Nejdřív jsem tedy našeho Vietnamce podezírala, že to má z loňska. Ale ne. 2. 10. 2018.

A dneska úplněk.

Vikiho jsem uspávala koledami a Lvíčkovi včera objednala první vánoční dárek.

Není zač 😉

Dva přední čeští prodejci e-knih, eReading a Palmknihy, se před časem spojili, obě značky ale dál udržují samostatně. Na srpen pak Albatros media, pod nímž se oba servery spojily, připravil akční ceny a soutěže – na podobném principu, ale pro každou značku v trochu jiném kabátě. Aktuálně jsou v polovině, takže jsem je tu chtěla trochu zrekapitulovat.

Čtenářům registrovaným k newsletteru eReadingu chodí každý všední den „karta“. Klienti Palmknih to mají komplikovanější – pro různé dny v týdnu si musí svou „odměnu“ jít hledat na různá místa; buď do newsletteru, na web nebo na některou ze sociálních sítí.

Minimálně eReading měl žolíky už několik let předtím a vždycky mě ta akce bavila – objevila jsem spoustu zajímavých věcí, k jakým bych se jinak nedostala, a za dobrou cenu. Nevím, co se stalo letos, ale na eReadingu mě zatím nezaujala ani jedna (dobře, jedna ano, ale tu už mám přečtenou) a na Palmknihách za celé dva týdny asi jen dvě. Tak doufám, že zbytek měsíce bude finišovat líp 😉

Už několikátý rok dělám Čtenářskou výzvu. Zajímavé je, že mě baví jen tahle – dostalo se mi „do očí“ pár výzev v angličtině nebo naopak sebraných dohromady komunitou, ale z těch jsem nedokončila ani jedinou. Na Čtenářské mě baví, že má jasně stanovený počet – dvacet na rok, ani míň, ani víc – a část z kritérií se vždycky dá napasovat na knížky, které si tak nebo tak chci přečíst, zatímco jiné položky mě přivedou do neznámých zákoutí literatury a obvykle je to výlet moc příjemný. Některé ze svých nejlepších čtenářských zážitků bych si bez výzvy vůbec nepřečetla nebo donekonečna odkládala, třeba Egypťana Sinuheta, Deník Anne Frankové nebo Na západní frontě klid.

Letos mi to nicméně moc nejde. V tématech a kategoriích se nemůžu najít, ať už jde o knížky, které už mám, nebo o takové, které plánuju přečíst. K polovině výzvy se tak v polovině roku blížím vcelku váhavě. Ale ono se to nějak poddá.

Čtenářská výzva 2018 – témata

1.) kniha, která byla zmíněna v jiné knize – ještě nemám, uvažovala jsem o Věčně zpívají lesy (četla ji Anne Frank), ale špatně se mi shání, takže to budou Bouřlivé výšiny, které mi přijde, že jsou zmíněné v každé druhé angloamerické knížce o vztazích 😀

2.) kniha autora, který žil ve vašem kraji – řeklo by se, že Praha je lehká, ale popravdě zase – jak v tom množství vybírat? Chtěla jsem, aby platilo „žil“, tj. už nežije (ačkoli to není přesně specifikováno), a aby i ta knížka měla aspoň odkazy k Praze, a v tom mi vyhověl Kosmonaut z Čech.

3.) kniha s vánoční tematikou – Vánoční vražda a jiné povídky

4.) kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy – tohle je ořech! Zatím jsem nenašla nic pořádného (a nechci Jane, chci fakt českou Janu), poradíte něco?

5.) kniha, která má čtyřslovný název – chystala jsem se na Jsou světla, která nevidíme, ale nakonec jsem dřív přečetla Tři dámy na zhubnutí (nojo, no).

6.) kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození – Čtyři roční doby od Kinga, velmi příjemný objev. Druhá varianta byl Schindlerův seznam.

7.) kniha, podle níž byl natočen seriál – ve frontě mám Příběh služebnice.

8.) kniha od slovenského autora – ech, pořád nevím, kamarádka mi má přinejhorším půjčit Jsem máma od Kristíny Farkašové 😀

9.) kniha, která obdržela cenu Magnesia Litera – snad Mlýn na mumie, případně Zvuk slunečních hodin

10.) Kniha s tematikou moře – Sůl moře, opět jen ve frontě

11.) Kniha od více autorů – Vášnivý lhář (nojo, no #2)

12.) Kniha s válečnou tematikou – asi tam přeteče ten Schindlerův seznam nebo Jsou světla, která nevidíme… ale i kdyby ne, o tenhle bod tedy strach nemám 🙂

13.) Kniha poprvé vydaná před rokem 1950 – Na západní frontě klid (opět pecka)

14.) Kniha s ročním obdobím v názvu – Píseň zimy anebo Pražská zima, podle nálady

15.) Kniha, kde hraje roli knihovna (knihovník, knihovnice) – další, kde zatím nevím, ráda bych si přečetla Pojízdný krámek snů, ale není to ebook, fňuk

16.) Poslední kniha (již nežijícího autora) – další, co mi dává zabrat, asi to lehce obejdu knihou, kterou napsal umírající lékař When breath becomes air

17.) Kniha žánru, který běžně nečtete – nějaký horor nejspíš, ale moc se mi do toho nechce

18.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Brně – mám rozečtený Skleněný pokoj

19.) Kniha o jídle – Láska s chutí makronky (ale není to tak blbý jak to zní!)

20.) Kniha poprvé vydaná v roce 2018 (nová kniha) – buď si půjčím od tchyně Raději zešílet v divočině, nebo počkám na druhý díl Medvědína…

„A komu tím prospějete, co?“ měla jsem chuť zařvat, když mi včera v branické nádražce na prosbu, jestli mají „nějakou colu bez cukru“ donesli Royal Crown Colu Slim, která inzerovala „o 50 % méně kalorií“ a „lehčí díky přídavku stévie“.

Vrátit jsem se to neodvážila (nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli jsem fakt říkala „bez cukru“ nebo „dietní“), ale měla jsem vztek. Polovina kalorií je u sladké limonády pořád poměrně dost – a hlavně mi úplně uniká cílová skupina. Mám dojem, že konkrétně u coly existují dvě až tři skupiny spotřebitelů:

1. žádná umělá sladidla, chci poctivou chuť plnou cukru! – a ti se toho kvůli přídavku stévie nedotknou
2. chci minimum, nejlépe vůbec žádné kalorie – a ti do toho nepůjdou, pokud budou mít volbu v jakékoli jiné značce, kvůli tomu polovičnímu obsahu cukru
3. hlavně když to chutná dobře, a pokud to bude mít míň kalorií, tím líp – to je trh, který obsadila Pepsi Max a Coca-Cola Zero, a zřejmě i prostor, kam míří i RC Cola Slim… jenomže tihle spotřebitelé už vidí od zmiňovaných značek, že to jde i úplně bez cukru a bez velkých dopadů na chuť.

Ale tak možná ze mě mluví jen dietářská uraženost 😀

Nechápu, proč si na tom jako národ tak lpíme. Že se udělala po válce sviňárna – dokážu to pochopit, ta doba byla zjitřená a potřeba pomstít se Němcům bez rozlišování zjevně velká. Ale myslela bych, že po víc než sedmdesáti letech budou naši čelní představitelé schopní uznat, že to bylo špatně. Plošně odsunout velkou část obyvatelstva, která se provinila jen příslušností ke špatné národnosti a jejíž příslušníci dost možná ani skutky hitlerovského Německa nepodporovali a neschvalovali. Protože Angela Merkel má podle mě naprostou pravdu. Aspoň mně to optikou oněch 70+ let poté přijde na stejné úrovni, jako šmahem odsoudit a zlikvidovat všechny Slovany, Židy nebo třeba muslimy. Oh, wait…

Shodou okolností jsem zrovna dočetla Jako zabít ptáčka a vidím tam mnohem víc paralel vztahu maycombského okresu k černochům se vztahem Čechů k Němcům, než by se mi líbilo. Všichni teoreticky vědí, že jsou si lidé různých ras a národností rovni, ale stejně – pokud běloch obviní černocha (a to i z něčeho, co černoch fyzicky nebyl schopen spáchat), je zkrátka černoch vinen, protože oni už takoví jsou. Podle obdobné logiky jsou zřejmě všichni Němci zodpovědní za válku, a to i kdyby nebyli. Ráda bych připomněla, že to je myšlení Jihu v polovině třicátých let minulého století. Neměli bychom být už přece jenom trochu dál?