Učím se to.

Člověk by řekl, že to nebude tak těžké. Přece jen, volaly jsme si poslední dobou zhruba jednou týdně, viděly se párkrát za rok. Řešily jsme většinou jen běžné věci. Narozeniny a školní pokroky dětí, kam jedeme na dovolenou a jestli jsme se v pořádku vrátili, jak jsme na tom zdravotně, novinky u společných známých.

Ale je to jen špička ledovce.

Nemohla jsem mámě zavolat, že má Bibi samé jedničky na pololetním vysvědčení, prvním na gymplu.

Nemohla jsem jí dát vědět, že jedeme na jarní prázdniny do Rakouska. Ani to, že jsme dorazili domů.

Teď jsem se dozvěděla, že se chystá výrazné oteplení. Z asi -15 °C, co byly v noci (ještě teď ráno kolem -10), na asi +15 koncem týdne.

První impulz? Zavolat mamce. Ať si dá pozor. A zanadávat si společně na změny počasí.

Zase nemůžu. Je to divný. A ještě asi nějakou dobu bude.

Rok 2025 jsem si stanovila jako rok dočítání papírových knih, které mám doma.

Takže to nemohlo dopadnout jinak: moji oblíbení autoři už od začátku roku (nebo od konce minulého, abych byla přesná – ehm ehm Hájíček) chrlí jednu novinku za druhou. A kromě toho vzniká i spousta dalších knížek, které bych nutně potřebovala.

Potřebuju Návrat od Petry Dvořákové. Okno na západ od Pavly Horákové. Čas vos od Aleny Mornštajnové (nejspíš). Zmíněného Draka na polní cestě od Jiřího Hájíčka. Určitě Úlice od Jakuby Katalpy. Povídkový soubor Sudety: Ztracený ráj. Po rozhlasové adaptaci Drak spí mám chuť dát šanci i Letnímu slunovratu Michaely Klevisové. Určitě budu sledovat Vekslačku Scarlett Wilkové, i když jsem ještě nečetla Když přišli psi (ach jo). No a jednoznačně mi nesmí utéct Marta děti nechce od mojí asi nejoblíbenější Petry Soukupové. I když jsem ještě nepřečetla Martu v roce vetřelce. Ostatně teda ani poslední dvě knížky Anny Bolavé, s níž jsem (stejně jako s Jakubou Katalpou) chodila na bohemistiku a tvorby obou z nich si velmi vážím.

Když si přikryju oči před beletrií, není to o moc lepší. Poslintávám už opět od loňska po Českých cizinkách od Jany LeBlanc. Přečetla bych si i Roztěkané od Kláry Kubíčkové, i když mi na diagnostice poruchu pozornosti vyloučili. A obávám se, že neodolám rozhovorům o duševních problémech Jako by mě opustila všechna síla od Lindy Bartošové.

Překlady? Tam jsem myslela, že nepotřebuju nic, ale sakra, i když jsem Hunger Games četla asi před dvanácti lety a Baladu o ptácích a hadech jsem šťastně minula, Haymitchův příběh Úsvit sklizně… potřebuju taky! A to nemluvím o nové Taylor Jenkins Reed –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nová kniha, tentokrát o kosmonautce. Uáá. A to pořád odolávám Čtvrtému křídlu, sérii o Cormoranu Strikovi, knihám Han Kang nebo Hanyi Yanagihary…

Pomóc. A to jsem doufala, že budu mít sakra problém s naplněním kategorie „kniha, která vyšla v roce 2025“ ve Čtenářské výzvě.

Týden potom, co se stalo to s mamkou, odletěl L služebně do Barcelony. To bylo v neděli odpoledne a v pondělí ráno se B probudila s horečkou.

Celý bezvadný, včetně toho, že se ten týden psalo milion pololetních testů a týden nato měla jít na rovnátka. Spoiler alert: šla, i když ještě nebyla fit, ale nadopovala jsem ji Paralenem a kapkami proti kašli, protože ještě tohle přeorganizovávat, už by mi hráblo. Považovala jsem to za chřipku, která zrovna vrcholila, ale horečky měla asi jen dva dny, tak jsem nakonec usoudila, že šlo o jinou virózu.

Ale čert ví, co to bylo, protože jsem to samozřejmě chytla taky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bez horeček, ale s hroznou rýmou, únavou a kašlem. Možná to byl covid, i když –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ve dvou případech, kdy jsem ho měla, jsem vždycky měla horečky a byla jsem unavená, ale nikdy jsem neztratila čich.

Byl to zároveň týden, kdy byl doma V kvůli bolestem hlavy. A ve středu toho týdne jsem měla domluvenou schůzku na soudním, kde mi měli předat pitevní zprávu. Strašlivě se mi nechtělo, ale zároveň jsem to nechtěla rušit. Tak jsem vzala roušku, Vikouše a jela na Albertov.

V si mi stěžoval, že někdo v metru smrděl. Já nic necítila. Už to bylo podezřelý. A druhý den jsem necítila, že se mi pálí maso na pánvi. A když jsem pak šla na další várku vyklízení mámina bytu, necítila jsem zápach, který mi při předchozích návštěvách prolezl vším oblečením i vlasy, které jsem si pak musela mýt dvakrát.

Necítila jsem nic. Když jsme byli prvního února s L na večeři do korejské restaurace, cítila jsem jenom, jestli je nějaké jídlo pálivé nebo ne, a různé textury vepřového, sépie nebo zeleniny. Nesmrděl mi ani lanýžový olej, který nesnáším. Několik dní jsem vůbec neměla chuť k jídlu, rozeznala jsem kromě textur jen do jisté míry slanou, sladkou a pikantní chuť.

Podle ChatGPT trvá návrat k normálu průměrně tři až čtyři týdny. Je pravda, že poslední dobou už začínám vnímat třeba citrusovou vůni sprcháče, když si ho dám až k nosu, nebo zkaženého masa (dtto). Tak jsem zvědavá. Je to hodně zvláštní zkušenost. Člověk je zvyklý spoléhat se na svůj čich v nejrůznějších situacích, třeba když potřebuje ověřit, jestli nevyšlápl psí bobek, nebo jestli je ta načatá šunka ještě ok. Ale popravdě mi vlastně tolik nechybí. A vůbec nejlepší byly ty první dny, kdy jsem neměla chuť na nic…