Ne, že bych tak toužebně vyhlížela čínský nový rok. Vlastně jsem se na něj netěšila vůbec, protože Pes jsem i já, a jelikož se znamení opakují po dvanácti letech a 24 už mi jaksi není, znamená to, že ta příští (za necelé dva měsíce) narozeninová číslovka bude nějaká moc velká!

A ne, že bych se dočkala čehokoli jiného pozitivního. „Už je to tady“ znamená, že nás dohnala každoroční vlna předjarních nemocí. Už v pondělí byly děti nakřáplé. My měli řemeslnickou akci v novém bytě, tak jsem poprosila moji mamku, aby s nimi dvě hodinky pobyla. To dopadlo fajn. Ve středu šla B do školky. Ve čtvrtek taky. Viki pořád soplil. V pátek jsme měli odjíždět na dlouhodobě plánovanou hlídací akci (Lvíček ještě s jedním kolegou „nadělili“ šéfovi víkendové hlídání jejich tří dětí pod heslem, že dva páry se o šest dětí postarat zvládnou).

Ještě jsem nezmínila, že od toho pondělka jsem měla knedlík v krku a rýmu i já.

Zkrátím to: s Vikim jsme neodjeli. Odjeli jen Lvíček s Brígou a já doma lítala mezi pocity viny z toho, že jim nemůžu v tom zápřahu pomoct, lítosti nad idylickými nakašírovanými fotkami a taky lehkým děsem, že kdybych tam bývala byla, jen bych to všem kazila a nezvládala.

Taky jsem asi nezmínila, že to byl už druhý víkend kompletně bez Lvíčka. Vraceli se asi o dvě hodiny dřív, než byl plán, protože nejmladší přítomné dítě (jediného kluka) přes noc zdolaly devětatřicítky. B proti předpokladům po cestě domů neusnula, takže jsme v osm oba uložili a poseděli u grogu (protože jsme oba začínali kašlat) a Streamu.

V noci Bibi skřípala zubama (známka, že jí není dobře). Nechala jsem ji (a V, který ještě není fit, taky) doma ze školky a zrušila naplánovanou schůzku, protože jsem se rozkašlala až do hloubi plic. Lvíček taky zhodnotil, že mu není do zpěvu, a vzal si náhradní volno. Dopoledne proběhlo ještě celkem standardně.

12:05 jsem měla dosmažené řízky (na přání B)
12:10 domíchanou bramborovou kaši
12:15 jsem volala ke stolu, načež přiběhl Viki, vdechnul řízek a pár lžic kaše, dveře rozrazil Lvíček s drkotajícími zuby, spolkl dva paraleny a vykoktal „ddddu sppppát“, a pak se přibelhala Bríga, že ji bolí hlavička, měla 38,2 a nechala se zkrmit 3 lžičky kaše, 1 sousto řízku a 9 mililitrů Panadolu. Tomu říkám úspěšný rodinný oběd.

(Kolem čtvrté následoval u obou opět podobný scénář, B usnula, probudila se v šest s 39,2, dostala opět Panadol a poblinkala se až po dvou hodinách, takže za mě úspěch. A teď už jsem ráda, že jsme s nimi nakonec neodjeli, protože takhle mám aspoň naději, že to – ať je to co je to – dostanu o dva dny později a nebudeme s L umírat synchronně a dětem v obýváku muset na podlahu volně pohodit pytlík kukuřičných lupínků, ať se napasou.)

Už jsem se zmínila, že natáčím tradiční únorovou videochallenge? Kolik záběrů na teploměr s červeným displejem, umdlévající děti v postýlkách a zamračenou oblohu skrz špinavé okno tak může zvládnout?

Fotky (a moc jich, logicky, není) zde.

Od Vánoc Viki nepřestával mluvit o tankách a že pojedem tankovat. Brzo jsme se naučili rozeznávat, že jde o sáňky a sáňkování, protože při prostém zopakování jsme se přiblížili riziku hysteráku, a minulou středu teda konečně kromě jiného nacpali naše excelentní plastové sáňky z loňského Tesco výprodeje do kufru a vyrazili do Krkonoš. Viki usnul hned v Blance, Bíba trochu sabotovala, ale zdřímla si taky, o což jsme usilovali kvůli lyžování od tří odpoledne, na což by jinak byla pořád ještě moc unavená. (Doufala jsem, že ta fáze „po obědě neusnu, ale pokud mám něco dělat, jsem na to moc unavená a protivná“ bude trvat trochu kratší dobu!) S Viktorkem jsme jeli tankovat na vedlejší kopec a chlapík si to moc užíval. Užíval si to i druhý den. Třetí den jsme už po půl hodině zamířili na klouzačku do skibaru a v sobotu už tam chtěl rovnou. (Před hotelem, čtvrt hodiny před obědem, si pak vzpomněl, že chce sáňkovat, a půl hodiny řval a nenechal se svléknout z bundy a oteplováků, až z něj tekl pot proudem.) První noc jsem mu z únavy zapomněla dát plínku a samozřejmě se počural, až na přistýlkový gauč, což jsem zjistila v půl jedné a do rána spala na trnovém lůžku pocitů viny a selhání. Když jsem se z toho trochu otřepala, tak jsem druhý den přivřela B prsty do dveří… Doteď vlastně nevím, jak se k tomu mám zpětně postavit. Jako ano, uvědomuju si, že jsem reagovala dost přecitlivěle a celkovou atmosféru moc neposouvala k lepšímu, na druhou stranu všichni ostatní byli buď nervózní, nebo ze všeho natěšení zlobili, a v tom je trochu těžké udržet železné nervy a dodávat všem sebejistotu a dobrou náladu. I když bych nejspíš měla. No tak snad příště. Už jsem se pak aspoň dokázala zasmát, když třeba Viki hodil hotelové mejdlíčko do přesně tvarovaného přepadového otvoru v umyvadle na WC, nebo když mě při karnevalu vybrali k jezení slané tyčinky na čas. A děti na hory vzpomínají rádi a chtěj se tam vrátit, tak snad je nepoznamenala nervózní matka ani to, že se Viki dvě minuty před příjezdem domů poblinkal. Zkusím se z toho všeho pro příště poučit a zkusit to líp – co taky můžu jinýho.

Fotky tady. Převážně nepopisované, je jich moc, na vlastní nebezpečí 🙂

Druhý týden roku 2018 byl samozřejmě ve znamení voleb. Výsledky jsem docela slušně předjímala: Zemanovi jsem přisuzovala 37 procent a Drahošovi 28, jen Hilšer a Topolánek jsem myslela, že budou mít zhruba obráceně – velké uznání pro Marka Hilšera a taky pro Michala Horáčka a Pavla Fischera. Pořád doufám, i když reálně nevěřím, že jejich férová hra porazí hnusokampaň z Hradu. Ale ať už to dopadne jakkoliv, bude ve mně ještě dlouho hlodat, že je v naší republice nejmíň dva miliony lidí, kterým takové chování a vystupování NEVADÍ.

Nečekaný sobotní opušťák jsme proměnili v návštěvu kina, protože bylo tak hnusně a lezavo, že ani nám se na procházku nechtělo. Takže následovala otázka „co hrajou v Goldclassu?“ (Protože když jsme v kině průměrně tak jednou za půl roku, ať je to sakumprásk…) A hráli Star Wars, které nás oba naprosto míjí, a pak Nejtemnější hodinu, o které jsme oba slyšeli poprvé. Po zhlédnutí traileru a hodnocení na ČSFD jsme se bleskově rozhodli, že jo, a byla to dobrá volba. Nemám chuť psát obšírnou recenzi, ale oba nás to úplně uspokojilo (a navnadilo zjistit si víc o Churchillově životě a taky průběhu WWII v Anglii). Citát, který mi utkvěl (i v souvislosti s tou prezidentskou volbou, výsledky jejíhož sčítání jsme se přinutili během filmu na telefonech nesledovat), a až při googlení jsem zjistila, že je to citace někoho jiného, ale to koneckonců nevadí: „Lost causes are the only ones worth fighting for.“ Ale ve mně bude asi vždycky aspoň malej kousek naivního idealisty (a ve WSCh mám teď svůj vzor :D).

Fotky za druhý týden roku 2018 zde.

Nevěřím tomu, samozřejmě. Ale tím, že byl vstup do nového roku zároveň vstupem do nového týdne, to svádí začít „správně“ – tedy týdenním přehledem už na konci týdne, jak to má být! Zřejmě bude taky jediný, tak si užijte 😉

Fotky za první týden roku 2018 zde.

Omlouvám se. Neměla jsem před Vánoci a mezi svátky vůbec náladu číst ani psát blogy. Nicméně fotila jsem a nějaké fotky (no, spíš je jich zase až moc) máte místo blogpostů. Určitě zas brzo něco napíšu, jen teď nebyl prostor. Přeju vám všem co nejlepší vstup do roku 2018, toho roku vytvářejícího předěl mezi lidmi plnoletými, narozenými v minulém století, a neplnoletými, narozenými po roce 2000 🙂

Předvánoční a vánoční fotky zde (popisky budu postupně doplňovat)

Povánoční a silvestrovské fotky zde

Za týden je Štědrý den. Vůbec mi to nedochází. Od 20. listopadu byly jediné dva dny, kdy byly obě děti ve školce, a z nich jsem ten první věnovala vykydání Augiášova chléva úklidu domácnosti a druhý jsme měli v deset schůzku s architektkou v centru, takže z něj zbyly asi dvě hodiny. Druhou svíčku na věnci jsem zapálila někdy ve středu a třetí… ééé, to bylo dneska? Cukroví na besídku jsem splácala večer před odevzdáváním v množství jeden plech od každého těsta, zbytek jsem zpracovala dneska a ještě tam na jeden plech perníčků a lineckého zbylo… snad v týdnu. Není uklizeno, nejsou vyrobené jedlé dárky, nemám přáníčka… a je mi to jedno. Co bude, bude. Pro Lvíčka je klíčový úklid, takže pro něj zřejmě využiju každou volnou hodinu, kdy zvládnou děti příští týden chodit do školky (if any), pak zabalím dárky a nazdar. Ujímání mám akorát z nákupů, kdy musím nějak zvládnout objednat dovoz a pak poslat Lvíčka pro čerstvé potraviny v neděli brzo ráno… a předtím vymyslet, co vlastně bude na sváteční tabuli. Děj se vůle boží 🙂

fotky 48. týden

fotky 49. týden

fotky 50. týden (zatím bez popisků, ale už chci spát)

Naše. Nová. Čtyřpokojová.

Před týdnem jsme byli na předpřejímce (shodou okolností v poslední den, kdy byl Viki zdravý a ve školce).

Můj dojatý pohled na selfíčkách připomíná svatební fotky 😀 snad nám tam bude dobře.

No a v úterý ráno jsem ještě čekala, že půjde Viki do školky a já dojedu tu komoru… holt když chceš rozesmát pánaboha, něco si naplánuj 🙂 ale zase je to něco, co mi nebrání v běžném provozu, a děti nebyly nemocné snad od srpna. Nicméně samozřejmě mi to trochu narušuje předadventní finiš a aby toho nebylo málo, o víkendu jsme pochcípávali všichni a já ještě dnes cítím klasický zimní „povlak“ na průduškách, kdy mi připadá, jako by mi na hrudníku seděl pes. No jak jsem psala o té listopadové depce.

Na druhou stranu – zase se mi hlavou začínají honit různé nápady a plány, a taky naděje, že jsem snad porody nepřišla o všechny mozkové buňky, kterými jsem dřív disponovala 🙂 když se mi podaří něco uvést do praxe, poreferuju.

Fotky tady.

Ale Štědrý den je už za čtyři týdny. (Pokud vám nejde do hlavy, jak to, že tedy není první adventní neděle, tak je to proto, že čtyři neděle se počítají před Božím Hodem.) Nevycházím z údivu. Nějak byl pořád říjen…

Měla jsem v plánu, že tohle bude týdenní post. Že jak jsem byla celý týden i celý víkend doma, mám minimum fotek, nahraju je, opopiskuju, napíšu blog, pak budu hodinku brouzdat po posledních Black Friday nákupech (co si budeme povídat, hlavně pro sebe, většinu dárků už mám pod střechou), jenže to by nesměla vyeskalovat nuda a pruda doma držených, nevybouřených a přitom po obědě nevyspalých dětí. S Brígou jsme se strašně pohádali deset minut před jejich plánovaným ukládáním (proklínám timing). Takže jsem nám musela udělat svařák, čtvrt hodiny prezidentské debaty a pak přišla, asi po hodině uraženého spánku, a ještě další půlhodinu jsme si všechno vyříkávali, a najednou je deset…

Nesnáším nemoce. Asi nikdo je nemá rád, ale my na ně nejsme po dlouhém jaru, létu a podzimu téměř bez virů už skoro vůbec zvyklí. Teda hlavně děti na ně nejsou zvyklí a když jsou doma delší dobu než dva dny, bez školky a/nebo výletů a návštěv, je to zkouška. O to víc mě ten večer štve, že jsem celý víkend víceméně zvládala s nadhledem řešit žabomyší sourozenecké půtky, odstiňovat je i před hněvem nachcípaného a tedy podstatně méně než obvykle tolerantního Lvíčka, vymýšlet alternativní řešení umíněných problémů a la „uééé, já nechci péct perníček, já chci muffinky“ když je zaděláno na perník – ok, beruško, můžu udělat perník do muffinkových košíčků, udělá ti to radost? -takhle já se s nimi crcám a blbejch deset minut.

Ale tak nakonec snad dobrý, jen teda ty fotky budou zase tak ve středu a kuchyň jsem si představovala uklizenější…