Neupálili mě, přežila jsem.

Zato ty čtyři měsíce předtím málem ne.
Děje se hodně. Asi zatím nejsem připravená všechno sdílet. Všechno mi trvá dlouho.

Ale žiju. A mám naději na lepší zítřky.

Učím se to.

Člověk by řekl, že to nebude tak těžké. Přece jen, volaly jsme si poslední dobou zhruba jednou týdně, viděly se párkrát za rok. Řešily jsme většinou jen běžné věci. Narozeniny a školní pokroky dětí, kam jedeme na dovolenou a jestli jsme se v pořádku vrátili, jak jsme na tom zdravotně, novinky u společných známých.

Ale je to jen špička ledovce.

Nemohla jsem mámě zavolat, že má Bibi samé jedničky na pololetním vysvědčení, prvním na gymplu.

Nemohla jsem jí dát vědět, že jedeme na jarní prázdniny do Rakouska. Ani to, že jsme dorazili domů.

Teď jsem se dozvěděla, že se chystá výrazné oteplení. Z asi -15 °C, co byly v noci (ještě teď ráno kolem -10), na asi +15 koncem týdne.

První impulz? Zavolat mamce. Ať si dá pozor. A zanadávat si společně na změny počasí.

Zase nemůžu. Je to divný. A ještě asi nějakou dobu bude.

Rok 2025 jsem si stanovila jako rok dočítání papírových knih, které mám doma.

Takže to nemohlo dopadnout jinak: moji oblíbení autoři už od začátku roku (nebo od konce minulého, abych byla přesná – ehm ehm Hájíček) chrlí jednu novinku za druhou. A kromě toho vzniká i spousta dalších knížek, které bych nutně potřebovala.

Potřebuju Návrat od Petry Dvořákové. Okno na západ od Pavly Horákové. Čas vos od Aleny Mornštajnové (nejspíš). Zmíněného Draka na polní cestě od Jiřího Hájíčka. Určitě Úlice od Jakuby Katalpy. Povídkový soubor Sudety: Ztracený ráj. Po rozhlasové adaptaci Drak spí mám chuť dát šanci i Letnímu slunovratu Michaely Klevisové. Určitě budu sledovat Vekslačku Scarlett Wilkové, i když jsem ještě nečetla Když přišli psi (ach jo). No a jednoznačně mi nesmí utéct Marta děti nechce od mojí asi nejoblíbenější Petry Soukupové. I když jsem ještě nepřečetla Martu v roce vetřelce. Ostatně teda ani poslední dvě knížky Anny Bolavé, s níž jsem (stejně jako s Jakubou Katalpou) chodila na bohemistiku a tvorby obou z nich si velmi vážím.

Když si přikryju oči před beletrií, není to o moc lepší. Poslintávám už opět od loňska po Českých cizinkách od Jany LeBlanc. Přečetla bych si i Roztěkané od Kláry Kubíčkové, i když mi na diagnostice poruchu pozornosti vyloučili. A obávám se, že neodolám rozhovorům o duševních problémech Jako by mě opustila všechna síla od Lindy Bartošové.

Překlady? Tam jsem myslela, že nepotřebuju nic, ale sakra, i když jsem Hunger Games četla asi před dvanácti lety a Baladu o ptácích a hadech jsem šťastně minula, Haymitchův příběh Úsvit sklizně… potřebuju taky! A to nemluvím o nové Taylor Jenkins Reed –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nová kniha, tentokrát o kosmonautce. Uáá. A to pořád odolávám Čtvrtému křídlu, sérii o Cormoranu Strikovi, knihám Han Kang nebo Hanyi Yanagihary…

Pomóc. A to jsem doufala, že budu mít sakra problém s naplněním kategorie „kniha, která vyšla v roce 2025“ ve Čtenářské výzvě.

Týden potom, co se stalo to s mamkou, odletěl L služebně do Barcelony. To bylo v neděli odpoledne a v pondělí ráno se B probudila s horečkou.

Celý bezvadný, včetně toho, že se ten týden psalo milion pololetních testů a týden nato měla jít na rovnátka. Spoiler alert: šla, i když ještě nebyla fit, ale nadopovala jsem ji Paralenem a kapkami proti kašli, protože ještě tohle přeorganizovávat, už by mi hráblo. Považovala jsem to za chřipku, která zrovna vrcholila, ale horečky měla asi jen dva dny, tak jsem nakonec usoudila, že šlo o jinou virózu.

Ale čert ví, co to bylo, protože jsem to samozřejmě chytla taky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bez horeček, ale s hroznou rýmou, únavou a kašlem. Možná to byl covid, i když –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ve dvou případech, kdy jsem ho měla, jsem vždycky měla horečky a byla jsem unavená, ale nikdy jsem neztratila čich.

Byl to zároveň týden, kdy byl doma V kvůli bolestem hlavy. A ve středu toho týdne jsem měla domluvenou schůzku na soudním, kde mi měli předat pitevní zprávu. Strašlivě se mi nechtělo, ale zároveň jsem to nechtěla rušit. Tak jsem vzala roušku, Vikouše a jela na Albertov.

V si mi stěžoval, že někdo v metru smrděl. Já nic necítila. Už to bylo podezřelý. A druhý den jsem necítila, že se mi pálí maso na pánvi. A když jsem pak šla na další várku vyklízení mámina bytu, necítila jsem zápach, který mi při předchozích návštěvách prolezl vším oblečením i vlasy, které jsem si pak musela mýt dvakrát.

Necítila jsem nic. Když jsme byli prvního února s L na večeři do korejské restaurace, cítila jsem jenom, jestli je nějaké jídlo pálivé nebo ne, a různé textury vepřového, sépie nebo zeleniny. Nesmrděl mi ani lanýžový olej, který nesnáším. Několik dní jsem vůbec neměla chuť k jídlu, rozeznala jsem kromě textur jen do jisté míry slanou, sladkou a pikantní chuť.

Podle ChatGPT trvá návrat k normálu průměrně tři až čtyři týdny. Je pravda, že poslední dobou už začínám vnímat třeba citrusovou vůni sprcháče, když si ho dám až k nosu, nebo zkaženého masa (dtto). Tak jsem zvědavá. Je to hodně zvláštní zkušenost. Člověk je zvyklý spoléhat se na svůj čich v nejrůznějších situacích, třeba když potřebuje ověřit, jestli nevyšlápl psí bobek, nebo jestli je ta načatá šunka ještě ok. Ale popravdě mi vlastně tolik nechybí. A vůbec nejlepší byly ty první dny, kdy jsem neměla chuť na nic…

Dneska by bylo babičce sto let.

Mámině mámě.

Tenhle uptime se zastavil už skoro před 22 lety. Ale stejně jsme si s mamkou každý rok tenhle den zavolaly a zavzpomínaly.

Letos poprvé není s kým. Tedy mohla bych zavolat babiččinu synovci, synovi jejího bratra. Ale vzhledem k tomu, že jsem s ním mluvila minulý týden a předtím dvacet let ne, by mi to přišlo trochu na sílu.

Strašně moc vzpomínám na pár dnů v Jáchymově mezi svátky.

Těch pár dní a Silvestr, to bylo naposledy, kdy byl svět ještě normální.

(Sorry za zahlcování. Ještě je to čerstvý. Ještě před dvěma týdny jsem neměla o ničem ani ponětí a teď vyřizuju pohřby, urny a převody. Zkusím si najít i jiný témata. Rok 2025 každopádně začíná ve velkým stylu.)

Přesně to bych teď chtěla udělat. Zavolat ti a podělit se s tebou o neuvěřitelné události posledních 24 hodin.

Věřila bys tomu, že jsi mi nezvedala telefon? A když jsem se k tobě rozjela, nereagovala jsi ani na zvonění a bouchání do dveří? Musela jsem poprvé v životě zavolat 112, neskutečný, viď. Přijeli záchranáři, policajti i hasiči. Ti tedy přišli pěšky, protože polovinu Prahy ochromovala ledovka a namrzající déšť.

Ten bezpečnostní zámek a zárubně zalité betonem, které jsme si pořídili tehdy, když nás před necelými třiceti lety vykradli, jim tedy daly pěkně zabrat. Ale nakonec se dostali dovnitř. Tam se svítilo. A před televizí jsi v křesle tiše a klidně seděla ty.

„Maminko!!“ zavolala jsem a vrhla se k tobě, protože mě v tu chvíli mozek ponoukal, ať něco udělám. Že když okamžitě zareaguji, probudím tě. Pomůžu ti. Zachráním tě.

Záchranáři a policisti mě od tebe odstínili a mně došlo, že nic takového už se nestane.

Celý den dnes bojuji s pokušením ti zavolat a všechno ti to vyprávět. Zeptat se, jak je to všechno možné. Probrat s tebou otázky, na které jsem se nestihla zeptat.

Jsem jako v transu. Snažím se dávat vědět lidem, o kterých bys chtěla, aby to věděli. Tvému bratranci. Tvé kamarádce ze školy. Naší doktorce, která je i naší vzdálenou příbuznou. Sousedům.

Ze všech stran se mi vracejí upřímné kondolence a já doufám, že vidíš, kolika lidem budeš chybět.

Hlavně mně.

Mám pořád dojem, že jsem tě nechala na holičkách.

Snad jsi někde v afterlife s dušemi babičky a dědy a jednou, ale doufám, že až za hodně dlouho, se tam potkáme taky.

Odpočívej v pokoji.

Mamuško.

Aneb ještě jednou ke kleci.

Kamarád: „Nemáte ty děti na tohle už moc velký?“

Já: „Má to být akorát pro dva osmáky. Máme primánku=šesťačku a čtvrťáka 🤷🏼‍♀️“

Kamarád: „Aha cajk!“

🤣

Vždycky jsem měla slabost pro adventní kalendáře. Ale obávám se, že až do Štědrého dne to nedám.

Každopádně mě baví, že už teď je tady pomalu tolik článků, co za zbytek roku.

Oslava proběhla celkem v klidu. Dtto Mikuláš. Žádné štráchy se schováváním pytlíčků, ale taky žádné těšení, nadšení a překvapení. Jsou už velký. Má to výhody i nevýhody.

Měla bych začít s cukrovím. A s úklidem. A tak vůbec.

Prosinec zas letí jako blázen.

Už pozoruju témata výzvy na rok 2025. A mám takovou obavu, že tvůrcům trochu dochází dech. Ale stejně to dám. To už prostě nejde jinak.

1. Kniha, jejíž hlavní postava je milovníkem koček: Kdyby ze světa zmizely kočky. Asi ani nemá moc smysl číst. To si radši dejte jakoukoli z bárovek, kterou jsem tu měla původně, ale pak mi to už přišlo moc knih z jedné série na jednu výzvu. 😉
2. Kniha, jejíž název (či autor) zazněl v seriálu Přátelé: Růže pro Algernon a nelituji. Neskutečná knížka.
3. Kniha s jednoslovným názvem o minimálně 4 slabikách: Nespoutaná. (A teď poslouchám Sudetenland v mujRozhlas appce.)
4. Dosud nepřečtená kniha z vlastní knihovny: za všechny ty nepřečtené chudinky Deník fejsbukové matky a kéž by jich letos (u)bylo aspoň třeba dvacet 😉
5. Kniha, jejíž děj se odehrává během války: Terezínské ghetto. Už jsem psala: au, au.
6. Kniha s citátem na začátku: Poslední věta. Lisa Genova je vážně hustá, chystám se na Levou stranu světa.
7. Kniha poprvé vydaná v ČR/SR v posledním čtvrtletí 2023: Novinářem v Číně 2 aneb Nezešílet! Už jsem to psala, Etzler je magor, ale aspoň upřímný magor…
8. Kniha s podtitulem: Zázračné medicínské případy: Kuriózní příběhy lékařů a pacientů. Za všechny.
9. Kniha autora z žebříčku 50 právě nejčtenějších knih na DK: Obraz Doriana Graye. Wilde byl teda… wild 😉
10. Kniha, která má v názvu “kdyby”: Kdyby Ogden uměl česky. Zmíněné Kdyby ze světa zmizely kočky by šlo taky.
11. Kniha, která naráz splňuje dvě témata loňské výzvy: Pět životů: Neznámé příběhy obětí Jacka Rozparovače. Moje vděčnost patří překladatelce za opět perfektní přístup.
12. Kniha, ve které spolu postavy komunikují přes internet: The Exception to the Rule. Angličtina, ale přebohaté naplnění tématu.
13. Kniha poprvé vydaná v roce 2024 (nová kniha): třetí Šikmý kostel, opět paráda, i když předchozí díly uchvátily víc; tady mi asi vadilo moc reálných historických postav našroubovaných do příběhu.
14. Kniha z prostředí Vaší poslední dovolené: Egypt: V nitru pyramidy. Ještě, že byly ty jarňáky.
15. Kniha s měkkou/brožovanou vazbou: nakonec vybírám skvělou bárovku 1918 aneb Růže a barikády. Dodnes, když jsem smutná, si pouštím Kovbojův nářek.
16. Kniha s více než dvěma perspektivami vyprávění: Gazely. Tematické k letošní Stardance 😉
17. Kniha, jejíž postava pracuje v knihovně: Naivní detektivka z knihovny. Krásná kraťoučká věc situovaná ve čtvrti (i v době), kam jsem chodila na gympl!
18. Kniha od držitele Ceny Jaroslava Seiferta: Adam a Eva od Karla Šiktance. To je masterpiece! Lilo. Lilo. Bíle lilo… uááá.
19. Kniha, která má na obálce hodiny: Ehm, ADHD Time Management. Ne že by to pomohlo 😉
20. Kniha, ve které se někdo ztratí nebo zabloudí: Tak dlouho jsem nad ní lavírovala a přitom jsem ji měla od začátku roku před nosem. Vánoční povídky ze Šumavy jsou takových zbloudilých a ztracených duší plné. A báječné čtení, pokud jste aspoň trošičku ochotní snášet nepohodlí víc než sto let starých textů. Klostermann za to stojí.