Asi tušíte, že tohle nebude moc veselý příspěvek.

Ještě před týdnem jsem měla takové klasické předprázdninové starosti. Poslední kroužky, dárky učitelkám, větrání bytu, když je i v noci pětadvacet stupňů, a přiměřené množství práce.

„Bolí tě to?“ zeptal se mladý doktor na motolské ortopedii. Bibi přikývla. „No, to bude asi proto, že to máš zlomený,“ pokýval hlavou, spokojený se svým bonmotem.

My už míň.

Lvíček už měsíc počítá týdny a dny do dovolené. Je přepracovaný, skoro vyhořelý. Jedním pádem z poledancové tyče popadaly i pečlivé, půl roku konstruované plány na dva týdny na severu Itálie.

Přes den obtelefonovávám ortopedie, protože odlehčená sádra je od doby zrušení nadstandardů něco jako Yeti – lidi si šuškají o tom, že existuje, ale reálně jsem ji viděla jen na jednom dítěti, které má ovšem členství v Canadian Medical. Práci doháním po večerech a nocích. Další zařizování, jako školní výlety před koncem roku, dárky učitelkám nebo páté dějství seriálu s názvem Oprava ledničky dávám z posledních zbytků kapacity pozornosti. Říkal někdo Jobův květen? Cha. Celý 2022 je zběsilost. A jen v tomhle letopočtu, takže za necelého půl roku, je to už třetí zlomenina. Do konce 2021 přitom ani jedno dítě nic.

Zítra jdeme na rentgen, kde uvidíme, jak se Bibče hojí zákůstní prstka, jak se pořád přeříkává. A jestli během následujícího měsíce budeme moct aspoň na Šumavu, nebo pošleme kluky samotné a nám zůstane lehátko na terase, ledový čaj a zásoba filmů a knížek. Což vlastně takhle podáno taky nezní jako konec světa…

Jsem to zas ňák nestihla. Chtěla jsem publikovat blog v květnu. Fakt! Dokonce jsem ho měla rozepsanej!

Ale snažím se odbavit všechny pracovní věci… a k tomu se před týdnem přidala super historka, jejíž následky doháním doteď.

To tak hezky zablikaly světla, ozvalo se pár prsknutí a vypadla elektřina. Následovala investigace, nahánění správců, elektrikářů… a asi po šesti hodinách bez proudu (taky radost, se dvěma lidmi na homeoffice a plnou ledničkou) konečně někdo dorazil a zjistil, že na chodbě před rozvaděčem jsou uvolněné nuláky. Takže nám šlo do bytu 400 V.

Když to přidělali a nahodili, zjistili jsme, že to odpálilo pár měsíců nový elektricky polohovatelný stůl, rok a půl staré Nespresso…

A ledničku.

Víte, jaká je sranda, když se vám rozbije vestavná lednička? Pominu, že musíte jídlo buď vyhodit, nebo mu zařídit náhradní azyl. Ale jak to dělají ostatní, když nevědí, jestli ta stará náhodou nepůjde ještě opravit? My to udělali tak, že jsme koupili nouzovou náhradní ledničku po domluvě s tchány, kteří rekonstruují a výhledově by nějakou kupovali. Což bylo vyloženě štěstí v neštěstí. Jinak bychom asi dva týdny jedli suchary s konzervami (opravář tu byl v pondělí, náhradní díl je objednaný, ale termín ještě nemáme).

Tak jenom dávám vědět, že žiju. A musím zas běžet.