Minulý pátek u snídaně se Viki zkoumavě zadíval na sestru a zeptal se: „Proč má Bibi tak červenej obličej?“
Měla. A taky byla unavená a začala si stěžovat, že jí není dobře. A měla teplotu.
Omlouváme ze školy, jedeme k doktorce. Ta na ni v podstatě ve dveřích koukla a pronesla: „No tak to bude ta pátá nemoc. Ať je týden doma ze školy, na kontrolu nemusíte chodit, to nemívá komplikace.“
„Ehh… No ale ona má v úterý a ve středu přijímačky!“
„To jí napíšu omluvenku a bude muset na náhradní termín.“
„A kdyby jí už bylo dobře?“
„No musela by být bez vyrážky.“
Vypotácím se z ordinace jako praštěná kladivem. Doma zjistíme, že většinou se dětem do 2-4 dní uleví, opadne i vyrážka a koneckonců už při propuknutí příznaků infekční není. Ruším víkendovou únikovku a všechen zábavný program, který jsme měli připravený na relaxaci před ostrými cermatími testy. Bude se odpočívat a kurýrovat. Bez obrazovek, respektive jen s minimem obrazovek, aby si neusmažila mozek.
V úterý ráno má mírnou teplotu, ale vyrážka opadla a zdá se připravená. Házím do ní pro jistotu Paralen a L s V nás vezou autem na školu č. 3, kde má B první termín. L se snaží B psychicky naladit na to, že tenhle první pokus je vlastně jenom nanečisto a nemusí se s ním stresovat. „Jo,“ snaží se pomoct Viki, „to zejtra to bude důležitý a musíš to napsat správně!“ Seřvem ho, ať ségru nestresuje a proboha mlčí. Tečou mu slzy a nechápe, co je špatně, když řekl úplně to samé, co my.
Cestou je klasicky zácpa, vyskakujeme z auta a dojdeme na Trojku pěšky. Máme rezervu: zkouška začíná 8:30 a chtěli jsme tam být v 8:00, což zhruba jsme, protože nevěříme, že tolik dětí zvládnou vpustit během čtvrt hodiny a věříme, že otevřou dřív. Houbičky. Všichni tam tvrdneme do čtvrt. Bibče za chvíli přichází spolužačka a od tý doby je v chillu.
Čekáme na nádvoří gymplu, kam jsem šest let chodila. (Šest let znamená komplet: šla jsem ze šestky na šestiletej, vypadá to, že šestky jsou u mě důležitý.) Mixuje se ve mně spousta pocitů. Je to první škola, kam jsme šly s B. na Den otevřených dveří. Potkaly jsme se tam s mojí bývalou třídní, která tam ještě pořád učí (jako jedna z mála z tehdejšího sboru a vlastně jediná, kdo učil přímo mě). B nadšená. Jenže z našeho výběru je nejdál a nejhůř dopravně dostupná. B mi později řekla, že tam chce hlavně kvůli mně. Byla jsem v pohodě a šťastná, že je upřímná, a dali jsme ji na poslední místo. Všechno vypadalo v pohodě. Dokud z ní týden před přijímačkami nevylezlo, že je jí Trojka asi nejsympatičtější a že by tam šla nejradši. Ona to v tu chvíli pustila z hlavy a já se samozřejmě od té doby nervuju a stresuju, že jsme to měli poskládat jinak. Systém pevného pořadí škol má určitě spoustu výhod, ale taky hromadu nevýhod.
Ve čtvrt děti pustí do školy, já jedu domů. Celé dopoledne nestojím za nic a nervuju se za dítě. V poledne čekáme s mužem oba před školou, on mezitím počítá už uveřejněné příklady z dnešní cermatí matiky. 😉 Prochází moje bývalá třídní, která dohlížela na zkoušky u dětí od písmene S. Klade mi na srdce, ať jí dám vědět, jestli se tam dcera dostala. Děti vycházejí postupně, většina s kamennými obličeji. B vyleze asi až po čtvrt hodině se spolužačkou, vysmátá jak lečo. „To bylo lehký!“ hlásí radostně. Doma L prochází její test z matiky (vzala si sešit se zadáním, kam si zaznamenávala všechny výsledky před přepsáním do záznamového archu) a nachází jedinou (a ještě vyloženě numerickou/nepozornostní) chybu. Padá nám brada. Čeština není tak brilantní (je vidět, že došly síly), ale i ta vypadá slušně.
Ve středu anabázi opakujeme na škole č. 1. Ta už má od osmi otevřeno, loučíme se, odcházím. Tamní zkoušku dělá zase s jinou spolužačkou. V poledne pro ni zase jedeme oba, tentokrát vypadá čeština o pár bodíků lepší. Jak v příštích dnech probublávají odhady bodů ostatních dětí, všechny mají o hodně míň. Tak snad? Zatím ale nedokážeme odhadnout, která případně škola, protože první dvě měly školní část a tam výsledky vůbec netušíme.
Emoce jsou neskutečný. Úleva, že nenasekala hromadu zbytečných chyb jako v některých zkušebních textech. Hrdost, že jsem jí u spousty věcí (hlavně řazení textu) pomohla najít princip a fungovat. Nejistota, jestli jsme neměli školy vybírat jinak. Nervozita a úžas: fakt se to děje? Je možný, že od září – snad – budeme mít středoškolačku? A jasně, strach: nespočítali jsme to nějak úplně blbě? Nezapomněla se podepsat nebo něco? 😀
Nastal zasloužený odpočinek, takže pro B cca 20 hodin denně na mobilu (což zas postupně omezujeme, ale za ten zápřah si to zaslouží). L se jí ptal, na jakou školu by teda chtěla nejvíc. Odpověděla, že na tu, kde bude chodit aspoň jedna kamarádka. Což vychází nejpravděpodobněji na tu první. Tak snad.
