Nemyslitelná věc. Kam až si pamatuju, od doby, co jsem vydržela do půlnoci, byl Silvestr spojený s chlebíčky a pomazánkami. Vždycky jsme s mámou ráno pustili Když Burian prášil nebo jinou komedii pro pamětníky a šly patlat: sýrovou, vajíčkovou, rybičkovou. K tomu nějaká ta paštika a chlebíček se šunkou nebo uherákem a televize až do půlnoci.

Když už jsme u toho: Vánoce bez televizního programu. I tehdy, když jsme neměli televizi (a byli přes svátky u příbuzných). I tehdy, když bylo s malými dětmi jasné, že se rozhodně nebude čas na něco dívat (a taky nebyl). Pro mě jeden z novodobých symbolů Vánoc – koupit si vánoční program čtrnáct dní dopředu a různobarevnými zvýrazňovači si zaškrtat, co by mě zajímalo. Před dvaceti lety každý týden, později už jen ten týden a půl kolem Vánoc a Nového roku.

Letos poprvé jsem se podívala pravdě do očí a uznala, že není šance o Vánocích zapnout a v kuse odkoukat v televizi cokoli, natož na určitý čas.

Letos poprvé jsem se podívala pravdě do očí a uznala, že na pomazánky nemá nikdo chuť a já taky ne. (Ostatně letos jsem neměla chuť péct ani cukroví a vybičovala jsem se až tři dny před Štědrým dnem.)

Byl to zvláštní rok. Tohle to jen podtrhuje.

Všechno nejlepší do roku 2021, na který jsem si optimisticky koupila diář. A snad to dopadne jinak než v tomhle vtipu: