Poslední dobou je to tradice – středeční blog. Tentokrát ale jen tak tak. Čekám na konec letního času jako na smilování, protože zvěřinec chodí spát nejdřív mezi půl desátou a půl jedenáctou… a to pak už není ani čas, ani energie, ani morálka na cokoli kromě výplachu mozku trochou toho internetu nebo videí, zuby, sprchu a postel. Už týden chci napsat blog o tom, co Viki ve dvaceti měsících umí a neumí, ale furt se nedaří. Naučil se třeba smrkat, ale už zase nechce (což bylo s rýmou dost šílené, zvlášť když odsávání ne že nechce, ale hluboce ho nenávidí a je schopný téměř přeprat dva dospělé a po akci půl hodiny uraženě vzlykat). B dostala k svátku přebarvovací fixy (zázrak především pro Lvíčka, který je v dětství neměl :D), miminko pandu a DVD Zootropolis. Které si pustila přesně jednou a pak jsme zatrhli 90 % čučení na televizi, protože její záchvaty vzteku a agresivity byly nezvladatelné. Po několika dnech s maximálně 3 večerníčky a naší (hlavně mojí) větší pozorností jí věnovanou je to mnohem lepší. Zbytek jindy, na víc už fakt nemám sílu. A samozřejmě fotky.

Jít podruhé do herny, kam jsem někdy začátkem září optimisticky nakoupila poukazy pro čtyři děti s platností do 16. října. S tím, že budou podzimní plískanice a budeme o volných pondělcích rádi, když se budeme mít kam upíchnout. Šílený řetěz nemocí a „minulej-tejden-byla-nemocná-a-příští-týden-bude-možná-nemocná-tak-ať-radši-odpočívá“ měl za důsledek, že jeden ze čtyř jsem uplatnila ve čtvrtek jen s Vikoušem, druhý poslala kamarádce a zbylé dva propadly. O osmdesát korun nezchudnu, ale ze společenského hlediska je to otrava. Přišli jsme taky o Signal, kam jsem chtěla tedy asi vyslat jen L s B a to ve čtvrtek nebo v neděli, kdy mělo být relativně nejmíň lidí. Ani jeden večer ale nevyšel, tak možná za rok – s kočárkem bych si absolutně netroufla.

Ale aspoň jsem stihla blog. Ve středu v jedenáct, potom, co ultravýjimečně B usnula v devět (byla doma a přes den nespala) a V něco po půl desáté. Úžasná volná hodina a půl na skleničku vína, posezení s manželem u TBBT a naládování myčky – a tady tohle. Ale uvědomila jsem si, že mám sklony svoje utrpeníčka děsně nafukovat. Pomůže občas se mrknout z nadhledu. Vlastně je mi fajn. Jen když nestíhám *něco*, mám pocit, že selhávám ve všem, a pak propadám panice. Nemá to cenu, ale k tomu si taky musím dojít sama.

Opožděný pozdrav léta: V pátek jsem si objednala iTesco. Když jsem večer rozbalovala pytlík s chlebem, sáhla jsem na vosu. Doteď tam mám oteklý pupenec, i když píchnutí jsem necítila. A dalších asi pět lidí mi nareportovalo výskyt vosy právě v ten den. No vosy nemusím, ale babí léto by mohlo být třeba ještě tenhle a příští víkend!

Říkejte mi přízemní materialista, ale mám děsnou radost z Tchibo setů beanie čepice a šátku pro obě děti. V úterý jsem koupila Vikimu pruhovanou sadu s reflexní hlavou vlka a v neděli dopoledne nechala děti na krku Lvíčkovi a hnala se do metropoláckého Alberta, kde byly na Tchibo stojanu ve slevě – protože na netu už nejsou – ulovit ještě i červenou s kočičkou pro B. Oběma děsně sluší, jsou teplé a praktické… a já jsem klesla natolik, že si ve svém jediném volném čase nejvíc užiju cestu do nákupáku, kde kupuju věci pro děti!!!

Taky se začínám poohlížet po vánočních dárcích (a u B musíme pořešit i narozeniny – na páteční svátek už kromě obalových materiálů a bonbonů do školky máme zařízeno). Něco už mám vymyšleno a v neděli jsem k té Tchibo čepici přibrala ještě i zimní kukly pro oba. Měkkoše. Ať si zvykaj, že život není peříčko a dárky nejsou jen barbíny a vláčky 😉

Vikouš, který se doteď držel, má příšernou rýmu. Pozitivum je, že se naučil smrkat, a výborně; ale na něco to zkrátka pořád nestačí – a každé odsávání ořve a obrečí. Zkoušela jsem to teda jenom třikrát, naštěstí to většinou prodejchá. Vůbec poslední dobou šíleně vyvádí. Při oblíkání, každý kus oblečení je horor. Nakládání do kočárku – když sám nechce, prakticky nelze.

Bibina prožívá nějaký těžký období. Když není po jejím, vzteká se – po svém. Neječí a nepropíná se jako naše batole, ale dupe, nadává nám a používá obraty jako „Chci to! Okamžitě! Rychle! Tak mi to dej!!!“ Je mi z toho trochu smutno, trochu mě to vyčerpává a zmítám se v nejistotě, jestli na ni mám být milejší nebo naopak přísnější (částečně se snažím o obojí). Poprvé v životě přemýšlím, jestli neprozkoumat nějaké výchovné příručky, a doufám, že to přejde. Kolem 3-3,5 byla tak skvělá – a teď ji nepoznávám.

Fotky jsem měla nahrané už v neděli večer, otitulkované v pondělí. A pak zase dětma hozený vidle (v pondělí usnul V až s námi v posteli!!! v půl jedenáctý, včera to nebylo o moc lepší). A dneska ráno Brigule průjem a celý den doma, kdy na mně oba viseli, takže byt vypadá jak pastouška. Ale už jsem zvyklá. Na tu pastoušku teda ne, to je s věkem čím dál horší – tak strašně dobře mi je v uklizeným a tak mizerně, oproti věku do cca pětadvaceti, v bordelu! Ale už se to období šíleného kramaření snad krátí. Snad. Ta starší už je to schopná občas na vyzvání i uklidit. A když vypadám, že ztrácím hlavu, dá dlaně k sobě a upřímně mi poradí: „Udělej Ómmm!“

Brigule už chodí dva dny do školky. Jsem velmi zvědavá, jak dlouho to vydrží.

Na fotkách tentokrát není nic extra pozoruhodného, protože až do víkendu jsme vlastně neopustili byt. Tedy kromě pár ukázek nudících se a zlobících pidižvoňů, jako je napodruhé zvěčnělá Bibina v pračce a dva zloprckové na stole, kam vylezli během mé zhruba půlminutové nepřítomnosti u stolu zapříčiněné prozaickým voláním přirody. A pouť, kam jsme se odvážili je vyvézt v sobotu. Viki si tak užil první (tři) jízdy na kolotoči ve stejném ročním období, jako před dvěma lety Bibi, tj. jen asi o dva měsíce mladší 🙂 oba byli nadšení.

A já se snažím zase dohánět úklid Augiášova chléva, takže velké výplody (doufejme) někdy později.

…tuberkulóza, jo to je naše, dovolím si parafrázovat Jarka Nohavicu (s tím, že to poslední je naštěstí – doufám?! – autorská licence). Z toho, že nepíšu, jste si už možná odvodili, že u nás řádí zas nějaký moribundus. Vlastně nic zásadního, ale na školku to nebylo, na starání se o děti jakž takž, ale v úterý jsem měla krizi, nechala po sobě děti v podstatě celé dopoledne lézt a skákat a doufala, že mi neprošlápnou nic životně důležitého, a když usnuly, usnula jsem s nimi. No a na práci? Lvíček tak dlouho úspěšně přecházel rýmu a kašel, až ho v noci na středu složil průjem poměrně nedůstojného kalibru.

Viki, ten měl včera osm dní od očkování MMR (Priorix), kvůli kterému jsem odsouvala telefonát doktorce tak dlouho, až mi docvaklo, že už jsem prošvihla i 18m prohlídku – v den, kdy jsem zamyšleně až dojatě koukla do kalendáře, že už má náš chlapíček 19 měsíců… 😀 vedlejší účinky se obvykle projeví 7.-10. den, úterý dobrý, včera se tulil a poplakával a dneska už snad ok (klepu). No nicméně celý týden spím v obýváku na gauči, Viki se mnou, nechci mu tam klapat na PC (ani mýt nádobí, takže kuchyň podle toho vypadala, včera jsem to konečně nějak splichtila a morálka hned o sto procent stoupla).

Jinak nějaké novinky v kostce, valibuk měl na 19m 😉 prohlídce 13 kilo, 88 cm a kolem hlavy 50,4 – B měla v roce a půl obvod hlavy 46, takže už celkem chápu, proč mu musíme kupovat čepičky pro čtyřleté děti 😀 Naučil se otáčet vkládací kostku, aby našel správný otvor, taky si přidal nové slovo (boty = bobo), většinu dne lítá a dupe po bytě nebo frčí na interiérovém odrážedle, které dostal už někdy k Vánocům, ale teprve teď do něj správně dorostl. Lvíčkovi sveřepě říká „máma“ a Bibině „mimi“, což oba vytáčí 😉 A zavřeli nám tady konzum kombinovaný s kavárnou 🙁 sice ruské potraviny, ale v případě náhlého výpadku tam šlo skočit pro rohlíky, mlíko, máslo nebo coca-colu (pro mě stěžejní komodita). Zřejmě to nevynášelo, což se nedivím.

A poslední, co musím napsat – na dnešek se mi zdálo o Psici 😀 potkala jsem ji v (asi jejím) domě s velkým výtahem, což byla ale otevřená obezděná plošina asi jako balónová, cca do výše pasu, jen mnohem větší plochy. Narazila jsem na ni v přízemí, se Žmurem i Čičman, která ale byla mnohem menší než v reálu, cca roční ještě v kočárku. Aniž si toho všimla, nalákala jsem obě děti do „výtahu“, kde jsem si se Žmurem povídala 😀

Fotky tedy zatím bez popisků, ale ony povětšinou mluví samy za sebe. Pondělí v botanické a jinak nic zvláštního. Dokonce ani nemám vyfocenou sváteční kachnu, skandál 😉