Druhý týden roku 2018 byl samozřejmě ve znamení voleb. Výsledky jsem docela slušně předjímala: Zemanovi jsem přisuzovala 37 procent a Drahošovi 28, jen Hilšer a Topolánek jsem myslela, že budou mít zhruba obráceně – velké uznání pro Marka Hilšera a taky pro Michala Horáčka a Pavla Fischera. Pořád doufám, i když reálně nevěřím, že jejich férová hra porazí hnusokampaň z Hradu. Ale ať už to dopadne jakkoliv, bude ve mně ještě dlouho hlodat, že je v naší republice nejmíň dva miliony lidí, kterým takové chování a vystupování NEVADÍ.

Nečekaný sobotní opušťák jsme proměnili v návštěvu kina, protože bylo tak hnusně a lezavo, že ani nám se na procházku nechtělo. Takže následovala otázka „co hrajou v Goldclassu?“ (Protože když jsme v kině průměrně tak jednou za půl roku, ať je to sakumprásk…) A hráli Star Wars, které nás oba naprosto míjí, a pak Nejtemnější hodinu, o které jsme oba slyšeli poprvé. Po zhlédnutí traileru a hodnocení na ČSFD jsme se bleskově rozhodli, že jo, a byla to dobrá volba. Nemám chuť psát obšírnou recenzi, ale oba nás to úplně uspokojilo (a navnadilo zjistit si víc o Churchillově životě a taky průběhu WWII v Anglii). Citát, který mi utkvěl (i v souvislosti s tou prezidentskou volbou, výsledky jejíhož sčítání jsme se přinutili během filmu na telefonech nesledovat), a až při googlení jsem zjistila, že je to citace někoho jiného, ale to koneckonců nevadí: „Lost causes are the only ones worth fighting for.“ Ale ve mně bude asi vždycky aspoň malej kousek naivního idealisty (a ve WSCh mám teď svůj vzor :D).

Fotky za druhý týden roku 2018 zde.

Nevěřím tomu, samozřejmě. Ale tím, že byl vstup do nového roku zároveň vstupem do nového týdne, to svádí začít „správně“ – tedy týdenním přehledem už na konci týdne, jak to má být! Zřejmě bude taky jediný, tak si užijte 😉

Fotky za první týden roku 2018 zde.

Omlouvám se. Neměla jsem před Vánoci a mezi svátky vůbec náladu číst ani psát blogy. Nicméně fotila jsem a nějaké fotky (no, spíš je jich zase až moc) máte místo blogpostů. Určitě zas brzo něco napíšu, jen teď nebyl prostor. Přeju vám všem co nejlepší vstup do roku 2018, toho roku vytvářejícího předěl mezi lidmi plnoletými, narozenými v minulém století, a neplnoletými, narozenými po roce 2000 🙂

Předvánoční a vánoční fotky zde (popisky budu postupně doplňovat)

Povánoční a silvestrovské fotky zde

Za týden je Štědrý den. Vůbec mi to nedochází. Od 20. listopadu byly jediné dva dny, kdy byly obě děti ve školce, a z nich jsem ten první věnovala vykydání Augiášova chléva úklidu domácnosti a druhý jsme měli v deset schůzku s architektkou v centru, takže z něj zbyly asi dvě hodiny. Druhou svíčku na věnci jsem zapálila někdy ve středu a třetí… ééé, to bylo dneska? Cukroví na besídku jsem splácala večer před odevzdáváním v množství jeden plech od každého těsta, zbytek jsem zpracovala dneska a ještě tam na jeden plech perníčků a lineckého zbylo… snad v týdnu. Není uklizeno, nejsou vyrobené jedlé dárky, nemám přáníčka… a je mi to jedno. Co bude, bude. Pro Lvíčka je klíčový úklid, takže pro něj zřejmě využiju každou volnou hodinu, kdy zvládnou děti příští týden chodit do školky (if any), pak zabalím dárky a nazdar. Ujímání mám akorát z nákupů, kdy musím nějak zvládnout objednat dovoz a pak poslat Lvíčka pro čerstvé potraviny v neděli brzo ráno… a předtím vymyslet, co vlastně bude na sváteční tabuli. Děj se vůle boží 🙂

fotky 48. týden

fotky 49. týden

fotky 50. týden (zatím bez popisků, ale už chci spát)

Naše. Nová. Čtyřpokojová.

Před týdnem jsme byli na předpřejímce (shodou okolností v poslední den, kdy byl Viki zdravý a ve školce).

Můj dojatý pohled na selfíčkách připomíná svatební fotky 😀 snad nám tam bude dobře.

No a v úterý ráno jsem ještě čekala, že půjde Viki do školky a já dojedu tu komoru… holt když chceš rozesmát pánaboha, něco si naplánuj 🙂 ale zase je to něco, co mi nebrání v běžném provozu, a děti nebyly nemocné snad od srpna. Nicméně samozřejmě mi to trochu narušuje předadventní finiš a aby toho nebylo málo, o víkendu jsme pochcípávali všichni a já ještě dnes cítím klasický zimní „povlak“ na průduškách, kdy mi připadá, jako by mi na hrudníku seděl pes. No jak jsem psala o té listopadové depce.

Na druhou stranu – zase se mi hlavou začínají honit různé nápady a plány, a taky naděje, že jsem snad porody nepřišla o všechny mozkové buňky, kterými jsem dřív disponovala 🙂 když se mi podaří něco uvést do praxe, poreferuju.

Fotky tady.

Ale Štědrý den je už za čtyři týdny. (Pokud vám nejde do hlavy, jak to, že tedy není první adventní neděle, tak je to proto, že čtyři neděle se počítají před Božím Hodem.) Nevycházím z údivu. Nějak byl pořád říjen…

Měla jsem v plánu, že tohle bude týdenní post. Že jak jsem byla celý týden i celý víkend doma, mám minimum fotek, nahraju je, opopiskuju, napíšu blog, pak budu hodinku brouzdat po posledních Black Friday nákupech (co si budeme povídat, hlavně pro sebe, většinu dárků už mám pod střechou), jenže to by nesměla vyeskalovat nuda a pruda doma držených, nevybouřených a přitom po obědě nevyspalých dětí. S Brígou jsme se strašně pohádali deset minut před jejich plánovaným ukládáním (proklínám timing). Takže jsem nám musela udělat svařák, čtvrt hodiny prezidentské debaty a pak přišla, asi po hodině uraženého spánku, a ještě další půlhodinu jsme si všechno vyříkávali, a najednou je deset…

Nesnáším nemoce. Asi nikdo je nemá rád, ale my na ně nejsme po dlouhém jaru, létu a podzimu téměř bez virů už skoro vůbec zvyklí. Teda hlavně děti na ně nejsou zvyklí a když jsou doma delší dobu než dva dny, bez školky a/nebo výletů a návštěv, je to zkouška. O to víc mě ten večer štve, že jsem celý víkend víceméně zvládala s nadhledem řešit žabomyší sourozenecké půtky, odstiňovat je i před hněvem nachcípaného a tedy podstatně méně než obvykle tolerantního Lvíčka, vymýšlet alternativní řešení umíněných problémů a la „uééé, já nechci péct perníček, já chci muffinky“ když je zaděláno na perník – ok, beruško, můžu udělat perník do muffinkových košíčků, udělá ti to radost? -takhle já se s nimi crcám a blbejch deset minut.

Ale tak nakonec snad dobrý, jen teda ty fotky budou zase tak ve středu a kuchyň jsem si představovala uklizenější…

Mám to asi každý rok. Nihilistické, vyčerpané období na konci listopadu. Dopadá na mě počasí, tma, všemožné nabídky obchodníků (ať už mám, nebo nemám zařízené všechny dárky), kromě Vánoc se blíží i Bibinčiny narozeniny. Je ošklivo, je stres, je slabo, jak se o celou rodinu pokoušejí různé viry a nemoce.

Letos je to stejné jako jindy, ale přitom tak nějak jiné. Nemůžu rozklíčovat, v čem, ale doufám, že to brzo přejde. Trochu doufám v advent, světýlka, setkávání a kafe s perníkovým sirupem. (Naděje umírá poslední, ne?)

Fotky tady.

V sobotu jsme se hecli a vyrazili s dětmi do Plzně. Plán byl návštěva Lvíčkovy babičky, Martinské trhy na náměstí, oběd v Potrefené huse a Techmania. Pak jsme dostali strach, že to všechno nedáme, tak jsme se shodli na programu babička-oběd-trhy a domů, nicméně babička to vyřešila za nás, takže i když jsme přijeli ohlášeně na půl desátou, oběd pro nás měla nachystaný (ty babičky! :)), takže jsme se mohli přesunout rovnou na trhy.

Ty byly pěkné, ale byla zima, lehce pršelo a ohlašovaný Martin na bílém koni s družinou nikde. Tak jsme děti vzali na plzeňský kolotoč („máma taky jet!“ domáhal se Viki a jako doprovod dítěte do tří let jsem mohla… takže jsem si po pěti letech zajezdila na klasickém kolotoči s koníky ;)) a když jsme odcházeli, Martin přijížděl. Bibi se ho bála, ale Viki si s ním a se mnou zapózoval 🙂

Zpátky do auta a B prohlásila, že ještě chce do Techmanie, tak jsme jeli. B si i docela prošla expozici, V si zakroutil pár knoflíky a volanty a zapadl do Malé vědy, kde se vydržel dvě hodiny rochnit v pěnových kostičkách. Pak ho vzal Lvíček na tobogán a to se mu líbilo teda taky moc, příště tam vyrazíme na celý den a za mě klidně ještě tuhle zimu. Na dálnici kafe v Costa Express a spokojenost byla na všech stranách, teda až na jednu věc: babička měla pro děti dárky. Pro Vikiho natahovací bagr, co jezdí a svítí. Potud dobré. Ale Bríga… Bríga dostala panenku.

Z měkčeného plastu a s pletenými oblečky.

Po tchánovi!!!!! (A vy víte, že normálně vykřičníky nenadužívám.) Takže skoro šedesát let starou. Nasmrádlou takovým tím pachem starého, vlhkého kamenného baráku, kterému se u Lvíčka v rodině říká pokradmu „pakovina“ podle chalupy v Nové Pace. Lvíček hned po příjezdu obětavě panenku celou vymyl/vypral sanytolem a protismradovým sprejem, který jsme pořídili, když nám děti poblily auto 🙂 Po dvou dnech, kdy o ni děti přestaly jevit zájem, jsem ji nenápadně schovala a obávám se, že se ztratí při stěhování. Při stěhování se toho asi ztratí hodně…

Fotky zde.

Dodělávám byt. Už mi zbývá jen pár polic v komoře – vesměs papírnický bordel, hračky a pár pozůstatků ze zbytku domácnosti. Chci to mít za sebou, ať mám zbytek roku klid na přípravu Vánoc (všeho druhu – dárky, výzdoba, naklízení i jídlo), pochůzky, péči o sebe atd. a myslela jsem, že to zvládnu do konce týdne, ale ráno mě přepadla nějaká rýmička, únava a zimnice, takže jsem radši zalezla do postele, nahrála fotky a napsala blog. Ať z toho vyplyne aspoň něco užitečného 🙂

Všechny zásadní věci máte asi v popiskách k fotkám. Halloween (pekli jsme sušenky vlastně, ty tam moc vidět nejsou – recept odsud – na mimibazar se dostávám výhradně přes google, ale kromě polívky z česnekových chipsů se tam najdou recepty fakt dobré), v sobotu Krčský les+Chodov a děti ve Hvězdě na programu Duše a dušičky, kde střídavě soutěžily a spaly v kočárku, ano, i ta téměř pětiletá 😀

Mám poslední dobou nějak depku, jak už jsou velké. Hlavně Bríga. Viki dorostl do toho skvělého předškoláckého věku a B z něj už pomalu vyrůstá. Občas mám pocit, že kvůli druhému miminu jsem si ji mezi těmi 2 a 4 lety strašně málo užila, a je mi to líto. Budu se snažit pochytat veškeré zbytky předškolní roztomilosti, co jí ještě zbývaj 🙂