáváme.

Snaží se mluvit. Moc toho ještě nedá, ale chtěl by. Rozumí každopádně výborně. Včera přišel jen s jednou ponožkou. Lvíček se ho zeptal „kde máš ponožku?!“ Šokovaně se kouknul na svoje nohy a na pokyn „jdi do pokojíčku a přines si ji“ opravdu odešel, přinesl, sedl si na zem a snažil se si ji zase nasadit. Už s celkem velkou jistotou říká mně mama, Lvíčkovi tata a dětem v kočárku mimi, na jídlo mlaská a na plínu říká blé. Dneska ráno se ke mně asi ve tři čtvrtě na sedm přitulil, proloupnul oči, zamumlal „mama, mama“, obejmul mě kolem krku a zase usnul 😀

A vůbec objímání a pusinkování. Bibina byla dost nemazlivé mimino a batole, což vždycky těžce nesl Lvíček. Já si ji většinou potulila tak nějak mimoděk třeba při mlíku nebo uspávání; pak nám začala jednu dobu kroutit při usínání uši a to už nebylo příjemné ani jemu 😀 Viki se mazlí tak, jak jsem to dřív nezažila, fakt mě objímá oběma rukama kolem krku, hlavně když ho něco trápí v noci. A když má náladu, dává série pusinek, opravdu našpulenou pusu na pusu – ale musí mít náladu. Dnes jsme mu ukazovali pusinkování s Lvíčkem mezi sebou a pak ho povzbuzovali, aby dal pusinku on tátovi, ale rezolutně zavrtěl hlavou 😉

Je s ním čím dál větší sranda, ale často je to na náš úkor. Objevil kouzlo provokací, takže třeba vezme nějakou tvrdou hračku a začne s ní bouchat do stolu – to ví, že není nic, za co by dostal na zadek, ale že mi to bude vadit a půjdu mu to zatrhnout, načež se zakření od ucha k uchu, popojde u desky stolu dva kroky, abych na něj nedosáhla, a jde bušit zas 😀 Nebo mi cestou z hřiště uhne na chodník „ven“ a směje se a peláší pryč. No… tak snad dostane časem ještě trochu rozum 🙂

PS: Taky už se zkouší oblíkat, to u Bibiny přišlo v podstatě až ve školce, do té doby nezájem 😀 a radost mi dělá, že důvěřivě ochutná každé jídlo, které mu nabídneme. Ne úplně všechno mu chutná, ale zkusí to. To je velkej rozdíl proti B, kterou přimět něco neznámého ochutnat je facha dodnes. A jíst jablko se slupkama začali jíst teď ve stejném věku – Brigule ve třech a půl, on v šestnácti měsících 😀

Než tohle dítě dostane rozum, asi zešedivím. Tak nějak jsem měla pocit, že je to nejhorší od toho půl roku do roka, ale kdepak – teď se naučil šplhat a to je teprve novej level. Dneska jsem ho našla stát na židli a nezasáhnout, byl by se krásně opřel o opěradlo a namlel si kokos. To ale není zdaleka všechno. Na co se můžete s takovým, řekla bych, průměrně zdatným šestnáctiměsíčním ťululum těšit?

• Fascinace košem. Když to bylo v podobě „donesu si po sobě plínku do koše“, tleskala jsem. Teď to přešlo do stavu, kdy plínku ke koši sice donese, ale pak ji demonstrativně zahodí vedle, případně koš otevře a deset minut do něj zírá. Co je ale horší, že do něj vyhazuje i věci, které tam nepatří – lis na česnek jsem stihla zachránit, protože ležel nahoře, ale absenci Bibinčiny vidličky jsem zaregistrovala až poté, co byl koš vynesený. Zřejmě zapadla stranou a tam jsem ji neviděla. Tuto činnost občas zpestřuje vytahováním předmětů, co mají v koši zůstat, třeba pytlík se zbytkem listových salátů se na kuchyňské dlažbě vyjímal velmi pěkně.
• Rozmotávání. V prostoru koše jsme skladovali taky náhradní roli pytlů na odpadky, a minulý čas je na místě, protože hrdina naší doby nevynechal jedinou příležitost roli vymotat. Stejně dopadne krabička zubní nitě, když se mu dostane do pařátků.
• Sundávání ponožek. Když mu (pokud je aspoň trochu chladněji) dám místo nich punčocháče, vytáhne si je o deset čísel a dostane hysterák, že to nejde dál. Obecně se snaží se zbavit téměř jakéhokoli kusu oděvu.
• Zuřivé bojkotování každého přebalování. Už dávno jsem kvůli tomu zrušila přebalovák a kakance likviduju ve vaně, to ovšem vyřešilo jen půlku celého problému. Zabalit ho do plíny je pokaždé pětiminutový boj a jak bych to dělala za starých časů čtvercových plen, to absolutně netuším. Kromě plen totiž – stejně jako Bibina v jeho věku – sabotuje i „vysazování“ na nočník.
• Sabotování kočárku. Tedy jenom někdy – když se chystá nějaká bohulibá výprava na hřiště, na výlet nebo aspoň na procházku, vleze si do něj sám a snaží se zapásovat. Když ho v něm zkouším uspat, což ještě donedávna v případě únavy fungovalo i pojížděním v chodbě, našponuje se do luku a prostě ho tam nezapnu. Proto, když neusne u mlíka, je jediná možnost uspání sedět s ním v temné ložnici a nechat ho válet sudy po posteli, dokud neusne. Poznámka matky Herodesky – když ho nejdřív šoupnu do postýlky a nechám pět minutek vyřvat, jde to o hodně rychleji.
• Strhávání všeho, co najde na stole, od ségřiny podložky na modelování přes časopisy, mobily a jiné zábavní prostředky (párkrát i naše notebooky) po jakékoli nádobí, co se nachází příliš blízko k okraji stolu. Shodou příznivých náhod to zatím bylo převážně dětské plastové, ale nemám iluze… Ubrus jsme neprovozovali už před dětmi, ale s ním by neobstál ani den.
• Likvidace leporel a dětských knížek. Každý den skončí v mojí „nemocnici pro knížky“ na horní polici knihovny minimálně jedna. U knížek s interaktivními prvky tyto ničí a odtrhává, klasická skládací leporela trhá ve skladech. Vázaná aspoň přehýbá přes hřbet a doufá, že prasknou. Jestli se ptáte, proč ho nechám, tak jednak je vynalézavý a má sílu, takže dokáže zničit, co považuju za nezničitelné… a za druhé, ono je to tak jedna zničená knížka v poměru třeba k 20-30 minutám, kdy si je hezky prohlíží. Každopádně žádná z dětských knížek nebude už po jejich „dopoužívání“ naším koblihem vhodná ani do knihovny v chánovském ghettu.
• Posedlost tyčovým vysavačem. Jednak mi musí asistovat, když luxuju, takže nic nevyluxuju. Pokud ho nechám, ať si chvilku „zauklízí“, začne ho pořád dokola vypínat a zapínat, takže mám strach o motor. Když už mi „nepomáhá“, vyřítí se k jeho nabíjecí základně, odpojí ji od elektřiny, vyndá z ní vysávací nástavce, donese si ji na konferenční stolek a tančí kolem ní rituální tanec.
• Nepochopitelnou averzi k některým součástem domácnosti. Koblih kupříkladu nemůže vidět sedáky přidělané suchým zipem na našich kuchyňských židlích. Takže je vždycky odlepí a pohodí na zem. Taky strhává oblečení, které máme přehozené přes židle, a složené komínky ve skříni nebo připravené na odnesení do skříně – jejich trvanlivost se počítá na milisekundy.
• Pouštění a vypínání pákové baterie, samozřejmě v situacích, kdy se to či ono zrovna nehodí. Taky už se stalo, že ji při mytí během čtvrt sekundy otočil a opařil se. Od té doby se zdá, že na ni sahá o něco maličko méně 😉
• Šílenosti okolo jídla. Viki je dobrý strávník, o to nic, ale dva jeho zvyky mě točí do vrtule. Jednak mu už nemůžu dát kapsičkovou přesnídávku do ruky, protože si ji místo vycucávání zvykl mačkat a celý se s ní polít. Jednak, když už nechce jíst, začne z pultíku připravená sousta házet na zem. Můžu se vzteknout.
• Zlobení s mřížkou topení. Pokud máte nebo čekáte rodinu, nekupujte si a pokud možno se ani nestěhujte do bytu s radiátorem zabudovaným v podlaze! Je to příšernost, práší se tam, děti tam neustále něco házejí nebo zastrkávají a v režimu odplenkování (teď mluvím o Bibině, s Vikoušem v tomhle stádiu ještě nejsme) mají ve velké oblibě do konvektoru načurat. Viki ovšem opět přidal nový level – těžkou mřížku nad topným tělesem, s ostrými kovovými tyčkami, zvedá z podlahy a zřejmě se s ní plánuje zabít. Musím na oba konce stavět těžký nábytek, což ovšem zařízení pravděpodobně nebude z dlouhodobého hlediska dělat dobře (aspoň, že už není topná sezóna).
• Simulace „tahacího kačera“ čímkoliv se šňůrou. S oblibou takhle tahá ze skříňky, kterou nemůžu nalepovacími pojistkami zajistit (a vrtat do cizí kuchyně nechceme) sendvičovač a za zástrčku ho tahá po podlaze. Upgrade posledních dní: snaží se ho strčit do zásuvky.
• V úvodu zmíněné lezecké tréninkové centrum. Snaží se kamkoli vylézt, tam se vztyčit a ideálně spadnout nebo se i s předmětem převrátit (zatím mu nebylo umožněno). Konferenční stolek, dětská křesílka, stoličky a v poslední době bohužel už i kuchyňské židle. Jo a taky dětská jídelní židlička Antilop, v které se naučil zvedat úplně sám.
• Mistrovství světa v krámování. V poslední době je nejoblíbenější sáhnout do kuchyňské zásuvky, vytáhnout plnou hrst lžiček a rozsypat ji po zemi. A tak dále…

Ono to možná zní všechno banálně, ale zloprcek přestane s jednou likvidační činností a jde se věnovat jiné, dál a dál, hodinu po hodině, den po dni. Mám ale pocit, že je to z velké části kvůli tomu, že se už prostě doma nudí. Až bude mít vyžití (a potvrzuje se mi to v posledních dnech, kdy přece jen nějaké zážitky měl a prudí trochu míň), snad se zas trochu zcivilizuje. A teď mě omluvte, jdu lepit hromádku leporel…