Zrovna mi přišel do spamu komentář. Spamový. Asi bych měla radši něco napsat, než blog nadobro zapadá prachem.
Ale co? Díky, že můžem, nabízí se. Díky, že jsme mohli být 17. na Národce. Ani ne tak kvůli sametovce, jako kvůli den předtím končící karanténě našich ratolestí. Dávám se z ní dohromady doteď, a sranda asi ještě nekončí: většina kamarádek, co před 3-4 týdny psaly, že mají děti v karanténě (tedy tak týden přede mnou), teď píšou, že je celá rodina Covid+.
Mno.
Lvíčkovi zavřeli kancl, respektive omezili na 30 lidí denně, takže tenhle týden nejde ani jednou.
Školu ještě nezavírají. Zatím. Až na to dojde, určitě zešedivím: stačily mi čtyři dny domácí výuky našeho prvňáka. Zatímco třeťačka si v pohodě celé dopoledne konverzuje se spolužáky a nepřestane kolikrát ani potom, co online oficiálně skončí, prvňák má turnusy: dvacet minut z hodiny online, zbytek samostatná práce. U onlinu musím být s ním, aby si nepřepínal kameru, nevypínal kameru, nevypínal mikrofon, nevyhazoval ostatní z hovoru a soustředil se; u samostatné práce musím být s ním, protože, well, jinak nic neudělá.
Co dál říct. Loni touhle dobou jsem měla zařízenou většinu dárků, teď mám prd. Teda, zařízené jsou věci pro děti (naštěstí), rodina už je snad taky v procesu, ale nějaké dekorace, kolekce, výzdoba… meh. Ani ty koledy si nepouštím. A to už je u mě co říct.
Tak to by v rámci vymetení pavučin asi stačilo, mohli jste se přesvědčit, že žiju… a jdu radši zalehnout. Člověk dneska neví dne ani hodiny.
Nárok na třetí dávku, pokud by schválili pětiměsíční rozestup: 12. 12. Ale nejsem senior ani chronicky nemocná, tak asi bez šance.