Dneska je MDŽ. („To neslavíme, žejo?“ ujišťoval se Lvíček, když jsme venku potkávali hordy chlapů s kytkami.) MDŽ mě bavilo už jako malou holku, protože na rozdíl od Svátku matek jsem se na něm mohla přiživovat, ale hlavně u nás doma mělo vždycky ještě další rozměr – děda měl totiž narozeniny.

Děda byl odjakživa můj nejoblíbenější člen rodiny. Jako ano, samozřejmě, bez maminky by to bývalo nešlo, ale děda byl můj princ, takový ten hrdina, co pro některé holky bývá táta. A bylo to vzájemné; děda mě strašně miloval a všechno mi dovolil a dopřál.

Můj dědeček byl Ryba. Stejně jako můj patnáctidenní chlapeček. A bude to znít bláznivě, možná jako přání otcem myšlenky, ale připadá mi, že mu je podobný, zvlášť v některých grimasách.

Taky začalo jaro. Brigule byla od včerejšího do dnešního dopoledne u babičky, takže jsme si všichni mohli trochu orazit, a s Lvíčkem a Vitorkem jsme si včera dali jedenapůlhodinový okruh k přehradě (což jsem celý večer vydýchávala, ale stálo to za to). Na procházkách totiž vždycky řešíme všechny provozní věci a důležitá rozhodování… a teď jsme poslední asi tři měsíce na žádné procházce nebyli a problémy se nám nějak nakupily 🙂 pár desítek minut debaty na čerstvém vzduchu, najednou jsme si všechno ujasnili a bylo nám fajn. Procházky rulez. Kdyby to počasí takhle vydrželo (stačí na víkendy :D), zlobit se rozhodně nebudu…

Ještě tenhle týden byl Lvíček doma. Původně plánované neplacené volno se ale změnilo v celkem regulérní homeoffice – a všichni jsme to (vesměs k našemu vlastnímu překvapení) zvládli. Příští týden už L. pojede minimálně na tři dny do práce, tak jsem zvědavá, jak to tady dáme ve třech…

A teď už dost keců a fotky:

No abych navázala – v pondělí už se k nám Lvíček konečně dostal na celé odpoledne. (Ten den se moje poporodní hormony nesly na vlně toho, jak je všechny moc miluju: Lvíčka, Bibinku i Viktorka.) Doufala jsem, že přijede i B., stýskalo se mi, ale nakonec jsme se ji rozhodli nevyvádět z míry – báli jsme se zoufalých scén při odchodu. Třeba zbytečně, ale nakonec to bylo víceméně jedno, protože v úterý Viki přibral, i když asi jenom šest gramů, a pustili nás domů! Když jsme dorazili, tchyně právě uložila Bibinu spát, ale ta neusnula, a když vrzly dveře od pokojíčku, šla jsem si k nim stoupnout. Uviděla mě, líbezně se usmála a řekla tím nejsladším hláskem na světě „Ahoj, maminko!“

(Lvíček se držel celý týden odolávat nemoci, ale jak nás dovezl domů, odpadl, takže jsem první večer uspávala pidižvínu, zatímco jsem seděla na nafukovacím polštářku a kojila, a v noci jsem dělala mlíko s přisátým Viktorkem na předloktí. A ani mi to nepřišlo. Ty hormony…)

Hned ve středu jsme šli na první prohlídku, kde doktorka zjistila, že oproti váze v propouštěcí zprávě (tj. za den a asi tři hodiny) přibral 130 gramů. Otesan.

No a zbytek týdne byl víceméně akorát kojení, přebalování (dvojí), Lvíčkovo zabavování Brigule a focení Viktorka. Poslední dva dny den skoro prospal, večer prořval a na závěr se pokadil (včera o půlnoci; dneska v jedenáct, ale stále ještě nespí). Máme veselo.