Bibča letos nastoupila na osmiletý gympl. To víte.

Že příšerně moc chtěla dělat němčinu, to možná víte taky. (A teď každou chvíli ofrňuje a kňourá, jak to španělštináři mají lepší!)

Ve čtvrtek jí bude dvanáct. Asi to obrečím, protože jako první věc po abecedě, měsících a dnech se v němčině učili představovat. A její úvodník zní:

„Ich bin Bibi. Ich bin elf.“

Elf je německy jedenáct, to ví každý, kdo kdy kolem němčiny aspoň prošel. Ale mě to nepřestává rozesmívat. Když řekne Ich bin elf, představím si vánočního skřítka s čepičkou a špičatýma ušima.

Ji ta představa děsně dráždí, nechápu proč… 😀

Poslední dva dny je moje beruška elf.

Pozítří už bude zwölf.

Někdy mívám náladu na koledy, listování kuchařkami a časopisy s recepty na cukroví a pálení františků už koncem srpna. Někdy v říjnu. Nikdy to nevydrží, ale když to letos přišlo někdy v půlce listopadu, chovala jsem naději.

Marnou. Dlouho jsem na prvního prosince neměla tak anti-adventní náladu. Nemám dárky, těsta na cukroví, nápady ani chuť něco řešit. Včera jsme se ani nebyli schopní dohodnout, v kolik a jestli vůbec vyrazíme do centra (spoiler alert: nakonec ano, i když B odpoledne provozovala aktivity jako výroba panenky Jamese Bonda, a dokonce jsme stihli dorazit do Café Elias šest minut před zavíračkou), šli jsme pozdě spát, protože jsme se snažili stihnout Black Friday na dárky, navíc letos nemáme bojovkový adventní kalendář (ze skřítků už děti vyrostly a digitální agentský, o který projevily zájem, má jen asi 12 částí) a na adventní věnec jsem si vzpomněla až v posteli, takže jsme první svíčku rozsvěceli jen ve dvou. Naštěstí jsem spala u Vikiho a první svíčku má zapalovat nejmladší z rodiny, tak aspoň tak.

Ještě jsem totiž navíc začala krvácet. Čtrnáctý den cyklu. Někdo by se možná lekl, ale já vím s jistotou, že můj cyklus zapomněl brát v úvahu Vánoce podobně jako já, teď se podíval do kalendáře a zděsil se: „Ona letos nebude mít menstruaci na Vánoce ani na Silvestra! To přece nejde! Okamžitě napravit!“

To, anebo ta příšerná rýma, kterou jsem měla před týdnem.

Dobře, titulek je clickbait. Kromě toho, že je trochu kryptický, jak už jste ode mě asi zvyklí.

(Mám psát/dělat něco úplně jiného, takže je jasné, že jdu psát blog. Pozitivní dopady prokrastinace.)

Ještě před rokem jsem neměla od Apple vůbec nic, pokud nepočítám rodinné předplatné Apple Music. (Protože máme s L oba svoje domény, nešlo nám pořídit rodinné předplatné YouTube Music, což jsme bývali preferovali. Ale to je holt Google.)

Pak si L pořídil nový tablet. Bibča zdědila jeho starý a já zdědila tablet po ní. Tablet, na kterém se odučila celý covidový lockdown, protože ho dostala nový v prosinci 2019. Je mu tím pádem pět let, ale – to se musí Applu nechat – pořád bez problémů funguje.

Já ho teda prakticky nepoužívám. V zásadě jen v případech, kdy jsem nemocná nebo někam jedu třeba vlakem (oboje moc nenastává) a chci si pustit nějaký seriál na obrazovce větší než mobilní. Ale dalo se říct, že mám něco od Applu.

Pak mě začal zlobit stěží dvouletý mobil. Samsung. Měl různé výpadky, asi nejvtipnější bylo, že po použití foťáku přestala hrát hudba a pokud byl připojen na Android Auto, to vypadlo úplně. Pracně jsem ho zazálohovala a zkusila nahodit do továrního nastavení. Nepomohlo. Tak jsem se celá vzteklá rozhodla, že zkusím iPhone.

Vsuvka. Nikdy jsem iPhone neměla. Když jsem si ním byla nucená zacházet u L nebo B, akorát mě to vytáčelo. Ale v tuhle chvíli mi už nějak bylo všechno jedno. Tak holt v rámci boje proti Alzheimerovi zkusím vykročit z komfortní zóny. Rodina mě k tomu totiž už delší dobu masírovala: sdílení polohy, všemožná applí propojenost a koordinace. Tak jo.

A pak se to nějak celé zvrtlo. Chtěla jsem si koupit starší model. Čtrnáctku, možná dokonce třináctku. A chtěla jsem si ho koupit, až si na něj našetřím, tj. nejspíš někdy v únoru, březnu.

V půlce října jsem najednou odcházela z Mobilpohotovosti s nejnovějším modelem. Uvrtal mě do něj L. dvěma argumenty:

1. Skvělá akce Mobilpohotovosti s výkupním bonusem na starý telefon – za takhle výhodných podmínek je jen teď a jen na nový model.
2. Možnost koupit ho na splátky bez navýšení, takže zaplatím jen pár tisíc a pak asi dvojku měsíčně, to jde, ne? Byla by věčná škoda ho tam za těchhle podmínek nechat!

Jo. No. Takže:

1. Výkupní bonus mi nedají, protože můj starý telefon má prasklý zadní kryt. Na rezervní telefon mi ho taky dát nemůžou, protože se vztahuje na výkupní cenu aspoň 1500 a tenhle má výkupní cenu 1400.
2. Splátky bez navýšení jdou napsat na manžela a vyřídit na místě, ale musí mít potvrzení o příjmu.

Bah. Humbug.

Nakonec jsme to zaplatili z hotovostní rezervy s tím, že to budu splácet tam.

Tím jsem hodlala skončit. Ale to by mi nesměl v půlce listopadu odejít notebook. Příští rok jsem si plánovala koupit nový. Ze stavebka. Pitomýho tři čtvrtě roku. Nevydržel.

Co jsme zjistili? Že nová Lenova jednak stojí za houby, jednak že stojí… no ve srovnatelné kvalitě víc než Macbooky.

Zase. Když už, chtěla jsem ten nejlevnější. Za dvacku.

Nebudu ani říkat, jak to skončilo. („Ten 2024 model je v Black Friday děsně výhodně, to by byl hřích nekoupit!“)

Nechtěla jsem nic od Applu. A mám všechno. Kromě repráku a chytrých hodinek. A trpím, samozřejmě. Mobil ještě po nainstalování googlí klávesnice jakž takž přežívám, ale klávesnice a klávesové zkratky na Macu mě přivedou do hrobu.

František Nepil nazval jeden ze svých posledních fejetonů „Smekněte nad touto stránkou – napsal jsem ji na počítači!“

Můžu parafrázovat: Smekněte nad tímto blogovým příspěvkem. Napsala jsem ho na Macu (a nepřestávám nad tím kroutit hlavou).