Před rokem. Před rokem jsem jako jindy natáčela každodenní videa do únorové videochallenge a ze srandy tam vpašovala záběry regálů v Lidlu, jakože haha, rejže a těstovin je dost. Covid byl v Itálii a pár lidí podniklo run na Globus a Tesco pro trvanlivé potraviny, ale jinak se nedělo vůbec nic. Neměla jsem absolutně ponětí, jaký to vezme obrat, a kdyby mi to někdo povídal… no nic, co bych asi tak mohla udělat?
Myslela jsem, že to sem přijde. Asi jsem si myslela, že se to nějak přežene. Že se třeba měsíc, dva omezí jiné než nutné cesty MHD, a… a… pak to odejde, jako odchází chřipková epidemie.
No jo, chřipková epidemie. Ale ta z let 1918-1920.
První březnový týden jsme jely s Bibčou do Liberce na jarní prázdniny. Tedy jenom od víkendu do čtvrtka, zato poprvé samy dvě a bylo to parádní. Ještěd, zoo, IQlandia, denní návštěvy OC Forum a okukování hračkářství, společné obědy ve městě a večeře na pokoji s kuchyňkou, čtení Tečky, Mateřídoušky, čučení na Déčko a po jeho skončení na ČT Art, kde mě uprosila na sledování dokumentu o Evě Jiřičné až do konce… Kluci pro nás přijeli nově vyzvednutým autem. Zatímco jsme byly na prázdninách, objevil se první český covid-19 pacient. A pak to šlo ráz naráz, všichni si to pamatujeme, uzavření škol, nouzový stav. L byl hned ten den odpoledne na velkém nákupu v Globusu a nějakou dobu pak jezdil jednou za týden sám, my s dětmi jsme nechodili nikam, kde bychom mohli někoho potkat. Seděli jsme doma, po práci zašli na procházku, o víkendu zajeli autem do lesa. A čekali.
Ve zdraví jsme se dožili znovuotevření škol a užili si super léto. V září jsme si dělali srandu, že tomu dáváme měsíc, ale tajně doufali, že to nebude tak horký.
Bylo.
Od začátku října byla v karanténě Bibinky třídní, pak šla, chudák, asi dva dny do školy a plynule se navázalo další uzávěrou. Ta naštěstí trvala pro prvňáky a druháky asi jen měsíc, následovaná slibem, že tyhle nejnižší ročníky se už nikdy nezavřou.
Přiznám se, jsem idiot. Věřila jsem tomu.
Můj další odhad byl pak už úplně ustřelený: tipovala jsem, že po předvánočním uvolnění lehne na přelomu prosince a ledna šílené množství osob, všechno se zavře a v únoru už se pomalu začne rozvolňovat. Úplně mimo. Jsme v podstatě tam, kde jsme byli před rokem, akorát že se už nepočítají doma šité roušky a nemůžeme na procházku jinam než do katastru obce.
Kurde!
Jasně, jako Pražák jsem na tom dobře: v katastru obce máme gazilion parků i dalších přírodních prostor. Jenže taky cca 1,36 milionu obyvatel, z nichž velká část bude chtít do přírody. S respirátorem. Ani si to radši nechci představovat, jsem zpruzelá a otrávená. Továrnám a provozům, které nezavřeli, doporučuje vláda polovičatá, bezzubá opatření, které stejně nikdo dodržovat nebude, a normální lidi, co si chtějí zajet sami do lesa, buzerují, protože to je jednodušší.
Na protestující proti rouškám a vládním opatřením jsem se vždycky dívala jako na blázny. A i teď plánuju ty tři týdny dodržet. Ale jestli 21. března někdo přijde a zablekotá, že to vlastně nestačilo, tak rozjíždím občanskou neposlušnost, a Lvíček mi dneska nezávisle na sobě řekl totéž. (A to jsme, myslím, rozumní a dost konformní lidi.)
Aspoň jsme dneska byli v Berouně na kafi a procházce na Tetín. Budu z toho žít příští tři týdny. Budu muset.