Já vím, že byste asi radši četli, co jsme všechno zažili o prázdninách, jak to dopadlo se sádrou a jestli děti letos konečně vyhrály něco v soutěži Déčka (spoiler alert – nevyhrály). Ale zase vás zklamu. Protože minulý čtvrtek umřela královna.

Trend póza. Chm. Mám pocit, že se nevyjadřuju ke smrti kdekoho. Nekomentovala jsem ani Libušku Šafránkovou nebo Josefa Abrháma, mám dojem, že snad ani Karla Gotta (ale nechci kecat) a úmrtí Václava Havla mě hlavně naštvalo, protože kvůli němu nebyla v MFD (tehdy ještě čitelné) vánoční příloha.

Královna je něco jiného. Za prvé, byla něco jako Eiffelovka. Prostě něco, co je s námi až relativně od moderní doby, ale svět bez ní jste nepoznali a máte tak nějak dojem, že tu zůstane napořád.

A za druhé… naše rodina je s tou britskou královskou vtipně propojená. Prvorození potomci v obou rodinách se několik generací dozadu rodí plus mínus rok od sebe.

Moje prababička. 1900. Královna matka. 1900.

Moje babička. 1925. Královna Alžběta. 1926.

Moje máma. 1947. Princ Charles, tedy král Karel. 1948.

Já. 1982. Princ William. 1982.

Bibi. 2012. Princ George. 2013.

Já jsem Alžbětu měla ráda. Loni jsem zhltla čtyři řady Koruny a několik dokumentů o královské rodině. Někde uvnitř jsem chovala miniaturní naději, že se s ní třeba někdy někde setkám.

Tak ne.

Twitterem jsem začala, Twitterem skončím. Snad ne moc pateticky, kdyžtak mi to promiňte.