Máslo na hlavě, šutry v břiše (15. týden)

Jasně. Když máte děti, čekáte spoustu nečekaných věcí. Nemoci, destrukce, změny režimu. Ale minulý týden nějak vybočoval z toho, na co jsem poslední dobou byla zvyklá.

Jednak ty nemoci. Normálně nás buď bolí v krku a pak se spustí rýma (Bríga, Lvíček) nebo to spadne na průdušky (Viki a já). Teď jsem měla poprvé asi od gymplu všechno dohromady a navíc mi bylo někdy od středy do soboty každý den hůř. Teď se to trochu zvedá a děti šly od úterka do školky. Ale celý minulý týden byly jako na houpačce, večer jsme většinou šli ven a ráno to zas stálo za houby. Těch sirupů, co jsem do nich nalila…

A teda, ještě ty historky okolo… Minulé pondělí si B šla bez dovolení vykutat něco z lednice a shodila na sebe otevřenou smetanu. Takže jsem jí ještě před snídaní musela mýt vlasy a L vtipkoval, že má máslo na hlavě. Měla. Ve středu zase V dostal na procházce lízátko, které mu upadlo do štěrku, L mu ho zabavil. V ho vyžebral zpět pod podmínkou, že ho nebude dávat do pusy… takže schlamstul plné lízátko kamínků a tři dny pak nebyl na záchodě.

Takže takovéhle tady máme srandičky… jo a za tři týdny se jakože stěhujem neboco.

Fotky zase bez komentářů… možná někdy časem.

Naše paní Božena Němcová (13. a 14. týden)

Z narozenin obvykle nemám depresi. Víc než půlku dosavadního života jsem se na ně dokonce freneticky těšila, poslední roky, jak už to tak bývá, spíš míň a míň. Ale pořád jsou to narozeniny, lidi člověku blahopřejí a nosí dárky a kytky. Fair enough.

Zítřejší narozeniny ale patří k těm milníkům, které nesu trochu hůř. Mizerně mi bylo o těch 22., protože to jsem věděla, že Orten zrovna umíral a přesto dokázal stvořit víc lepší poezie, než to já dokážu za celý život. Depresi z třicátin jsem se dokázala šikovně vyhnout velmi čerstvým zjištěním těhotenství, takže jsem celý narozeninový týden (přijeli jsme na Velikonoce z Irska) strávila hrdým konspirováním, hledáním výmluv pro nepřipíjení a zakuklenou čirou radostí z nastávající životní změny. Ale zítra mi bude třicet šest. A Božena Němcová, jak jsem minulý víkend čirou náhodou zjistila, napsala Babičku v pětatřiceti. Tak to už taky nedoženu, i kdybych psala celou noc.

Ále co. Člověk by si měl asi dávat přiměřené cíle (ale jaké vlastně jsou ty přiměřené?). Na druhou stranu, v těch 22 jsem měla takovou globální životní depku (škola šla do háje, první vážný vztah pomalu taky, jen jsem to ještě nevěděla) a během následujících dvou let se mi život otočil úplně vzhůru nohama a dneska snad už můžu zhodnotit, že k lepšímu. Tak třeba… 🙂

Za měsíc budeme přestěhovaní. Nějak nám to utíká. Trochu pitomé je, že děti už jsou zase nemocné. Už od Velikonoc (ty tak nestojí prakticky za zmínku – s výjimkou velkopátečního výletu do Zájezdu a sobotní večeře a Ready Player One v Goldclassu) a minimálně Viki ještě určitě do konce týdne. Takže dneska zas jenom stručně a bez popisků (časem možná doplním).

13. týden

14. týden

PS: A ještě pracuju na jednom projektu, ale vzhledem k výše uvedenému to taky jde jako psovi pastva… až bude co ukazovat, podělím se.

Pojedeme abu (12. týden)

Tenhle týden byl nějak ve znamení autobusů. V pátek jsme jeli autobusem z očního, kam nás na 8:15 naštěstí hodil Lvíček, a dneska vyprovodit Lvíčka na letiště. Zase po nějaké době jsem s dětmi na dvě noci sama, a abych to neměla jo moc komplikované, začaly děti spořádaně pokašlávat, že abych je zítra nemusela vodit do školky (uvidíme, co v úterý). Brýle zatím nedostal ani jeden, což vzali naprosto stoicky (B je původně chtěla, protože je má kamarádka ve školce, ale na informaci, že nebudou, neřekla ani popel). Rozkapání očí se Vikiho drželo přes dva dny, až dnes večer mi přišlo, že se mu stahují obě zorničky – musí to být svinstvo, ty kapky 🙂 při výběru odměny mě pobavili, protože B z očařčina šuplíku pečlivě vykramařila nejzajímavější kinderhračku, zatímco V během půl vteřiny neomylně sáhnul po bonbónu. Jo a ve čtvrtek jsme byly s Bíbou na kafi. Taky autobusem (a tramvají), vyzvedávala jsem ji po o, abych jí trochu kompenzovala středeční monokl, který si udělala, protože v karnevalové masce neviděla, kam leze. Smíchovské Kafíčko 33 (chtěla jsem tam původně vzít mamku, ale odmítla mě, že prý je furt zima) má docela obsáhlou poličku her a dětských knížek, nic světoborného, ale na zabavení dostatečné 🙂 našla si tam taky kamarádku, pětiapůlletou Vanesku, a málem jsem ji odtamtud ani neodtáhla.

Omlouvám se, že jsem doháněla odpovědi na komentáře až teď. Nějak se mi nechtělo a nechce psát vůbec nic. Což je v situaci, kdy jsem si chtěla na osobních stránkách rozjet kromě životopisu ještě nějaký profesní blog, abych mohla na pohovorech nějak jednoduše dokládat ukázky práce… no… samozřejmě nešikovné. Ale asi očekávatelné. Třeba mi pomůže jaro. Bude-li nějaké.

Fotky zde.

Trvale bydlíme (9.-11. týden)

Mno. Já vím.

Děti se jakžtakž vyzdravily (samozřejmě už zase začínají pomalu kašlat a smrkat). Viki oslavil narozeniny s prarodiči i ve školce.

Při té příležitosti se k nám domů dostala dřevěná vláčkodráha, jejímuž pořízení jsem přibližně čtyři roky odolávala a myslela jsem si, že už to mám za sebou. Tak nemám. Dostal ji ve školce a rázem je to samozřejmě jedna z nejoblíbenějších věcí (a další krabice, jejíž obsah se dá během pár sekund rozmetat po obýváku).

Nemůžeme se dočkat, až budou mít oba dva svůj pokoj a v něm skladovací prostory na tyhle krámy.

Podnikáme kroky.

Kromě schvalování truhlářských a jiných prací a neustále se navyšujícího rozpočtu jsme si byli do nového bytu minulý týden nechat změnit trvalé bydliště. Od té doby pak kontinuálně obvoláváme a obepisujeme úřady, které by v některých případech i měly být zapojeny do registrů, ale nejsou.

O víkendu jsme měli 26 hodin hlídání. Drtivou většinu této doby jsme využili k obíhání showroomu dětských pracovních židlí, Ikei a Hornbachu, menšinu ke spánku a večeři Na Kopci, která byla opožděně k Valentýnu a předčasně k mým narozeninám, nicméně byla skvělá.

Ještě sedm týdnů. Tlak a nervozita stoupá…

9. týden

10. týden

11. týden

Nejnudnější únorové video (8. týden)

Každý rok, už od roku 2012, máme s kamarády tradici – každý únorový den natočíme krátké video, pak je sestříháme, otitulkujeme, přihodíme hudbu a máme obrázek „našeho února“. Je to celkem dost práce (každý rok se znova učit s MovieMakerem 😀 ), ale je z toho už moc hezký časosběr a krásně vidět, jak se naše životy mění, od single life v Dublinu přes mimina a batolata.

Až na letošek.

Letos budu mít (jestli ho někdy sestříhám) nejnudnější video v historii, protože někdy od druhého týdne trčíme doma. Nebudu tam mít tradiční sraz s Janinou v herně na Andělu. Nebudu tam mít výlet do zájezdské zoo ani „na zvířátka do lesa“. Nebudu tam mít dokonce ani návštěvu maminky. Jsme nachcípaný, infekční a veškerá videa se omezují na „děti si hrají s duplem stokrát jinak“. Plus 21. února Viki s dortem, kterého se ani nedotkl, protože měl devětatřicítky horečky. Letošní únor stál fakt za kulový… tak zkusím restart v březnu a běda vám! Běda vám, jestli mně to nepůjde, jak praví klasik v Marečku, podejte mi pero! 🙂

Pár fotek zde.

Tři roky s Vikoušem

(Za ten titulek by mě kousnul! „Díkej mi Vitolek,“ dotčeně až zoufale se ohrazuje vůči komukoli, kdo mu řekne „Vikouši“ nebo „Viktore“. „Nejtem Vitol!“ protestuje.)

„Kolik ti je?“ zeptal se včera ráno L. „Va,“ odvětil oslavenec. „Už ne. Už tři!“ proškolil ho hrdý otec.

Fakt to tak uteklo?

Oslava byla, jako když nebyla – birthday boy se vzbudil s 38,5, takže jsme se omezili na jednoduchý dort a obligátní čtyři dárky, z kterých měl ale tedy ze všech radost (elektrická mašinka do Chuggington kolejí, mluvící a hrací volant, puzzle-knížka s vozidly a vytoužené Duplo s „Blekem, Mekem a Kut“).

Oproti tříleté Bibi mluví hůř, ale v zásadě spíš po výslovnostní stránce – pořád ignoruje většinu sykavek. Slovní zásoba už je na dost vysoké úrovni, a délka vět… definujte větu! Když si hraje „divadlo“ s legem, playmobilem nebo plyšáky, dokáže vést monolog třeba i několik desítek sekund. Vydrží poslouchat čtené pohádky (ale většinou je po každé větě přerušuje dotazy), naopak celovečerní animák ještě neustojí, dokoukal snad jen Píseň moře. Asi před dvěma týdny namaloval dvakrát či třikrát něco, co by se dalo s přimhouřenýma očima považovat za hlavonožce, minimálně na tom byl schopen ukázat oči, pusu, ruce a nohy 🙂 a barvy umí suverénně všechny, snad jen oranžovou si občas plete s červenou. Jsem zvědavá, co bude na tříleté prohlídce (čeká nás za tři týdny).

Je to paličák. O tom žádná. Ale taky hrozně mazlivej chlapeček, co mě kolikrát odchytí, jen když jdu kolem, a s nataženýma rukama volá „pomalit!“ nebo „putu!“ Taky často slýchám „moje milovaná maminko“ a „miluju maminku“, ale jelikož je náladovej, xkrát denně se to střídá s  „maminka je loupá“ (což se mu snažím vtlouct do hlavy, že se neříká) a „ut te nemiluju“. Když je unavenej a kňourá a já ho na to upozorním, umíněně řve „nejtem mldutej! To není knoulání, to je plakání!“ 😀 Do školky chodí už přes tři čtvrtě roku a dělá mu vyloženě dobře, i když od Vánoc bývá ráno smutnej a na přímý dotaz tvrdí, že se tam netěší. Ale kamarády tam má, tak těžko říct. Když je doma víc než týden, tak už je to tady pomalu kůlnička na dříví… a teď už běžíme druhý. Letos mi ten únor přijde ještě bonusovější než jindy. Tak snad se brzo uzdraví 🙂

Rok Psa aneb Už je to tady (7. týden)

Ne, že bych tak toužebně vyhlížela čínský nový rok. Vlastně jsem se na něj netěšila vůbec, protože Pes jsem i já, a jelikož se znamení opakují po dvanácti letech a 24 už mi jaksi není, znamená to, že ta příští (za necelé dva měsíce) narozeninová číslovka bude nějaká moc velká!

A ne, že bych se dočkala čehokoli jiného pozitivního. „Už je to tady“ znamená, že nás dohnala každoroční vlna předjarních nemocí. Už v pondělí byly děti nakřáplé. My měli řemeslnickou akci v novém bytě, tak jsem poprosila moji mamku, aby s nimi dvě hodinky pobyla. To dopadlo fajn. Ve středu šla B do školky. Ve čtvrtek taky. Viki pořád soplil. V pátek jsme měli odjíždět na dlouhodobě plánovanou hlídací akci (Lvíček ještě s jedním kolegou „nadělili“ šéfovi víkendové hlídání jejich tří dětí pod heslem, že dva páry se o šest dětí postarat zvládnou).

Ještě jsem nezmínila, že od toho pondělka jsem měla knedlík v krku a rýmu i já.

Zkrátím to: s Vikim jsme neodjeli. Odjeli jen Lvíček s Brígou a já doma lítala mezi pocity viny z toho, že jim nemůžu v tom zápřahu pomoct, lítosti nad idylickými nakašírovanými fotkami a taky lehkým děsem, že kdybych tam bývala byla, jen bych to všem kazila a nezvládala.

Taky jsem asi nezmínila, že to byl už druhý víkend kompletně bez Lvíčka. Vraceli se asi o dvě hodiny dřív, než byl plán, protože nejmladší přítomné dítě (jediného kluka) přes noc zdolaly devětatřicítky. B proti předpokladům po cestě domů neusnula, takže jsme v osm oba uložili a poseděli u grogu (protože jsme oba začínali kašlat) a Streamu.

V noci Bibi skřípala zubama (známka, že jí není dobře). Nechala jsem ji (a V, který ještě není fit, taky) doma ze školky a zrušila naplánovanou schůzku, protože jsem se rozkašlala až do hloubi plic. Lvíček taky zhodnotil, že mu není do zpěvu, a vzal si náhradní volno. Dopoledne proběhlo ještě celkem standardně.

12:05 jsem měla dosmažené řízky (na přání B)
12:10 domíchanou bramborovou kaši
12:15 jsem volala ke stolu, načež přiběhl Viki, vdechnul řízek a pár lžic kaše, dveře rozrazil Lvíček s drkotajícími zuby, spolkl dva paraleny a vykoktal „ddddu sppppát“, a pak se přibelhala Bríga, že ji bolí hlavička, měla 38,2 a nechala se zkrmit 3 lžičky kaše, 1 sousto řízku a 9 mililitrů Panadolu. Tomu říkám úspěšný rodinný oběd.

(Kolem čtvrté následoval u obou opět podobný scénář, B usnula, probudila se v šest s 39,2, dostala opět Panadol a poblinkala se až po dvou hodinách, takže za mě úspěch. A teď už jsem ráda, že jsme s nimi nakonec neodjeli, protože takhle mám aspoň naději, že to – ať je to co je to – dostanu o dva dny později a nebudeme s L umírat synchronně a dětem v obýváku muset na podlahu volně pohodit pytlík kukuřičných lupínků, ať se napasou.)

Už jsem se zmínila, že natáčím tradiční únorovou videochallenge? Kolik záběrů na teploměr s červeným displejem, umdlévající děti v postýlkách a zamračenou oblohu skrz špinavé okno tak může zvládnout?

Fotky (a moc jich, logicky, není) zde.

Holt únor (5. a 6. týden)

Klasika všech klasik. V únoru už nám všem vždycky docházejí síly. Zima je dlouhá, jaro daleko, dohánějí nás nemoci… jediné dvě věci, které mám na únoru ráda, jsou Viktorkovy narozeniny a tradiční videochallenge (i když i ta mi během pořizování a zpracovávání jde šíleně na nervy, ráda mám až výsledek 😀 ). Co bych tak napsala? Minulý týden jsme finálně přebírali byt, já řešila reklamace, odhadkyni pro banku, termín zaměření nábytku a takové ty nudné věci, kterých teď bude hromada. Bibi měla pětiletou prohlídku a pak jsme měly holčičí odpoledne, protože to bylo v pondělí v půl jedné a vyzvedávala jsem ji kvůli tomu po o 🙂 nevybrala si dokonce žádnou hračku (a já ji utěšila, že nemusí, protože doma má „v zásobách pro nějakou příležitost“ malou převlékací Popelku, která ji nadchla), zašly jsme si na kafe (vodu) a dort a bylo nám fajn, dlouho jsme takovouhle příležitost pro sebe neměly. Prohlídka dopadla dobře, jen máme doporučení na oční, protože nepřečetla levým spodní dva řádky, tak uvidíme. Lvíček začátkem minulého týdne zůstal dva dny na homeoffice, protože se necítil ve své kůži, a vzhledem k tomu, že děti byly ve školce, byl nadšený 😀 o víkendu měl plánovanou firemní akci, takový víkendový výšlapový brainstorming, a já plánovala, jak jako správná akční maminka připravím pro děti program i MHDčkem… a v pátek jsem lehla já a v sobotu dostaly rýmu i děti, takže jsem se snažila přežít, neutopit se v bordelu a moc se neužírat, že mi to nevyšlo (jen drobně mi to „vynahrazovala“ ta rýma u dětí, takže bychom stejně nikam nejeli, ale stejně mě to štvalo, chtěla jsem si dokázat, že to zvládnem). Viki na tom byl líp, takže jel s tchány v sobotu po obědě za tchyninými rodiči (a pak dojemně líčil, že dostal vajíko a babika Bodenka upekla bábovku). S Bibi jsme pekly sušenky. „Jaký uděláme? Kakaový a kokosový?“ „Kokosový néé, kakaový a vanilkový.“ „A můžu udělat pár kokosovejch?“ „Ne.“ Na tajňačku udělám kousek těsta na kokosový: „Můžu ochutnat kokosovou? Mňam, ty jsou výborný, můžu ještě?“ Všichni rodiče znají.

Denně držím pravidlo jedné dlouhé pohádky. V sobotu si B vybrala Knihu života, protože chtěla nějakou, kterou ještě neviděla, a o téhle jsem jí řekla, že má podobný námět jako Coco. Nadchla ji tak, že si ji vybrala i v neděli – chtěla ji ukázat Viktorkovi, který u ní ale vydržel tak nějak průměrně jako u většiny jiných animáků: kolem půl až třičtvrtě hodiny. Dneska si vybrala Píseň moře. Měla jsem strach, že Vikiho vůbec nezaujme, ale to nemohu říct: vydržel koukat až do konce, což je opravdu výjimka.

Zato Bríga ještě půl hodiny po skončení vzlykala, musela jsem ji držet na klíně, sušit slzy a chlácholit, že je to jen film (jak já jako malá tuhle hlášku nesnášela… ale jak to má člověk formulovat, aby z toho bylo rozumět, že si to nemusí brát osobně?) a že to tak zkrátka muselo být a že já bych od nich nikdy neodešla. Psice, I blame you!

5. týden

6. týden

Coco je z kokosu (4. týden)

Že půjdu s Bibčou na Coco, to jsem si zabrala už od prvních trailerů. A těšila jsem se na to už od listopadu. A jak to tak mívám, když se na něco těším… Ale v kině jsme byly až v neděli odpoledne, tak to pojďme vzít trochu chronologičtěji.

Týden po horách utekl rychle, vlastně mám pocit, že jsem od rána do večera akorát prala, žehlila a skládala prádlo. V pátek přijela moje mamka a v sobotu jsme měli v plánu jít volit a zastavit se cestou u druhé babičky… nicméně ráno přišla nabídka, jestli tam nechceme děti nechat přes noc, a po krátkém zvažování jsme ji přijali. (Tomu, kdo nemá hlídání, to může připadat jako rozcapenost, ale my jsme fakt chtěli strávit víkend všichni společně… jenže rozhodla předpověď počasí, na velké výletování to nevypadalo a tak jsme se to rozhodli využít pro sebe.) Vyrazili jsme na okruh volební místnost – Gao Den – dvouapůlhodinová procházka (a před příchodem domů jsme potkali spolužačku dětí ze školky s oběma rodiči, že prý taky museli jít ty volby rozchodit). Druhý den po snídani jsme sjeli pro děti, udělali oběd a pak vyrazily s Brígou na Coco. (Lvíček si dopoledne pobrukoval Koko je z kokosu a musel to Bibince pustit, takže si to teď zpívá taky :D) Předfilm Vánoce s Olafem byl celkem předvídatelný, ale hezký. Coco… vizuálně i hudebně moc pěkné, stran ponaučení „koukej si vážit svojí rodiny“ velmi užitečné 😀 postavy byly taky fajn, ale děj mě zklamal – z mého pohledu měl víc děr, než ty vystřihovánky v úvodní scéně. Včetně několika scén typu „jak si Jon Snow nechal zabít draka“ a z mého pohledu prostoduchou hlavní zápletkou (on so many levels). Možná si řeknete, že toho od animáku chci moc, ale na pixarovky mám přece jenom laťku na nějaké úrovni a třeba V hlavě bylo sice dost naivistické a zjednodušující, ale víceméně drželo pohromadě. Zaráží mě, jak to drtivá většina recenzí chválí, protože teda… to už mi přišel lepší scénář i ve filmu My Little Pony. No… ale na konci jsem si samozřejmě pobrečela, protože mně fakt stačí málo, a s B jsme se celou cestu domů ujišťovaly, jak se milujeme 😀

Fotky (v o něco skromnějším množství) zde.

Vzali jsme tanky a jeli tankovat (3. týden)

Od Vánoc Viki nepřestával mluvit o tankách a že pojedem tankovat. Brzo jsme se naučili rozeznávat, že jde o sáňky a sáňkování, protože při prostém zopakování jsme se přiblížili riziku hysteráku, a minulou středu teda konečně kromě jiného nacpali naše excelentní plastové sáňky z loňského Tesco výprodeje do kufru a vyrazili do Krkonoš. Viki usnul hned v Blance, Bíba trochu sabotovala, ale zdřímla si taky, o což jsme usilovali kvůli lyžování od tří odpoledne, na což by jinak byla pořád ještě moc unavená. (Doufala jsem, že ta fáze „po obědě neusnu, ale pokud mám něco dělat, jsem na to moc unavená a protivná“ bude trvat trochu kratší dobu!) S Viktorkem jsme jeli tankovat na vedlejší kopec a chlapík si to moc užíval. Užíval si to i druhý den. Třetí den jsme už po půl hodině zamířili na klouzačku do skibaru a v sobotu už tam chtěl rovnou. (Před hotelem, čtvrt hodiny před obědem, si pak vzpomněl, že chce sáňkovat, a půl hodiny řval a nenechal se svléknout z bundy a oteplováků, až z něj tekl pot proudem.) První noc jsem mu z únavy zapomněla dát plínku a samozřejmě se počural, až na přistýlkový gauč, což jsem zjistila v půl jedné a do rána spala na trnovém lůžku pocitů viny a selhání. Když jsem se z toho trochu otřepala, tak jsem druhý den přivřela B prsty do dveří… Doteď vlastně nevím, jak se k tomu mám zpětně postavit. Jako ano, uvědomuju si, že jsem reagovala dost přecitlivěle a celkovou atmosféru moc neposouvala k lepšímu, na druhou stranu všichni ostatní byli buď nervózní, nebo ze všeho natěšení zlobili, a v tom je trochu těžké udržet železné nervy a dodávat všem sebejistotu a dobrou náladu. I když bych nejspíš měla. No tak snad příště. Už jsem se pak aspoň dokázala zasmát, když třeba Viki hodil hotelové mejdlíčko do přesně tvarovaného přepadového otvoru v umyvadle na WC, nebo když mě při karnevalu vybrali k jezení slané tyčinky na čas. A děti na hory vzpomínají rádi a chtěj se tam vrátit, tak snad je nepoznamenala nervózní matka ani to, že se Viki dvě minuty před příjezdem domů poblinkal. Zkusím se z toho všeho pro příště poučit a zkusit to líp – co taky můžu jinýho.

Fotky tady. Převážně nepopisované, je jich moc, na vlastní nebezpečí 🙂