Dřepkins

Close enough.

Maminky holčiček to možná znají: vedle LOL Surprise panenek další věc, u které si trpce říkám, že jsem to mohla vymyslet já a byla bych v balíku. Kousky dostatečně roztomilého plastu, které lze vyprodukovat v mnoha variantách a nutit předškolní a prvostupňové holčičky k dyndání nových a nových sadiček. V tomhle případě sladce se usmívající potraviny s ňuňu jmény jako Bára Brokolka a Čenda Čajsáček. Shopkins.

Vezměte nudnou věc jako suroviny a potřeby na vaření, dejte jim hezký kukuč a návod, jak je „skládat“ do „pokrmů“, a pro případ, že by se snad děti nekoukaly na reklamy, je procpěte do videí Lollipopz, idolek pre-teen YouTube. A je to.

Tohle teď poslouchám, bez nadsázky, padesátkrát denně. Prvních pár průchodů je docela zábava a nakopávačka, po dvacítce už máte chuť nakopnout něco (nebo někoho). Muž neprozřetelně slíbil, že Bibče Shopkins koupí. Na ledničce se nám ocitl papírek s odškrtáváním dnů, kdy odejdou ze skladu a kdy dorazí k nám domů.

Včera dorazily. A netrvalo ani pár hodin, než jsem je musela pro naprostou nespolupráci v základních organizačních věcech zabavit. Za pár minut, až se vrátí ze školy, je ale budu muset vrátit, jinak hrozí, že se mi dcera vrhne z okna.

Nemá to pointu. Jenom jsem vás chtěla přinutit, ať si to pustíte a nemám červa v hlavě jenom já. Co se dnes smaží… errr… vaří!

Další blog, který jsem nenapsala

Mohla jsem pro vás napsat post o bloggerském srazu. A krásnej! Výčepák, u kterého jsem si to rozlila už svou prvotní nerozhodností stran výběru pití, načež odešel s odsuzujícím „no tak já teda přídu za chvíli“ a zbytek večera jsem se ho bála víc než kdysi zeměpisáře. Velbloudí výzdoba na zdech. Kaťák, který se nejmenoval kaťák, a vrcholně příjemná společnost.

Ale já jsem řekla ne. Protože proč bych jako měla psát o bloggerském srazu, když už jsem nenapsala o jarních prázdninách s Bibčou v Liberci, o tom, jak se Viki během jednoho týdne naučil jezdit na kole (v podstatě během dvou dnů se dostal ze stavu „neujedu ani dva metry“ do „dám si dva kiláky skoro bez pádů“), ani o tom, jak jsem chtěla dětem zpestřit karanténu skřítčí bojovkou a naše sedmiletá prvňačka skálopevně uvěřila v jejich existenci a několik týdnů odmítala jít sama na záchod (i přes den) a budila se i dvakrát za noc.

Taky jsem chtěla napsat o tom, jak jsem si šla letos poprvé zaběhat (ano, dobře mi tak) a po příjemném půlhodinovém výklusu jsem při příchodu k domu zjistila, že nemám v kapse klíče. Zazvonila jsem na Lvíčka a domluvili jsme se, že tu trasu zkusím proběhnout ještě jednou, dokud je světlo a je šance něco najít. Nikde nic, i když se ptám protijdoucích pejskařů a běžců. Myslím na to, jaký bude opruz a kolik bude stát vyměnit zámky a čipy… když mi L píše na Messengeru „pojď domů prosimtě“ s fotkou mých klíčů zvenku v zámku. Nojono, jsem se vracela pro roušku…

Nemůžu se vymlouvat ani na to, že vyplýtvám písmenka při psaní do práce. Poslední dva měsíce jsem napsala 4, slovy čtyři články na kšeft. Nebýt ošetřovného a pětadvacítky, visím Lvíčkovi na krku. Nevím, proč nepíšu. Přes den je mi to blbý, snažím se – když už jsou děti v institucích, Viki ve školce do oběda (a dvakrát týdně do odpoledne), Bibi má celé dopoledne online výuku (a dvakrát týdně od devíti do dvou už i opravdovou školu) – uklízet a zařizovat chod domácnosti. Vždycky je kam volat, co zařizovat, plánovat, organizovat. A úklid, bez komentáře, dneska jsem celé dopoledne makala na tom, aby tady byl jen trochu bordel. Obnášelo to hromadu žehlení, skládání prádla, luxování, mytí nádobí… a to všechno jen proto, abych se dostala do stavu, kam bych se pořád ještě trochu styděla pozvat tchyni 🙂 Takže dopoledne nepíšu, odpoledne už se zaobírám jedním nebo oběma dětmi a večer… večer už mi to nepíše, mám náladu už tak jenom na víno a knížku nebo seriál. Psávala jsem každý týden, pak aspoň jednou za měsíc, teď se z toho plíživě stává dvouměsíčník a asi nevím, jak to zastavit. Ale nebudu házet flintu do žita, třeba se najde nějaká cesta, jak blog probrat 🙂

Dneska bez pointy, ale moc děkuju všem přítomným za pivo a kus řeči!

Kvalifikuju se já vůbec ještě jako blogger? aneb Koronavirujeme

Určitě už jste slyšeli (nebo, pravděpodobněji, se už na základě vlastní zkušenosti do jednoho z proudů sami zařadili), že v době koronavirové karantény existují dva typy lidí: první, kterému zavřeli hospody, knihovny a fitka a tudíž doma v hromadě volného času může přečíst všechny knížky, sjet neodkoukané seriály a vycídit byt do posledního čtverečního centimetru.

Ten druhý typ jsou lidi s dětmi.

Prvního března, kdy se u nás objevil první nakažený, jsme zrovna s Bibčou odjely do Liberce na jarní prázdniny slash čtyřdenní teambuildingový pobyt posilující vztah matky a dcery, protože poslední dobou to bylo furt jen „s tátou“ a já byla Vikiho neodpoutatelná „mama“. Účel se podařil – získaly jsme bližší vztah a jako bonus jedny z posledních cestovatelských zážitků na dlouhou dobu: libereckou ZOO, IQlandii, IQpark a Ještěd.

Ještě o týden později by mě ani ve snu nenapadlo, že zavřou školy.

První (necelý) týden jsem homeschoolovala na základě zadaných stránek v učebnicích a vyzvedávala Viktorka po O, aby mu to nebylo líto. Druhý týden dostal Vikouš rýmu a tak jsem ho (s jistým ulehčením) nechala doma, přičemž mi ulehčila život výuka přes Skype, kterou Bibinčina škola zavedla. I tak ale bylo pořád víc než dost co stíhat, včetně vaření nejen pro nás, ale i pro L, kterému přistál nařízený homeoffice den po uzavření škol.

To jsme vyřešili anektováním Viktorkova psacího stolu (který zatím stejně nepotřebuje a používal jen jako sklad hraček) a dovozem pracovní židle a dalšího příslušenství.

Téměř denně chodíme „po práci“ na procházky (vynechali jsme asi dvakrát nebo třikrát, když bylo hnusně). V rouškách, samozřejmě. Každý víkendový den odpoledne jezdíme někam do přírody. Aspoň v rámci Prahy (Šárka, Hvězda), ale tenhle víkend to byl výšlap Nový Jáchymov – rozhledna Máminka a okruh lánskou oborou, kam někdo dokonce jako zpestření připravil šifrovačku o dvanácti zastaveních. Zabavili jsme se, děkujeme.

Letní čas nedáváme. Je půlnoc a já mám furt jedenáct. Krušné to bylo hlavně během uplynulého týdne, kdy před zavřením (v pátek po obědě) chodil Viki zase na dopoledne a do školky jsme s jazykem na vestě dobíhali většinou kolem deváté a někdy i po. Naštěstí je UčíTelka až od devíti a výuka od půl desáté.

Stoupla spotřeba alkoholu. Významně. V prvních dvou měsících nového roku jsme ji hodně snížili, v týdnu byly třeba jeden dva večery, kdy jsme si nalili.

Teď jsou tak jeden dva večery v týdnu, kdy si nic nenalejeme. Ale hádám, že existují i horší průvodní jevy karantény.

Příště třeba zas o něco vtipněji, i když nemáme křečka vhodného k minutkové úpravě. Zatím takhle. Že ještě žijem.

O Třech králích, roku Krysy, Hromnicích a tak dál…

Měsíc!!! Měsíc mám rozepsaný příspěvek o Vánocích, o Třech králích, potěšení z nového letopočtu, předsevzetích a usazení v běžném novoročním provozu… a mezitím je zase všechno jinak, všechno vzhůru nohama, zpátky na stromy. (A než jsem se k tomuhle příspěvku dostala, už je to zase týden, čert to vem.)

Vzpomínám si, jak jsme v neděli 5. ledna stáli na Malostranském náměstí, vyhýbali se velbloudím loužičkám a děti zapáleně házely dvoukoruny a pětikoruny ze svých kasiček do sbírkových bandasek a přijímaly poděkování s polským přízvukem, papírové kalendáříčky a balený cukr. Vzpomínám si na svoje nadšení ze vstupu do prvního pracovního týdne roku a jak jsem to plánovala přetavit do blogu. Nějak na to prostě nedošlo, stejně jako jsem se nedostala v prosinci k článku o našem listopadovém výletu do Londýna, pod rukama mi prošuměla i příležitost okomentovat čínský Nový rok nebo Imbolc 1. února, při kterém vždycky nostalgicky slzím u vzpomínek na Irsko (kde se právě ten den připomíná svatá Brigita) a nikdy nestihnu vymyslet nic na oslavu, protože za prvé se v únoru nic moc dělat nedá, za druhé mám v druhé půlce ledna vždycky plnou hlavu hor. K čemu já ten blog vlastně mám?

Takže – žijeme. V půlce ledna jsme odjeli na tradiční školkové hory a tam jsme nabourali do té doby skvělý trend letošní zimy, totiž že nikdo nebyl nemocný. Bibi do hor nechyběla ve škole ani den, ale na nich si dala tři dny a po nich ještě týden, během kterého jsem byla z dohánění školních povinností úplně zoufalá, především proto, že Viki byl doma taky. Vypocené řádky v písance se nám vrátily od paní učitelky (jinak velmi, velmi uznalé a skvělé) s poznámkou „umíš to lépe“. No bodejť, že umí, ale doma se vždycky příliš vyčerpala půlhodinovým ječením, že písanku neeesnááášííí a že to dělat neeebuuudeee. Já zas neeebuuuduuu doufám dlouho dělat homeschooling – měla jsem vždycky chuť ji přetáhnout po hlavě smetákem.

Založila jsem si datovou schránku, vlastně dvě (fyzickou a fyzickou podnikající) a podala daně. Díky čemuž se mi zhmotnila veselá statistika, že po odečtení odvodů mi za minulý rok zbývalo asi 5 tisíc čistého na měsíc. Asi dobrý, že nejsem živitel rodiny.

Když už jsme u neschopnosti – začali jsme s L. koukat na seriál Silicon Valley. Spousta věcí je přesná až k pláči a postavy jsou geniální – boží je Carla, Erlich a především Gilfoyle, ze všech nejvíc ale miluju Big Heada. Proplouvá životem bez jakýchkoli ambicí, prakticky nic neumí a nemá sebemenší snahu se to naučit. V porovnání s ním jsem vrchol cílevědomosti, kompetence a produktivity 🙂

Mimochodem, jak se ke konci ledna oteplilo, byly děti dokonce jednou na kole. Na horách se oba dva zase hodně posunuli s lyžováním, ačkoli B na rozdíl od loňska nevyhrála závod a byla z toho dost zklamaná. Považovali jsme za hlavní důvod změnu kategorie, ale později jsme pochopili, že to, jak nám na startu přišla mimo a její jízda vypadala strašně pomalá, tak to nebylo zdání, ale první předzvěst devětatřicítek, co přišly den poté. A Viki chodí na plavání, když tedy zrovna nemá rýmičku, kašel, blitíčko… Tohle pondělí šel. A nejspíš si právě ze školky to blitíčko, co přišlo úplně nečekaně včera po večeři, taky přivezl.

A teď zas jdu psát něco pracovního.

Čtenářská výzva 2019

Vždycky mě pobaví, když si znovu přečtu své plány z minulého roku. Loni jsem v nejlepší víře tvrdila, že letos přečtu knížek maximálně kolem 50 a Čtenářskou výzvu možná vzdám, protože mi témata připadají slabší. Nakonec jsem jen o jeden týden přetáhla (poprvé!), a to s Rushdieho Dětmi půlnoci, protože v elektronické podobě se nejdřív nepozná, jak příšerná je to kláda, co mi zabrala čtrnáct dní intenzivního louskání! A ohledně těch padesáti, mnó, ehm… Nakonec 95. Devět z toho bylo dětských, ale ne, že bych si to jimi nějak zvlášť naháněla – suverénně nejkratší byly ebooky Otto Bohuše o copywritingu a třeba druhý díl Příběhů na dobrou noc pro malé rebelky, který už se do loňských statistik nevešel, jsem dětem dočetla dnes po dlouhých 10 měsících. Takže já si pro letošek radši nebudu slibovat a plánovat vůbec nic. Carpe diem.

Čtenářská výzva 2019:

Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu. Z inspirace v diskusi na Databázi knih jsem si vybrala Děvčátko, rozdělej ohníček – a vybrala jsem si velmi dobře. Jeden z knižních vrcholů roku a zároveň knížka, kterou bych si bez ČV asi nikdy nepřečetla, a to mě na ní baví.

Kniha, která má lichý počet stran. Tak tohle je vyloženě vycpávkový bod a umění nějakou nenajít; hned moje první loňská knížka, vánoční dárek Kde spí lufťáci, končila na stránce 137.

Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj. Jeden z bodů, který mi dal nejvíc zabrat, a nakonec jsem skončila u young adult, které se točilo kolem kytary – Možná jednou. Jestli tenhle žánr máte rádi, směle do toho, nebyla vůbec špatná.

Cestopis. Na to jsem se netěšila; možná kdybych sehnala Toulky s Charleyem, četlo by se mi to líp, ale já a knihovny… no prostě, skončila jsem u Zibury a potvrdila si, co jsem tušila už z jeho statusů na sociálních sítích – že jsem na takovýhle humor a styl psaní už asi stará. Nebavilo. Z 40 dní pěšky do Jeruzaléma zbyla taková podivná trapná pachuť.

Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou. Hledala jsem ve své zásobárně e-booků z různých akcí, která by se mi tam hodila, a našla skvělou: Augustin Zimmermann. Krátká, ale hutná, se silnou a propracovanou atmosférou. Můžu doporučit (a bez výzvy bych si ji přečetla až bůhvíkdy, možná taky nikdy).

Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc. Taky trochu nečekaný boj – nakonec jsem opustila Srpnové světlo, Srpnovou neděli, Stalo se prvního září (nebo někdy jindy) i A Night in the Lonesome October a rozhodla se pro re-reading Nepilovy poměrně rané knížky Srpen s bejbinkou. A nebylo to nic moc. Zestárlo to.

Kniha, která vás zaujala svou obálkou. Uvažovala jsem, že tam nacpu Jeden kopeček šmoulový, ale to by nebylo fér – asi bych si ji přečetla s úplně jakoukoli obálkou, a mimoto jsem ji dostala i pod stromeček. Nakonec jsem šla do Levných knih a koupila, co mi tam padlo do oka, a to byly Hvězdy nad námi – Vzpomínky dítěte, které přežilo osvětimské peklo. Taková spíš průměrná (i když je strašný to takhle říct) vzpomínková knížka o holocaustu, ale četlo se to dobře.

Kniha od asijského autora. Prokristapána, co s tím – Pamuk? Vegetariánka? Murakami? Nakonec jsem na to šla přes Indii a přečetla si Milionáře z chatrče. Nápad hodně vtipný, realizace lehce nedotažená, ale nebylo to zlé.

Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů. Tady jsem využila nákupu na Velký knižní čtvrtek, tj. premiérovou knížku, kterou jsem začala hned číst, a to Za oponou války. Nebyla jsem z ní zas až tak bezmezně uchvácena jako někteří jiní, dost mě rušilo velké časové přeskakování (v jedné kapitole se autor vrací domů k malému synovi, v další k těhotné manželce, v příští ke dvěma dětem…), ale rozhodně zajímavé čtení.

Kniha od současné české autorky. Tady nebyl problém, Dědina od Petry Dvořákové, četla se moc pěkně, ale trochu mě mrzela naprostá nedoře[č/š]enost dějových linií.

Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě. S tímhle jsem od začátku věděla, že budu mít problémy. V knihovně jsem měla vyhlédnutou Knihu Ester, ale zase jsme u toho, já a dostat se do knihovny… takže když se mi do ruky dostala Vila na Sadové, nebylo moc nad čím váhat. Ale prokristapána! Ta knížka je úplně ulítlá, tedy především ta „současná“ část. Vydržela jsem to přečíst jen díky historické linii, která je možná taky ulítlá, ale naštěstí jsem neměla tolik možností to posoudit 😀 každopádně byla psaná o dost realističtěji než Říďa a Babča a byl to taky jediný důvod, proč ji nehodit po dvou kapitolách do škarpy.

Kniha, která má v názvu slovo kniha. Aspoň jsem si asi po třech letech od vydání přečetla poslední díl trilogie Třetí stříbrná kniha snů (zdaleka nejslabší) a obratem jsem všechny tři knížky vylifrovala z bytu.

Kniha autora, jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno. Opět jsem propátrala Kindle a nakonec se objevila Nultá hodina od Lotty Lundberg. A tentokrát palec dolů, hrdinky byly dost nesympatické a jejich dějové linie se propojily vlastně poměrně nudně. Nestálo za přečtení.

Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi. V knihkupectví mě zaujala Irská kráska, kterou jsem koupila tchyni jako dárek. Bohužel jsem si nezjistila, že 1) je to jen první díl trilogie a 2) je to šíleně drastická věc, a to jsem se svou zvrhlou zálibou v pamětech z doby holocaustu a několika načtených severských detektivkách zvyklá na ledacos a o irské historii taky vím dost, takže selanku jsem neočekávala, ale tohle bylo fakt moc. Další dva díly už číst odmítám.

Kniha od autora, který napsal více než 20 knih. Pratchett, nebo King? Vyhrálo Kingovo O psaní. Nevím, jestli mi to stran spisovatelské kariéry někdy nějak pomůže, ale četlo se to dobře.

Kniha s oxymórem v názvu. Jeden z nejtěžších bodů co do vyhodnocení: je Zvuk slunečních hodin oxymóron? Usoudila jsem, že ano, a ještě že tak: další čtenářský zážitek roku a lítost, že autorce nebylo dáno napsat takových věcí ještě řádku.

Kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení. Tady jsem měla jasno od začátku, Oranžová je nová černá (i když jsem seriál neviděla) a nezklamala mě. Pozoruhodné čtení a i když je americký soudní a vězeňský systém určitě jiný než český, stejně jsem se dost napřemýšlela například nad tím, jak špatně se bývalí vězňové zapojují zpět do společnosti.

Kniha, která získala Man-Bookerovu cenu. Vybírala jsem, až jsem přebrala: ze všech dostupných mi přišly nejlepší Děti půlnoci, ještě navíc vyhrály Booker of Bookers za nejlepší knihu prvních 25 let soutěže! A to teda mi přijde, že ani náhodou. Je to obludná bichle, což jsem v elektronické podobě nepoznala a dobře mi tak – četla jsem to minimálně dvakrát tak dlouho co ostatní, i velmi dlouhé knížky, a dočetla až letos. Mělo to být maximálně poloviční. A obsah mi taky přišel jako přílišná intelektuální onanie.

Zcela nová kniha vydaná v roce 2019. Tady jsem věděla už od začátku, že to budou Tiché roky. A pak jsem to trochu oddalovala, aby mě náhodou nezklamaly. Nezklamaly!

Kniha s černobílou obálkou. Těch jsem měla v knihovně hned několik a vyhrála Snídaně šampionů. Inu… zajímavý zážitek. Nebylo to nejhorší, ale někdy kolem tří čtvrtin už autor podlehl totální tvůrčí onanii a celé to skončilo dost jalově. Od začátku jsem měla pocit, že bych si radši přečetla jakoukoli z knížek Kilgora Trouta 🙂

Tak vzhůru do Výzvy 2020!

Čtrnáct dnů do Vánoc

Pámbu s náma a zlý pryč. Letos jsem sice nepřepálila začátek (čti: nezačala s koledama, cukrovím a dárky ve velkém už v říjnu, takže bych už v půlce listopadu měla celých Vánoc plné zuby) a nějak si protentokrát udržuju povznesenou adventní náladu s pomocí koled a občasného svařáčku, ale je toho nějak moc. Dneska besídka Viki. V pátek besídka Bibi. Cukroví. Dárky. Práce.

Ideální čas se trochu zasnít a představit si, co bych tak letos ráda našla pod stromečkem (a můžu to napsat, protože jediný, kdo to tu čte, je Lvíček, a ten už má dárky pro mě po kupě měsíc).

Zážitek: Škola smyku

Samotnou mě to překvapuje, ale řízení mě pomaličku začíná i bavit. A ráda bych si ho osvojila trochu líp. Přiznala jsem se Lvíčkovi, takže tohle mě možná čeká k narozeninám 😉

Pro krásu: Parfém

Potřebovala bych ještě deštník a peněženku, ale obojí jsem si koupila teď aspoň provizorní a minimálně u peněženky L stejně prohlásil, že tu mi kupovat nebude, takže… teď mám za 250 z Tchiba a nějakou hezkou koženou budu řešit třeba napřesrok 🙂 Jo, a jaký že to? Hugo Woman miluju už přes deset let 🙂

Knížka: Strange Planet

Tyhle komiksy na internetu naprosto miluju, ale jejich sbírka je přesně taková věc, kterou si sama nekoupím a potěšila by od Ježíška. Na ukázku třeba můj oblíbený čtyřokénkový strip: https://nathanwpyle.threadless.com/designs/we-own-things/home/fine-art-print

Blbůstka pro radost

Jednoznačně tenhle plecháček. Nepotřebuju ho (ještě asi nikdy jsem nevypila víc než dva svařáčky), ale děsně se mi líbí a rozesměje mě, kdykoli vidím fotku 😀

Třeba se ještě pro někoho inspirujete 😉

O svaté Brigitě bývá mlha na úsvitě

A taky že jo! Ráno byla mlha poctivá a Bibča měla třetí etapu oslav (první v sobotu na rodinné oslavě se všemi prarodiči, druhou v neděli s námi a dortem). A já jsem měla rozlítané dopoledne, protože Vikouš spal skoro do půl deváté a když jsem ho konečně vzbudila, začal si stěžovat, že ho bolí ouško. Odsáli jsme kýbl žlutýho hnusu, do školky šli jen na ranní logopedii a zbytek dopoledne strávili po čekárnách (naše dětská + ušní, kam ho z pečlivosti poslala, i když bylo celkem jasné, že je to slabý zánět středního ucha na levé straně). Pak uvařit oběd a jet vyzvednout maminku na autobusovou zastávku a Bibču do družiny po obědě. Do té doby zlatý Viki začal s odjezdem dělat šprajcy a trucy (krásná ukázka obojetného C!) a zlobit vydržel celé odpoledne. Bríga si v družině neodpustila remcání, že sotva přišli z oběda a že si ani nepohráááála a že se teda nemusela převlííííkaaaat. Ale aspoň ji potěšil dárek od babi: už podruhé měla v kouli přesně tu vysněnou LOL panenku. Zajímalo by mě, jak to dělá, třeba by se to dalo zpeněžit v nějakém kasinu 😉 Kromě LOLky dostala od mámy celý soubor Letopisů Narnie; nové vydání, takže kromě jiného překladu (chci zpátky Diviše a Gábinu!!) je taky zpřeházená posloupnost dílů na chronologickou místo pořadí vydávání. Nejsem si jistá, jestli se mi to líbí, ale asi s tím nemůžu nic dělat, protože B mi nedovolí zpřeházet Aslana na hřbetech 😀

Úplně jsem zapomněla, jak devastující je, když jsou doma nezabavené děti. Byla tu sice moje máma, ale ony si ostentativně hrály s neuvěřitelným množstvím vlastních vytahaných hraček a do značné míry ji ignorovaly, naštěstí to vydržela a aspoň zpovzdálí na ně dohlížela, zatímco jsem si čistila zuby při jezení fidorky, ééé, snažila se aspoň udělat kafe, nacpat myčku a udržet v obýváku viditelnou podlahu. Všechno, co jsem potřebovala dneska udělat, od úklidu po odevzdání článku, jsem udělala za dvě hodiny, během kterých Lvíček uspával děti. (A zaplaťpámbu za to, protože Viki typicky usne beze mě tak průměrně jednou za měsíc.)

A teď se jdu vyspat. Letošní podzim nějak děsně prokaučovávám, a to přesto, že doteď byly děti převážně zdravé. Snažím se pracovat, snažím se udržovat domácnost a třeba jsem se od začátku října nedostala k zevlování po trafikách, přičemž vím, že už bude na pultech určitě několik speciálů věnovaných vánočnímu vaření a pečení. A mě to letos víceméně ani nezajímá. Dokonce nemám ani nápady na dárky, zatímco L už má pro mě dva. Nespravedlnost! A vůbec: zastavte čas! 😀

Dneska mi poprvé začala topit klimatizace v autě

Takže je tady podzim.

V dobrém i zlém.

Dobrá je docházka dětí do institucí.
Dobré je snížení teplot na příčetnou úroveň, ale ještě ne úplně do mrazů.
Dobrý je burčák.
Dobrá je práce. (Tohle zní trapně, a zvlášť, když ještě před pár týdny jsem se kroutila jak vyhořelá žížala, jaký byl pitomý nápad snažit se živit psaním. Ale posledních čtrnáct dní prázdnin jsem se nemohla dočkat pracovní rutiny, zatímco Lvíček kňučel, jak se mu nechce do práce a ještě by chtěl další dovolenou.)

Horší jsou rýmičky.
Horší je narůstající provoz, což „ocením“ až teď jako každodenní řidička.
Horší jsou octomilky.
Horší je celá ta záplava restů, kterou je potřeba lopatu po lopatě odkopávat.

Ale celkově mám podzim pořád moc ráda. Podzim je kámoš. (Nezapomenu na úžasně teplé, suché a barevné babí léto ten rok, kdy jsme se vraceli koncem září z Irska na porod naší pidižvíny.) Ideální doba pouštět si playlisty koled, než mi v listopadu začnou pomalu lézt krkem, a pomalu, rozšafně a beze stresu si začínat rozmýšlet vánoční dárky. Tohle září se už navíc odehrály v mém okolí tři svatby a taky tři porody kamarádů nebo internetových známých. To je vysoko nasazená laťka (ale taky jsem si potvrdila, že ani jedno už bych zažívat nechtěla 😀 )

Ať nám takovej podzim vydrží co nejdýl 🙂

Na Brno už jsem stará (aneb fekální historky z Vysočiny)

…anebo prostě jen málo hipster. Ale tipla bych spíš, že prostě stará.

Minulý týden byly děti na prázdninách s babičkou. Od neděle do soboty. Což znamenalo, že jsme s L přijeli minulou neděli ve tři čtvrtě na sedm domů, shodili tašky ve dveřích a vyrazili, abychom stihli v pětatřicetistupňových vedrech povečeřet ve zmrzlinovém stánku deset minut od domova, který zavírá v sedm. Dali jsme si každý velkou míchanou vanilka-malina a v dobré náladě (a v mém případě v šatičkách a sandálkách) se vydali cestou necestou a polem nepolem na nejvyšší bod Prahy. Došli jsme tam po úžasné, na několika místech v polích poztrácené postapokalyptické asfaltce, vyrobili jedno selfíčko a zdekovali se, protože z křovin na nás nevraživě zahlíželi místní bezdomovci. „To bysme mohli dojít do Chýně do toho Pivovarskýho dvora,“ zavtipkovala jsem, protože ani jednomu se nechtělo vracet. Po zjištění, že je to asi tři kilometry, jsme tam fakt došli, během půl hodiny vdechli každý dvě dvanáctky a jednoho bonusového utopence a odvrávorali na zastávku příměstského autobusu, který nás odvezl až téměř k domovu. Tam jsme dorazili v deset a ještě zvládli hodinu posedět na terase. Jó, to bylo léto!

No a pak už měl každý další večer volného týdne Lvíček pracovní večeři. V pondělí, v úterý i ve středu. Načež se naštval, ve čtvrtek si vzal půl dne volna a odjeli jsme za bezuzdnou zábavou do centra našeho nejhipsterštějšího města!

Well, takhle úplně přesně to nebylo. Trochu blíže realitě je, když napíšu, že si Lvíček vyhlídnul auto. Lexus RX450. Na jeden jsme se byli podívat v Kladně jednou přes oběd, když byly děti ve školce. Byl to příšerný vrak. Druhý jsme si šli projet v pondělí, taky přes oběd, ten byl na Stodůlkách a byl v o dost lepším stavu, ale pořád měl nalítáno asi 200 tisíc a mně se pořád vzadu dělalo špatně (což znamenalo, že by se dělalo i Viktorkovi). Ten v Brně měl mít najeto jen něco kolem 30, byl o pět let mladší a L by ho „vážně chtěl“. Takže abychom nejeli na otočku do Brna podívat se na auto, což je i na L dost šílenost (zvlášť při současném stavu D1), zabookovali jsme si tam na jednu noc pokoj a domluvili se s honnym na setkání.

Cesta po D1 v poledne před státním svátkem – tříhodinový mordor. Check.
Zajet si na oběd do Mekáče na sjezdu na 66. kilometru, odkud ale kvůli rekonstrukci D1 není možné najet zpět na dálnici, a ztratit dvacet minut objížděním: Check.
Potkat hořící tahač s auty: Check.
Potkat v pravém pruhu jednoho ze zúžení Nissana se šedesátníkem za volantem se zavřenýma očima (netuším, jestli spal, zkolaboval nebo umřel) a vyrozumět policii kraje Vysočina: Check.
Že si Lvíček uvědomil, že auto je možná na jiné pobočce autosalonu, než jakou jsme zadali do navigace, asi v polovině objíždění Brna: Check.

Já si v Brně připadám vždycky trochu jak na exotické dovolené. Je to tam pěkné, je to tam jiné a cítím se tam jako cizinec. Projížďka byla dobrá. Kafe a posezení s honnym a jeho přináležejícími bylo super. Procházky centrem byly taky boží, stejně jako večeře v indické restauraci, i když ta byla vcelku drahá i pro Pražáky. Ale na to centrum plné hospod a barů jsem valila oči, jako bych byla tetka z venkova a ne obyvatelka metropole.

Zašli jsme samozřejmě do Baru, který neexistuje. A já vám nevím, nápojovo-jídelní lístek ve formě časopisu je opět hipsta jak prase a nejspíš koktejlům prostě nerozumím, ale dala jsem si Mořskou pannu a za téměř dvě kila bych čekala, že to bude chutnat tak nějak trochu… no… konformněji chutím normálního člověka, a ne jako dvě deci rozpuštěného acylpyrinu. (Nic proti acylpyrinu.)

Lvíček chtěl ještě na snídani do 4pokojů, takže jsem mu to splnila, i když mé měšťácké srdce lákalo mnohem víc třeba Café Placzek. Ale dobrá. Chtěla jsem si dát míchačky, ale L mě ukecal na vejce Benedikt s rostbífem. Jak to říct a neurazit: rostbíf mi k tomu prostě nesedí a tekutý bílek taky nemám ráda. K tomu jsme dostali nabídnutou pařížskou kávu – prý s kakaem a medem, jenže když jsme se napili, oba jsme cítili alkohol. Servírka se dušovala, že tam je prý jen jedna barmanská lžička kávového likéru… no… můžu prozradit, že dýchnout jsme po cestě nedostali, takže snad cajk.

Co ale nebylo cajk, že mě po té snídani začalo bolet břicho. To se mi moc nestává. Ještě jsem si odskočila na poslední chvíli před check-outem, na benzínce si koupila colu na spravení žaludku, pak se to trochu umoudřilo, takže jsme si prohlídli poutní kostel na Zelené hoře aspoň zvenku a pokračovali do Herálce, když už jsme tak daleko od domova, abychom se prošli na Devět skal a třeba ještě dál, kam nás nohy zanesou.

Jenže pak se bolení břicha zase zhoršilo. A za nějaký čas bylo jasné, že v lesích Vysočiny budu muset zanechat něco na památku. Katastrální území obce Cikháj promine – historická hranice Moravy a Čech to jako obvykle odnesla za Brňáky…