Určitě už jste slyšeli (nebo, pravděpodobněji, se už na základě vlastní zkušenosti do jednoho z proudů sami zařadili), že v době koronavirové karantény existují dva typy lidí: první, kterému zavřeli hospody, knihovny a fitka a tudíž doma v hromadě volného času může přečíst všechny knížky, sjet neodkoukané seriály a vycídit byt do posledního čtverečního centimetru.

Ten druhý typ jsou lidi s dětmi.

Prvního března, kdy se u nás objevil první nakažený, jsme zrovna s Bibčou odjely do Liberce na jarní prázdniny slash čtyřdenní teambuildingový pobyt posilující vztah matky a dcery, protože poslední dobou to bylo furt jen „s tátou“ a já byla Vikiho neodpoutatelná „mama“. Účel se podařil – získaly jsme bližší vztah a jako bonus jedny z posledních cestovatelských zážitků na dlouhou dobu: libereckou ZOO, IQlandii, IQpark a Ještěd.

Ještě o týden později by mě ani ve snu nenapadlo, že zavřou školy.

První (necelý) týden jsem homeschoolovala na základě zadaných stránek v učebnicích a vyzvedávala Viktorka po O, aby mu to nebylo líto. Druhý týden dostal Vikouš rýmu a tak jsem ho (s jistým ulehčením) nechala doma, přičemž mi ulehčila život výuka přes Skype, kterou Bibinčina škola zavedla. I tak ale bylo pořád víc než dost co stíhat, včetně vaření nejen pro nás, ale i pro L, kterému přistál nařízený homeoffice den po uzavření škol.

To jsme vyřešili anektováním Viktorkova psacího stolu (který zatím stejně nepotřebuje a používal jen jako sklad hraček) a dovozem pracovní židle a dalšího příslušenství.

Téměř denně chodíme „po práci“ na procházky (vynechali jsme asi dvakrát nebo třikrát, když bylo hnusně). V rouškách, samozřejmě. Každý víkendový den odpoledne jezdíme někam do přírody. Aspoň v rámci Prahy (Šárka, Hvězda), ale tenhle víkend to byl výšlap Nový Jáchymov – rozhledna Máminka a okruh lánskou oborou, kam někdo dokonce jako zpestření připravil šifrovačku o dvanácti zastaveních. Zabavili jsme se, děkujeme.

Letní čas nedáváme. Je půlnoc a já mám furt jedenáct. Krušné to bylo hlavně během uplynulého týdne, kdy před zavřením (v pátek po obědě) chodil Viki zase na dopoledne a do školky jsme s jazykem na vestě dobíhali většinou kolem deváté a někdy i po. Naštěstí je UčíTelka až od devíti a výuka od půl desáté.

Stoupla spotřeba alkoholu. Významně. V prvních dvou měsících nového roku jsme ji hodně snížili, v týdnu byly třeba jeden dva večery, kdy jsme si nalili.

Teď jsou tak jeden dva večery v týdnu, kdy si nic nenalejeme. Ale hádám, že existují i horší průvodní jevy karantény.

Příště třeba zas o něco vtipněji, i když nemáme křečka vhodného k minutkové úpravě. Zatím takhle. Že ještě žijem.