Ale Štědrý den je už za čtyři týdny. (Pokud vám nejde do hlavy, jak to, že tedy není první adventní neděle, tak je to proto, že čtyři neděle se počítají před Božím Hodem.) Nevycházím z údivu. Nějak byl pořád říjen…

Měla jsem v plánu, že tohle bude týdenní post. Že jak jsem byla celý týden i celý víkend doma, mám minimum fotek, nahraju je, opopiskuju, napíšu blog, pak budu hodinku brouzdat po posledních Black Friday nákupech (co si budeme povídat, hlavně pro sebe, většinu dárků už mám pod střechou), jenže to by nesměla vyeskalovat nuda a pruda doma držených, nevybouřených a přitom po obědě nevyspalých dětí. S Brígou jsme se strašně pohádali deset minut před jejich plánovaným ukládáním (proklínám timing). Takže jsem nám musela udělat svařák, čtvrt hodiny prezidentské debaty a pak přišla, asi po hodině uraženého spánku, a ještě další půlhodinu jsme si všechno vyříkávali, a najednou je deset…

Nesnáším nemoce. Asi nikdo je nemá rád, ale my na ně nejsme po dlouhém jaru, létu a podzimu téměř bez virů už skoro vůbec zvyklí. Teda hlavně děti na ně nejsou zvyklí a když jsou doma delší dobu než dva dny, bez školky a/nebo výletů a návštěv, je to zkouška. O to víc mě ten večer štve, že jsem celý víkend víceméně zvládala s nadhledem řešit žabomyší sourozenecké půtky, odstiňovat je i před hněvem nachcípaného a tedy podstatně méně než obvykle tolerantního Lvíčka, vymýšlet alternativní řešení umíněných problémů a la „uééé, já nechci péct perníček, já chci muffinky“ když je zaděláno na perník – ok, beruško, můžu udělat perník do muffinkových košíčků, udělá ti to radost? -takhle já se s nimi crcám a blbejch deset minut.

Ale tak nakonec snad dobrý, jen teda ty fotky budou zase tak ve středu a kuchyň jsem si představovala uklizenější…

Mám to asi každý rok. Nihilistické, vyčerpané období na konci listopadu. Dopadá na mě počasí, tma, všemožné nabídky obchodníků (ať už mám, nebo nemám zařízené všechny dárky), kromě Vánoc se blíží i Bibinčiny narozeniny. Je ošklivo, je stres, je slabo, jak se o celou rodinu pokoušejí různé viry a nemoce.

Letos je to stejné jako jindy, ale přitom tak nějak jiné. Nemůžu rozklíčovat, v čem, ale doufám, že to brzo přejde. Trochu doufám v advent, světýlka, setkávání a kafe s perníkovým sirupem. (Naděje umírá poslední, ne?)

Fotky tady.

V sobotu jsme se hecli a vyrazili s dětmi do Plzně. Plán byl návštěva Lvíčkovy babičky, Martinské trhy na náměstí, oběd v Potrefené huse a Techmania. Pak jsme dostali strach, že to všechno nedáme, tak jsme se shodli na programu babička-oběd-trhy a domů, nicméně babička to vyřešila za nás, takže i když jsme přijeli ohlášeně na půl desátou, oběd pro nás měla nachystaný (ty babičky! :)), takže jsme se mohli přesunout rovnou na trhy.

Ty byly pěkné, ale byla zima, lehce pršelo a ohlašovaný Martin na bílém koni s družinou nikde. Tak jsme děti vzali na plzeňský kolotoč („máma taky jet!“ domáhal se Viki a jako doprovod dítěte do tří let jsem mohla… takže jsem si po pěti letech zajezdila na klasickém kolotoči s koníky ;)) a když jsme odcházeli, Martin přijížděl. Bibi se ho bála, ale Viki si s ním a se mnou zapózoval 🙂

Zpátky do auta a B prohlásila, že ještě chce do Techmanie, tak jsme jeli. B si i docela prošla expozici, V si zakroutil pár knoflíky a volanty a zapadl do Malé vědy, kde se vydržel dvě hodiny rochnit v pěnových kostičkách. Pak ho vzal Lvíček na tobogán a to se mu líbilo teda taky moc, příště tam vyrazíme na celý den a za mě klidně ještě tuhle zimu. Na dálnici kafe v Costa Express a spokojenost byla na všech stranách, teda až na jednu věc: babička měla pro děti dárky. Pro Vikiho natahovací bagr, co jezdí a svítí. Potud dobré. Ale Bríga… Bríga dostala panenku.

Z měkčeného plastu a s pletenými oblečky.

Po tchánovi!!!!! (A vy víte, že normálně vykřičníky nenadužívám.) Takže skoro šedesát let starou. Nasmrádlou takovým tím pachem starého, vlhkého kamenného baráku, kterému se u Lvíčka v rodině říká pokradmu „pakovina“ podle chalupy v Nové Pace. Lvíček hned po příjezdu obětavě panenku celou vymyl/vypral sanytolem a protismradovým sprejem, který jsme pořídili, když nám děti poblily auto 🙂 Po dvou dnech, kdy o ni děti přestaly jevit zájem, jsem ji nenápadně schovala a obávám se, že se ztratí při stěhování. Při stěhování se toho asi ztratí hodně…

Fotky zde.

Dodělávám byt. Už mi zbývá jen pár polic v komoře – vesměs papírnický bordel, hračky a pár pozůstatků ze zbytku domácnosti. Chci to mít za sebou, ať mám zbytek roku klid na přípravu Vánoc (všeho druhu – dárky, výzdoba, naklízení i jídlo), pochůzky, péči o sebe atd. a myslela jsem, že to zvládnu do konce týdne, ale ráno mě přepadla nějaká rýmička, únava a zimnice, takže jsem radši zalezla do postele, nahrála fotky a napsala blog. Ať z toho vyplyne aspoň něco užitečného 🙂

Všechny zásadní věci máte asi v popiskách k fotkám. Halloween (pekli jsme sušenky vlastně, ty tam moc vidět nejsou – recept odsud – na mimibazar se dostávám výhradně přes google, ale kromě polívky z česnekových chipsů se tam najdou recepty fakt dobré), v sobotu Krčský les+Chodov a děti ve Hvězdě na programu Duše a dušičky, kde střídavě soutěžily a spaly v kočárku, ano, i ta téměř pětiletá 😀

Mám poslední dobou nějak depku, jak už jsou velké. Hlavně Bríga. Viki dorostl do toho skvělého předškoláckého věku a B z něj už pomalu vyrůstá. Občas mám pocit, že kvůli druhému miminu jsem si ji mezi těmi 2 a 4 lety strašně málo užila, a je mi to líto. Budu se snažit pochytat veškeré zbytky předškolní roztomilosti, co jí ještě zbývaj 🙂

Už několik týdnů básním o tom, jak se Viki rozpovídal. Ale pořád zkrátka nevycházím z údivu, že tohle ještě před čtvrt rokem nemluvné batole, jehož 90 % slovníku bylo pro okolí nesrozumitelné, najednou mluví v logických a s trochou snahy objektivně pochopitelných větách. V sobotu ho zaujala Odvážná Vaiana, na kterou se koukala Bibi (protože dostala k svátku lego s Vaianou a Mauím), a v jednu chvíli jsem ho z koupelny zaslechla křičet „Vajáno, poď na loď!“ 😀 Jinak se ve slovníku ustálilo „já ti“ a „já neti“ a o tom, co chce nebo nechce, se dozvídáme několikrát denně velmi výmluvně. Nejradši ale komentuje „tatínkovi modlý Lenolt Menak“ a další vlastnosti řečeného automobilu. S přehledem časuje („auto pípalo!“) a bez větších potíží zvládá i přechylování („já ne hloupej, Bibi hloupá!“). Rád se pochválí („Já nelobim! Já neplakám!“) a při připomínání čurání suverénně tvrdí „budu lídat“.

Bibi měla svátek. My dvouhodinové hlídání, tak jsme vyrazili do centra na nákupy, ale L nepořídil nic a já „jen“ bundu z HMka (nemám na zimu nic a chtěla jsem kabát, ale aspoň v celkem pěkné bundě za litr nezmrznu a hledat můžu dál). Van Graf ale zase zklamal, snad nikdy jsem si tam nic nekoupila. Po návratu jsme se sešli s prarodiči na pískovišti a pokradmu refreshovali volební výsledky. Na tu bídu dopadly ještě naštěstí docela rozumně.

Fotky zde.

PS: A za dva měsíce už bude po Vánocích!

Babí léto! Překvapilo, ale příjemně. Užili jsme si naprosto boží sobotu v Průhonicích a neděli v zahradách Pražského hradu. Viki byl na Hradě poprvé a „velký had“ ho oslnil, kromě staveb a zahrad nejvíc vojáci 😀 Daní byl oba dny oběd v mekáči (protože když je člověk ve městě a hledá, co budou oba určitě jíst…), ale vzhledem k tomu, že teď asi dlouho nebude příležitost, to skousnu 🙂

Fotky zde.

Minulý týden byl nabitý. Po víkendu B trochu pokašlávala, ale v pondělí bylo první plavání a nechtěli jsme, aby o něj přišla, tak jsme ji tam poslali, smíření s tím že lehne. Nevím, jestli jsem si to trochu i nepřála – L letěl v úterý na konferenci do Budapešti a přede mnou bylo trojí vyzvedávání a dvojí odvod do školky bez auta (což, ne že bych si ho nemohla půjčit, ale pořádně jsem neřídila šest let, auto má půl roku a naše parkovací místo vyžaduje hodně hodinářské manévrování, tak jsem nesebrala odvahu). Nicméně pidižvína se zázračně držela a tak jsme si to odchodili celé. Byl to záhul. Cesta tam cca čtyřicet minut, cesta domů dvojnásobek. Ve čtvrtek jsme obě cesty zmokli a tak jsme pak s kašlající B pojali víkend dost relaxačně, sobota doma a neděle popřát pradědečkovi k narozeninám. Druhé plavání tak přeskočila, ale kupodivu se zvetila do té míry, že od úterka už zas chodí… a zase kašle, tož uvidíme. Ale změnily se u ní dvě zásadní věci: 1) od prázdnin se školky nemůže dočkat a nikdy se jí nechce domů, 2) nechce koukat na televizi!!! Sama si téměř neříká, a i když potřebuju něco dělat a aktivně nabídnu, slyším samý „to je nuda“ „až za chvíli“ atd. Od trpaslice, jejíž jedno z prvních slov bylo „pahů“ neboli pohádku (večerníček), je to velký nezvyk.

Fotky zde.

Minulý týden byl netypický. Dva, potažmo tři dny ve školce, pak víkend s dětma (čtvrtek pohádková prohlídka v Mníšku – pro Vikiho premiéra a zvládnul ji vcelku se ctí!, pátek zoo Zájezd) a pak ještě jeden, bonusový, o samotě 🙂 celých třicet jedna hodin opravdové dovolené, ehm. Lvíček dostal od rodičů k narozeninám poukaz pro dva na jednu noc v lázeňském resortu na pomezí Středočeského a Ústeckého kraje včetně zajištění hlídání. Bylo to poprvé za poslední tři roky, co jsme byli někde přes noc – naposledy to bylo, když jsem byla ještě neveřejně těhotná s V. A stejně jako tenkrát, i teď jsme zvládli nacpat do jednoho a půl dne tolik akcí, že nám to zpětně připadá nejmíň jako týden 😀

V sobotu v deset odjezd. Cestou do Liťáku na oběd rozhledna Hořidla. Oběd v Dobré baště (nomen omen!) a pak ho jít vyběhat na Radobýl. Zastavit se na vinobraní v Třebívlicích pro burčák, odjet hodit kufr na pokoj a stihnout ještě západ slunce na Řípu. A pak už na večeři do Steakgrillu v Račiněvsi, sprchu a zachumlaní pod peřinou na vysokých postelích pro špatně pohyblivé lázeňské hosty vylemtat litr burčáku 😉 Ve čtvrt na jedenáct jsme přestávali vidět, tak jsme zalehli a spali jak šípkové Růženky do čtvrt na osm 🙂

Snídaně nebyla špatná, i když díky věcem jako česneková pomazánka nebo šunková pěna měla taky nádech retra 🙂 asi nejvíc mě zaskočily rezervované stoly pro klienty s holemi, které měly po straně zacvakávací držáčky na tyhle pomůcky v chůzi. Člověku to (spolu s vysokými postelemi, madly v koupelně a společenským programem zahrnující taneční a filmové večery) připomnělo, že tu není na žádné bezduché rekreaci. Heja heja!

Nedělní předpověď nebyla moc slibná a po včerejšku jsme byli ještě pořád dost ztahaní a uchození. Padl návrh jet se obléct do Německa, ale naštěstí mi došlo, že v neděli bychom si tam asi moc nezanakupovali… Nakonec Lvíček nadhodil, jestli nechci do Lokte, co jsem o něm před pár dny zas básnila. No tak jo! Hodinu a tři čtvrtě (s menší zajížďkou, protože vesnice, přes kterou nás posílala navigace, byla zablokovaná nedělními trhy – vážně?!), většinu cesty v dešti, jsme nabírali síly sezením v autě a po příjezdu se odměnili kafem a dortem v Galerie Cafe. Následovala individuální prohlídka. Loket je tak obří, že ho museli nacpat expozicí o mučení, výstavou porcelánu, historických zbraní atd. atd. a člověk by tam musel být celý den, aby si všechno prohlédnul a pročetl. Tak jsme to jen zběžně prolítli a trvalo nám to asi hodinu a půl 😀

Najít místo na oběd ve Varech se ukázalo jako větší oříšek, než bych myslela, ale nakonec jsme měli štěstí s Becherplatzem a já si tam aspoň mohla projít obchody se suvenýry. Jednou bych tam chtěla i na prohlídku, ale to ideálně až si seženeme ve Varech ubytování, abychom mohli degustovat oba 🙂 Po obědě procházka po kolonádě, ochutnávání všech pramenů (krom toho třináctého…), nákup suvenýrů, kafe na cestu domů a odjezd. Uf!

Fotky za 39. týden tady. Dokonce i s popiskama! 🙂