Coco je z kokosu (4. týden)

Že půjdu s Bibčou na Coco, to jsem si zabrala už od prvních trailerů. A těšila jsem se na to už od listopadu. A jak to tak mívám, když se na něco těším… Ale v kině jsme byly až v neděli odpoledne, tak to pojďme vzít trochu chronologičtěji.

Týden po horách utekl rychle, vlastně mám pocit, že jsem od rána do večera akorát prala, žehlila a skládala prádlo. V pátek přijela moje mamka a v sobotu jsme měli v plánu jít volit a zastavit se cestou u druhé babičky… nicméně ráno přišla nabídka, jestli tam nechceme děti nechat přes noc, a po krátkém zvažování jsme ji přijali. (Tomu, kdo nemá hlídání, to může připadat jako rozcapenost, ale my jsme fakt chtěli strávit víkend všichni společně… jenže rozhodla předpověď počasí, na velké výletování to nevypadalo a tak jsme se to rozhodli využít pro sebe.) Vyrazili jsme na okruh volební místnost – Gao Den – dvouapůlhodinová procházka (a před příchodem domů jsme potkali spolužačku dětí ze školky s oběma rodiči, že prý taky museli jít ty volby rozchodit). Druhý den po snídani jsme sjeli pro děti, udělali oběd a pak vyrazily s Brígou na Coco. (Lvíček si dopoledne pobrukoval Koko je z kokosu a musel to Bibince pustit, takže si to teď zpívá taky :D) Předfilm Vánoce s Olafem byl celkem předvídatelný, ale hezký. Coco… vizuálně i hudebně moc pěkné, stran ponaučení „koukej si vážit svojí rodiny“ velmi užitečné 😀 postavy byly taky fajn, ale děj mě zklamal – z mého pohledu měl víc děr, než ty vystřihovánky v úvodní scéně. Včetně několika scén typu „jak si Jon Snow nechal zabít draka“ a z mého pohledu prostoduchou hlavní zápletkou (on so many levels). Možná si řeknete, že toho od animáku chci moc, ale na pixarovky mám přece jenom laťku na nějaké úrovni a třeba V hlavě bylo sice dost naivistické a zjednodušující, ale víceméně drželo pohromadě. Zaráží mě, jak to drtivá většina recenzí chválí, protože teda… to už mi přišel lepší scénář i ve filmu My Little Pony. No… ale na konci jsem si samozřejmě pobrečela, protože mně fakt stačí málo, a s B jsme se celou cestu domů ujišťovaly, jak se milujeme 😀

Fotky (v o něco skromnějším množství) zde.

Vzali jsme tanky a jeli tankovat (3. týden)

Od Vánoc Viki nepřestával mluvit o tankách a že pojedem tankovat. Brzo jsme se naučili rozeznávat, že jde o sáňky a sáňkování, protože při prostém zopakování jsme se přiblížili riziku hysteráku, a minulou středu teda konečně kromě jiného nacpali naše excelentní plastové sáňky z loňského Tesco výprodeje do kufru a vyrazili do Krkonoš. Viki usnul hned v Blance, Bíba trochu sabotovala, ale zdřímla si taky, o což jsme usilovali kvůli lyžování od tří odpoledne, na což by jinak byla pořád ještě moc unavená. (Doufala jsem, že ta fáze „po obědě neusnu, ale pokud mám něco dělat, jsem na to moc unavená a protivná“ bude trvat trochu kratší dobu!) S Viktorkem jsme jeli tankovat na vedlejší kopec a chlapík si to moc užíval. Užíval si to i druhý den. Třetí den jsme už po půl hodině zamířili na klouzačku do skibaru a v sobotu už tam chtěl rovnou. (Před hotelem, čtvrt hodiny před obědem, si pak vzpomněl, že chce sáňkovat, a půl hodiny řval a nenechal se svléknout z bundy a oteplováků, až z něj tekl pot proudem.) První noc jsem mu z únavy zapomněla dát plínku a samozřejmě se počural, až na přistýlkový gauč, což jsem zjistila v půl jedné a do rána spala na trnovém lůžku pocitů viny a selhání. Když jsem se z toho trochu otřepala, tak jsem druhý den přivřela B prsty do dveří… Doteď vlastně nevím, jak se k tomu mám zpětně postavit. Jako ano, uvědomuju si, že jsem reagovala dost přecitlivěle a celkovou atmosféru moc neposouvala k lepšímu, na druhou stranu všichni ostatní byli buď nervózní, nebo ze všeho natěšení zlobili, a v tom je trochu těžké udržet železné nervy a dodávat všem sebejistotu a dobrou náladu. I když bych nejspíš měla. No tak snad příště. Už jsem se pak aspoň dokázala zasmát, když třeba Viki hodil hotelové mejdlíčko do přesně tvarovaného přepadového otvoru v umyvadle na WC, nebo když mě při karnevalu vybrali k jezení slané tyčinky na čas. A děti na hory vzpomínají rádi a chtěj se tam vrátit, tak snad je nepoznamenala nervózní matka ani to, že se Viki dvě minuty před příjezdem domů poblinkal. Zkusím se z toho všeho pro příště poučit a zkusit to líp – co taky můžu jinýho.

Fotky tady. Převážně nepopisované, je jich moc, na vlastní nebezpečí 🙂

Drahoš, Miloš a Churchill (2. týden)

Druhý týden roku 2018 byl samozřejmě ve znamení voleb. Výsledky jsem docela slušně předjímala: Zemanovi jsem přisuzovala 37 procent a Drahošovi 28, jen Hilšer a Topolánek jsem myslela, že budou mít zhruba obráceně – velké uznání pro Marka Hilšera a taky pro Michala Horáčka a Pavla Fischera. Pořád doufám, i když reálně nevěřím, že jejich férová hra porazí hnusokampaň z Hradu. Ale ať už to dopadne jakkoliv, bude ve mně ještě dlouho hlodat, že je v naší republice nejmíň dva miliony lidí, kterým takové chování a vystupování NEVADÍ.

Nečekaný sobotní opušťák jsme proměnili v návštěvu kina, protože bylo tak hnusně a lezavo, že ani nám se na procházku nechtělo. Takže následovala otázka „co hrajou v Goldclassu?“ (Protože když jsme v kině průměrně tak jednou za půl roku, ať je to sakumprásk…) A hráli Star Wars, které nás oba naprosto míjí, a pak Nejtemnější hodinu, o které jsme oba slyšeli poprvé. Po zhlédnutí traileru a hodnocení na ČSFD jsme se bleskově rozhodli, že jo, a byla to dobrá volba. Nemám chuť psát obšírnou recenzi, ale oba nás to úplně uspokojilo (a navnadilo zjistit si víc o Churchillově životě a taky průběhu WWII v Anglii). Citát, který mi utkvěl (i v souvislosti s tou prezidentskou volbou, výsledky jejíhož sčítání jsme se přinutili během filmu na telefonech nesledovat), a až při googlení jsem zjistila, že je to citace někoho jiného, ale to koneckonců nevadí: „Lost causes are the only ones worth fighting for.“ Ale ve mně bude asi vždycky aspoň malej kousek naivního idealisty (a ve WSCh mám teď svůj vzor :D).

Fotky za druhý týden roku 2018 zde.

Můj knižní rok 2017

Loni jsem hodně četla.

Hodně.

Až tak, že mi to připadalo pomalu moc a letos bych ráda čtení trochu omezila (fakt jsem tohle napsala?), především ve prospěch psaní. Ta první část se mi zatím daří, první letošní knížku jsem dočetla „až“ dneska a šlo o kraťoučkou sbírku detektivních povídek P. D. Jamesové. Druhá zatím moc ne, nicméně v tomhle příspěvku jsem se chtěla věnovat hlavně loňské čtenářské výzvě a jak jsem se s ní poprala 🙂

kniha, která je starší než čtenář: Spolčení hlupců. Rokem vydání tedy o fous (1980), nicméně napsána byla ještě o dost dřív. Doporučil mi ji mezi řečí na společné večeři brácha, ale musím přiznat, že mně moc nesedla.
kniha, která je autorovou prvotinou: V lese visí anděl. A jestli tohle byla prvotina, tak zaslouží obrovský klobouk dolů. Zhltla jsem ji jedním dechem.
kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení: Děti, které přežily Mengeleho. Prostě jsem vzala první náhodnou přečtenou knížku a koukla jsem se, kolik má hodnocení. Kniha samotná, když mám být cynická, klasická „holocaustovka“. Příběhy přeživších jsou vždycky drsné a nesmírně zajímavé čtení, ale asi už mi jich prošlo čtečkou až moc, začínám být otrlá.
kniha odehrávající se v budoucnosti: Kniha zvláštních nových věcí. Aspoň doufám, že to má být v budoucnosti, jak to člověk vlastně u takové jako-scifi s létáním na jiné planety člověk pozná? Ale budu to tak brát. O Knize ještě ani po roce nevím, co si myslet. Bezpochyby je originální.
kniha od severského autora: Těch byla nejmíň desetina 🙂 ale spoustu jsem jich „spotřebovala“ do jiných kategorií, tak nakonec Vlastní spravedlnost. Ale mě Lackbergová děsně štve, tuhle knížku jsem získala někde zadarmo a zkusila jí dát ještě šanci, ale… NE.
kniha, jejíž děj se odehrává v Praze: Tady jsem už ke konci roku sáhla v dobré víře po detektivce Praha osudová, která se odehrává za druhé světové války… a v devadesáti procentech děje jinde než v Praze, což jsem ale zjistila až během čtení 😀 ale už jsem neměla čas shánět něco jiného, tak jsem ji nechala. Čtivost mě příjemně překvapila.
kniha od držitele Pulitzerovy ceny: Zátiší s kousky chleba. Není to kniha, za kterou Anna Quindlenová Pulitzera dostala, ale objevila jsem ji ve slevách na Světě knihy a naprosto mě vtáhla svou nádhernou obyčejností.
oblíbená kniha rodičů, prarodičů: Egypťan Sinuhet a moc děkuju mamince za tenhle tip. Sama bych se k jeho přečtení nejspíš neodhodlala, a pokud ano, asi bych to po prvních rozvleklých stránkách hned vzdala. Ale řekla jsem si, že něco na tom přece být musí, když se to mamce líbilo… a pak jsem se Sinuhetem prožila naprosto nádherný a opojný snad celý měsíc. Jeden z top čtenářských zážitků loňského roku a doteď mě nepřestává fascinovat, jak neuvěřitelně aktuální a „vševědoucí“ může být román z konce 40. let o životě ve starověkém Egyptě. Wow.
kniha, odehrávající se na ostrově: Neviditelný. Strašná slátanina, ale nic lepšího jsem neobjevila 🙂
kniha psaná formou deníku: Deník Anne Frankové. Tak dlouho jsem pátrala po něčem… no prostě něčem, až jsem nic nevypátrala a rozhodla se skončit u klasiky všech klasik. Ani nevím, co jsem čekala, ale skutečnost předčila moje očekávání několikanásobně. Anne opravdu uměla psát, samozřejmě úroveň odpovídá věku, ale je tam zjevný jak talent, tak plán deník po válce vydat, což už bohužel sama zrealizovat nemohla. A brečela bych nad tím, protože co jen z té holky mohlo být! A ještě navíc dva roky skrývání, podrobně popisované ponorkové nemoci pěti dospělých a tří dospívajících nucených sdílet nepřetržitě společný prostor… a tři čtvrtě roku před koncem války je nějaký zmrd udá. Achjo.
kniha od autora ze sousedícího státu: Starý kraj. Do recenze jsem psala, že má všechny předpoklady, aby se mi líbila, ale nějak to nevyšlo. Ne a ne se naladit na tu správnou vlnu. Věřím, že spoustě lidí se bude líbit hodně; kolem mě nějak prošuměla.
kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih: Tufova dobrodružství od G. R. R. Martina. Tenhleten autor nejprofláklejší fantasy za poslední desetiletí umí i docela slušnou scifárnu!
kniha poprvé vydaná v roce 2017 (zcela nová kniha): Hana. Mornštajnová umí (i když Slepá mapa se mi asi pořád líbila nejvíc), nelze nedoporučit.
kniha od českého autora: Hájíčkova Dešťová hůl. Ne každému, koho znám, se líbila, ale mně velmi. Určitě mezi nejlepšími pěti, co jsem letos četla.
kniha se zvířetem v názvu: O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, tam se mi nepodařilo najít nic normálního 😉 Jeden z těch lepších Čtvrtků, genderově stereotypní Josefku ještě beru, to Makovou panenku a motýla Emanuela jsem měla chuť hodit někomu na hlavu.
darovaná kniha: Tu jsem letos přečetla snad jednu jedinou, a to Ódinovo dítě od maminky. Ebooky se blbě dávaj, tedy ne že by to nešlo (ještě jednou díky za Dům za zdí, Puff ;)), ale nebývá tolik příležitost 😀
kniha, která má jednoslovný název: Gottland. Čekala jsem (opět) něco trochu jiného, tohle je hodně působivé povídání (v podstatě zajímavosti v podobě odstavců, krátkých historek apod.) o známých i méně známých Češích!
kniha s jménem v názvu: Nejmenuji se Miriam. Hodně zajímavý román o Romce, která přežila koncentrační tábor a celý život už v emigraci ve Švédsku žije s identitou Židovky, což je pro okolí mnohem přijatelnější.
kniha pohádek: Tak o ty jsem neměla nouzi 🙂 abych byla stylová, tak nejobsáhlejší (doopravdy několik set stránek) a nejvýpravnější byla Velká kniha pohádek Hanse Christiana Andersena a překvapilo mě, že nebyly z velké většiny zas tak drastické, jako si pamatuju.
kniha, jejíž první věta je otázkou: Dubnová čarodějka, stejná autorka jako Nejmenuji se Miriam, ale oproti tomu celkem zklamání z postav i děje.

A na letošní výzvu už si brousím čtečku 😉

Šťastnej novej (51. a 52. týden)

Omlouvám se. Neměla jsem před Vánoci a mezi svátky vůbec náladu číst ani psát blogy. Nicméně fotila jsem a nějaké fotky (no, spíš je jich zase až moc) máte místo blogpostů. Určitě zas brzo něco napíšu, jen teď nebyl prostor. Přeju vám všem co nejlepší vstup do roku 2018, toho roku vytvářejícího předěl mezi lidmi plnoletými, narozenými v minulém století, a neplnoletými, narozenými po roce 2000 🙂

Předvánoční a vánoční fotky zde (popisky budu postupně doplňovat)

Povánoční a silvestrovské fotky zde

Advent chcíplotin (48., 49. a 50. týden)

Za týden je Štědrý den. Vůbec mi to nedochází. Od 20. listopadu byly jediné dva dny, kdy byly obě děti ve školce, a z nich jsem ten první věnovala vykydání Augiášova chléva úklidu domácnosti a druhý jsme měli v deset schůzku s architektkou v centru, takže z něj zbyly asi dvě hodiny. Druhou svíčku na věnci jsem zapálila někdy ve středu a třetí… ééé, to bylo dneska? Cukroví na besídku jsem splácala večer před odevzdáváním v množství jeden plech od každého těsta, zbytek jsem zpracovala dneska a ještě tam na jeden plech perníčků a lineckého zbylo… snad v týdnu. Není uklizeno, nejsou vyrobené jedlé dárky, nemám přáníčka… a je mi to jedno. Co bude, bude. Pro Lvíčka je klíčový úklid, takže pro něj zřejmě využiju každou volnou hodinu, kdy zvládnou děti příští týden chodit do školky (if any), pak zabalím dárky a nazdar. Ujímání mám akorát z nákupů, kdy musím nějak zvládnout objednat dovoz a pak poslat Lvíčka pro čerstvé potraviny v neděli brzo ráno… a předtím vymyslet, co vlastně bude na sváteční tabuli. Děj se vůle boží 🙂

fotky 48. týden

fotky 49. týden

fotky 50. týden (zatím bez popisků, ale už chci spát)

Zítra je ti pět

Briguško, moje zlatá holčičko, chtěla jsem tenhle post napsat každý rok a každý rok jsem se nakonec utopila v bažině příprav hromadné oslavy narozenin a Mikuláše, na kterou se sjela minimálně polovina babiček k nám domů. Letos poprvé byla oslava pro babičky už druhého, a to ještě u nich, takže i když stůněš, pořád mám víc času rozjímat, než když jsem se musela připravovat na hosty. Ale lepší aspoň teď než nikdy. To je totiž i moje motto posledních pár měsíců, kdy Viki chodí do školky, mluví, je bez plínek… prostě už je velkej, nonstop na mě nevisí a já se najednou rozhlídla a zjistila, že jsi vyrostla. Strašně! Samozřejmě jsem se snažila se ti věnovat, když to šlo. Povídaly jsme si a četly a tvořily a vařily a hrály si. Ale většinu doby jsem měla na noze nebo za zadkem Vikouše a tak smetanu z toho – pro mě – nejroztomilejšího dětského období cca od 3 do 4 let slíznul hlavně táta. Tří- a čtyřleťáci jdou na všechno s tím úžasným intuitivním přístupem, jsou bezprostřední a nemají moc filtrů. Skoro pětiletá holčička už uvažuje. Plánuje. Začíná myslet strategicky a nechá si u lecčeho vysvětlit, jak na to. To je prostě fakt a jediné, jak se k tomu můžu postavit, je naplno si vychutnávat tu zbylou roztomilost a bezprostřednost (a je jí pořád dost) a zároveň výhody počátků racionality – třeba jak s tebou jdou hrát deskovky. Na tohle jsem se těšila celých těch pět let, i když na Scrabble to ještě úplně není 😉 ale Hady a žebříky, Z pohádky do pohádky a podobné hry už bezvadně chápeš a moc tě baví (a nás s tebou).

Čímž se dostávám k tomu, že už umíš prakticky všechna písmenka, namalovat super figuru, z které je i poznat, co dělá (třeba bruslařku), taky už docela dost slovíček a frází v angličtině a sčítat na prstech do deseti. Zásluhu na tom přičítám dvěma věcem – jednak výbornému programu předškolní přípravy ve školce, která tě moc baví, a jednak tvojí chytrosti a schopnosti soustředění a systematické práce, kterou chválila i školková paní logopedka. (Tu vůbec nepotřebuješ, ale vecpala ses na její cvičení, protože tě prostě baví se učit – a to je na tobě asi nejskvělejší věc, která se ti bude v budoucnu nepochybně hodit.)

Míváš období, kdy dost neposloucháš, nicméně většinou už se s tebou dá domluvit, což je super. Ráda se necháváš obsluhovat, ale doufáme, že teď už budeš hrdá pětiletka a zkusíš být samostatnější a víc (nám) pomáhat. Taky se tě snažíme odnaučit kňourání a lpění na podružnostech – u toho druhého máme vždycky pocit, že je to jen snaha otestovat hranice, a taky to snad pomalu přechází. A jediné, co bych si doopravdy přála, aby přestaly ty tvoje záchvaty zuřivosti vůči bráchovi a neoháněla ses po něm pokaždé okamžitě „drápy“, když ti něco sebere nebo tě jinak naštve. Budeme se ti v tom všem snažit pomoct. Jsi naše milovaná prvorozená a jediná holčička. Zítra budeš mít poprvé a naposled v životě narozeniny čísla odpovídajícího dni v měsíci, kdy ses narodila. Doufám, že si je užiješ.

Máma

Vžum

Připadám si jak v tom vtipu o zhulenci na balkóně, kolem kterého třikrát proletí rudá koule, než zjistí, že tam byl tři dny. Nebo o zřízenci ze ZOO, kterému želvy udělaly „frnk“ a zdrhly. Než jsem stihla dokončit rozepsaný post o tom, že je poslední listopad a kam že se ten měsíc poděl, už je druhého prosince a to ještě pámbuví jestli to stihnu dneska dopsat 😀

Mám fofr. Včera návštěva mojí maminky (darovala Bibince Děti z Carcassonne, zatím to baví víc Lvíčka, tak uvidíme), první políčko adventního kalendáře a mikulášská party u Lvíčka v práci zakončená efektním poblinkáním Bibinky pod postel (kam jsem ji ohnula, jinak by toho byla plná postel), protože jí asi nesedly párky se sýrem. Zbytek večera prožitý v šimrající nejistotě, jestli to byly jen párky, nebo stará známá blicí viróza, kterou má v posledních dnech taky každý druhý. Dnes jsem si utrhla dopoledne na kafe s mimopražskými kamarádkami, po obědě (na který jsem oškrábala brambory a na dodělání abych byla zase doma) jedeme na oslavu narozenin ke tchyni, kde budou všechny babičky, zítra máme lístky na Rybovku a je potřeba nachystat adventní věnec (díkybohu za keramický korpus a čajové svíčky, eeehm), v pondělí se rozsvěcí stromeček v našem parku, v úterý Mikuláš a Bibinčiny narozeniny (doživotně takhle, promiň, dceruško :)) a ve středu oslava ve školce. Uf. Nestíhám pomalu ani mrkat (tohle píšu v metru) 🙂

No a jako již tradičně s nástupem prosince zmizela moje vánoční nálada, nemám chuť na koledy, pečení cukroví ani vánoční tvoření. Snad něco ještě přijde, až opadne ten narozeninovo-mikulášský nával, ale… už jsem nějak zvyklá 🙂 hezký advent aspoň vám!

Realita (47. týden)

Naše. Nová. Čtyřpokojová.

Před týdnem jsme byli na předpřejímce (shodou okolností v poslední den, kdy byl Viki zdravý a ve školce).

Můj dojatý pohled na selfíčkách připomíná svatební fotky 😀 snad nám tam bude dobře.

No a v úterý ráno jsem ještě čekala, že půjde Viki do školky a já dojedu tu komoru… holt když chceš rozesmát pánaboha, něco si naplánuj 🙂 ale zase je to něco, co mi nebrání v běžném provozu, a děti nebyly nemocné snad od srpna. Nicméně samozřejmě mi to trochu narušuje předadventní finiš a aby toho nebylo málo, o víkendu jsme pochcípávali všichni a já ještě dnes cítím klasický zimní „povlak“ na průduškách, kdy mi připadá, jako by mi na hrudníku seděl pes. No jak jsem psala o té listopadové depce.

Na druhou stranu – zase se mi hlavou začínají honit různé nápady a plány, a taky naděje, že jsem snad porody nepřišla o všechny mozkové buňky, kterými jsem dřív disponovala 🙂 když se mi podaří něco uvést do praxe, poreferuju.

Fotky tady.