Odštěpný závod

Přibude tady v historii pár příspěvků – zpětně je sem nakopíruju z blogu, který jsem si založila na doméně https://brunclikova.cz/, a do budoucna je budu duplikovat. Důvod je jednoduchý, začínám shánět práci, chci do životopisu a motivačních dopisů házet odkaz na blog a nechci, aby to byl tenhle 🙂 Takže by teoreticky mohlo přibývat příspěvků, které nesouvisejí s dětmi 😀

(Fotky budou, snad už brzo.)

Sofinka s Toníkem

K svátku jsem dostala lahvičku s kávovým koncentrátem Sofee. Propagoval to i Honza Koubek ve svých vlozích, takže je to zaručeně jedna z pravých kávových hipsteřin, a nechutná to vůbec špatně – vzhledem k nákupu dárku s dostatečnou rezervou byl už jen pár dní před koncem trvanlivosti, takže jsem Sofču asi týden konzumovala ve všech podobách, aby se nezkazila. Protože to by byla škoda 🙂

Chutí (asi logicky) připomíná filtrovanou kávu, která není mojí nejoblíbenější – jsem trapná milovnice espressa a filtry a další „louhovací“ způsoby jsou na mě moc kyselé a vodové. Musím ale prohlásit, že trochu naředěná horkou vodou a chrstnutá do napěněného mléka si nezadá s cappuccinem z espressa. Ovšem ze všeho nejraději jsem ji pila studenou s tonikem – v aktuálních vedrech si na osvěžení (a zároveň nakopnutí) nedokážu představit nic lepšího. Až bude nějaká příležitost (třeba cestování bez kávovaru), Sofinka se určitě zase bude hodit…

Měnová reforma

Šedesát pět let. Asi byste řekli, že na takovou událost nemůžu mít žádnou osobnější vzpomínku, ale mám. Samozřejmě zprostředkovaně od mámy a babičky.

Když jsem byla malá, babička mi to vyprávěla. A já to vytěsnila, zbyla mi z toho jen historka, jak se jí po reformě hrnula jedna známá zaplatit za šaty, za které jí tenkrát dlužila; nově samozřejmě pakatel. Ale ta zásadní část byla, že babička s dědou si ze svých dělnických platů (děda instalatér a tak nějak obecně řemeslník, babička kuchařka a švadlena) našetřili na baráček. Jejich sen, vlastní domek, tehdy snad ve Velimi (bydleli od dětství i tehdy v různých vesničkách u Kouřimi). Mojí mamince bylo tenkrát jen o kousek víc než teď mojí dceři. A pak reforma. Jediným škrtem pera o tenhle sen přišli; možná to ještě nevěděli, ale už nadobro.

Kdyby si ho bývali mohli pořídit, věřím, že by děda neměl takovou motivaci vzít práci v ČKD a nastěhovat se do jednoho z bytů, které na sídlišti Rybníčky na přelomu 50. a 60. let pro své zaměstnance postavila. Moje (tou dobou dvanáctiletá) maminka by nevystudovala v Praze gymnázium a pak ekonomku, nezačala by tu pracovat a nejspíš by nikdy nepotkala mého otce a tím pádem bych se vůbec nenarodila. (Tady se vždycky odstřelím úvahami – kdyby mě měla s někým jiným, je možné, že bych to byla pořád „já“, jen trochu fyzicky odlišná, nebo je to, čemu říkáme duše, čistě výsledek střetu genů a vlivu prostředí? Ale to už odbočuji.)

Takže, když na to myslím a když mi o tom maminka vypráví, je mi jich na jednu stranu líto. Fakt hodně líto, ale pak mi dojde, že přesně kvůli téhle komunistické sviňárně jsem – nepřímo – na světě. A za to asi člověk těžko může být nevděčnej 🙂

Tyhle „historické lekce“ mě čím dál víc učí, že (téměř) žádná událost není sama o sobě ani pozitivní, ani negativní. Je to prostě událost, a od ní se pak odvíjí další život. Klidně pozitivněji, než by býval bez ní. Nebo taky ne, ale těžko to můžeme posoudit. Je dost těžké se tomuhle poddat: ze všech přečtených knih a odkoukaných seriálů máme tendenci chtít, aby všechno „dopadlo dobře“. Jenže život postrádá literární dramatizaci. Většinou.  V mém životě už se taky stalo pěkných pár kotrmelců, nad kterými ještě o mnoho let později přemýšlím, proč k nim vlastně došlo a jak by to bývalo mohlo být jinak. Ne, nemyslím, že se ty špatné nebo kontroverzní věci dějí vyloženě „schválně“, aby nás otestovaly, případně zavedly tam, kam se „máme dostat“. Bez debaty z nás ale pomáhají dělat právě ty osobnosti, kterými v přítomnosti jsme. A teprve až na konci života se můžeme ohlédnout a zrekapitulovat, jaká to celé byla jízda…

Já ti ani nevím, Kohn. Prostě mě nějak s…š

Všichni si zvykáme. Já jsem si v novém bytě zvykla asi nejdřív ze všech, co jsme v poslední době vystřídali – ale musím přiznat, že od Irska si zvykám rychle v zásadě všude, asi jsem najela na nomádský mód. Lvíček pořád občas bloudí a k ránu ho budí hluk vzduchotechniky odvětrávající garáže, který slyšíme ze stoupaček. Bibi si stojí za tím, že už se nikdy nechce stěhovat jinam, a Vikimu se stýská po „Tadoviký“, ale na druhou stranu si pochvaluje zelený pokojíček a snad se taky brzo srovná.

Takže já jsem s novým bytem až na pár drobností spokojená a je mi tu hrozně dobře. Je světlý, fajn jsme si ho vybavili… akorát mám dojem, že on nemá rád nás. Že ho (po vzoru toho starého židovskéh vtipu) nějak serem, protože od přestěhování neustále bojujeme se záplavou drobných i větších škod, ztrát, opomenutí, úrazů a nehod. Už je ani nepočítám, ale namátkou: nalomená opěrka u gauče (já), poškrábaný zbrusu nový odkládací stoleček (Lvíček a napodruhé Viki), lehce nabourané auto (Lvíček), zabouchnuté klíče (já… výjezd za 1400), přiskřípnutá bota do venkovních rolet (já), přiskřípnuté prsty do okýnka v autě (Viki/Lvíček), rozbitý skleněný držák štětky na WC (Lvíček), rozbité stahování jedné plisé rolety (nejspíš některé z dětí… nebo prostě samo), nepřestávající rýma a kašel (Lvíček), zlomený prst na noze (já, to už tedy týden před stěhováním), roupi (Bríga, taky před stěhováním, nicméně spolknout prášek bylo drama o třech dějstvích s dvoutýdenním odstupem), blbě zkontrolovaný úklid předávaného bytu (já)… ztracené a rozbité hračky, sponky atd. ani nepočítám. Začíná nás to už docela unavovat a pořád doufáme, že teď už to konečně skončí a vyvrátí se naše podezření, že nás ten byt prostě nemá rád. Já se fakt v nejbližší době znova stěhovat nechci… 😀

Prvních patnáct nocí v novém bytě

Přestěhovali jsme se v pondělí 7. Stěhování bylo už měsíc domluvené na 9., ale děti zapakované a odvezené, většina starého bytu sbalená do krabic… všude dobře, tak co tam? Zabalili jsme si oblečení, základní drogerii, nádobí a potraviny a vyrazili.

V prázdném bytě se spí zvláštně. Netrvalo to dlouho, samozřejmě. Nemám asi už sílu to všechno rekapitulovat – původně jsme měli v bytě skoro všechno nechávat, protože se po nás měli stěhovat tcháni, jenže naši domácí v poslední chvíli cukli a tak jsem musela narychlo organizovat odvoz starého nábytku a všech dalších krámů (což zaplaťpámbu klaplo). V úterý jsme si ještě mákli s dobalováním kuchyňských serepetiček a asistencí při odvozu, a druhý den už nám dva mladí kluci od stěhovací firmy Hrubý (reklama je neplacená, ale dostali jsme k nim voucher od developera a byli jsme tak spokojení, že jim ji klidně udělám) za hodinku a půl přešoupali 47 krabic, sušák, žehlicí prkno, domeček pro panenky, kuchyňku a pračku ze sídliště na kopci na sídliště pod kopec a mohli jsme začít vesele vybalovat. Kdo se stěhoval, chápe – sranda to nebyla, střídali jsme likvidaci krabic a hledání vhodných úložných prostor s cestami na oběd nebo večeři tu v IKEI, tu zase u Chládka. Večer jsme ale courali na procházky, hodně si povídali a vzhledem k nepřítomnosti dětí to v jistém směru bylo skoro jako (pracovní) dovolená, nebo možná dokonce druhé líbánky 😀

Minulou sobotu přivezl Lvíček děti, které strávily týden s babičkou „na zahrádce“. Bibi už si tu celkem zvykla, Viki je dost rozhozenej – jiné bydlení vlastně nepoznal (do předchozího jsme se stěhovali v jeho dvou měsících). Asi po pěti dnech přestal říkat bývalému bytu „doma“ a naučil se „teď tme doma tady“, ale pořád brblá, že se mu nelíbí kuchyň nebo koupelna a zásadně se zvýšila míra paličáctví a záseků, což je nejmarkantnější ukazatel, že není v pohodě. V neděli trval na návratu z cesty na zmrzlinu a pak hodinu a půl v kuse ječel, že chce televizi. Nepovolila jsem a o tři hodiny po původním odchodu jsme na tu zmrzlinu dorazili… 😀 Jinak z deseti nocí pět plínek suchých, pět mokrých (noční odplínování přijde asi až s utnutím mlíka, a to mu teď dělat nechci); tři prospal v pokojíčku, zbytek přišel do ložnice (dobrá věc – zdá se, že z velké postele bez zábrany nepadá, ani neměl problém nás v noci najít). Bríga naopak, 7:3 🙂 Oba jsou nadšeni ze svého pokojíčku, ale taky se hojně navštěvují. Když uspávám najednou, je to obvykle v pokoji toho unavenějšího; vytrvalce pak odeskortuju.

Takže – žijeme, a o tom, jak se nám tady bydlí, zase někdy příště. Snad už i s fotkama.

Žízeň po opravdovém Harrym Holeovi

Norského vyšetřovatele Harryho Holea jsem si proti svému očekávání oblíbila. Alkoholik a vyděděnec? Ne, dík, myslela jsem si při čtení anotací a obdivných recenzí… ale nejdřív Švábi a pak Červenka si mě omotali kolem prstu a postupně jsem dočetla všechny díly série. Nejnadšenější jsem byla od Pentagramu po Levharta, Přízrak mě maličko zklamal a Policie… no… trochu se rehabilitovala, ale popravdě řečeno, bývala bych ji měla nejradši jako poměrně důstojné zakončení celé série. A ono ne. Nevěděla jsem, jestli se na Žízeň těšit, nebo se bát, ale převládlo těšení a radost z Harryho návratu.

Měla jsem zůstat u těch obav.

Od začátku jsem měla pocit, že čtu fanfiction. A to nijak zvlášť dobrou. Ani po dočtení nedokážu přesně specifikovat, co bylo špatně a jinak. Jako bych úplně ztratila spojení s hlavní postavou. Harry čtenáři nedokáže zprostředkovat, proč dělá to, co dělá – jako by se stal jen jednou z mnoha postav. Čtenář nemá důvod mu fandit, neumí se s ním sžít. V předchozích knihách dokázal Nesbø ospravedlnit a „prodat“ publiku i hodně kontroverzní nebo antiintuitivní Harryho jednání. Tady ne. Přistihnete se při tom, že vám na stárnoucím komisaři ani za mák nezáleží a měl by už táhnout k čertu.

Za tohle vzkříšení neděkujeme… někdy si i ty nejoblíbenější postavy zaslouží už nechat spát.

Hráč jedna se připraví

Na Ready Player One jsem do kina musela. Knížka pro mě byla totiž jedním z vrcholů loňského roku, přečetla jsem ji dvakrát za sebou… a… no musím přiznat, že začátkem letošního roku ještě i potřetí, a pořád jsem (až na mírně hlušší a neuvěřitelnější pasáž v centrále IOI) nenašla jediný podnět slevit z pětihvězdičkového hodnocení. Ta knížka frčí – no, jako dobře udělaná gamesa. Moc nehraju. Ale před několika lety mě podobně uchvátily Plants vs. Zombies a hned, jakmile jsem je dohrála, jsem si je musela dát ještě jednou celé znova. Tentokrát už bez nervů a čistě pro potěšení z hraní. A u téhle knížky se mi to stalo, nejspíš poprvé v životě, přesně stejně.

Takže směrem k nejnovějšímu počinu Stevena Spielberga byla z mé strany nevyhnutelně vysoká očekávání. Recept na zklamání? Ano i ne. Věděla jsem, že film bude hodně odlišný. Musel být, protože těžko byste nějak filmově pojali několikahodinové průchody Pacmanem apod. A se znalostí předlohy musím vlastně smeknout: podařilo se film natočit tak, že nebyl nudný a že jakž takž odpovídal duchu původní soutěže. Navíc spousta efektních honiček, výbuchů a bitev: přiznám se, že při četbě mi celý děj, snad s výjimkou jedné dvou bitev, přišel absolutně nefilmový až nezfilmovatelný. To, že z něj vzniknul plnokrevný popcornový blockbuster, který navíc není úplně nejpitomější, považuju za ohromný úspěch scénáristů i režiséra.

Ovšem je to něco za něco, a daň je v tomhle případě bohužel ztráta jedinečného ducha knihy. Ten obdiv ke králi všech geeků (představitel Wadea je mnohem menší nerd, než měl být), ta fantazie z propojení celého děje, ten dojem opravdového putování za svatým grálem z filmu nenápadně vyšuměl. Jak jsem ale psala, mohlo to dopadnout mnohem hůř: mohli jsme tu mít vedle výborné knížky filmový paskvil, který se ji snaží kopírovat, anebo ještě trapnější a akčnější hollywoodský spektákl. Vznikl koukatelný, srozumitelný, popkulturními odkazy nacpaný příjemný snímek s dechberoucími bitevními scénami. Výborně slizký Sorrento, bezprostřední Aech (za mě do filmu asi nejlíp přenesená postava), mimoň Halliday… Neumím se asi úplně vžít do pocitů člověka, co knižní předlohu nezná; ale na to je obvykle ideální si přečíst recenzi Františka Fuky. Ten nečte nikdy nic a stejně tomu dal 70 %, což je popravdě poměrně blízké i mému hodnocení, kdybych ho měla vyjádřit číselně. Nebyl to filmový zážitek roku, ale taky nic, kvůli čemu byste litovali peněz za lístek. Když budete mít chuť na popcorn, nějaké odkazy na filmovoherní kulturu 80. let a pár hezky zpracovaných počítačových honiček a bitev, směle do toho!

Předstěhovací nihilismus

Je to marný – když se něco děje, něco chystá, nemám chuť nahrávat fotky a nemám čas psát. Což je krutě paradoxní, protože opačně by to šlo (těch pár minut denně na fotky se vždycky najde, když se chce, a… no… grafomani mezi vámi to možná znají, když týden dva nic pořádného nenapíšu, začínám vevnitř nějak přetékat), ale to se nedá svítit. Za týden a něco se stěhujeme. Mám divoké sny (to by vás bavilo… možná jindy). V paměti se pokouším udržet tolik věcí, že mám pocit, že přepadávají a co si nenapíšu aspoň třikrát, neudržím. Pořád nějaký zařizování, zjišťování, co se povedlo, co se nepovedlo, co se nestíhá, co se prodražilo, snaha prodat/rozdat přebytečnosti, lítání do bytu a přebírání posledního nábytku, no nebudu vás nudit, mějte trpělivost a snad se vám vrátím.

(Nechápu, že už je poslední duben…)

Nervózní jak stromy na výstavě

Koncem roku hýbala českou kulturní veřejností výstava Nervous Trees Kryštofa Kintery. Expozice byla díky Nadačnímu fondu Avast přístupná zdarma, což spolu s částečnou interaktivitou působilo jako velké lákadlo hlavně pro rodiny s dětmi. Přesto jsem si nebyla jistá, jestli tam vůbec chci, a potom to zase vypadalo, že se tam přes nemoci a jiný program už nedostaneme. Nakonec to vyšlo víceméně náhodou poslední den výstavy a můžu říct, že za výpravu určitě stála.

Několik mých (i poměrně dost „kulturních“) známých mi tvrdilo, že Kinteru nechápou. Moje maminka ho vyloženě nesnáší. Já ho vlastně taky nechápu, ale chtě nechtě musím minimálně některé realizace obdivovat. Podivné ksichtíky z louží plastické hmoty jsou jedna věc, ale promyšlené pohyblivé glóbusy, pyramida z naprogramovaných praček nebo postapokalyptická krajina z vyřazených počítačových dílů – to má originalitu, vizi i působivost.

Děti byly samozřejmě uchvácené něčím nezvyklým. Něčemu se smály, někde jsme je museli napomínat (on ani Kintera není úplně děckůmvzdorný) a chodících zeměkoulí ve větvích se docela bály – ale to i já, ten pohyb byl extrémně znepokojivý a vlastně ani nechci vědět, jak na něco takového člověk přijde. Nemyslím, že si to nějak zvlášť esteticky vychutnaly, ale minimálně zažily něco neobvyklého a třeba jim to pomůže v budoucnu občas vystoupit z myšlenkových škatulek. A nám taky…

Máslo na hlavě, šutry v břiše (15. týden)

Jasně. Když máte děti, čekáte spoustu nečekaných věcí. Nemoci, destrukce, změny režimu. Ale minulý týden nějak vybočoval z toho, na co jsem poslední dobou byla zvyklá.

Jednak ty nemoci. Normálně nás buď bolí v krku a pak se spustí rýma (Bríga, Lvíček) nebo to spadne na průdušky (Viki a já). Teď jsem měla poprvé asi od gymplu všechno dohromady a navíc mi bylo někdy od středy do soboty každý den hůř. Teď se to trochu zvedá a děti šly od úterka do školky. Ale celý minulý týden byly jako na houpačce, večer jsme většinou šli ven a ráno to zas stálo za houby. Těch sirupů, co jsem do nich nalila…

A teda, ještě ty historky okolo… Minulé pondělí si B šla bez dovolení vykutat něco z lednice a shodila na sebe otevřenou smetanu. Takže jsem jí ještě před snídaní musela mýt vlasy a L vtipkoval, že má máslo na hlavě. Měla. Ve středu zase V dostal na procházce lízátko, které mu upadlo do štěrku, L mu ho zabavil. V ho vyžebral zpět pod podmínkou, že ho nebude dávat do pusy… takže schlamstul plné lízátko kamínků a tři dny pak nebyl na záchodě.

Takže takovéhle tady máme srandičky… jo a za tři týdny se jakože stěhujem neboco.

Fotky zase bez komentářů… možná někdy časem.