Myslela jsem, že po říjnu už to půjde nahoru. Nějak ne. Začátkem týdne dítě lehlo s obříma teplotama a navíc přestal fungovat nurofen. Totiž fungoval na srážení, ale místo aby Bibinu jako celé ty dva roky předtím uspal, začal na ni působit jako nakopávač, takže churavé apatické batolátko, kterému jsme v půl osmé aplikovali „na noc“ nurofen, zázračně ožilo na další tři hodiny.

V sobotu jsme měli naplánovaný výlet do Drážďan, dokud mám ještě aspoň nějakou fyzickou sílu a výdrž. Jo. Brigule spala dvě noci předtím a dvě potom ve svém pokoji od večera do rána… a z pátku na sobotu si střihla svou oblíbenou dvouhodinovku. Protaženou skoro na tři hodiny, takže jsem k ní vstala po čtyřech hodinách spánku a do postele se dostala 6:15, přičemž na 7:15 jsme měli budík. Když zazvonil, nepodobala jsem se provozuschopné lidské bytosti ani vzdáleně. Rozhodování, jestli to zvládnu dospat v autě, nebo se budu šetřit a zkazím nám výlet, bylo dost složité… nakonec jsem se rozhodla nepřepínat a bylo to asi poslední dobré rozhodnutí víkendu. Šla jsem to dospat, po obědě jsme odvezli Bibinu ke tchánům a vyrazili do Šárky, na procházku a kafe, to bylo prima a popravdě řečeno na mě ten den tak akorát.

V neděli jsem měla domluvený sraz s pár lidmi na Černém Mostě (mj. z HK a Nymburka, proto tam). Samotné kafe bylo prima. Co nebylo prima, že jsem někde v útrobách nákupáku vytrousila svůj nejmilejší tmavošedý kulich s bambulí (z loňska z Camaïeu), jediný, v kterém jsem nevypadala jak retardovaný sněhulák, a při jeho marném hledání mi zbytečně ujely dva autobusy a zároveň jsem prokaučovala šanci zajít ještě pro nějaké drobnosti do Ikey. Přitom jediné, co by bývalo stačilo, by bylo dát si ho sakra do batohu stejně jako šálu, která stála padesát korun a žádný zázrak to není…

A zbytek se mi ani nechce psát. Večer unavené dítě vylezlo na židli u počítače, kam nesmí, a já ho šla sundat. Ale místo, abych ho nejdřív sundala a pak si řešila svoje věci, mě jako správného lumíka bez dlouhodobé paměti napadlo mrknout, kde je v Praze Camaïeu, abych si mohla zajít pro náhradu. A Bibina spadla. Přímo na spánkovou kost, takže jí kolem oka za chvíli vyskočil úhledný půlkruhový rudý monokl (na narozeninové fotky ideální dekorace).

Jinak snad nic. Ale pohled na dítě padající přímo na hlavu je děsný. A ještě mnohem horší ten pocit viny, že se to stalo kvůli mojí blbosti. A naštvaný Lvíček, který se mi přiznal, že mi chtěl koupit pod stromeček nový mobil (starý dává najevo různé náznaky brzkého odchodu do křemíkového nebe), ale že mě po tomhle v mých digitálních závislostech nechce podporovat.

Ne, letos jsem první adventní neděli fakt nijak svátečně neprožívala.

Obrazovou dokumentaci monoklu a dalších radostných zážitků najdete zde.