Přesně to bych teď chtěla udělat. Zavolat ti a podělit se s tebou o neuvěřitelné události posledních 24 hodin.
Věřila bys tomu, že jsi mi nezvedala telefon? A když jsem se k tobě rozjela, nereagovala jsi ani na zvonění a bouchání do dveří? Musela jsem poprvé v životě zavolat 112, neskutečný, viď. Přijeli záchranáři, policajti i hasiči. Ti tedy přišli pěšky, protože polovinu Prahy ochromovala ledovka a namrzající déšť.
Ten bezpečnostní zámek a zárubně zalité betonem, které jsme si pořídili tehdy, když nás před necelými třiceti lety vykradli, jim tedy daly pěkně zabrat. Ale nakonec se dostali dovnitř. Tam se svítilo. A před televizí jsi v křesle tiše a klidně seděla ty.
„Maminko!!“ zavolala jsem a vrhla se k tobě, protože mě v tu chvíli mozek ponoukal, ať něco udělám. Že když okamžitě zareaguji, probudím tě. Pomůžu ti. Zachráním tě.
Záchranáři a policisti mě od tebe odstínili a mně došlo, že nic takového už se nestane.
Celý den dnes bojuji s pokušením ti zavolat a všechno ti to vyprávět. Zeptat se, jak je to všechno možné. Probrat s tebou otázky, na které jsem se nestihla zeptat.
Jsem jako v transu. Snažím se dávat vědět lidem, o kterých bys chtěla, aby to věděli. Tvému bratranci. Tvé kamarádce ze školy. Naší doktorce, která je i naší vzdálenou příbuznou. Sousedům.
Ze všech stran se mi vracejí upřímné kondolence a já doufám, že vidíš, kolika lidem budeš chybět.
Hlavně mně.
Mám pořád dojem, že jsem tě nechala na holičkách.
Snad jsi někde v afterlife s dušemi babičky a dědy a jednou, ale doufám, že až za hodně dlouho, se tam potkáme taky.
Odpočívej v pokoji.
Mamuško.
