Únor stojí každým rokem za houby. To vím, protože každým rokem natáčíme s několika kamarády takovou challenge – pár vteřin z každého dne, které dají sestříhané a s oblíbenou hudbou na pozadí takový průřez naším únorem. Únor jsme zvolili, protože je nejkratší, a co si budeme povídat, je to taky jeho jediná přednost.

V únoru je každoročně hnusně. V únoru jsou každoročně děti aspoň půlku měsíce nachcípané. V únoru už berou za své jakékoli zbytky novoročních předsevzetí a odhodlání FAKT si už letos vést důsledně diář, denně cvičit nebo zábavnou formou grafomotoricky a logopedicky rozvíjet své ratolesti, které netouží po ničem jiném než 358. dílu Tlapkové patroly. Z nějakého důvodu ale tradiční únorové video nikdy nevyjde jako reklama na antikoncepci kombinovaná s reklamou na emigraci do Karibiku, jako by reálný odraz našeho února musel být. Většinou je to překvapivě pozitivní směs roztomilých dětí, zimních radovánek a od roku 2015 dojemné oslavy narození/in našeho benjamínka, světla našich životů.

(Světlo našich životů si poslední dny koleduje o bolestivou a pomalou eliminaci… ale to bude zase až do březnového článku. Takže to zatím shrnu jen tak, že Lvíček je od minulého úterka na zahraniční služebce a děti od předminulého pátku doma – tedy Bibi, Viki byl ještě ten předminulý pátek aspoň do oběda. O víkendu navíc spali u prarodičů, což je vždycky rozhodí, a pan Vikoslav opět po nějaké době propadl dojmu, že by se možná slabá matka dala svrhnout z pozice dočasného vůdce smečky. Pevně doufám, že nejpozději zítra mu konečně dojde, že to byl blbej nápad.)

Za zanedbávání blogu se omlouvám. Kromě toho, že rozpoložení nemám zrovna tvůrčí, se v těch pár chvílích, co zrovna nepečuju o nemocné děti, snažím psaním článků apod. vydělat aspoň na zdravotní a sociální – a mám z minulosti mnohokrát odzkoušeno, že čím víc píšu „na uživení“, tím míň už mě baví plodit na blog. Že bych měla každý měsíc jen omezené množství písmenek, které jsem schopná vydávit?

Tak nashle na konci března 🙂

Fotky nejsou. To předesílám. Není ani cukroví, nestíhám úkoly dětem do adventního kalendáře, předvánoční úklid ani práci. Bibi byla za poslední měsíc ve školce asi tak pět, šest dní? Vždycky, když se z něčeho vylíže nebo jakž takž vylíže, přijde něco nového. Kašel, čas od času horečka, afty, a po nedělní oslavě buď otrava jídlem nebo žaludeční viróza, ono to je nakonec buřt… zkrátka skončila v úterý odpoledne na kapačkách v Motole. Vzala jsem ji k doktorce, radši, protože ráno zvracela i trošičku krve. Doktorka nám nakonec zavolala sanitku, protože se jí nezdálo, jak je vyhublá a apatická. Motol dobrý, nebo vlastně můžu klidně říct super, nečekali jsme, Bibi dostala dárek (náramek-koníčka), omalovánky, 200 ml glukózového roztoku, na televizi Dobu ledovou a asi deset dílů Maxipsa Fíka. Ale jaká je logistika řešení tohohle všeho, když máte muže na služebce v cizině a druhý dítě, který chodí do školky, to si ani nepřejte vědět a děkuju mamince i tchánům, že se tady prostřídali. Bonusem bylo, že v noci na dnešek jsem začala zvracet a průjmovat i já (a odpoledne to dohnalo i tchyni). Logistika vedení dítěte do školky, když sotva šoupete nohama, je ještě o stupínek veselejší… Lvíček se vrací dnes zhruba o půlnoci a já tady nebudu psát nic o tom, že si snad oddechnem nebo že snad už máme vybraný nebo že už bude líp, protože pokaždý, když jsem napsala něco ve smyslu „co může být o adventu lepšího…“, tak následující půlden přinesl ještě něco mnohem veselejšího. Takže budu radši do Štědrého dne anticipovat invazi nepřátelských mimozemšťanů, světovou epidemii eboly a atomový konflikt zaměřený speciálně na střední Evropu.

Tak šťastnou Lucii.

sonduje nenápadně Lvíček. Měl by být, bezpochyby. Nicméně – a teď to bude znít jako výmluva – když člověk celý den píše pro živobytí, motivace plodit nějaké objevné a smysluplné texty ještě ve svém volném čase dost výrazně klesá oproti stavu, kdy nejnáročnější verbální projev byl Kutálí se ze dvora tááákhle velká brambora. A já nemám takovou železnou disciplínu jako třeba Lobo 🙂

Ve fotkách by měl být už 45. týden, ale za prvé mám číslo 44 radši a za druhé vím, že když budu čekat, až nahraju další fotky, nebude to nikdy. Takže fotky bez popisků a náš život v bodech.

„Už hákujete?“ zeptal se mě včera náš holič, a já připustila, že ano. Ale z domova, jak už jsem psala minule. Zkoušela jsem ještě rozesílat životopisy, ale nebylo z toho vůbec nic, takže nebudou žádné veselé historky z korporátu a budu se do živnostničení muset trochu víc opřít, když jsem zjistila, jaké budou povinné minimální odvody po únoru, kdy mi skončí rodičák. Všechno taky strašně letí, takže Vánoce mám zajištěné ohledně dětí a pár věcí pro Lvíčka, ale pro nikoho jiného z rodiny nemám vymyšleno lautr nic a pomalu se blíží doba, kdy nebude radno vstupovat do obchodů ani uprostřed všedních dnů (půlka listopadu, proboha!!), takže bych to měla co nejdřív vyřešit. Do toho klempírujou děti a je potřeba řešit tisíc a jednu logistickou věc navíc, tak jako v každém rodinném provozu.

Poslední víkend v říjnu jsme dali výlet do Hořovic (prozatím poslední rodinný), kde si B tři dny před focením odřela pusu, a sto let republiky jsme oslavili, jako prakticky každý rok, rodinnou oslavou narozenin Lvíčkovy babičky. Mohli jsme si dělat legraci, že jí k tomu vyvěšují vlajky 🙂

Ve školce byl Halloween. Měl být karneval a focení s dýněmi, které se kvůli nemocnosti dětí přesunulo na následující týden, bohužel už v době, kdy jsme akčně měli dýně vyřezané. Plesnivé, svraštělé chudinky se tak focení nedožily a musely být nahrazeny cizími. S maminkou jsem šla do Muzea hlavního města Prahy na výstavu o historii Strašnic, tak jsme si zavzpomínaly.

A svatý Martin. O něm až příště, já byla s Bibi doma a pekla martinské rohlíčky (na husu jsme nějak nikdo neměl náladu/sílu) a Lvíček s Vikim byli dokonce na dvou výletech. A bílý kůň nebyl (byť teď sociální sítě vtipkují, že se dostavil v podobě premiérova syna). Popravdě řečeno, ještě toho trochu! Nemohl by se čas teď tak na měsíc zapauzovat?

Fotky 43. týden

Fotky 44. týden

Do čeho? A co byste tak ode mě čekali? 😀 přesně za dva měsíce je 24. 12. Takže tak. Začínám objednávat dárky a modlit se, ať je tentokrát míň stresu a zvládneme všechny bohulibé adventní aktivity plus důkladný úklid (hahaha).

Kofein je zpátky. Ne úplně v původní míře, nedělá mi problém vydržet den bez kafe – a když, tak si většinou dělám napůl bezkofeinovou instantní. Ale nemám ani problém si dát plnovoltážní s návštěvou nebo v kavárně. Jen mi to zatím nepřináší až takovou radost jako dřív, zůstal z toho společenský rituál a pomůcka na vzpružení (po ránu jsem si ale začala dělat zelený čaj, nakopává pozvolněji a příjemněji). Nicméně lepší, než když jsem se při pomyšlení na kávu tak leda otřásla.

Když už jsme u zajímavých míst, kde se dá zajít na kafe, před pár týdny jsme byli s Lvíčkem v centru a prošli jsme si IKEA Point. Strašně pěkný místo! Ale ta kavárna úplně nahoře z toho byla asi nejhezčí 😀 Předtím jsme byli konečně v Bruxxu na mušlích a zážitek předčil očekávání (účet teda bohužel taky).

Měli jsme i další fajn výlety, převážně s dětmi, protože lehli z celého babího léta až minulý týden. Skvělé byly svatováclavské slavnosti na Budči, kde Bíba dala celou dětskou soutěž a Viki vykysnul na hodinu u středověkého mlýnku na mouku. Očekávaně zabodovalo NZM i Botanická s dýněmi. Děti jsme vzali i do cirkusu, z čehož jsem měla hodně smíšené pocity, ale všem se nám to nakonec líbilo. Víc je ve fotkách, které snad někdy i okomentuju, ale zas mi to nabobtnalo na čtyři týdny, takže achjo. Čekala jsem, že budu mít s podzimem míň fotek a víc času, ale opak je pravdou, protože jednak bylo fakt výtěžné a krásné babí léto, jednak jsem začala pracovat. Budu si muset úplně překopat rutiny. Ale i na to už se těším.

Předvánočním přípravám nazdar!

39. týden

40. týden

41. týden

42. týden

Podzim. Ještě minulý pátek odpoledne děti běhaly na hřišti bosy a v sobotu, den před podzimní rovnodenností, jsme jim nandavali čepice a bundy. Ale i tak jsme si minulý víkend strašně užili. Ten předtím taky, a včera&dnes to taky nebylo marné, ale nebudu, NEBUDU čekat na třetí týden fotek, protože pak to v neděli zase nestihnu a protáhne se to nejmíň do čtvrtka a bůhví jestli 🙂 víc ve fotkách, kéž by říjen pokračoval aspoň způlky takhle!

37. týden

38. týden

Fotorekapitulace druhé půlky prázdnin je tady, tak abych nezdržovala:

32. týden

33. týden

34. týden

35. týden

36. týden

…ajcem trajcem, že už budu zase nahrávat pravidelně (a s novým rokem bych pravděpodobně zkusila přejít na měsíční alba, protože s dětmi fulltime ve školce asi nebude tolik co fotit).

Takže, co nového? Zbrusu nové IČO. Životopis jsem měla vyvěšený na svých stránkách, na jobsech apod. asi tři měsíce, kdy jsem i aktivně obepisovala inzeráty; bylo z toho pár pohovorů a jinak nic. Takže jsem na volné noze a uvidíme, jaké to bude. Mám rozjednaných pár věcí, větších i menších, dlouhodobých i jednorázových, něco je domluvené už v podstatě napevno, něco jen teoreticky – ale vypadá to, že to půjde. A mezitím se člověk ve zprávách doslýchá a na internetech dočítá, jak je nezaměstnanost na bůhvíkolikaletém minimu, firmy mají problém sehnat lidi a na jedno volné místo je asi devadesát setin uchazeče… a pak to srovná se svou zkušeností, kdy na jedno volné místo na poloviční úvazek s poměrně specifickou odborností je uchazečů sto. Sto! Milí firemní HR, co takhle obrátit svou pozornost tímhle směrem?

Prázdniny skončily, z Bibi je předškolák, takže musíme oficiálně hlídat docházku (a doufat, že nebude moc nemocná – sice věřím, že přezkoušení by dala s prstem v nose, ale doopravdy ji nechci do mašinérie státního aparátu zahrnovat dřív, než bude nutné). Letos jsme si léto fakt užili, až už jsme z něj byli trošku unavení, myslím, že v tom běžném provozu tak nějak všichni zase nabíráme síly a zabíháme se do starých kolejí. Lvíček byl na konferenci v Düsseldorfu a vrátil se úplně nadšený, do konce roku ho ještě pravděpodobně čekají nejmíň dvě služebky a já se iracionálně těším na uspávání, i když z těch čtyř večerů, kdy nebyl doma, to v jednom případě skončilo nutností zamknout Vikiho do pokojíčku, protože B byla unavená, on taky a nepřestával u nás řvát, takže B nemohla usnout. Ale nemůžu si pomoct, strašně miluju uspávat je společně. A furt mi chybí ten jejich společnej pokojíček.

Mám poslední dva týdny na dohnání všech restů, takže snad i nějaký další blogy budou. A co bude potom… to se uvidí.

Bibča se nám vrátila od moře a dokonce se dokázali s Vikim první den nehádat. No, možná to souviselo i s tím, že po dvou hodinách doma na tři hodiny usnula 🙂 přivezla Lvíčkovi olivy, Vikimu dva malý plyšáky a mně koření a náramek, který jsem slíbila, že budu nosit, takže tak činím 🙂

Mám obavu, že za to, jestli jsem nebo nejsem v zenu, fakt do značný míry může i kofein. Za minulý, kdy jsem měla slovy dvě cappuccina, jsem napočítala těch zenových dnů víc než za celý rok předtím. Nepřestala jsem ho pít nějak schválně, prostě jsem na něj přestala mít chuť, tak asi budu pokračovat v nastoleném trendu, i když mě maličko štve, že těsně předtím jsem si objednala tři čtvrtkilové balíky z čerstvákáva.cz 😀

Vikiho jsem nějak přechválila. Měla jsem dojem, že už je poměrně v pohodě, ale poslední dobou začal všechno destruovat a rozebírat. Za moje dvě minuty na WC dnes vyndal štůsek kapesníků z krabičky, odnesl je do koše, krabičku zmuchlal – a když jsem přišla a začala láteřit, omlouval se mi slovy „já nechtěl“. Jak někdo může omylem vyhodit hraničku kapesníků?! 😀 Ale asi se zase musí vyrovnat s tím, že zase zápolí o naši pozornost se ségrou. I když se na ni těšil a každý den se ptal, kdy přijede. Je to těžký. A pro nás taky. Oba je milujeme, ale když je s náma jen jeden, to je takovej božskej klid… holt to musíme všichni nějak vyválčit 🙂

Fotky zde.