Skeč přívěskový

Vypravujeme se na rodinnou oslavu, jsme v rámci možností nastrojení; já si až ve výtahu všimnu, že nemám nic na krku, ale nechce se mi už vracet.

„Zapomněla jsem si náhrdelník,“ hlásím po příchodu do auta, „mám se vrátit, nebo je to v pohodě?“

Lvíček se ušklíbne od volantu: „To je přímo náhrdelní zločin!“ 😀

Půlka Čtenářské výzvy

Zase přišel čas na pololetní rekapitulaci Čtenářské výzvy. Loni se mi to osvědčilo, tak třeba mi i letos poradíte v některých bodech, u nichž se nemůžu hnout z místa 😉

1.) Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu: Děvčátko, rozdělej ohníček (jeden z dosavadních vrcholů mého knižního roku!)
2.) Kniha, která má lichý počet stran: tam to bylo celkem jednoduché a existenci podobného bodu ani moc nechápu (kdyby šlo aspoň o lichý počet kapitol, nebo tak něco…) – v mém případě to byla hned první letošní knížka, Kde spí lufťáci.
3.) Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj: první velký oříšek. Přečetla jsem si Pianistu, jen abych zjistila, že se tam klavír prakticky nevyskytuje 😀 poradíte něco?
4.) Cestopis: do toho se mi neeechceee… mám nějaký iracionální odpor k „Ládíkovi“ Ziburovi, tak asi podniknu nějaké retro s Hanzelkou a Zikmundem.
5.) Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou: buď ošulím nějakým re-readingem Harryho Pottera, případně to jistí Tatér z Osvětimi, na kterého mám ale taky rozporuplné ohlasy a moc se mi do něj nechce. Ve čtečce jsem ale objevila kdysi v nějaké ereadingové žolíkové akci získaného Augustina Zimmermanna a to má hodně dobré recenze.
6.) Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc: váhám mezi Stalo se prvního září, Srpnovým světlem a Srpnem s bejbinkou. Škoda, že už jsem přečetla Prosinec už je takovej!
7.) Kniha, která vás zaujala svou obálkou: tohle je hodně těžké, protože se podle obálek prostě nerozhoduju – v 99 % o knížce čtu nebo slyším od někoho důvěryhodného (to může být kamarád, knižní skupina na fb nebo i instagram vydavatelství, ale primárně mě zajímá název, námět, případně autor). Něco ale vyberu, možná se tomu blíží obálka Strážců světla, které jsem si ve Velkém knižním čtvrtku vybrala docela hodně naslepo a obálka možná malinko přispěla. Já se fakt neumím rozhodovat podle obálek, no! Když navíc nakupuju v drtivé většině ebooky. Možná půjdu do Levných knih a naslepo tam vyberu něco, co mi padne do oka 😀 S tímhle mi těžko pomůžete, tak se ani neptám.
8.) Kniha od asijského autora: velký FUU! Murakamiho už číst nehodlám, možná Já jsem Málala (Pákistán je taky Asie, no ne?), Problém tří těles mi přijde jako moc velká kláda, ale klidně mě někdo vyveďte z omylu. Zatím to vypadá na knižní předlohu Milionáře z chatrče.
9.) Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů: Za oponou války mělo tou dobou osm.
10.) Kniha od současné české autorky: Dědina od Petry Dvořákové (zajímavý styl psaní, ale vadily mi dějové linie utnuté prostě „jen tak“)
11.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě: asi Vila na Sadové, chtěla jsem si přečíst Knihu Ester, ale do knihovny se mi kvůli tomu nechce
12.) Kniha, která má v názvu slovo kniha: eeeehm, Třetí stříbrná kniha snů, tahle YA na mě čeká už asi dva roky, tak ji aspoň konečně „využiju“ 😀
13.) Kniha autora jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno: Nultá hodina od Lotty Lundberg a tedy spíš zklamání…
14.) Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi: sama jsem zvědavá! Chtěla bych si půjčit od tchyně Irskou krásku, kterou jsem jí darovala, ale třeba narazím ještě na něco jiného. Přijímám tipy na knížky o severních Čechách, Šumavě, Beskydech, Kolínsku, Irsku, Kanadě a Skandinávii 😀
15.) Kniha od autora, který napsal více než 20 knih: O psaní od Stephena Kinga
16.) Kniha s oxymórem v názvu: další bolavé místo. Napadají mě asi jen Velké maličkosti od Jodie Picault, ale pořád si nejsem jistá, jestli to chci číst (a hlavně kupovat, při svém převisu knížek).
17.) Kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení: Oranžová je nová černá, to bylo hodně zajímavé čtení, kdy se člověk fakt zamyslí nad následky svých činů, ale i nad fungováním společnosti obecně.
18.) Kniha, která obdržela Man-bookerovu cenu: poslední, kde tápu. Výběr by neměl být tak těžký, protože přece jenom těch vítězů je „jen“ 53, ale nic mě vyloženě neoslovilo a do ničeho se mi nechce. Nemáte mezi nimi favorita? (Platí jen ty žluté, ne nominovaní.)
19.) Kniha poprvé vydaná v roce 2019 (nová kniha): chystám se na Tiché roky
20.) Kniha s černobílou obálkou: už dlouho mi v knihovně stojí Snídaně šampionů s černobílou obálkou, tak asi je čas pokořit zase jednu klasiku!

Blogosmutek

Vážně jsem to dotáhla na frekvenci cca jednoho příspěvku měsíčně?

Když jsem se podívala na úvodní stránku blogu, napadlo mě, že by asi bylo nejlepší a nejjednodušší ho zavřít.

Asi tak na půl vteřiny.

Jo, píšu teď míň, ale nedovedu si představit blog nemít. Ještě předtím, než začalo bloguje, už v době, kdy jsem si v roce 2000 zakládala první webovky na nějakém freehostingu (tuším že webzdarma) za pomoci Koskovy bible o HTML v tabulkovém layoutu s pozadím vygenerovaných obrázkových dlaždic. Stejně, jako mám ráda vás všechny spřízněné bloggery, kteří jste to nevzdali, ať už píšete jednou týdně, jednou měsíčně nebo jednou ročně.

Přiznám se, že mám dost velký psací blok. Velkou část kapacity ze mě vycucává psaní „na kšeft“. No, ono na kšeft… Lvíček ke mně napůl žertem prohodil, že pokud vydělám přes 68 tisíc, musí to být aspoň o 24 víc, jinak ať si udělám koncem roku volno (protože to je odpočet na dani za vyživovanou manželku, u níž je hranice odpočtu právě těch 68 tisíc). Tak jsem si prošla svůj podnikatelský účet a zjistila, že to není vůbec tak nereálná situace, a od té doby tonu v depresi. Že jsem nevýkonná. Že jsem neschopná. Jenomže mi beztak nic jiného nezbývá, protože plný úvazek bychom organizačně nedali, na poloviční mě nikde nechtějí, takže musím zatnout zuby a bojovat o zakázky a ždímat ze sebe texty „od Bacha po Vlacha“. Takže když přijde na psaní na blog, nemám z toho už vůbec žádnou radost. Související důvod je, že v tomhle nihilismu by mi stejně z každého článku vyšlo něco beznadějného 😀 takže je nejspíš lepší, když nepíšu, pro vás i pro mě.

Jelikož jsem ale duší šmírák a chodím si na blogy počíst, jak se lidi mají, tak krátce o tom, jak se máme my (než zas popadnu blogodech). Ačkoli jsem do poslední chvíle čekala něčí neštovice, zápal plic nebo zlomenou nohu, odletěli jsme minulou neděli na Krétu a včera večer se vrátili. Měli jsme s sebou kromě dětí i mého tchána, takže jsme mohli chodit ve dvojici do moře, v klidu si nabrat (a celkem i sníst) jídlo a celkově to byla nesrovnatelně větší pohoda než před dvěma lety. Možná v průběhu týdne hodím i nějaké fotky, ale jelikož tohle píšu hlavně proto, abych si nějak učesala myšlenky a myšlenkově se přemiklíkovala z houpání na vlnách zpátky k ťukání do klávesnice… zkrátka, radši s tím moc nepočítejte 🙂

Určitě jste si všimli (co jsem koukala, měli jste tu větší vedra než my na jihu Řecka), že v pátek začalo léto – a dneska je svatého Jana, takže jestli chcete dělat ořechovku, šup trhat 😉 přeju nám všem krásné léto!

Bez Světa, bez knih

Většinou se na blogu touhle roční dobou zmíním aspoň letmo o Světě knihy. V několika předchozích letech (myslím, že tak aspoň dvou nebo třech ze šesti) se mi dokonce povedlo aspoň na chvíli dorazit a ukořistit dárky pro tchána a tchyni k blížícím se narozeninám a pro mamku k nadcházejícímu svátku (vlastně dvěma, nesmím zítra zapomenout zavolat).

Letos nejdu, a ani jsem o tom neuvažovala. Z několika důvodů: ten nejprozaičtější (pun not intended) je ten, že jsou děti nemocné. To by asi nebyla tak zásadní překážka, nechala bych je doma s L. Ale mně se nechce. Vůbec. Za prvé mám knižní dárky doma z různých slevových akcí v únoru a březnu, takže padá jeden hlavních důvodů (nebo výmluv) pro návštěvu, a za druhé, jak bych to… No prostě, mám teď bezknižní období. Trochu se za to stydím, trochu jsem z toho nervózní (i když období bez kávy bylo z obou hledisek nějak horší) a netuším, kdy skončí. Nemám vůbec chuť procházet regály plnými knih, a absolutně už nemám chuť si nějaké z nich kupovat nebo číst. Několikrát denně si zkouším otevřít knížku, ale pokud nejde o čtení dětem, vždycky ji po půlce stránky zase zaklapnu, papírovou i Kindle.

Neznepokojuju se tím, je to určitě zas jen období. Asi teď chvíli potřebuju existovat bez příběhů.

32,5 hodiny

Aneb další rychlodovolená.

  • v sobotu v 9:20 zabouchnout dveře od bytu a vyrazit do Poděbrad
  • kolem 10:30 dorazit, jít poprosit o kartu na parkování a rovnou se moct ubytovat
  • v 11 si dát v Café Oliver kafe a vynikající dort a popojet do Libice nad Cidlinou
  • během jediné slunečné hodiny si udělat procházku ke slavníkovskému hradišti a na soutok Labe s Cidlinou
  • zaběhnout do Tesca pro víno a zeleninové chipsy na večer
  • cca v jednu poobědvat v Sotto Ponte
  • na 14:05 se přesunout do hotelu Libinský na párovou parní saunu
  • po sauně se jít projít po kolonádě, i když se nám podlamujou kolena, protože je hřích nevyužít tu chvilku, kdy neprší 🙂 a objevit jírovec pleťový s krásnými růžovými květy
  • koupit si teplou oplatku do ruky a oplatkové suvenýry
  • zajít do Galerie Ludvíka Kuby na výstavu Františka Líbala Tlumená imprese
  • stavit se na promoklém koštu vín na zámku (bez koštování, ale i přes nepřízeň počasí se tam pár alkoholiků našlo)
  • jít se projít po mostě do parku k dřevěné zvoničce s miniknihovnou (která byla už zavřená, ale neva)
  • dát si masala tea, čočkovou polévku (takový tekutý dhal) a jehněčí madrás s naanem v indické restauraci Ocean Spice
  • vrátit se do hotelu, zapadnout do postele, dát Meziplyn, TBBT, víno a Tretters a v deset vytuhnout
  • v neděli se probudit příjemně vyoraně v sedm (teda v šest, ale ještě jsem usnula, ehm)
  • dát si výbornou snídani – míchaná vajíčka, kopec čerstvé zeleniny a ovoce, čaj, zapečený toust a trochu jogurtu
  • sbalit si pět švestek, odhlásit se a vyrazit do Kutné Hory (se mnou za volantem)
  • zaparkovat a projít se kolem morového sloupu a vyhlídky na Barboru
  • zastavit se na mši u sv. Jakuba, než otevřou kavárnu Na kozím plácku (ehm; ale snažili jsme se nerušit a bylo to moc hezký)
  • dát si kávu z aeropressu (moje poprvé; byla moc dobrá, ale nějak to bez toho mlíka prostě nedávám – příště zase cappuccino…)
  • vyrazit na pěší okruh k předměstí Vrchlice přes hrozně pěknou geologickou expozici Lom Práchovna (každý balvan je na kousku rozleštěný, aby bylo vidět, jak vypadá po opracování!) a zpět Táborskou ulicí k Barboře
  • jít na prohlídku do chrámu sv. Barbory, včetně empory (vnitřního balkonu) a kaple Božího těla
  • vmáčknout se na oběd do restaurace V Ruthardce (za deset minut už příchozí odmítali) a pomalu na tři kousnutí vdechnout burger s kachním masem – holt jsme nesvačili
  • popojet (taky já) do Jevan, zaparkovat u rybníka a dát si pořádný výšlap Voděradskými bučinami
  • zmožení dojet (už Lvíček) do Jílového a završit výlet cappuccinem u Zlatého korálku
  • vzít to po okruhu domů

Osvěženi na těle i na duchu; počítám, že z toho budeme čerpat zase dalšího půl roku 🙂

Velký holky

Tentokrát jsem ani nestihla zhodnotit březen. Protože konec března a začátek dubna byl zase fičák, který se nesl ve znamení toho, že jsme dvě velký holky. Každá jinak.

Brigča je velká holka, protože první dubnový týden oběhala (a zvládla) zápis do tří škol. My všichni jsme byli na všech s ní, protože Lvíček se rozhodl, že si to nechce nechat ujít, a Vikiho prostě nebylo moc kam dát. Páťačky převlečené za víly v první ze škol nám ho ale okouzleně ukradly a málem nevrátily, v poslední škole zase dělal půlku zápisu se ségrou a na všech jednotně si vyžebral dárek pro zapisované, až jsme se skoro styděli, ale zas – líná pusa…

Je velká holka, protože dostala 20″ kolo s přehazovačkou – a následně si ho koupil i Lvíček, protože za zpřevodovaným kolem už se dost dobře nedá běhat, a byli spolu minulý víkend na regulérním cyklovýletě do vedlejší vsi, což L považuje za splněný sen a nečekal to dřív než někdy v létě. Následně si šel koupit dres, boty, rukavice, kraťasy a ještě asi milion dalšího příslušenství… inu, koníčky se holt prodraží 🙂

Je velká holka, protože jsme jí dneska konečně sehnali, vyzkoušeli a koupili vysněný kočičkový školní batoh, který je větší, než můj dospělácký, a my nemůžeme uvěřit, že to malý miminko… no, však to znáte.

Zápisy by si zasloužily samostatný post, ale nevím, jestli vůbec stihnu dopsat tenhle 🙂 na spádové škole se nám líbilo, ale budoucnost je dost nejistá. Na spádové škole nejlepší kamarádky ze školky se nám zase velmi nelíbilo a šance na přijetí pro nás nespádové jsou navíc zhruba podobné šancím sněhové koule v pekle. Všem se líbilo na soukromé škole, vzdálené cca deset minut jízdy autem. Školné – vtipně – stejné jako ve školce, malé třídy, rodinný přístup, ale přitom důraz na smysluplnost výuky. Je to paradoxní: celou školku jsme se těšili, až na základce hodíme placení za hlavu, a shodli jsme se se Lvíčkem, že nemáme ambice produkovat nějaké malé Einsteiny. Jenže když je člověk reálně uprostřed toho rozhodování, je to jiné. Bíba si novou školu zamilovala na první pohled a moc se tam těší. Snad jí to vydrží.

A s tím souvisí i to, proč jsem velká holka já. (Teda kromě toho, že mi ve čtvrtek bylo sedmatřicet.) Jsem velká holka, protože mám poprvé v životě auto. Jednou jsem tedy jedno psané na sebe měla, ale nikdy jsem s ním neujela ani metr. Teď jezdím. S dozorem z bazaru domů, na Smíchov nebo do pneuservisu, sama do školky, do zmíněné školy na předškolní kroužek a jednou dokonce i do nákupáku. Psice, tohle je pro tebe: nikdy není pozdě 😉 Klíčový faktor – po téměř osmi letech neřízení – je automat. Mám se toho ještě hodně co učit a musím se hodně vyjezdit, sama si troufnu jen na předem projeté trasy a tak dále, ale právě automatická převodovka mi to velmi usnadňuje.

Tyhle všechny věci, nicméně, ve spojitosti se snahou o nějakou pracovní činnost, mi zabraly čas a duševní energii na blog (a vlastně skoro na všechno ostatní). Pevně doufám, že teď bude zas trochu víc příležitostí na psaní. Díky, že mě pořád čtete… 🙂

 

Únor, to byl zas úmor

Únor stojí každým rokem za houby. To vím, protože každým rokem natáčíme s několika kamarády takovou challenge – pár vteřin z každého dne, které dají sestříhané a s oblíbenou hudbou na pozadí takový průřez naším únorem. Únor jsme zvolili, protože je nejkratší, a co si budeme povídat, je to taky jeho jediná přednost.

V únoru je každoročně hnusně. V únoru jsou každoročně děti aspoň půlku měsíce nachcípané. V únoru už berou za své jakékoli zbytky novoročních předsevzetí a odhodlání FAKT si už letos vést důsledně diář, denně cvičit nebo zábavnou formou grafomotoricky a logopedicky rozvíjet své ratolesti, které netouží po ničem jiném než 358. dílu Tlapkové patroly. Z nějakého důvodu ale tradiční únorové video nikdy nevyjde jako reklama na antikoncepci kombinovaná s reklamou na emigraci do Karibiku, jako by reálný odraz našeho února musel být. Většinou je to překvapivě pozitivní směs roztomilých dětí, zimních radovánek a od roku 2015 dojemné oslavy narození/in našeho benjamínka, světla našich životů.

(Světlo našich životů si poslední dny koleduje o bolestivou a pomalou eliminaci… ale to bude zase až do březnového článku. Takže to zatím shrnu jen tak, že Lvíček je od minulého úterka na zahraniční služebce a děti od předminulého pátku doma – tedy Bibi, Viki byl ještě ten předminulý pátek aspoň do oběda. O víkendu navíc spali u prarodičů, což je vždycky rozhodí, a pan Vikoslav opět po nějaké době propadl dojmu, že by se možná slabá matka dala svrhnout z pozice dočasného vůdce smečky. Pevně doufám, že nejpozději zítra mu konečně dojde, že to byl blbej nápad.)

Za zanedbávání blogu se omlouvám. Kromě toho, že rozpoložení nemám zrovna tvůrčí, se v těch pár chvílích, co zrovna nepečuju o nemocné děti, snažím psaním článků apod. vydělat aspoň na zdravotní a sociální – a mám z minulosti mnohokrát odzkoušeno, že čím víc píšu „na uživení“, tím míň už mě baví plodit na blog. Že bych měla každý měsíc jen omezené množství písmenek, které jsem schopná vydávit?

Tak nashle na konci března 🙂

Sedmadvacetihodinová dovolená

Za 27 hodin bez dětí se dá stihnout:

  • rychlý kafe doma a vyrazit na tramvaj na Anděl
  • skvělý jehněčí Rogan Josh v indické restauraci Rangoli
  • dojít přes sady Na Skalce na Santošku a Paví vrch, přejít Radlickou a pokračovat kolem Magorovy studánky na Kesnerku, Dívčí hrady, vyhlídku Ctirad a stihnout vlak, který nás ze Žvahova pohodlně dovezl až skoro domů
  • zaslechnout nezaměnitelný zvukový doprovod neviděné dopravní nehody (v rozmezí asi jedné a půl vteřiny zatroubení klaksonu, zaskřípění brzd a náraz plechů o plechy)
  • jet se (po osmi letech) rozjezdit na Džbán a do vokovických uliček
  • zastavit se v Globusu pro suroviny na lehkou, ale skvělou večeři
  • Fantastická zvířata 2: Grindelwaldovy zločiny
  • nerušený 8hodinový spánek
  • poklidná a tichá snídaně
  • Ronja, dcera loupežníka ve Studiu Kamarád (to si nedokážeme odpustit ani bez dětí :D)
  • procházka přes železniční most a po Náplavce
  • výstava Retro zima za socíku v Tančícím domě
  • cappuccino v Glass Baru tamtéž a výhled na Vltavu, Petřín a Pražský hrad (ta siťovaná střapatá kupole je ve skutečnosti hrozně malá a obyčejná!)
  • dojít zpátky k autu a dojet na Velkou Ohradu
  • zase se na sebe naladit tak, že myslíme na stejné věci a doplňujeme si věty
  • na parkovišti Auto Jeremiášova si přes plot pokoukat na nové Mazdy a Mitsubishi
  • dát si geniální oběd v Gao Den (před měsícem zavedli nedělní provoz!)
  • zajet se aspoň zvenku mrknout na (nejspíš) nedosažitelnou ZŠ
  • odřídit od školy ke tchánům, jelikož si manžel sedl na místo spolujezdce a odmítal se hnout 😀 (cca 20 minut)

Prostě dovolená. Asi po třech měsících, kdy byl pořád někdo nemocný nebo jinak indisponovaný. Už fakt bodla 🙂

Leden, něčím se sjedem

…aspoň bombardinem nebo whiskey s ledem.

Leden stál za to. Děti chodily do školky něco jako týden, pak jsem je před horama radši nechala doma, pak byly hory a po horách byly ve školce přesně dva dny, než je oba zkosily horečky a kašel a rýma. To bylo 22. a já měla 31. termín na odevzdání překladu, sice už větší část hotová, ale stejně na tom bylo práce ještě poměrně dost. No, nějak jsme to spolu zvládli a já odevzdala 30. ledna překlad svojí první knížky. Vyjde snad v květnu. Pořád se mi tomu nechce uvěřit, ale už jsem si proaktivně napsala na Linkedin do skillů English Translation 😀 Děti jsou doma doteď.

Hory byly fajn. Svařák ve skibaru (jak to, že ho tam mají tak dobrej??), Viki se na lyžích docela slušně zabydlel, na to, že na nich byl poprvé, a Bríga… ta se k našemu ohromení etablovala jako nejlepší lyžařka ze skupiny. Ve tříčlené skupině to tedy není až tak obrovský achievement, ale já i Lvíček jsme vždycky hrdě stáli v čele třídních pohybových nemehel, takže když byla z celé školky na závodech druhá (vlastně první, protože vyhrál chlapeček, co už chodí do první třídy a je dost všestranně sportovně nadaný a rozvíjený), nechápavě jsme na sebe koukali a prozkoumávali rodokmeny, z které větve můžou pocházet tyhle recesivní sportovní geny. Její instruktor jí dal přezdívku Královna rychlosti, abyste věděli 🙂

Z hor pochází i můj asi nejpozitivnější lednový zážitek. To máte tak – zřejmě následkem dvouapůlhodinového sezení v autě jsem po příjezdu byla obdařena dost nepříjemným intimním problémem (varuju vás, negooglete si akutní perianální trombóza. Fakt to nedělejte. Varovala jsem vás!). Já googlila (protože mi taky nic jiného nezbývalo) a po nedávné zkušenosti s e-receptem od jiného doktora jsem podnikla guerillovou akci, zavolala jsem doktorce, s kterou už jsem svoje žilní potíže několikrát řešila, požádala ji o recept na Detralex a sjela si autobusem do Vrchlabí do lékárny. Potud dobrý, ale nejel mi autobus zpátky – respektive jel, ale už dost pozdě. Takže jsem si vzala jiný autobus na křižovatku před Černým Dolem a šla. Myslela jsem, že to půjdu tak 20-30 minut, i když už cesta do Vrchlabí, která autobusu trvala od výjezdu k oné křižovatce asi sedm minut, mi dávala tušit, že to bude veselejší.

Šla jsem hodinu. V padající tmě, na úzké horské silnici, kde mě míjelo docela dost protijedoucích aut vracejících se z lyžovačky. A bylo to naprosto boží. Kromě jednoho momentu, kdy mě autobus minul asi jen o dvacet čísel, jsem se celou dobu cítila bezpečně, pouštěla si k tomu koledy od Irish Rovers a blaženě, sama na celém světě, stoupala do kopců. Ten spoj, co mi připadal, že jede moc pozdě, by dorazil asi deset minut potom, co jsem dofuněla k hotelu (poslední míle už byla trochu míň zábavná, ale stejně bych neměnila). Lvíček vrtěl hlavou, že jsem si nevzala taxíka. Když já ale fakt děsně nemám ráda taxíky, když se jim můžu aspoň trochu vyhnout 🙂 Detralex druhý den začal zabírat a mně zůstal zážitek.

Vidoucí jsem nestihla. Docvaklo mi to pozdě a pak jsem stejně nestíhala s překladem a kromě toho měla absolutní tvůrčí blok. Nápady by i byly, ale nechtělo se mi zamořovat dalšíma písmenkama veřejný prostor. No co, aspoň nebudu půl roku čekat, až mi deset lidí napíše, jak moc to stálo za houby 😀

Takže… vzhůru do února 🙂