Červen končí, takže je čas zrekapitulovat poločas Čtenářské výzvy 2020.

Čtenářská výzva 2020 – témata

1. Kniha, jejíž autor letos oslaví (oslavil) kulatiny: Nůž (Jo Nesbø).
2. Kniha, která má v názvu den v týdnu: Úterní ženy (někde jsem dostala nebo koupila za pakatel; mám ve frontě)
3. Kniha, jejíž hlavní postava má vaše vysněné povolání: Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů (spisovatelka, samozřejmě).
4. Kniha, která má na obálce květinu: Seznam pana Rosenbluma (ve frontě)
5. Kniha, jejíž hlavní hrdina trpí psychickou poruchou: asi Ginny Napořád, Růže pro Algernon nebo Podivný případ se psem.
6. Kniha, která vás zaujala svým názvem: to zatím nevím, zatím mě zaujalo akorát Opskurno a to ještě nemám 🙂
7. Kniha o holokaustu: Osvětimská ukolébavka. Nalákalo mě, že je to na základě skutečného osudu, ale ve skutečnosti je to prakticky celé fikce; trochu zklamání.
8. Kniha s názvem vystihujícím vaši osobnost nebo náladu: Proč máma nadává. Bez komentáře 😉
9. Kniha, jejíž první věta začíná zájmenem: Překvapivě těžké! Z těch, co mám doma, vyhovuje asi jen Knihkupkyně.
10. Kniha autora, od kterého jste ještě nic nečetli: Nejlepší víkend od Hartla (a zároveň to nejspíš bude i poslední, kterou jsem od něj četla).
11. Kniha autora, který získal cenu E. A. Poa: Tam naprosto tápu, vypadá to na Taru French, ale nejsem si vůbec jistá.
12. Kniha, která je na Databázi knih v době čtení méně než 20x v Přečtených: U Bernátů, naprosto luxusní deník židovského obchodníka z konce 19. století.
13. Kniha od dánského autora: asi Kaštánek (nebo vás napadá něco lepšího?)
14. Kniha básní: Past na Brigitu (mám ve frontě; existuje něco příhodnějšího? 🙂 )
15. Kniha, jejíž obálka se vám nelíbí: To je hodně divné kritérium a nevím, jestli počítat „obálky“ ebooků, které vidím při čtení vždycky jenom chvilku a v mrňavém rozlišení – pokud ano, bude to něco od Lisy Kleypas, obálky jejích starších knížek jsou příšerné 😀
16. Kniha, která má v názvu slovo “aneb“: Pár tipů mám, ale do žádného se mi extra nechce. Možná Konec civilizace aneb Krásný nový svět?
17. Kniha, ve které se odehrává svatba nebo pohřeb: opět cokoli od Lisy Kleypas, mojí guilty pleasure 😉
18. Kniha, jejíž název je na obálce červenou barvou: Zlodějka mýho táty (zrovna jsem dočetla a teda ufff).
19. Kniha poprvé vydaná v roce 2020 (nová kniha): nemohla jsem se dočkat završení série Ravenelovi Chasing Cassandra, takže jsem si ji koupila na Kindle rovnou v originále. Lehké zklamání, děj byl až moc „bezkonfliktní“.
20. Kniha, která nesplňuje ani jedno z předešlých témat letošní výzvy: Nečekaný oříšek! Vezměte si, že to musí být od autora, kterého už jste četli a nezískal cenu E. A. Poea, nezačínat zájmenem, nevyjít letos, nevystihovat názvem vaši osobnost, nemít na obálce květiny ani název červenou barvou… Vyšlo z toho Nebe pod Berlínem a ne, že mi někdo řeknete, že ten název je červeně – podle mě je to jasná oranžová! 🙂

Mohla jsem pro vás napsat post o bloggerském srazu. A krásnej! Výčepák, u kterého jsem si to rozlila už svou prvotní nerozhodností stran výběru pití, načež odešel s odsuzujícím „no tak já teda přídu za chvíli“ a zbytek večera jsem se ho bála víc než kdysi zeměpisáře. Velbloudí výzdoba na zdech. Kaťák, který se nejmenoval kaťák, a vrcholně příjemná společnost.

Ale já jsem řekla ne. Protože proč bych jako měla psát o bloggerském srazu, když už jsem nenapsala o jarních prázdninách s Bibčou v Liberci, o tom, jak se Viki během jednoho týdne naučil jezdit na kole (v podstatě během dvou dnů se dostal ze stavu „neujedu ani dva metry“ do „dám si dva kiláky skoro bez pádů“), ani o tom, jak jsem chtěla dětem zpestřit karanténu skřítčí bojovkou a naše sedmiletá prvňačka skálopevně uvěřila v jejich existenci a několik týdnů odmítala jít sama na záchod (i přes den) a budila se i dvakrát za noc.

Taky jsem chtěla napsat o tom, jak jsem si šla letos poprvé zaběhat (ano, dobře mi tak) a po příjemném půlhodinovém výklusu jsem při příchodu k domu zjistila, že nemám v kapse klíče. Zazvonila jsem na Lvíčka a domluvili jsme se, že tu trasu zkusím proběhnout ještě jednou, dokud je světlo a je šance něco najít. Nikde nic, i když se ptám protijdoucích pejskařů a běžců. Myslím na to, jaký bude opruz a kolik bude stát vyměnit zámky a čipy… když mi L píše na Messengeru „pojď domů prosimtě“ s fotkou mých klíčů zvenku v zámku. Nojono, jsem se vracela pro roušku…

Nemůžu se vymlouvat ani na to, že vyplýtvám písmenka při psaní do práce. Poslední dva měsíce jsem napsala 4, slovy čtyři články na kšeft. Nebýt ošetřovného a pětadvacítky, visím Lvíčkovi na krku. Nevím, proč nepíšu. Přes den je mi to blbý, snažím se – když už jsou děti v institucích, Viki ve školce do oběda (a dvakrát týdně do odpoledne), Bibi má celé dopoledne online výuku (a dvakrát týdně od devíti do dvou už i opravdovou školu) – uklízet a zařizovat chod domácnosti. Vždycky je kam volat, co zařizovat, plánovat, organizovat. A úklid, bez komentáře, dneska jsem celé dopoledne makala na tom, aby tady byl jen trochu bordel. Obnášelo to hromadu žehlení, skládání prádla, luxování, mytí nádobí… a to všechno jen proto, abych se dostala do stavu, kam bych se pořád ještě trochu styděla pozvat tchyni 🙂 Takže dopoledne nepíšu, odpoledne už se zaobírám jedním nebo oběma dětmi a večer… večer už mi to nepíše, mám náladu už tak jenom na víno a knížku nebo seriál. Psávala jsem každý týden, pak aspoň jednou za měsíc, teď se z toho plíživě stává dvouměsíčník a asi nevím, jak to zastavit. Ale nebudu házet flintu do žita, třeba se najde nějaká cesta, jak blog probrat 🙂

Dneska bez pointy, ale moc děkuju všem přítomným za pivo a kus řeči!