Lvíček, jak asi většina pravidelných čtenářů tuší, je člověkem plánování a časových rezerv. Taky proto jsme měli už v únoru objednanou dovolenou. Stejně jako loni s tchánem v pokoji pro pět.

V Egyptě.

Po pártýdenním březnovém okusování nehtů jsme se rozhodli ji stornovat a objednat tuzemský pobyt: v Českém Švýcarsku. Kratší, s tím, že první týden léta prostě budeme s dětmi jezdit na výlety po okolí.

Pak se otevřely hranice a L začal mít roupy – nejdřív, že bychom jeli do Chorvatska, až budou děti u babičky. Proč ne, říkala jsem si, ale zanedlouho myšlenka metamorfovala na „pojeďme i s dětma“ a to se mi teda nechtělo: naše hydřata, kterým se ve vedru a serpentinách dělá blbě, zavřená 2+2 dny v autě kvůli pár dnům v nějaké hyperpředražené airbnb vilce, kde bych stejně musela vařit? To se mi fakt nechce, namítala jsem, a opatrně se zeptala, jestli by se nenašlo nějaký Řecko?

A tak jsme skončili budíkem na 1:55 prvního července, natáhnout na sebe oblečení a jedeme. Ve tři už jsme v rouškách bloudili pustou halou ruzyňského letiště a popocházeli u jedné asi ze tří otevřených přepážek. A v pět v přeplněném letadle směr Kréta.

V našem hotelu jsme vystupovali jediní. A musím říct, že na následující dva dny nikdy nezapomenu – připadala jsem si jako na Maledivách nebo v nějakém jiném resortu, kde máte soukromé pláže, bazény i služebnictvo. Jelikož jsme přiletěli ráno, stihli jsme ještě před obědem moře. NIKDO tam nebyl. Když se po obědě objevili dva další lidi, byli jsme vyloženě uražení 😀 V akvaparku jsme byli taky sami a piškotéka hrála první večer pro jediné dva posluchače, naše děti. První dva dny bylo jídlo servírované, ne švédské stoly, protože by se to zjevně nevyplatilo: na obědě jsme v den příletu byli celkem dlouho, takže si troufnu tvrdit, že jsme potkali celé osazenstvo, a to kromě nás čítalo asi čtyři další rodiny. Večeře byla pětichodová a už při třetím chodu jsme nemohli. Snídaně další den byla v podobném duchu: aby nemuseli nakládat celé švédské stoly pro deset patnáct lidí, dostala každá rodina tác s výběrem víceméně všeho: pečivo, máslo, šunka, sýr, ovoce, zelenina, marmeláda, jogurt.

Pak samozřejmě začali lidi přijíždět a obsluha trochu komplikovat – ve „špičkách“ se tvořily fronty, protože hosti se jídla nesměli ani dotknout a i o snídaních nám každý plátek šunky musel naservírovat číšník. Ale dalo se to vydržet, zvlášť když se člověk bavil s personálem a vychytal časy, kdy je menší zájem. Většina číšníků byla výborných a nápomocných, nejlepší žoviální (v dobrém smyslu!) Giorgios, který po třech dnech konfrontace s objednávkami našeho mladého pána už při každém jídle vítal Viktora bodrým „bolognese!“

No prostě, resort bez lidí – co víc si přát 🙂 jedině snad si pořádně zašnorchlovat (Bibi s dětskou maskou z Decathlonu) a naučit se plavat na moři s pásem (Bibi) nebo rukávky (Viki)? Nebo jedno dopoledne, kdy se děti zabejčily, že k moři nechtějí, je dát do dětského klubu (kde byly, opět, samy) a jít se projít a zaplavat si na otevřeném moři? Nebo skvělou večeři v autentickém krétském restaurantu? Nebo ještě lepší v hotelové asijské restauraci? Nebo koktejly? Nebo míchanou točenou zmrzlinu a jahodovou ledovou tříšť pro děti? Nebo affogato, tedy espresso s točenou vanilkovou zmrzlinou, které jsme si dávali každý den v hotelovém akvaparku, když jsme zjistili, že cappuccino se nedá pít? 🙂

Suma sumárum – jsem ráda, že až se kvůli covidu zase zavřou hranice, možná i navždy, budu mít v domově důchodců na co vzpomínat 😉

„Sakra, ta Psice nějak dlouho nic nenapsala,“ brblala jsem, než mi došlo, že jsem se prostě jenom tři týdny neměla čas podívat do čtečky. A to tak v kostce vystihuje můj poslední měsíc. Vysvědčení, zabalit, odletět prvního do Řecka. Z toho by byl asi moc hezkej blog, jak jsme vstávali ve dvě, kolem desátý byli u moře a na obědě bylo první den asi pět obsazených stolů, plus jak nám all inclusive servírovali číšníci – i každej plátek šunky u snídaně, a to už fakt nechci zažít. Prázdný pláže, prázdný bazény, piškotéka výhradně pro naše děti… Když tak třetí čtvrtej den začali najíždět lidi (pořád tak počítám desetina normální obsazenosti hotelu), začali jsme remcat, co je to za drzost 😀

Akorát mně se nějak tím vstáváním a odjezdem a vším rozházela celá Quanti, takže jsem první tři dny pořád nedokázala vypnout a až čtvrtej to pro mě začala bejt dovolená. Na sedmidenní dovolený trochu blbý, ale co už. Zážitek to byl i tak úžasnej.

Doma dvoudenní kolotoč praní a balení a odjezd do Českýho Švýcarska do roubenky. Denně naplnit hydrovaky, zatopit v peci, umejt ručně nádobí atakdál a ujít 8-18 km po skalách. Bylo to boží (už jsem říkala, že chci roubenku se zahradou a s pecí?), ale náročný. Přijeli jsme v pátek a na neděli jsem zase musela sbalit děti na pobyt s babičkou.

V pondělí jsme se rozhodli s L jít do baru, konkrétně do baru Hemingway, odkud nás loni pro obsazenost vyhodili. (Spoiler: letos ne 🙂 ). Když jsme vyrazili, předsevzala jsem si, že budu příjemná společnice a že se budu usmívat.

Lidi – nešlo to. Po pár vteřinách mě chytla křeč do pusy. Po pár pokusech mi došlo, že jsem se nesmála už tak dlouho, že to moje obličejové svaly zapomněly. Všechno to soustředění, vypravování, stres a v nejlepším případě úleva a uvolnění. Žádná euforie. Ono jde fyzicky zapomenout se usmívat.

Nedělejte to.

Po dvou dnech už snad zas dobrý, ale když mi došlo, že se rodina musela tři týdny dívat na náčelnici Kyselou Prdel, není mi nejlíp.

Nebuďte jako já a usmívejte se.