Mikrobiom je buzzword poslední doby. Civilizace mikrobů v útrobách jednoho každého z nás prý tvoří celý nový orgán a druhý mozek. Anglický výraz pro intuici je „gut feeling“, tedy v podstatě cítit něco ve vnitřnostech.

Já se asi, s dovolením, budu spoléhat na ten první mozek, protože moje vnitřnosti jsou buď pitomý, nebo naprostý sadisti. (Doufám, že neumějí číst.)

Abych to ilustrovala. V neděli jsem chtěla jít běhat. Potud dobrý. Vždycky ovšem chodím na jednu stálou trasu, maximálně prohodím směr okruhu, trochu ji zkrátím nebo prodloužím. A vždycky si taky beru běhací tříčtvrťáky.

Nicméně v neděli mi intuice našeptala: „Co kdyby sis radši vzala ty turistický kraťasy? V tom vedru se hodí o každý centimetr míň. A když už jsme u toho, proč si to trochu nezpestřit a nejít si zaběhat výjimečně na druhou stranu, do lesíka kolem rybníka? Stín, chládek, měkké lesní cestičky místo asfaltu! Poooojď!“

Načež jsem na kraji lesíka zaškobrtla o kořen a sedřela si půlku levého lýtka. Přesně na místě, co by normálně bylo kryté těmi tříčtvrťáky, které nosím pokaždé.

Mám pro to jediné vysvětlení: moje vnitřní orgány mě nenávidí.

Květen je zabitej. Když jsem se chtěla podívat, co jsem psala v květnu loni – protože v květnu máme vždycky nějaký události typu zabouchnutý dveře, odřený auto, ztracený klíče… tak jsem zjistila, že jsem nenapsala nic. Příhoda, kterou napíšu na konci příspěvku, se nám stala taky ještě v květnu. A než jsem se k ní dostala… marná sláva.

Plácám se v tom. Už od doby, kdy jsem před dvěma měsíci dostala k narozeninám otevření škol a školek. Hned první den jsem šla plná nadšení umýt lednici. Nesla jsem skleněnou polici do vany… a omylem s ní škrtla o obklad. Police na s…třepy, vana poškrábaná. Cool. Později ten samý týden jsem si všimla, že poličky ve vestavné skříni v chodbě jako by trochu nabobtnaly. Přičítala (a vyčítala) jsem to tomu, že jsem tam možná někdy uklidila nevychladlou parní stanici. Houby, zlatá rybko: měla jsem tam několik plechovek radleru, z nichž v jedné byla těsně nad dnem mikroskopická dírka. Nikde louže, nikde… nic… jenom čtyři a půl deci radleru, které se vsákly do vestavky.

Bomba.

Když jsem příští týden myslela, že už budu mít klid, čekal mě telefonát z neidentifikovaného čísla. „Tady je Policie ČR, jste majitelkou vozidla XY?“ To bylo moje ani ne měsíc staré auto, tak jsem s hrůzou přikývla. „A víte, kdo s ním včera odpoledne odjel bez placení od čerpací stanice…?“

No, já ne. Lvíček. Byl mi ho zajet, po celém dni za volantem byl unavený (když jel takhle projet nové auto před časem, ztratil někde při sundavání rukavic snubní prstýnek) a je zvyklý platit na Benzině appkou, takže mu nepřišlo divné, že nejde dovnitř. Prostě natankoval, zadumal se, myslel, že zaplatil, a odjel. Tak to jel s omluvou srovnat.

A takovýhle srandičky jsme zažívali v dubnu.

Já myslím, že by líčení našich katastrof takhle po dvou měsících zase stačilo (mně teda určitě), tak už jen tu květnovou historku: jeli jsme od zubařky a podle navigace odbočili pod železničním mostem doleva na nábřeží. Za chvíli vidíme na tramvajovém pásu vedle sebe policejní auto. Lvíček prohodil něco o tom, že pch, jedou po kolejích a ani nehoukají – jako by ho slyšeli, zapnuli majáčky, vjeli před nás a gesty nám dali najevo, ať auto odstavíme na chodníku.

Chvíli jsme stáli, policajti před námi, a nic se nedělo. Za pár minut vystoupil ze dveří spolujezdce příslušník, v chůzi si nasazoval respirátor a houknul na Lvíčka do okýnka: „Máte štěstí, pane řidiči, zrovna nás zavolali k něčemu nutnějšímu, takže můžete jet.“ „A kvůli čemu jste nás zastavili?“ ptal se L ze zájmu, protože jsme si žádný přestupek neuvědomovali. „Vjel jste do zákazu, pod tím mostem se nesmí doleva.“

Tak jo. Zase jsme o něco chytřejší.