Co si přeju od Ježíška

Za týden touhle dobou už bude po všem. Rozbalené dárky a na rok úleva. Lvíček už pro mě všechny dárky dávno má, takže tady můžu popustit uzdu fantazii. Tedy ono ani není moc co popouštět: strašně klišovitě bych si přála hlavně zdraví pro celou rodinu a taky co nejvíc fajn společných zážitků.

A k těm zištným, hmotným věcem, o které bych si bývala letos napsala, kdyby mi bylo tak o dvacet let míň 😉

Kytaru. To by byl shodou okolností taky návrat do doby tak o těch dvacet let zpátky, kdy jsem se doma hrbila nad Já, písničkou a snažila si rozříznout bříška prstů a hřbet ukazováku při pokusech o akordy na otcově staré kytaře. Nikdy jsem nebyla virtuos, ale na doprovod ke zpěvu to stačilo – a nedávno jsem si ze stojanu v kavárně jednu kytaru ukradla a zjistila, že na rozdíl od těch šestnácti by mi teď už šlo i to barréčko! Jenže mám smůlu, do nového bytu se mi kytara nikam nevejde. A nové bydlení od Ježíška fakt nechci, to spíš trochu klidu.

Audio minisystém s DAB. Mám ráda hudbu. A i když je Google Play super, mám taky ráda rádio, které pustím a prostě se o nic nemusím starat, anebo svoje stará cédéčka, občas natolik obskurní, že na tom Google Play prostě nejsou. Věže jsem se vzdala při stěhování a věděla jsem, že mi bude chybět. A taky chybí. Třeba časem.

Novou peněženku. Koženou. Ideálně nějak decentně, ale vesele barevnou.

Něco voňavého. Vosky do aromalampy, sprcháče… nový parfém by se taky hodil, ale ten si zatím nejsem schopná vyčuchat ani sama, takže by Ježíšek musel projevit vážně nadpozemské schopnosti!

A knížku, protože i když mám frontu papírovek asi dvacet titulů dlouhou, bez knížky to prostě nejsou Vánoce 🙂 knižního Ježíška jsem si ovšem pojistila u maminky s Jedním kopečkem šmoulový. Protože do téhle knížky jsem jednou nakoukla a bylo mi jasné, že ji musím mít. Vzpomínání na osmdesátky a devadesátky, jaj, to je moje…

Kdybychom se do Štědrého dne nepočetli, přeju šťastné (víc) a veselé (v rámci mírného pokroku v mezích zákona) a ať najdete pod stromečkem právě to, co si přejete vy… 🙂

Design:blok

Když jsme si zařizovali současný byt, říkali jsme si, že to chceme udělat pořádně, protože to bude „nafurt“. A když ne nafurt, tak aspoň na nějakých patnáct, dvacet let. A tak jsme si najali designérku. Známou, dokonce televizní tvář, jejíž realizace se nám s Lvíčkem líbily. A jsem moc ráda, že jsme to udělali… a už to nikdy nemusíme zkoušet znova.

Nechci teď psát o dvojnásobně přešvihnutém rozpočtu a nedodržování termínů. Dokonce ani o tom, že přes výslovný požadavek co nejsnazší údržby nám bez jediné připomínky například schválila výběr světlé kuchyňské pracovní desky, kterou od nastěhování denně proklínám. Tím hlavním zklamáním byly „designové“ prvky interiéru.

Idea je jasná: čistý, jednoduchý interiér s dominantními designovými doplňky, drahými jak prase. První příklad: odkládací stolek. Fakt krásný. Ale dvě věci jsme zjistili po pár dnech používání – za prvé se neuvěřitelně rychle zapatlá a zapráší, za druhé se neuvěřitelně snadno odře. Jeden by si řekl, že věc s vymakaným designem bude mít vymakanou i tu užitnou stránku.

Nemá. A ještě markantnější to bylo u čtecí lampičky na zeď. Za tu jsem se zdráhala dávat dvanáct tisíc už od začátku, ale Lvíček se do ní zamiloval. Po nastěhování jsme objevili, že se víceméně nedá polohovat, což je u lampičky na čtení trochu hloupé, ale budiž. Po pár měsících se ale začala odchlipovat od zdi. Zjistili jsme, že na její výšku (a tudíž páku, jakou vykonávala) byla připevněná neúměrně krátkými hmoždinkami. Nepodařilo se nám zjistit, jestli to je vada v návrhu lampy (příliš úzké otvory, kam by se možná větší hmoždinky nevešly), nebo chyba montáže, protože (designérkou zajištěný) elektrikář, který ji přidělával, mi nezvedá telefony a neodpovídá na SMS. (Její smluvní truhlář, od kterého jsem nedávno potřebovala opravit nějaké drobnosti, pro jistotu ukončil činnost a prodal všechno vybavení.) Po prozkoumání situace vzal Lvíček štípačky, kabel ucvaknul, zeď zasádroval a lampičku za dvanáct tisíc postavil k popelnicím.

Ať mi ještě někdy někdo povídá o designových kouscích, které dají tvář celému interiéru!

Kde jste kdo? Slunce spadlo do rybníka

Tak nám začalo září. Pro mě se toho až tolik nezměnilo, jelikož děti chodily do školky kromě Lvíčkových dovolených a každotýdenních „dnů s maminkou“ celé prázdniny, ale stejně jsem vyflusaná, blog stál, domácnost stála a… ještě furt nemám práci. Totiž, ještě furt – už jsem najela na mód, že žádnou práci ani mít nebudu, a pozvolna se začnu zařizovat na volné noze. Protože na plný úvazek zkrátka chodit nechci a na částečný je toho jako šafránu – navíc se ke mně před pár týdny dostala tahle knížka, jsem v polovině a můžu říct, že už se mi hledat zaměstnání ani nechce 😀 přesněji řečeno, jediné dvě výhody, které bych v něm viděla, by bylo relativně stálé množství pracovní „nálože“ a kolegové. Tak se bez toho asi holt budu muset obejít.

Nicméně, proč ten propad v blogování – předminulý týden opět Lvíčkova dovolená a ten minulý jel L na konferenci do Düsseldorfu a B začátek týdne strávila v osmatřicítkách. Když odjel, tak už je naštěstí neměla, ale na školku to nebylo – takže jsem celý den měla osmkrát za minutu „mamiii“ a večer stereo, uspat se většinou nepodařilo před půl desátou, takže maximálně dvě hodiny dospěláckého času denně… miluju svoje děti, fakt jo, ale vzpamatovávala jsem se z toho celý víkend 🙂 to je taky důvod, proč zatím nejsou fotky, doženu v průběhu tohohle týdne (doufejme).

Deštivý víkend byl nakonec překvapivě akční, v sobotu oslava šedesátého výročí sňatku Lvíčkovy babičky a dědy – mimochodem, pro Slaňáky (?!), můžu vřele doporučit květinářství v Kynského, už poněkolikáté nádherná kytka za slušné peníze. Z oslavy jsme odvezli Bibi k babičce, kde přespala, a my s Vikim jsme v neděli ráno jeli na Auta na náplavce. Auta i přívozy přes Vltavu (dokonce jeden opravdový parník!) si užil, přestože ke konci už byl solidně protivný z hladu a nevyspání (nezvykle vstával v půl sedmé). Odpoledne – pořád nevyspalý a protivný – trval na tom, že půjde s Lvíčkem a Brígou ven, a byl tak strašně determinovaný, že se sám oblíknul a prostě ho nic nezastavilo… a já měla aspoň klid douklidit a pověsit prádlo.

Pak zazvonil telefon. „Bríga spadla do rybníka, můžeš nám prosímtě rychle přinést suchý kalhoty, kalhotky, ponožky a boty?“ No… tohle nechcete slyšet 😀 ale tak sbalila jsem příslušné, vyrazila, na půl cesty jsme se sešli a při převlékání dítěte, kterému krok co krok žbluňkalo v holínkách, jsem se dozvěděla, co se stalo – Bibča se cachtala na kraji rybníka v mělké vodě, no a podklouzla v bahně… „Nezapomeň to vyprávět dětem ve školce,“ upozorňoval ji Lvíček. „Ne, já to vyprávět nebudu,“ protestovala Bríga. „Oni by se mi smáli!“

Takže, prázdniny úspěšně završeny – a do procesu s nima!

(Citát v titulku je z připitomělé batolecí knížky Praštěná kachna Agáta, kterou jsme my dospělí nenáviděli a děti ve věku tak 1,5-2 roky vyžadovaly číst pořád dokola 😀 )

Žolíky a piráti

Dva přední čeští prodejci e-knih, eReading a Palmknihy, se před časem spojili, obě značky ale dál udržují samostatně. Na srpen pak Albatros media, pod nímž se oba servery spojily, připravil akční ceny a soutěže – na podobném principu, ale pro každou značku v trochu jiném kabátě. Aktuálně jsou v polovině, takže jsem je tu chtěla trochu zrekapitulovat.

Čtenářům registrovaným k newsletteru eReadingu chodí každý všední den „karta“. Klienti Palmknih to mají komplikovanější – pro různé dny v týdnu si musí svou „odměnu“ jít hledat na různá místa; buď do newsletteru, na web nebo na některou ze sociálních sítí.

Minimálně eReading měl žolíky už několik let předtím a vždycky mě ta akce bavila – objevila jsem spoustu zajímavých věcí, k jakým bych se jinak nedostala, a za dobrou cenu. Nevím, co se stalo letos, ale na eReadingu mě zatím nezaujala ani jedna (dobře, jedna ano, ale tu už mám přečtenou) a na Palmknihách za celé dva týdny asi jen dvě. Tak doufám, že zbytek měsíce bude finišovat líp 😉

Čtenářská výzva v poločase

Už několikátý rok dělám Čtenářskou výzvu. Zajímavé je, že mě baví jen tahle – dostalo se mi „do očí“ pár výzev v angličtině nebo naopak sebraných dohromady komunitou, ale z těch jsem nedokončila ani jedinou. Na Čtenářské mě baví, že má jasně stanovený počet – dvacet na rok, ani míň, ani víc – a část z kritérií se vždycky dá napasovat na knížky, které si tak nebo tak chci přečíst, zatímco jiné položky mě přivedou do neznámých zákoutí literatury a obvykle je to výlet moc příjemný. Některé ze svých nejlepších čtenářských zážitků bych si bez výzvy vůbec nepřečetla nebo donekonečna odkládala, třeba Egypťana Sinuheta, Deník Anne Frankové nebo Na západní frontě klid.

Letos mi to nicméně moc nejde. V tématech a kategoriích se nemůžu najít, ať už jde o knížky, které už mám, nebo o takové, které plánuju přečíst. K polovině výzvy se tak v polovině roku blížím vcelku váhavě. Ale ono se to nějak poddá.

Čtenářská výzva 2018 – témata

1.) kniha, která byla zmíněna v jiné knize – ještě nemám, uvažovala jsem o Věčně zpívají lesy (četla ji Anne Frank), ale špatně se mi shání, takže to budou Bouřlivé výšiny, které mi přijde, že jsou zmíněné v každé druhé angloamerické knížce o vztazích 😀

2.) kniha autora, který žil ve vašem kraji – řeklo by se, že Praha je lehká, ale popravdě zase – jak v tom množství vybírat? Chtěla jsem, aby platilo „žil“, tj. už nežije (ačkoli to není přesně specifikováno), a aby i ta knížka měla aspoň odkazy k Praze, a v tom mi vyhověl Kosmonaut z Čech.

3.) kniha s vánoční tematikou – Vánoční vražda a jiné povídky

4.) kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy – tohle je ořech! Zatím jsem nenašla nic pořádného (a nechci Jane, chci fakt českou Janu), poradíte něco?

5.) kniha, která má čtyřslovný název – chystala jsem se na Jsou světla, která nevidíme, ale nakonec jsem dřív přečetla Tři dámy na zhubnutí (nojo, no).

6.) kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození – Čtyři roční doby od Kinga, velmi příjemný objev. Druhá varianta byl Schindlerův seznam.

7.) kniha, podle níž byl natočen seriál – ve frontě mám Příběh služebnice.

8.) kniha od slovenského autora – ech, pořád nevím, kamarádka mi má přinejhorším půjčit Jsem máma od Kristíny Farkašové 😀

9.) kniha, která obdržela cenu Magnesia Litera – snad Mlýn na mumie, případně Zvuk slunečních hodin

10.) Kniha s tematikou moře – Sůl moře, opět jen ve frontě

11.) Kniha od více autorů – Vášnivý lhář (nojo, no #2)

12.) Kniha s válečnou tematikou – asi tam přeteče ten Schindlerův seznam nebo Jsou světla, která nevidíme… ale i kdyby ne, o tenhle bod tedy strach nemám 🙂

13.) Kniha poprvé vydaná před rokem 1950 – Na západní frontě klid (opět pecka)

14.) Kniha s ročním obdobím v názvu – Píseň zimy anebo Pražská zima, podle nálady

15.) Kniha, kde hraje roli knihovna (knihovník, knihovnice) – další, kde zatím nevím, ráda bych si přečetla Pojízdný krámek snů, ale není to ebook, fňuk

16.) Poslední kniha (již nežijícího autora) – další, co mi dává zabrat, asi to lehce obejdu knihou, kterou napsal umírající lékař When breath becomes air

17.) Kniha žánru, který běžně nečtete – nějaký horor nejspíš, ale moc se mi do toho nechce

18.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Brně – mám rozečtený Skleněný pokoj

19.) Kniha o jídle – Láska s chutí makronky (ale není to tak blbý jak to zní!)

20.) Kniha poprvé vydaná v roce 2018 (nová kniha) – buď si půjčím od tchyně Raději zešílet v divočině, nebo počkám na druhý díl Medvědína…

Napůl sladká cola

„A komu tím prospějete, co?“ měla jsem chuť zařvat, když mi včera v branické nádražce na prosbu, jestli mají „nějakou colu bez cukru“ donesli Royal Crown Colu Slim, která inzerovala „o 50 % méně kalorií“ a „lehčí díky přídavku stévie“.

Vrátit jsem se to neodvážila (nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli jsem fakt říkala „bez cukru“ nebo „dietní“), ale měla jsem vztek. Polovina kalorií je u sladké limonády pořád poměrně dost – a hlavně mi úplně uniká cílová skupina. Mám dojem, že konkrétně u coly existují dvě až tři skupiny spotřebitelů:

  1. žádná umělá sladidla, chci poctivou chuť plnou cukru! – a ti se toho kvůli přídavku stévie nedotknou
  2. chci minimum, nejlépe vůbec žádné kalorie – a ti do toho nepůjdou, pokud budou mít volbu v jakékoli jiné značce, kvůli tomu polovičnímu obsahu cukru
  3. hlavně když to chutná dobře, a pokud to bude mít míň kalorií, tím líp – to je trh, který obsadila Pepsi Max a Coca-Cola Zero, a zřejmě i prostor, kam míří i RC Cola Slim… jenomže tihle spotřebitelé už vidí od zmiňovaných značek, že to jde i úplně bez cukru a bez velkých dopadů na chuť.

Ale tak možná ze mě mluví jen dietářská uraženost 😀

Obyčejná lidská slušnost

Nechápu, proč si na tom jako národ tak lpíme. Že se udělala po válce sviňárna – dokážu to pochopit, ta doba byla zjitřená a potřeba pomstít se Němcům bez rozlišování zjevně velká. Ale myslela bych, že po víc než sedmdesáti letech budou naši čelní představitelé schopní uznat, že to bylo špatně. Plošně odsunout velkou část obyvatelstva, která se provinila jen příslušností ke špatné národnosti a jejíž příslušníci dost možná ani skutky hitlerovského Německa nepodporovali a neschvalovali. Protože Angela Merkel má podle mě naprostou pravdu. Aspoň mně to optikou oněch 70+ let poté přijde na stejné úrovni, jako šmahem odsoudit a zlikvidovat všechny Slovany, Židy nebo třeba muslimy. Oh, wait…

Shodou okolností jsem zrovna dočetla Jako zabít ptáčka a vidím tam mnohem víc paralel vztahu maycombského okresu k černochům se vztahem Čechů k Němcům, než by se mi líbilo. Všichni teoreticky vědí, že jsou si lidé různých ras a národností rovni, ale stejně – pokud běloch obviní černocha (a to i z něčeho, co černoch fyzicky nebyl schopen spáchat), je zkrátka černoch vinen, protože oni už takoví jsou. Podle obdobné logiky jsou zřejmě všichni Němci zodpovědní za válku, a to i kdyby nebyli. Ráda bych připomněla, že to je myšlení Jihu v polovině třicátých let minulého století. Neměli bychom být už přece jenom trochu dál?