Proč jsou vždycky tak příšerný? Z ledna a únoru si prakticky nikdy nic nepamatuju. Škola, práce, hnusopočasí, s trochou štěstí hory a jinak dřepění doma, čučení na televizi a stonání.

Letos bylo aspoň jedno dítě doma od druhého února a do školy šli zase oba poprvé včera. To asi tak na ilustraci. Dobře, byly v tom jarňáky, kde byli oba nakřáplí jen trochu a po návratu si to zase dostonali.

Do toho všeho jsem, já bloud, poprvé v životě držela suchý únor. Byl v tom Valentýn, jarňáky bez příjemné večerní skleničky, setkání s kamarády, kteří přinesli lahvinku, návštěva divadla bez sektu (!) a taky ty nemoci se separovanými znuděnými dětmi, už alergickými na sebe navzájem, kdy jsem skoro denně marně toužila po panáku už od tří odpoledne. Dneska poslední den a paradoxně vůbec netoužím po tom, že se zítra zleju, dost možná si ani nedám, ale neskutečně, neskutečně mě prudilo, že nemůžu. Nicméně alkoholik snad teda zatím nejsem. (Zvládnutí pomohlo několik ochucených Birellů, jedno divadelní Crodino, nealko aperitiv z Lidlu a dvě lahve nealko sektu. Nojono. Aspoň psychická berlička.)

Vikimu bylo osm. Slavili jsme to minulou neděli po návratu z hor, naštěstí, protože na jeho opravdové datum narození minulé úterý mi bylo tak blbě, že bych mu neupekla ani ten perník politý čokoládou. Prakticky jsem nevylezla z postele. Teď doháním resty ve všech směrech, ale nemohla jsem si odpustit aspoň krátký blog. Vynechat dva kalendářní měsíce, to bych se styděla už i já. Příště snad vtipněji, zajímavěji a možná přijde i pointa…

Ne, nevybrala jsem nejlepší načasování svého prvního těhotenství. Kvůli mikulášskému shonu skoro nikdy nestihnu roční rekapitulaci narozenin svojí holčičky, stres většinou opadne až po svátcích, a to už je zas pozdě. Letos ale musím, protože naše Briguška má první kulatiny.

Já se ti omlouvám, beruško, za narozeniny tak blízko Vánoc. Ale když já jsem děsně chtěla stihnout ještě letopočet 2012 🙂 nemám ráda trojky a třináctky. Aspoň jsi výjimečná.

Jsi čtvrťačka. Přitom jako by to bylo včera, co jsi nastoupila do první třídy a sotva ses naučila většinu psacích písmenek, všechno zavřel covid. Za chvíli to budou tři roky. Popasovala ses s tím statečně.

Ve spoustě věcí jsi mi hrozně podobná a v jiné spoustě věcí zase úplně jiná. Jsi kreativní a tvořivá, jako jsem byla já. Čteš ráda, ale jenom občas. Málokdy je to aktivita první volby a i když ti sebereme všechnu elektroniku, radši si maluješ nebo hraješ se zvířátky ze Sylvanian Families. Posledně jste měli z češtiny za úkol napsat básničku, kde bude aspoň jedno vyjmenované slovo po Z, a tobě to absolutně a příšerně nešlo, i když jinak nemáš s češtinou ani matematikou větší problémy. Kámen úrazu je letošní premiérová vlastivěda, ale i tam válčíš se ctí, i když pro vaši učitelku nemáš jediné dobré slovo 😀

Jsi často vzteklá, sarkastická a pro ostřejší slovo taky nejdeš daleko. Moc neposloucháš a pak se hádáme, když musím po třech nesplněných prosbách zvýšit hlas. Ale na druhou stranu se pořád ráda přitulíš a umíš krásně uklidňovat, když je zrovna v nepohodě někdo jiný.

Na spoustu věcí už jsi velká. S tátovou pomocí jsi vytřídila pokojíček a zbavila ses snad 90 % hraček, včetně všech dřív milovaných LOL panenek. Taky už pro tebe není většina dětských programů a když jsme byli na divadélku po rozsvěcení vánočního stromku, svěřila ses mi, že se ti chce dělat si z toho legraci.

Dostala jsi svůj první počítač a s bráchou v pokoji už spíš jen málokdy. Začínáš mít radši soukromí, ale pořád si s ním ráda pohraješ a když tě ukecá, i sdílíš vysunovací postel. Taky spolu rádi koukáte na Phinnease a Ferba (doufám, že to dorazíte, než nám skončí předplatné Disney Plus :D) a spolu s tátou i na Stargate. Zato když si máte vybrat film, to je diskuse na půl hodiny včetně křiku a slz.

Chtěla bych pro tebe být lepší maminka. Budu se snažit. Zůstaň úžasná (a na těch drobnostech zapracujeme ;)).

Každý rok publikuju v létě poločas čtenářské výzvy. Tentokrát jsem to přeskočila, protože v červenci mi zbývaly už jen asi dvě nebo tři knížky… no a nakonec jsem ji zvládla dotáhnout až v říjnu.

Čtenářská výzva 2022 – témata

1. Kniha (od autora) z mého dětství: Luisa a Lotka, čteno s dětmi, prima návrat do dětství.
2. Kniha, v níž je postava na útěku / skrývá se: Mapa kostí. Nemám moc ráda fikce z období holocaustu, podle mě je realita dostatečně hrůzná, ale s touhle mě trochu smířily zajímavé postavy Chaima a Gittel.
3. Kniha od afrického autora: Sankofa. Čteno v angličtině, mj. do jarní Kindle výzvy, docela zajímavé čtení.
4. Kniha, jejíž děj se odehrává na horách: Moje pacifická hřebenovka. Lvíček by ji jednou chtěl jít. Já po přečtení pořád netuším, co by to se mnou udělalo.
5. Kniha, jejíž postava má fyzickou indispozici: Zmizet. Mazec povídky, jako všechno od Soukupové.
6. V pořadí čtvrtá autorova kniha vydaná v ČR: Zločin na stříbrném plátně. Čtvrtá ze čtyř, docela jednoduché. A asi moje nejoblíbenější sattlerovka. Chtěla bych pátou.
7. Kniha, jejíž autor je o 22 let starší než já: Vím, že máš duši. Audiokniha, ale zato od autora, který je přesně na den o 22 let starší – Jeremy Clarkson se narodil 11. dubna.
8. Kniha autora, který prožil 1. světovou válku: Krev mé krve. Román z pohledu „ženy z lidu“ o synovi s poruchou osobnosti (jak bychom asi řekli dnes), který dostane trest smrti. Proč já si vlastně furt vybírám takové drasťáky, připomeňte mi?
9. Kniha s předmluvou: Chlapec, který následoval svého otce do Osvětimi. Vlastně docela nuda, ač to říkám nerada. Spousta citací; některé zajímavé vysvětlivky k ději, jiné nezáživné zdroje. Nevyvážené.
10. Kniha, jejíž název neobsahuje písmeno „a“: InTyMně. S Markétou docela sympatizuju, i když některé moje volby (by) byly úplně jiné než její.
11. Kniha, která má na obálce strom: Tenkrát o Vánocích. Mám tyhle povídkové sbírky čím dál radši, tahle (čtená těsně po Vánocích jako jedna z prvních knížek roku) se taky povedla.
12. Kniha s tématem nešťastné lásky: Věci, na které nastal čas. Jestli to je nešťastná… ale podle mě jo. Lidi, co předstírají, že jsou vlastně jiní, připoutají se k sobě moc mladí a v důsledku jim na sobě vlastně nezáleží.
13. Kniha od držitele Ceny Franze Kafky: My Evil Mother od Margaret Atwood. Trochu podvod, protože je to vlastně jen povídka, ale vyšla samostatně, tak co. Nějak jsem neměla náladu na žádného z laureátů a tohle bylo aspoň krátké.
14. Literatura faktu: Slepé skvrny. Tohle mi trvalo! Není to špatné, ale nějak mi moc nešlo se začíst.
15. Kniha, s méně než 22 hodnoceními na Databázi knih: Malostranská psí zima. Méně známé dětské knížky jsou asi nejjistější.
16. Kniha, jejíž autor už nežije: Těch bylo víc, tak kterou vybrat? How to Win Friends and Influence People, Čarodějův synovec, Maryša?
17. Kniha, která má více než 333 stran: HHhH (352). Nejvíc mě asi fascinovalo, jak o výsostně českých reáliích zaujatě píše Francouz.
18. Kniha, jejíž hlavní hrdina pije kávu: Šťastní lidé čtou a pijou kávu. Bože, to byla kravina!!! Stran „oddechové ženské literatury“ nemám velké nároky, ale tohle bylo za hranou.
19. Kniha, jejíž autor je novinář: Boss Babiš. Není to špatná knížka, ale vlastně mě to moc nebavilo a ani nevím, proč jsem si ji chtěla přečíst 😀
20. Kniha poprvé vydaná v roce 2022 (nová kniha): Reminders of Him. Colleen Hoover umí a tuhle knížku jsem v angličtině hltala stejně, jako by byla v češtině (normálně mi anglické knížky trvají o hodně déle). Měly to být Životice, ale ty mi ještě smutně sedí nevybalené v knihovně. No a Bílou vodu… snad někdy v příštím životě roce.

Témata do příští výzvy už vím z Čtenářského diáře… tak uvidíme.

Já vím, že byste asi radši četli, co jsme všechno zažili o prázdninách, jak to dopadlo se sádrou a jestli děti letos konečně vyhrály něco v soutěži Déčka (spoiler alert – nevyhrály). Ale zase vás zklamu. Protože minulý čtvrtek umřela královna.

Trend póza. Chm. Mám pocit, že se nevyjadřuju ke smrti kdekoho. Nekomentovala jsem ani Libušku Šafránkovou nebo Josefa Abrháma, mám dojem, že snad ani Karla Gotta (ale nechci kecat) a úmrtí Václava Havla mě hlavně naštvalo, protože kvůli němu nebyla v MFD (tehdy ještě čitelné) vánoční příloha.

Královna je něco jiného. Za prvé, byla něco jako Eiffelovka. Prostě něco, co je s námi až relativně od moderní doby, ale svět bez ní jste nepoznali a máte tak nějak dojem, že tu zůstane napořád.

A za druhé… naše rodina je s tou britskou královskou vtipně propojená. Prvorození potomci v obou rodinách se několik generací dozadu rodí plus mínus rok od sebe.

Moje prababička. 1900. Královna matka. 1900.

Moje babička. 1925. Královna Alžběta. 1926.

Moje máma. 1947. Princ Charles, tedy král Karel. 1948.

Já. 1982. Princ William. 1982.

Bibi. 2012. Princ George. 2013.

Já jsem Alžbětu měla ráda. Loni jsem zhltla čtyři řady Koruny a několik dokumentů o královské rodině. Někde uvnitř jsem chovala miniaturní naději, že se s ní třeba někdy někde setkám.

Tak ne.

Twitterem jsem začala, Twitterem skončím. Snad ne moc pateticky, kdyžtak mi to promiňte.

Mám rozečtených pět knížek.

Tedy mám jich rozečtených daleko víc, když počítám dětské knížky, důstojné seberozvojové titulky z nočního stolku, na které mám čas a chuť tak jednou za měsíc, a e-book, u kterého jsem až po pěti procentech před dvěma lety zjistila, že jde o třetí a ne druhý díl série, přičemž druhý nemám a asi neseženu (a do knihovny se mi nikdy nechce). Ale z pěti rozečtených, které fakt čtu, jsem u pěti na 29 %.

Já totiž z nějakého důvodu fakt nemám ráda trojky. Třináctku a procenta 30-39 profrčím, co nejrychleji můžu, a snažím se moc nekoukat na stavový řádek. A tentokrát se mi do těch třicítek fakt nechce. Dokonce tak, že jsem rozečetla (a dočetla) šestou, a dokonce dočetla i anglickou knížku, kterou jsem četla někdy od dubna a poslední měsíc visela někde za půlkou.

Tak se do toho fakt musím vrhnout. A dočíst. Ale zase, až to budu mít, už budu mít lehce po poločase prakticky hotovou i letošní čtenářskou výzvu 😉 dám vědět!

Asi tušíte, že tohle nebude moc veselý příspěvek.

Ještě před týdnem jsem měla takové klasické předprázdninové starosti. Poslední kroužky, dárky učitelkám, větrání bytu, když je i v noci pětadvacet stupňů, a přiměřené množství práce.

„Bolí tě to?“ zeptal se mladý doktor na motolské ortopedii. Bibi přikývla. „No, to bude asi proto, že to máš zlomený,“ pokýval hlavou, spokojený se svým bonmotem.

My už míň.

Lvíček už měsíc počítá týdny a dny do dovolené. Je přepracovaný, skoro vyhořelý. Jedním pádem z poledancové tyče popadaly i pečlivé, půl roku konstruované plány na dva týdny na severu Itálie.

Přes den obtelefonovávám ortopedie, protože odlehčená sádra je od doby zrušení nadstandardů něco jako Yeti – lidi si šuškají o tom, že existuje, ale reálně jsem ji viděla jen na jednom dítěti, které má ovšem členství v Canadian Medical. Práci doháním po večerech a nocích. Další zařizování, jako školní výlety před koncem roku, dárky učitelkám nebo páté dějství seriálu s názvem Oprava ledničky dávám z posledních zbytků kapacity pozornosti. Říkal někdo Jobův květen? Cha. Celý 2022 je zběsilost. A jen v tomhle letopočtu, takže za necelého půl roku, je to už třetí zlomenina. Do konce 2021 přitom ani jedno dítě nic.

Zítra jdeme na rentgen, kde uvidíme, jak se Bibče hojí zákůstní prstka, jak se pořád přeříkává. A jestli během následujícího měsíce budeme moct aspoň na Šumavu, nebo pošleme kluky samotné a nám zůstane lehátko na terase, ledový čaj a zásoba filmů a knížek. Což vlastně takhle podáno taky nezní jako konec světa…

Jsem to zas ňák nestihla. Chtěla jsem publikovat blog v květnu. Fakt! Dokonce jsem ho měla rozepsanej!

Ale snažím se odbavit všechny pracovní věci… a k tomu se před týdnem přidala super historka, jejíž následky doháním doteď.

To tak hezky zablikaly světla, ozvalo se pár prsknutí a vypadla elektřina. Následovala investigace, nahánění správců, elektrikářů… a asi po šesti hodinách bez proudu (taky radost, se dvěma lidmi na homeoffice a plnou ledničkou) konečně někdo dorazil a zjistil, že na chodbě před rozvaděčem jsou uvolněné nuláky. Takže nám šlo do bytu 400 V.

Když to přidělali a nahodili, zjistili jsme, že to odpálilo pár měsíců nový elektricky polohovatelný stůl, rok a půl staré Nespresso…

A ledničku.

Víte, jaká je sranda, když se vám rozbije vestavná lednička? Pominu, že musíte jídlo buď vyhodit, nebo mu zařídit náhradní azyl. Ale jak to dělají ostatní, když nevědí, jestli ta stará náhodou nepůjde ještě opravit? My to udělali tak, že jsme koupili nouzovou náhradní ledničku po domluvě s tchány, kteří rekonstruují a výhledově by nějakou kupovali. Což bylo vyloženě štěstí v neštěstí. Jinak bychom asi dva týdny jedli suchary s konzervami (opravář tu byl v pondělí, náhradní díl je objednaný, ale termín ještě nemáme).

Tak jenom dávám vědět, že žiju. A musím zas běžet.

Co jsem dostala ke čtyřicátinám, to už jsem tu psala. Ale přijde mi vtipné, že jsme si s Lvíčkem začátkem března objednali zásilku vín, abychom nemuseli vybírat nejmíň nepitelný patoky z Lidlu.

Přišla 15. března. A nekecám, od té doby mi bylo každý víkend míň nebo víc mizerně – únava, bolení v krku, rýma, kašel. Prostě bez pomyšlení na cokoli.

Takže první láhev načneme dneska.

(Snad. Děti ještě nespí.)

Zítra je mi čtyřicet.

Ani jsem to nechtěla psát. Thirtysomething, to se člověk ještě může vydávat za relativního mladíka. Čtyřka na začátku – no maucta. To už si vás se studentkou nikdo nesplete.

Ale co. Život začíná po čtyřicítce, a já na té dekádě popravdě nic špatného nevidím. Ostatně, vždycky jsem měla radši čtyřku než trojku, a jestli mám být upřímná, tak ta poslední desetiletka byla fest náročná. Krásná, určitě, ale dalo mi to všechno docela zabrat. Čtvero stěhování, z toho jednou ze zahraničí. Dvě děti. Návrat do práce, pokud se OSVČení dá považovat za plnohodnotný návrat do práce. (Soudíc podle překvapení tchyně, když jsem si jí na začátku týdne stěžovala, že škola je zavřená, děti na onlinu a já nemůžu pracovat, nejspíš ne. Jako živnostník si fakt nemocenskou ani OČR nevezmu.)

Včera jsme měli jít s Lvíčkem na slavnostní večeři a dneska podniknout rodinnou oslavu. Měl v plánu, jak zajede pro dort a kytku. Ale to bych nesměla dostat ještě jeden, předčasný dárek. L ho dostal taky, aby mi nezáviděl. (Popravdě si dělal test nejdřív on, v pátek večer, a já jen tak ze srandy v sobotu ráno, protože mu bylo o hodně hůř než mně. A co myslíte? Měl ho tam. A já taky.)

Ale pokud nám refundují vánoční voucher, na který jsem rezervovala tu večeři, tak si nestěžuju. Je to hrozně roztomile absurdní. Objednávala jsem si dneska narozeninový dort i kytku na Rohlíku a královsky se bavila. Čtyřicetiny, jak mají bejt.

…nedá se odolat… 🙂