Hodněkrát jsem tu psala o dědečkovi.

Tak dneska jen stručně. Narozeniny slavil na MDŽ. Narodil se 8. 3. 1924.

Dneska by mu bylo sto.

Strávila jsem s ním posledních 14 let jeho života. Je to 28 let, co s námi není, ale pořád na něj vzpomínám jako na jednu z nejdůležitějších postav mého života.

Neuměl mi nic odepřít. Kupoval mi točenou zmrzlinu, i když jsem po ní vždycky blinkala. Na trhu mi koupil párek křečků. Miloval mě úplně nekriticky a bezpodmínečně.

Prošel totálním nasazením a koncentrákem v Drážďanech, celý život pracoval v ČKD, v důchodu jako vrátný v Oettingenském paláci, a s babičkou se dokázali krásně kočkovat (nebo spíš on ji drážit). S mámou, když byla mladší, moc nevycházeli. Mamka naznačovala, že chodíval rád do hospody a pak se nechoval úplně hezky. Já to nechápala. Když jsem se narodila, už nepil, a já ho naprosto nekriticky a bezpodmínečně zbožňovala zpátky.

Nevím, jestli by dnešní svět chápal. Byl mladý ve 40. letech. Reprezentuje pro mě všechno, co bylo. Známky členských příspěvků v KSČ. Chleba s máslem a solí jako vzácná lahůdka. Umělé zuby, které nenosil. Neustálé zastavování se se známými („Ahoj Jendo…!“) na ulici. A jeho úžasné, laskavé vyprávění o dětství, nevlastní mamince, sourozencích a válce.

Je mi líto, že ho moje děti nepoznaly. Ale dokud neumřu já, budu mít pocit, že aspoň v mojí hlavě žije ve vzpomínkách pořád.