Loni jsem hodně četla.

Hodně.

Až tak, že mi to připadalo pomalu moc a letos bych ráda čtení trochu omezila (fakt jsem tohle napsala?), především ve prospěch psaní. Ta první část se mi zatím daří, první letošní knížku jsem dočetla „až“ dneska a šlo o kraťoučkou sbírku detektivních povídek P. D. Jamesové. Druhá zatím moc ne, nicméně v tomhle příspěvku jsem se chtěla věnovat hlavně loňské čtenářské výzvě a jak jsem se s ní poprala 🙂

kniha, která je starší než čtenář: Spolčení hlupců. Rokem vydání tedy o fous (1980), nicméně napsána byla ještě o dost dřív. Doporučil mi ji mezi řečí na společné večeři brácha, ale musím přiznat, že mně moc nesedla.
kniha, která je autorovou prvotinou: V lese visí anděl. A jestli tohle byla prvotina, tak zaslouží obrovský klobouk dolů. Zhltla jsem ji jedním dechem.
kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení: Děti, které přežily Mengeleho. Prostě jsem vzala první náhodnou přečtenou knížku a koukla jsem se, kolik má hodnocení. Kniha samotná, když mám být cynická, klasická „holocaustovka“. Příběhy přeživších jsou vždycky drsné a nesmírně zajímavé čtení, ale asi už mi jich prošlo čtečkou až moc, začínám být otrlá.
kniha odehrávající se v budoucnosti: Kniha zvláštních nových věcí. Aspoň doufám, že to má být v budoucnosti, jak to člověk vlastně u takové jako-scifi s létáním na jiné planety člověk pozná? Ale budu to tak brát. O Knize ještě ani po roce nevím, co si myslet. Bezpochyby je originální.
kniha od severského autora: Těch byla nejmíň desetina 🙂 ale spoustu jsem jich „spotřebovala“ do jiných kategorií, tak nakonec Vlastní spravedlnost. Ale mě Lackbergová děsně štve, tuhle knížku jsem získala někde zadarmo a zkusila jí dát ještě šanci, ale… NE.
kniha, jejíž děj se odehrává v Praze: Tady jsem už ke konci roku sáhla v dobré víře po detektivce Praha osudová, která se odehrává za druhé světové války… a v devadesáti procentech děje jinde než v Praze, což jsem ale zjistila až během čtení 😀 ale už jsem neměla čas shánět něco jiného, tak jsem ji nechala. Čtivost mě příjemně překvapila.
kniha od držitele Pulitzerovy ceny: Zátiší s kousky chleba. Není to kniha, za kterou Anna Quindlenová Pulitzera dostala, ale objevila jsem ji ve slevách na Světě knihy a naprosto mě vtáhla svou nádhernou obyčejností.
oblíbená kniha rodičů, prarodičů: Egypťan Sinuhet a moc děkuju mamince za tenhle tip. Sama bych se k jeho přečtení nejspíš neodhodlala, a pokud ano, asi bych to po prvních rozvleklých stránkách hned vzdala. Ale řekla jsem si, že něco na tom přece být musí, když se to mamce líbilo… a pak jsem se Sinuhetem prožila naprosto nádherný a opojný snad celý měsíc. Jeden z top čtenářských zážitků loňského roku a doteď mě nepřestává fascinovat, jak neuvěřitelně aktuální a „vševědoucí“ může být román z konce 40. let o životě ve starověkém Egyptě. Wow.
kniha, odehrávající se na ostrově: Neviditelný. Strašná slátanina, ale nic lepšího jsem neobjevila 🙂
kniha psaná formou deníku: Deník Anne Frankové. Tak dlouho jsem pátrala po něčem… no prostě něčem, až jsem nic nevypátrala a rozhodla se skončit u klasiky všech klasik. Ani nevím, co jsem čekala, ale skutečnost předčila moje očekávání několikanásobně. Anne opravdu uměla psát, samozřejmě úroveň odpovídá věku, ale je tam zjevný jak talent, tak plán deník po válce vydat, což už bohužel sama zrealizovat nemohla. A brečela bych nad tím, protože co jen z té holky mohlo být! A ještě navíc dva roky skrývání, podrobně popisované ponorkové nemoci pěti dospělých a tří dospívajících nucených sdílet nepřetržitě společný prostor… a tři čtvrtě roku před koncem války je nějaký zmrd udá. Achjo.
kniha od autora ze sousedícího státu: Starý kraj. Do recenze jsem psala, že má všechny předpoklady, aby se mi líbila, ale nějak to nevyšlo. Ne a ne se naladit na tu správnou vlnu. Věřím, že spoustě lidí se bude líbit hodně; kolem mě nějak prošuměla.
kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih: Tufova dobrodružství od G. R. R. Martina. Tenhleten autor nejprofláklejší fantasy za poslední desetiletí umí i docela slušnou scifárnu!
kniha poprvé vydaná v roce 2017 (zcela nová kniha): Hana. Mornštajnová umí (i když Slepá mapa se mi asi pořád líbila nejvíc), nelze nedoporučit.
kniha od českého autora: Hájíčkova Dešťová hůl. Ne každému, koho znám, se líbila, ale mně velmi. Určitě mezi nejlepšími pěti, co jsem letos četla.
kniha se zvířetem v názvu: O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, tam se mi nepodařilo najít nic normálního 😉 Jeden z těch lepších Čtvrtků, genderově stereotypní Josefku ještě beru, to Makovou panenku a motýla Emanuela jsem měla chuť hodit někomu na hlavu.
darovaná kniha: Tu jsem letos přečetla snad jednu jedinou, a to Ódinovo dítě od maminky. Ebooky se blbě dávaj, tedy ne že by to nešlo (ještě jednou díky za Dům za zdí, Puff ;)), ale nebývá tolik příležitost 😀
kniha, která má jednoslovný název: Gottland. Čekala jsem (opět) něco trochu jiného, tohle je hodně působivé povídání (v podstatě zajímavosti v podobě odstavců, krátkých historek apod.) o známých i méně známých Češích!
kniha s jménem v názvu: Nejmenuji se Miriam. Hodně zajímavý román o Romce, která přežila koncentrační tábor a celý život už v emigraci ve Švédsku žije s identitou Židovky, což je pro okolí mnohem přijatelnější.
kniha pohádek: Tak o ty jsem neměla nouzi 🙂 abych byla stylová, tak nejobsáhlejší (doopravdy několik set stránek) a nejvýpravnější byla Velká kniha pohádek Hanse Christiana Andersena a překvapilo mě, že nebyly z velké většiny zas tak drastické, jako si pamatuju.
kniha, jejíž první věta je otázkou: Dubnová čarodějka, stejná autorka jako Nejmenuji se Miriam, ale oproti tomu celkem zklamání z postav i děje.

A na letošní výzvu už si brousím čtečku 😉