Co si budeme povídat. Blog mám poslední dobou víceméně na dvě věci:

• Publikovat průběžný stav a výsledky každoroční Čtenářské výzvy.
• Cítit se provinile, že už zase uběhl měsíc bez příspěvku, ale ne zas tak provinile, aby mě to přimělo něco napsat.

Ehm. Tímto nadzvedávám virtuální klobouk, respektive jako žena vlastně spíš provádím virtuální pukrle těm, kdo to ještě nezabalili, především Psici, jejíž posty i následné diskuse v komentářích mě pořád baví a zároveň mě inspirovaly odfouknout virtuální prach z přihlašovací stránky a utrousit něco o mazlíčcích.

Psice totiž psala o zkušenosti s krmením gekončíka. A taky s uprchlými cvrčky jiného známého chovatele. A to mi připomnělo probíhající bitvu o mazlíčka u nás doma.

U nás je to takový divný. Jako dítě jsem vystřídala několik křečíků a chovných párů morčat, jako dospělá jsem si do vlastního bytu pořídila pískomily a když nás opustili, nějak jsem už nebyla v náladě řešit další zvířata. V podstatě jsem ale asi čekala, že to bude s dětmi probíhat nějak podobně.

Děti zvířátka nechtěly. Tedy chtěly, ale když jsme jim vysvětlili, co taková péče o psa nebo kočku obnáší, couvly hned na startu. Pak se Bibča zmínila o řasokoulích, a vzhledem k tomu, že to technicky vzato není zvíře, jsme souhlasili a L. pořídil akvárko a každému z dětí jednu řasokouli.

Řasokoule se mají koulet v dlaních a má se jim aspoň jednou za dva týdny měnit voda. Děti se samozřejmě vybodly na obojí, takže se koule záhy rozpadly na jednu velkou a několik menších kouliček a ty větší jsme museli svázat provázkem, aby se nerozplizly úplně. Čištění si připomínáme mezi dospělými navzájem. Testem připravenosti na zvíře tedy děti neprošly (a ani se nedivíme, i když chápu, že třeba hvízdající morče by bylo s vymáháním svých potřeb naléhavější než mlčenlivá řasokoule v rohu poličky).

Ovšem samozřejmě téma se periodicky vrací a často ho podporuje i rozpolcený L., na kterém je zřetelně vidět, že by si nějakého mazlíčka sám přál. Na jaře jsme zasadili dva kaštany, které od té doby každé ráno rosí, říká jim „kluci“ a připomíná mi, abych je občas dávala na terasu na čerstvý vzduch. Na druhou stranu ale nechce řešit zvyšovat rodinnou mental load o všemožná očkování, čištění, krmení a zajišťování hlídání během víkendů a dovolených, takže otázka zvířátka pořád stojí a probublává někde v pozadí.

Tenhle týden jsou děti u babičky. A když jsme je odvezli a přijeli v neděli domů, zjistili jsme, že se nám do bytu, nejspíš při větrání, dostala – asi saranče. Obří hnědá „kobylka“, na poměry hmyzu celkem ochočená a přítulná. Chtěla jsem ji odnést ven, když nezdrhá, ale než jsem přišla s nějakým dopravním prostředkem, byla pryč. Mávla jsem rukou a nechala to být. Až druhý den odněkud vylezla a koukala se na mě.

„Počkej, půjdeš ven,“ slíbila jsem a vynesla ji na zalaminovaném loňském rozvrhu hodin připraveném na vyhození.

„Chudák! Já myslel, že je to náš nový domácí mazlíček,“ odepsal dotčeně.

Mám pochopení, ale v tomhle bytě je místo jen pro jednu z nás.