Moc mi to s tím předsevzetím nejde (44. týden)

Dodělávám byt. Už mi zbývá jen pár polic v komoře – vesměs papírnický bordel, hračky a pár pozůstatků ze zbytku domácnosti. Chci to mít za sebou, ať mám zbytek roku klid na přípravu Vánoc (všeho druhu – dárky, výzdoba, naklízení i jídlo), pochůzky, péči o sebe atd. a myslela jsem, že to zvládnu do konce týdne, ale ráno mě přepadla nějaká rýmička, únava a zimnice, takže jsem radši zalezla do postele, nahrála fotky a napsala blog. Ať z toho vyplyne aspoň něco užitečného 🙂

Všechny zásadní věci máte asi v popiskách k fotkám. Halloween (pekli jsme sušenky vlastně, ty tam moc vidět nejsou – recept odsud – na mimibazar se dostávám výhradně přes google, ale kromě polívky z česnekových chipsů se tam najdou recepty fakt dobré), v sobotu Krčský les+Chodov a děti ve Hvězdě na programu Duše a dušičky, kde střídavě soutěžily a spaly v kočárku, ano, i ta téměř pětiletá 😀

Mám poslední dobou nějak depku, jak už jsou velké. Hlavně Bríga. Viki dorostl do toho skvělého předškoláckého věku a B z něj už pomalu vyrůstá. Občas mám pocit, že kvůli druhému miminu jsem si ji mezi těmi 2 a 4 lety strašně málo užila, a je mi to líto. Budu se snažit pochytat veškeré zbytky předškolní roztomilosti, co jí ještě zbývaj 🙂

Todle odobí je fuj (43. týden)

Viki se už naučil říkat „správně“ Lenolt Megan, takže nám kousek legrace odpadl. Ale vynahrazuje to pilně různými jinými hláškami. Když jdeme ven a počasí není podle jeho představ, stěžuje si: „Mami, kapá na mě! Mami, venku vítu, venku nelíbí!“ A pokud jedeme v dešti autem, brblá „todle odobí je fuj!“ Milovník podzimu z něj zřejmě nebude 😀

V sobotu byl Lvíček s dětmi a tchyní popřát babičce k narozeninám, v neděli jsme s B vyrazily i přes vichřici do kina. Měla jsem strach, ale zvládly jsme dojet autem tam a dojít pěšky zpátky, nezmoknout, nezmrznout a sníst skoro celý velký popcorn šunka-sýr.

-A kterej poníček se ti líbil nejvíc?

-Hmm… Ten duhovej!

Tak aspoň na něčem se shodnem 😀 jestli mi někdo lezl na nervy, byly to Twilight Sparkle a Pinkie Pie. (Čtenáři nedisponující malými holčičkami ať se ani nesnaží tento odstavec pochopit.) Celkově byl ale film docela koukatelný.

Fotky zde a já jdu zesnout do houští, protože milé dětičky dnes, tři dny po změně času, usnuly v půl jedenácté, resp. v deset!!

Píšu málo

A vadí mi to. Přitom čas by (relativně) byl. Jen se ho snažím věnovat jiným věcem, snažím se dodělat protřídění a uspořádání věcí v bytě, aby se to nemuselo honit před stěhováním nebo nedejpámbu po něm (představa, že jako tolik rodin naházíme náš provozní bordýlek do krabic a nepotřebných, starých a rozbitých věcí se zbavujeme až při vybalování, by Lvíčkovi spolehlivě přivodila infarkt).

Mělo být vlastně dávno hotovo. A já už vlastně taky všechno s výjimkou kuchyně už prošla, jenomže to stejně nebylo ono. Všechno se jen popřesouvalo z pokojů do komory, ze skříní do tašek, vyhodilo se minimum, prodalo ještě míň. Tak jsem se do toho vrhla znova. Lvíček stejně nebude spokojený. Ale třeba se dostanu aspoň do stavu „mno… udělal bych to líp a za desetinu doby, ale dá se v tom existovat“. No a třeba Bibi včera přišla do vyklizeného pokojíčku a nadchla se: „Tady je ale krásně uklizeno!“

Taky žiju Vánocema. Necelé dva měsíce na zařizování všeho, takže kromě dárků pro Lvíčka a pro děti ještě vymyslet celému příbuzenstvu dárky pro děti od Ježíška a pro B k narozeninám. S tchány jsme se vzájemně z kupování dárků vyvázali, ale to neznamená, že mi zatuhnou mozkové závity – výjimkou jsou pozornosti rukodělné, letos uvažuju o šípkovém sirupu do čaje a nakládaných sýrech. A tohle všechno, tedy kromě těch sýrů, chci zvládnout do konce listopadu, protože pak je to ve městě i na eshopech o nervy.

Zkrátka nenudím se. Ale psaní mi chybí. Tak jsem si předsevzala věnovat mu týdně aspoň hodinku.

Lenolt Menak (42. týden)

Už několik týdnů básním o tom, jak se Viki rozpovídal. Ale pořád zkrátka nevycházím z údivu, že tohle ještě před čtvrt rokem nemluvné batole, jehož 90 % slovníku bylo pro okolí nesrozumitelné, najednou mluví v logických a s trochou snahy objektivně pochopitelných větách. V sobotu ho zaujala Odvážná Vaiana, na kterou se koukala Bibi (protože dostala k svátku lego s Vaianou a Mauím), a v jednu chvíli jsem ho z koupelny zaslechla křičet „Vajáno, poď na loď!“ 😀 Jinak se ve slovníku ustálilo „já ti“ a „já neti“ a o tom, co chce nebo nechce, se dozvídáme několikrát denně velmi výmluvně. Nejradši ale komentuje „tatínkovi modlý Lenolt Menak“ a další vlastnosti řečeného automobilu. S přehledem časuje („auto pípalo!“) a bez větších potíží zvládá i přechylování („já ne hloupej, Bibi hloupá!“). Rád se pochválí („Já nelobim! Já neplakám!“) a při připomínání čurání suverénně tvrdí „budu lídat“.

Bibi měla svátek. My dvouhodinové hlídání, tak jsme vyrazili do centra na nákupy, ale L nepořídil nic a já „jen“ bundu z HMka (nemám na zimu nic a chtěla jsem kabát, ale aspoň v celkem pěkné bundě za litr nezmrznu a hledat můžu dál). Van Graf ale zase zklamal, snad nikdy jsem si tam nic nekoupila. Po návratu jsme se sešli s prarodiči na pískovišti a pokradmu refreshovali volební výsledky. Na tu bídu dopadly ještě naštěstí docela rozumně.

Fotky zde.

PS: A za dva měsíce už bude po Vánocích!

Zrovna když jsme přestali čekat (41. týden)

Babí léto! Překvapilo, ale příjemně. Užili jsme si naprosto boží sobotu v Průhonicích a neděli v zahradách Pražského hradu. Viki byl na Hradě poprvé a „velký had“ ho oslnil, kromě staveb a zahrad nejvíc vojáci 😀 Daní byl oba dny oběd v mekáči (protože když je člověk ve městě a hledá, co budou oba určitě jíst…), ale vzhledem k tomu, že teď asi dlouho nebude příležitost, to skousnu 🙂

Fotky zde.

Slaměná vyzvedávačka ze školky (40. týden)

Minulý týden byl nabitý. Po víkendu B trochu pokašlávala, ale v pondělí bylo první plavání a nechtěli jsme, aby o něj přišla, tak jsme ji tam poslali, smíření s tím že lehne. Nevím, jestli jsem si to trochu i nepřála – L letěl v úterý na konferenci do Budapešti a přede mnou bylo trojí vyzvedávání a dvojí odvod do školky bez auta (což, ne že bych si ho nemohla půjčit, ale pořádně jsem neřídila šest let, auto má půl roku a naše parkovací místo vyžaduje hodně hodinářské manévrování, tak jsem nesebrala odvahu). Nicméně pidižvína se zázračně držela a tak jsme si to odchodili celé. Byl to záhul. Cesta tam cca čtyřicet minut, cesta domů dvojnásobek. Ve čtvrtek jsme obě cesty zmokli a tak jsme pak s kašlající B pojali víkend dost relaxačně, sobota doma a neděle popřát pradědečkovi k narozeninám. Druhé plavání tak přeskočila, ale kupodivu se zvetila do té míry, že od úterka už zas chodí… a zase kašle, tož uvidíme. Ale změnily se u ní dvě zásadní věci: 1) od prázdnin se školky nemůže dočkat a nikdy se jí nechce domů, 2) nechce koukat na televizi!!! Sama si téměř neříká, a i když potřebuju něco dělat a aktivně nabídnu, slyším samý „to je nuda“ „až za chvíli“ atd. Od trpaslice, jejíž jedno z prvních slov bylo „pahů“ neboli pohádku (večerníček), je to velký nezvyk.

Fotky zde.

Dva víkendy za sebou (39. týden)

Minulý týden byl netypický. Dva, potažmo tři dny ve školce, pak víkend s dětma (čtvrtek pohádková prohlídka v Mníšku – pro Vikiho premiéra a zvládnul ji vcelku se ctí!, pátek zoo Zájezd) a pak ještě jeden, bonusový, o samotě 🙂 celých třicet jedna hodin opravdové dovolené, ehm. Lvíček dostal od rodičů k narozeninám poukaz pro dva na jednu noc v lázeňském resortu na pomezí Středočeského a Ústeckého kraje včetně zajištění hlídání. Bylo to poprvé za poslední tři roky, co jsme byli někde přes noc – naposledy to bylo, když jsem byla ještě neveřejně těhotná s V. A stejně jako tenkrát, i teď jsme zvládli nacpat do jednoho a půl dne tolik akcí, že nám to zpětně připadá nejmíň jako týden 😀

V sobotu v deset odjezd. Cestou do Liťáku na oběd rozhledna Hořidla. Oběd v Dobré baště (nomen omen!) a pak ho jít vyběhat na Radobýl. Zastavit se na vinobraní v Třebívlicích pro burčák, odjet hodit kufr na pokoj a stihnout ještě západ slunce na Řípu. A pak už na večeři do Steakgrillu v Račiněvsi, sprchu a zachumlaní pod peřinou na vysokých postelích pro špatně pohyblivé lázeňské hosty vylemtat litr burčáku 😉 Ve čtvrt na jedenáct jsme přestávali vidět, tak jsme zalehli a spali jak šípkové Růženky do čtvrt na osm 🙂

Snídaně nebyla špatná, i když díky věcem jako česneková pomazánka nebo šunková pěna měla taky nádech retra 🙂 asi nejvíc mě zaskočily rezervované stoly pro klienty s holemi, které měly po straně zacvakávací držáčky na tyhle pomůcky v chůzi. Člověku to (spolu s vysokými postelemi, madly v koupelně a společenským programem zahrnující taneční a filmové večery) připomnělo, že tu není na žádné bezduché rekreaci. Heja heja!

Nedělní předpověď nebyla moc slibná a po včerejšku jsme byli ještě pořád dost ztahaní a uchození. Padl návrh jet se obléct do Německa, ale naštěstí mi došlo, že v neděli bychom si tam asi moc nezanakupovali… Nakonec Lvíček nadhodil, jestli nechci do Lokte, co jsem o něm před pár dny zas básnila. No tak jo! Hodinu a tři čtvrtě (s menší zajížďkou, protože vesnice, přes kterou nás posílala navigace, byla zablokovaná nedělními trhy – vážně?!), většinu cesty v dešti, jsme nabírali síly sezením v autě a po příjezdu se odměnili kafem a dortem v Galerie Cafe. Následovala individuální prohlídka. Loket je tak obří, že ho museli nacpat expozicí o mučení, výstavou porcelánu, historických zbraní atd. atd. a člověk by tam musel být celý den, aby si všechno prohlédnul a pročetl. Tak jsme to jen zběžně prolítli a trvalo nám to asi hodinu a půl 😀

Najít místo na oběd ve Varech se ukázalo jako větší oříšek, než bych myslela, ale nakonec jsme měli štěstí s Becherplatzem a já si tam aspoň mohla projít obchody se suvenýry. Jednou bych tam chtěla i na prohlídku, ale to ideálně až si seženeme ve Varech ubytování, abychom mohli degustovat oba 🙂 Po obědě procházka po kolonádě, ochutnávání všech pramenů (krom toho třináctého…), nákup suvenýrů, kafe na cestu domů a odjezd. Uf!

Fotky za 39. týden tady. Dokonce i s popiskama! 🙂

Skeč plnicí

Ráno, mumraj před odchodem do školky. Přiběhnu do koupelny s odsávačkou nudlí, kterou potřebuju vypláchnout. (Jestli vás napadá, že jsem jedna z matek, které ráno hicující dítě zbaví všech inkriminujících sekretů, nalejou ho nurofenem a nechají na něm a na školce, ať si nějak poradí, tak nejsem! Ale s příchodem podzimu se oba potřebují tak dvakrát denně vysmrkat, a Vikouš to ještě holt tolik neumí, tak ho nechci trápit ucpaným nosem.) Umyvadlo ale zabírá Lvíček s bohulibou, leč dost pomalou činností – dolíváním náhradní náplně do pumpičky na mýdlo.

„Nemusí to bejt plný!“ stepuju nad ním, aby to urychlil.

„Ale nemusí to bejt ani prázdný,“ opáčí filozoficky můj muž a v klidu doleje náplň.

Pavlova pro maminku

Nejdřív jsem uvažovala, že mamince upeču dort, který nám vždycky pekla babička: ořechový s máslovým kakaovým krémem. Jenomže. I tenkrát jsme ho vždycky jedli týden, byl těžký, tučný, sladký… a dneska jsme už vůbec někde jinde, takže jsem zagooglila a našla perfektní variantu: Pavlovu od Florentýny. Na jahody apod. už bylo pozdě, ale na Rohlíku měli v akci maracuju a dva plody byly tak akorát, stejně jako velikost dortu, který nikdo jiný než my dvě nejedl 😀

Suroviny

2 bílky z velkých vajec
100 g cukru krupice
1 kelímek šlehačky
1 lžíce cukru moučka
2-3 plody maracuji

Postup

Troubu předehřejte na 100-120 stupňů. Bílky s krupicovým cukrem šlehejte s pomocí šlehače alespoň 10 minut, až pod metličkou začnou tvořit pevné špičky, které se v podstatě vůbec neohýbají dolů.
Plech vyložte papírem na pečení a lžící na něj naneste 2 stejně velké kulaté placky z ušlehaného sněhu.
Vložte do trouby a pečte do úplného usušení, při teplotě kolem 100 stupňů to může trvat i několik hodin, při 120 stupních jen zhruba půl hodiny, avšak pavlovy dostanou béžový nádech. (Mně lehounce nahnědly už při těch 100 stupních, takže jsem snižovala na 90, každá trouba je jiná – ozkoušejte.) Upečené nechte vychladnout.
Ušlehejte šlehačku s moučkovým cukrem do tuha. Ochucenou šlehačku naneste na oba upečené korpusy, sestavte dort a uložte do lednice odležet alespoň na hodinu, ale klidně do druhého dne.
Pavlovu vyjměte z lednice, ozdobte čerstvým ovocem a podávejte.

cof

cof

sdr

 

Hvězdná stopa, Mokrá kůže (37. a 38. týden)

Po návratu z dovolené jsme se nenudili. Hned minulé úterý, protože to byl poslední den před návratem pidižvíňat do školky, jsem pozvala maminku na oslavu jejích sedmdesátin. Přičemž mě vypekl rohlík, který vyprodal všechny kytice (a tu poslední, kterou jsem stihla hodit do košíku, zrušil SMSkou v pět ráno několik hodin před doručením). Ještěže jsem s tím tak trochu počítala, jako backup koupila ještě levanduli v květináči a v pondělí usušila bílkové pláty na Pavlovu se šlehačkou a maracujou. Bylo to vynikající. S dárky jsem si lámala hlavu dlouho a nakonec se rozhodla udělat sadu obálek, ke každému desetiletí jednu (vyráběla jsem je podle WikiHow taky večer dopředu, protože jsem se nedostala z domu nikam do papírnictví) a v obálce „voucher“ na nějaký zážitek vztahující se k oné životní dekádě. Rozbalování si maminka užila, tak ještě zvládnout tu realizaci 🙂

Dva dny školky byly první týden na aklimatizaci tak akorát, hlavně pro Vikiho, který šel první den ochotně, ale ten druhý se odmítl vůbec obout (a tak děsně kolem sebe kopal, že jsem ho prostě odnesla bosého do auta a pak z auta do školky) a plakal „já doma být“. Ale nemohl, při veškerém soucitu, který to ve mně vzbuzovalo, protože jsem byla objednaná k té zubařce. V sobotu jsme dostali opušťák a vyrazili se projít na Pražský hrad a do Ikey. (To je vám bez dětí takový relax :D) V neděli vzal Lvíček Bibi na pouť do Galerie Butovice, protože Viki byl zas nějak nachrchlaný.

Tenhle týden utekl s jedním příjemným vytržením z všedních dní – ve čtvrtek jsem si zašla na Trialogy, které moderuje můj bývalý VŠ spolužák, a to motivovaná tím, že jedním z hostů byla moje kolegyně od státnic (na stejné VŠ). S Jitkou i s Kubou jsem zvládla prohodit pár slov, příjemně jsem se pobavila a jako bonus ještě vyhrála audioknihu, kterou jednak namluvila, jednak losovala, ale přísahám, že domluvené to nebylo! 😉 😀

V sobotu jsme vlastně původně čekali, že nebudeme dělat nic, protože bude pršet. Já ale objevila Den železnice na Smíchově, nakonec jsme se projeli párou a já pak s dětmi sama jela historickým busem na Anděl na oběd do Mekáče a pak tramvají + busem do parku Na Prameništi, kde se konal tradiční zličínský jarmark. (Lvíček měl nějaký polopracovní oběd a za velmi dobrou věc považuju, že jsme to zvládli celé úplně v pohodě včetně hlášky „potřebuju kakat“ uprostřed oběda. Oni už jsou snad fakt velký, nebo co!)

Na jarmarku si děti losovaly indiánská jména. Bibi si vybrala papírek „hvězdný“ a kamínek „stopa“, Viki vytáhnul dva papírky, nechal si „mokrý“ (druhý byl, jestli jsem si stihla všimnout, „sluneční“) a kámen s nápisem „kůže“. „Nene, kamín!“ hádal se (a nechápal, že to musí zas vrátit). Nakonec si B vysoutěžila „štrůdl“ od Kubíka, V v jiné soutěžní trase dřevěnou medaili a k všeobecné spokojenosti si prezenty prohodili.

Ukázala jsem Bibince Lauru, s kterou zuřivě kamarádila minulé léto a když ze školky odešla, asi tři měsíce jsme si neustále museli hrát na Lauru. „Nechceš jít za ní? Ty se stydíš?“ „Nestydím… ale já si ji asi moc nepamatuju.“

Děti.

(A o včerejším Kingsmanovi asi zase až příště, protože aby toho štěstí a pohody nebylo náhodou moc, rozbolelo mě v krku a chci si jít lehnout…)

Týden 37.

Týden 38. (a jsme zpátky aktuální!)