„To je stejně zázrak, že tady najednou je, co?“ prohlásila v pondělí tři týdny zpátky moje mamka o Briguli. „Já vždycky myslela, že jsi v tomhletom po mně a že se do těch dětí moc nepohrneš,“ přiznala. A mě fascinovalo, na základě čeho si to tak mohla myslet.

Při vší úctě a úzkém vztahu, který jsme s maminkou během mého dětství a v podstatě i puberty měly, ve vztahu k rodině a domácnosti jsme nemohly být odlišnější. Mamina vyrůstala v 60. letech a byla čítankovým příkladem městské úřednice-intelektuálky. Děti nikdy nechtěla a nepotkat otce, bývala by asi názor nezměnila. (Tohle jsem mimochodem zjistila až mnohem později; svoji roli zaujala s takovým nasazením, že jsem ji až do dospělosti pokládala za etalon maminky.) Nemohlo mi ale uniknout, že vaří málo a jen pár jednoduchých jídel, nebo že jediná ruční práce, které se kdy věnovala, bylo přišívání visaček na oblečení na školu v přírodě. Babička naproti tomu byla vyhlášená švadlena a kuchařka (před důchodem profesionální) a snažila se mi svá umění předat; s ručními pracemi neměla moc velký úspěch, ale v kuchyni jsem s ní tvořila vždycky strašně ráda a doma pak mučila maminku požadavky na asistenci při výrobě domácí zmrzliny, bábovek z kuchařských knih a vánočního cukroví z časopisů. Máma MUSELA vědět, že v tomhle případě se jablko zakutálelo daleko.

Je ale fakt, že na děti moc nebyla ani babička – ta se ostatně vdávala o deset let mladší než máma a další děti neměla vyloženě záměrně, mamka mi říkala, že si pamatuje její občasné strachy, aby nebyla těhotná. Naproti tomu jsem já vždycky říkala, že děti chci. Bylo mi moc dobře s maminkou, babičkou a dědečkem, vnímala jsem, že jsem posledním článkem řetězu, a chtěla jsem navázat dál. Mít další malou holčičku, pro kterou budu maminka já.

Vždycky jsem věděla pořád stejně, že to chci, jen se časem trochu měnila představa kdy. Jako dítě jsem počítala s tím, že to bude kolem dvacítky, jak to tehdy bylo normální; někdy na VŠ se ustálila vidina „nejdřív v 27, ale ne později než ve 30“, což mi Lvíček slíbil. A slovo dodržel 😉

Na mojí představě mi nevyšla hlavně ta část, kde se maminka posouvá na pozici babičky. Když si to tak po sobě čtu, mělo mi být jasné už dávno, že máma nebude přes půl Prahy vozit MHD napečenou bábovku a nasmažené karbanátky a pomáhat mi při přebalování. Nestává se mi to často, ale taky se na tom občas chytnu: zajetí představy o tom, jak se něco dělalo a dělo, bez ohledu na osobnost konkrétního člověka.

Ale ostatní jsou na tom taky tak, protože jinak si fakt nedovedu představit, že by si mamina, dlouhou dobu člověk, který mě znal nejlíp, mohla kdy myslet, že nechci děti…

Ještě perličku z minulého týdne, kterou jsem objevila až teď – návrh kavárny na Olšanských hřbitovech. Já jsem správnej cynik, já bych si tam na rakvičku, věneček a černou kávu klidně zašla 😉 co vy?

Tenhle týden strašně utekl a protože bylo hnusně, moc se toho nedělo. Snad dva nebo tři dny jsme strávily celé doma, protože sice nepršelo celý den, ale dobu, kdy bylo relativně hezky, Brigulína prospala. Ve středu jsem ji po večeři předala Lvíčkovi a šla nakupovat, abych stihla akci v M&S – fitting podprsenek zdarma a sleva 150 korun k nákupu. „Fitting“ oproti třeba tomu, co zákaznicím poskytnou v Caresse, byl totální výsměch – prostě změření obvodu pod prsy – ve svetru – krejčovským metrem a odhad prodavačky „to budou tak déčka, možná dédéčka“. Nicméně tři (jednu + jedno dvojbalení) jsem si vybrala a sleva se hodila. Až se mi ustálí velikost, zaskočím si zas pro nějakou Freyu do Caresse, ale teď bych ráda ještě zhubla a zároveň byl stav mého aktuálního prádla už vážně zoufalý. K tomu jsem nečekaně ulovila v Deichmannu ještě dvoje baleríny, které mi JSOU a nevyzouvají se – to se prakticky nestává. Nějaké letní obutí bylo ještě akutnější, protože jediné moje letní boty jsou aktuálně gladiátorky a ty jsou se dvěma přezkami na každé noze při dítěti lehce nepraktické.

K hnusopočasí se mi ještě povedlo chytit nějakou mírnou virózu, takže padla plánovaná akce na čtvrtek (oběd s kamarádkou na Smíchově) i na pátek (návštěva jiné kamarádky mimo Prahu, autobusem z Dejvické); prostě jsem se necítila. Tu druhou zmiňovanou akci jsem odložila už poněkolikáté a na omluvu jsem ani nedostala odpověď, jen pevně doufám, že důvodem bylo z větší části vytížení třemi dětmi a že si to dotyčná nevzala osobně 🙂 doopravdy mě to totiž mrzelo, za celý týden doma (poslední akce byla úterní herna a s přimhouřenýma očima středeční výměna klíčů u domovního výboru :D) už mi docela hrabalo a těšila jsem se.

Včera ráno jsme vyrazili oblíknout Brigit. V Tescu zas měli třicetiprocentní slevy na vybrané (takže skoro všechno) dětské, takže jsme skončili s pěti tričky, jedněmi šatičkami, čtvery legínami a bonusovým bodýčkem za necelých osm stovek, což mi přijde fér 🙂 Ke Dni dětí ostatně dostala od tchyně ještě jedny šaty a má slíbené sandálky, zas by mohl být na nějakou dobu klid.

Apropó, Den dětí. V klidu jsme ho zasklili a „darovali“ Brigulíně odpoledne u babičky a dědy, během kterého jsme si vyrazili na kafe a na výlet. Původně byla v plánu Jiná káva, ale dorazili jsme tam… a přečetli si, že v neděli je zavřeno. Meh. Tak druhou berounskou kavárnu, kde dělají Doubleshot. Tentýž příběh… Tak jsme se naštvali a zapadli do mnohokrát doporučovaného Strakatého králíka. Vyzbyl na nás akorát poslední stoleček venku, kafe bylo slušné, palačinka se šípkovým džemem a oříškový zmrzlinový pohár výborné! Určitě jsme nebyli naposled.

Z kávy a svačiny jsme vyrazili na Ameriku. Byl to můj nápad a zpětně se za něj můžu pochválit: procházka trvala tak akorát dlouho, výhledy byly nádherné a s Brigulí by se tam zcela rozhodně jít nedalo. Nemám přehnaný strach z výšek, pokud mě jistí zábradlí, skleněná stěna nebo jiná zábrana; ale z příkrých, ostrých a téměř nekonečných srázů starého lomu jsem měla respekt pekelný. Kromě nádherné azurové vody a impozantních vytěžených stěn ještě Velká Amerika oblažovala pohled zvláštními druhy flóry a cestou k autu jsme narazili na pole s nějakými luštěninami v květu, které přímo bzučelo včelami. Bylo vedro a bylo léto a já si zase připadala, jako by mi bylo čtrnáct. Miluju tohle.

V souhrnu božího víkendu (taky počasí, přes původní celkem neradostnou předpověď, nám hodně přálo) chybí sobotní dopolední procházka na Řepy a odpolední dětný piknik (šest rodičů, čtyři děti) v Centrálním parku. Bylo tam nádherně, my si to užili, dva větší prckové se vylítali a skončili jsme ve Mlejně na kofole, cheescaku s čajem (já, protože mi ještě úplně nebylo dobře) a horkých malinách (L.) – boží zařízení pro děti, je tam přímo jedna oddělená místnost s dětským koutkem, takže mrňousové nezdrhnou a vy se můžete v relativním klidu občerstvit. (B. se nejvíc líbilo čtecí křesílko, a já se jí nedivím!) Bez mučení přiznám, že za bezdětna bych se podobné akce asi dost hrozila, ale v současném stavu je to next best thing po udání dětí na hlídání, což se nenaskytne zas tak často 🙂

Na Řepích teď všechno krásně kvete… hlavně mě pobavily ty růžové „pergoly“ 🙂 a minikaštánky… nenápadná předzvěst podzimu!

Sesbírala jsem po bazarech a aukcích konečně všechny kartičky do Tesco Disney alba! Zestárla jsem přitom aspoň o dva roky a už rozhodně nikdy nehodlám něco takového opakovat, ale to albíčko je prostě pěkný 🙂 B. už teď miluje si ho prohlížet, tak třeba za pár let přijde i k praktickému užitku. Původně jsem to ani neměla v plánu, ale prostě se mi to celé líbilo. No. Jsem dětina, kopněte si do mě 😀

Posledních pár týdnů jsem hodně trpěla přehříváním dvou klíčových domácnostních spotřebičů: pressovače a notebooku. Zahřívání počítače jsme vyřešili vyluxováním větráčku, se zahříváním kávovaru jsme byli bezradní, takže jsme ho odvezli na reklamaci. Reklamační technik přišel, mrknul na krabici a jeho první otázka zněla: „A odvápňujete ho?“ „Ééé… hmmm… mno… asi ne.“ Takže nám reklamaci nejspíš zamítnou, ale pořád si chovám malou naději, že fakt odešel termostat nějakým způsobem nezávislým na naší údržbě. (Máme mimochodem poměrně hodně měkkou vodu, takže ta naděje přece jenom aspoň trochu žije!) Tluču se ale do hlavy, že mi to vůbec nepřišlo na mysl. Starý pressovač jsme neodvápňovali nikdy, a to byla ve starém bytě voda celkem tvrdá, a návod k novému četl Lvíček, který si detailně zapamatoval postup na rozebírání filtrů… ale to, že ještě dvakrát častěji se má odvápňovat, nějak zasklil 😀 tak uvidíme.

Dneska je prvního června, a tak kromě zmiňovaného Dne dětí a začátku meteorologického léta (už jsem viděla první červenající se třešně…!) jsou i nové tapety. Ale popravdě začínám uvažovat o tom, že se na to vykašlu a pořídím si nějakou stálou, něco podobného, co mám teď na zamykací obrazovce Windows. Poslední dobou se mi na SmashingMagazine skoro nikdy nic nelíbí.

A zítra je po týdenní pauze nový díl Game of Thrones – měla jsem už regulérní absťák, netuším, co budu dělat, až zas skončí série…